Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Dne 3. května 1958 v 18 hodin nastoupili vojíni Josef Kahoun (nar. 1937) a Josef Mocek (nar. 1938) z pohraniční roty Jiříkov (okr. Děčín) sestavy 19. pohraniční brigády Děčín do služby ostrahy hranic. Pod velením vojína Kahouna prošla hlídka Jiříkovem k určenému stanovišti u drátěného zátarasu mezi hraničními mezníky 18/15 až 19. Využili zbytku denního světla a zkontrolovali přilehlé okraje lesa a zejména opuštěnou usedlost, roh její stodoly byl jen několik metrů od ženijního zátarasu. O pár desítek metrů na druhé straně hranic již stály východoněmecké domy. S tmou hlídka zaujala stanoviště u hraničního mezníku 18, odkud mohli proti světlému horizontu lépe pozorovat úsek.

Krátce po 20. hodině u stodoly usedlosti uslyšeli kroky a zahlédli tlumený záblesk světla připomínající zapalování cigarety. Chvíli mysleli, že zahlédli kolegy vracející se z výcviku psů nebo hlídku, která jde zkontrolovat výkon jejich služby. Když ale ve tmě opět nastalo ticho, vydali se opatrně k podezřelému místu. Mladší hlídky podél zátarasu, velitel přes otevřený dvůr a setkali se na rohu obytného stavení. Chvilku pozorovali místo, kde viděli záblesk a slyšeli kroky, ale příčinu nezjistili. Po chvíli zaslechli naproti v křovinách šramot. Vojín Kahoun šel ke křoviskům, za ním vojín Mocek. Když se přiblížili, uviděli asi na 20 metrů siluetu neznámého muže. Starší z hlídky ihned strhl z ramene pušku a křikl na něho výzvu k zastavení, pak začal pronásledování, z pušky nevystřelil v obavě, aby nezasáhl někoho z psovodů, kteří nedaleko trénovali psy, nebo traktor na poli.[1]

Stín zahlédl i vojín Mocek, který se snažil prchajícímu nadběhnout, když neznámý nereagoval na Kahounovu výzvu, vystřelil z pušky výstražný výstřel. Nato se hlídka opět setkala; osoba jim zmizela směrem k Jiříkovu. Vzápětí přiběhli vojín Štefan Hladký (nar. 1938), svobodník Josef Franta (nar. 1937) a vojín František Bujňák (nar. 1938) se služebními psy. Všichni začali propátrávat okolí, přitom si vojín Kahoun všiml, že z horizontu u křovisek zmizely tři kopečky, které připomínaly ležící postavy. To vedlo k dalšímu, intenzivnějšímu propátrávání okolí,[2] zároveň velitel hlídky telefonicky informoval o události pohraniční rotu. Od staršiny Duška (nar. 1918) dostal z roty rozkaz k opětovnému propátrání okolí, vojáci se služebními psy tedy prověřili drátěný zátaras, prohledali hospodářské budovy i obytné stavení,[3] nalezli pouze vojenský opasek mezi stodolou a drátěným zátarasem.[4]

Zatím staršina Dušek nechal na rotě vyhlásit bojový poplach, nastoupené pohraničníky seznámil se situací a části z nich nařídil střežit směr, kterým zmizela neznámá osoba. Dozorčímu roty nařídil uvědomit pohraničníky z povolání, sám nahlásil událost dozorčímu důstojníkovi praporu. Mezitím se dostavil na rotu její dozorčí důstojník poručík Kovář (nar. 1925) a společně se staršinou Duškem odjeli na kole k hlídce do terénu.[5]

Zde část vojáků střežila usedlost, druhá část společně s oběma důstojníky začala hledat stopy u křovin, kde hlídka zahlédla prchající stín. Nalezli pouze jednu stopu od polobotky, vrátili se, aby znovu propátrali místo, kde se osoba hlídce ztratila. Mezitím přijeli na místo další důstojníci, nadporučík Štěpánek a staršina Hlava, a po poradě šli společně propátrat místo, kde vojín Mocek nalezl opasek.[6] U země byl roh stodoly vyzděn tak, že zde vznikly šachovnicově rozmístěné větrací otvory; jedním z nich posvítili Hlava se Štěpánkem pod mlat a téměř současně vykřikli: Tady jsou! Z vnitřku se vzápětí ozvaly dva až tři jednotlivé výstřely, pak dávka ze samopalu. Pohraničníci se rozutekli od stodoly a po zemi se plížili pryč, Staršina Hlava několikrát naslepo z pistole větracím otvorem zpoza rohu opětoval střelbu a vyzýval osoby ve stodole, aby opustily úkryt. Po chvíli ticha opět několikrát vystřelil do stodoly a výzvu opakoval.[7] Když nikdo zevnitř neodpovídal, zajistil střežení obklíčené stodoly a rychle se vrátil na pohraniční rotu, aby událost nahlásil nadřízeným a přivedl posilu.[8]

Zanedlouho, co přišel do budovy roty, volal velitel brigády major Švihovec (o události věděl pravděpodobně od dozorčího praporu), kterému Hlava vylíčil situaci a žádal jej, aby zásah byl odložený na ráno, protože stodola je pečlivě střežená. Od majora Švihovce však dostal rozkaz, aby s likvidováním akce bylo ihned započato, a to za použití všech prostředků bojové techniky.[9]

Po tomto rozkazu převezli z pohraniční roty dva lehké kulomety a ruční granáty. Na rozkaz staršiny Hlavy začal kulomet ostřelovat stodolu směrem ze dvora, druhý kulomet střežil stodolu z opačné strany. Po kulometné palbě opět Hlava vyzval schované osoby k opuštění úkrytu a znovu několikrát vystřelil zpoza rohu do větracího otvoru. Ani na tuto akci nepřišla žádná odpověď, ze skrýše se nic neozývalo. Staršina Hlava tedy poslal svého kolegu staršinu Duška, aby z jiříkovské roty přivezl granáty. Zanedlouho začaly u vrat stodoly a u rohu, kde byli uprchlíci ve skrýši, vybuchovat granáty, stodolu navíc ostřeloval lehký kulomet, usedlost osvětlovali vystřelené světlice. I přes svou převahu se pohraničníci báli odhodlat k přímé akci, např. granáty k vratům stodoly házeli proto, aby je výbuchy otevřely a oni tak mohli vejít do stodoly, přesto, že vrata byla odemčená a vstupní dveře pootevřené.[10]

Kulometné střelbě a vrhání granátů udělal přítrž příchod kapitána Havlína z rumburského praporu, který nařídil zastavit palbu, ohrožující i samotné pohraničníky, a přikázal do stodoly vpustit služebního psa. Ten proběhl stodolu a zas vyběhl ven, bez jakékoliv reakce. Havlín větracími otvory posvítil pod mlat, kde uviděl ležet v krvi bezvládná těla. Pohraničníci rozebrali část zdiva a vynesli otvorem muže, který ještě jevil známky života. Toho Havlín nařídil odvést do rumburské nemocnice, muž však krátce po převozu zemřel.[11]

Na místo střelby se kolem půlnoci dostavil velitel děčínské brigády major Švihovec a nahlásil další podrobnosti případu pražskému velitelství. Následné vyšetřování vedl příslušník vojenské prokuratury v Litoměřicích kapitán Antonín Hanžl, podíleli se na něm, vedle pohraničníků i technici Veřejné bezpečnosti a příslušníci vojenské kontrarozvědky.[12] Druhý den zástupci zmíněných složek provedli ohledání místa činu. Pod podlahou stodoly nalezli na zemi ležet obličejem dolů s rukama pod sebou muže v uniformě, ve kterém podle dokladů zjistili svobodníka základní vojenské služby Jiřího Baumgartnera, těsně vedle něho ležel obličejem nahoru, podle legitimace u něho nalezené, Harry Hanuš. Jeho hlava byla vedle nohou Baumgartnera. Pravou ruku měl vedle sebe mírně pokrčenou a od krve, levou mírně pokrčenou přes záda Baumgartnera. Na levé ruce měl za řemen pověšený samopal s 19 náboji v zásobníku, který se dotýkal hlavní země a částečně ležel na zádech Baumgartnera. Na místě dále nalezli v pytli 18 ostrých nábojů a na zemi pět nábojnic od vystřelených nábojů a jeden ostrý náboj s deformovanou kulkou bez stop úderníku. V pravém rohu stodoly v místě úkrytu osob byly v trámu nalezeny dva vstřely směřující od mrtvol, těsně nad mrtvolami našli ve dřevě další vstřel.[13] I když příslušníci PS manipulací pozměnili místo činu, podle zmíněných střel, dále podle polohy těl, podle charakteru vstřelů na usmrcených a podle stop, které zanechaly na stodole zbraně PS (ukryté muže ohrozily minimálně) se komise klonila k verzi, že obklíčení buď spáchali sami sebevraždu, nebo padli rukou Harryho Hanuše, ať už nešťastnou náhodou nebo na vlastní žádost či byli jím zavražděni.[14] Tuto domněnku měla potvrdit nařízená pitva.

Pitva Jiřího Baumgartnera, Harryho Hanuše a Petra Sládka, mužů, které PS nalezla se smrtelnými zraněními 3. května 1958 pod podlahou mlatu opuštěné usedlosti, proběhla v márnici rumburské nemocnice dne 4. května 1958. Podle ní smrt Jiřího Baumgartnera způsobil dvojnásobný průstřel hlavy nacházející se 2 cm nad úponem ucha, vedený vodorovně zleva, který mohutně rozhmoždil mozkovou tkáň. Střely byly vypáleny jako krátká dávka zcela vodorovně, posudek pitevní zprávy proto zpochybňuje možnost, že by si zranění způsobil Jiří Baumgartner sám. Obě střely vypálila zbraň ráže 7,62 mm (tzn. stejnou, jakou měl samopal v ruce Hanuše), jejíž ústí hlavně bylo v momentě výstřelu ve vzdálenosti asi 3 cm od hlavy.[15]

Harry Hanuš utrpěl tři střelná zranění hrudníku. Zásahem, který přišel zezadu z větší vzdálenosti, měl povrchně zasaženou levou plíci, toto zranění údajně nebylo vážné a Hanuš mohl i s ním téměř neomezeně jednat. Poloha vstřelu vylučuje, že by si toto zranění mohl způsobit sám.[16]Další dvě střely se smrtícím účinkem zasáhly bezprostředně po sobě srdeční komory. Vyšly z ústí hlavně přiložené přes šatstvo na povrch těla. Lékař provádějící pitvu usoudil, že toto zranění si způsobil Hanuš sám v sebevražedném úmyslu.[17]

Příčinou úmrtí Petra Sládka byl průstřel hlavy procházející zprava doleva, odspodu vzhůru s následným mohutným rozhmožděním mozkové tkáně. Zranění způsobila opět zbraň ráže 7,62 mm s tím, že ústí hlavně bylo v momentě výstřelu ve vzdálenosti 5 cm od hlavy, tedy nikoliv opřená o povrch hlavy, a právě proto se posudek vyšetřovací zprávy kloní k závěru, že smrt byla způsobena jinou osobou.[18]

Ve snaze objasnit případ shromáždil vyšetřující prokurátor úřední dokumenty k zemřelým a vyslechl příbuzné osoby, z vyšetřovacích materiálů se však dochovala spíše torza. Ze shromážděných archiválií vyplývá následující:

Harry Emil Hanuš se narodil 15. září 1929 v Lučanech nad Nisou do smíšeného manželství, jeho otec Hugo byl Čech a matka Irma roz. Stumpová se hlásila k německé národnosti. Otec měl v Lučanech obchod se zeleninou, přivydělával si rovněž v domácí sklářské výrobě, stejně tak i matka, která vedle péče o rodinu pomáhala manželovi v obchodě. V rodině žila dále sestra Harryho Truda, později provdaná Kočí.[19] Harry Hanuš navštěvoval německé školy, vychodil 5 tříd obecných a 3 třídy měšťanské, byl členem SK Lučany, za který hrál kopanou.[20] Toužil cestovat a poznat cizí země.[21] V roce 1943 se začal učit automechanikem u firmy Viktor Römer a od roku 1945 u Františka Weinasta v Jablonci nad Nisou. Po vyučení, v září roku 1946, nastoupil jako řidič do cementáren František Habel, opět v Jablonci. V tomto zaměstnání zůstal do ledna 1948. Tehdy dal výpověď a hledal si lépe placené místo. O měsíc později se společně s kamarády z Lučan Karlem Křížem (nar. 1929) a Vojtěchem Malým (nar. 1927) rozhodli odejít do Austrálie. Za bezprostředními úvahami o emigraci byl společně shlédnutý dokumentární film a představy o tamním kvalitnějším životě, Harry Hanuš měl v Austrálii příbuzné, od kterých si sliboval pomoc při hledání zaměstnání. V zahraničí chtěli pobýt asi dva roky a pak se vrátit zpět.[22]

Dne 19. února 1948 si Harry Hanuš sbalil zavazadlo a aniž by doma cokoliv řekl, odjel s kamarády vlakem do Varnsdorfu,[23] kde chtěli překročit hranice. Zde se ubytovali a druhý den kolem 14. hodiny překročili hranice do Německa, zakrátko je zatkla německá finanční stráž a předala ruským okupačním úřadům, které je po krátkém výslechu odevzdali přes stanici Sboru národní bezpečnosti (SNB) Jiříkov zpět do Československa. Československé úřady dávaly chlapcům za vinu, že se útěkem do zahraničí chtěli vyhnout branné povinnosti,[24] mladíky od potrestání zachránila amnestie.[25]

V srpnu 1948 Harry Hanuš doma oznámil, že nastupuje jako řidič v Liberci a o týden později přišel za Hugo Hanušem neznámý muž s omluvou od jeho syna, že pro zaneprázdněnost nemůže přijet sám a jeho posílá pro doklady a nějaké osobní věci. I přes pochybnosti Hugo Hanuš požadované věci vydal, avšak od syna ani poté nedostal žádnou zprávu. Nahlásil ho proto SNB jako pohřešovaného. V únoru 1949 obdržel Hugo Hanuš od syna dva korespondenční lístky z německého Osnabrücku (Dolní Sasko, dnešní SRN). V nich sděloval, že je na cestě do Francie a žádal o adresu na strýce žijícího v Austrálii.[26] Tak vyšlo najevo, že v srpnu 1948 nejel Harry Hanuš do Liberce, aby se nechal zaměstnat, ale aby zopakoval svůj pokus o útěk do zahraničí. Kdo byl onen záhadný muž, který navštívil Hugo Hanuše, zůstane již asi záhadou.

Tentokrát Hanuš cestoval sám a chtěl se pokusit dostat přímo do americké okupační zóny. Odjel vlakem do Házlova (okr. Cheb) a pokračoval přes Cheb, kde v lese překročil hranici. V Německu se přihlásil na policii s žádostí o zařazení do uprchlického tábora. Byl nejprve v Moschendorfu, (část obce Gössweinstein, okr. Forchheim, Bavorsko, dnešní SRN) po 10 dnech byl přeložen do Ludwigsburgu, (Bádensko-Würtembersko, dnešní SRN). Z tábora odešel kvůli nedostatečnému stravování, cestoval pak po různých táborech, byl ve Wüpferfüthu[27] u Kolína nad Rýnem (Severní Westfálsko, SRN) v Hannoveru – Buhcholz (Dolní Sasko, SRN), v Hamburku (SRN). Zde se přihlásil k náboru na práci do Francie, byl tedy převezen do tranzitního tábora v Osnabrücku, odkud odjel do Francie. Zde byl v táboře Florange u Metz (departmán Moselle), měsíc pracoval jako dělník v železárnách, pak místo opustil a pracoval jako řidič. Chtěl odjet za strýcem do Austrálie, jeho strýc se ale začal v dopise vymlouvat, že emigrace do Austrálie je dlouhý proces.[28] Se svou situací nebyl spokojen, a tak začal přemýšlet o návratu do Československa. Odjel vlakem do Frankfurtu (Hesensko, SRN), kde žádal o repatriaci, ale kvůli průtahům s vydáním repatriačního pasu, dal na radu repatriačního úředníka, aby přešel hranice ilegálně[29] a v Československu se přihlásil na stanici SNB. Na cestu mu dal zálohu 20 marek jako cestovné. Hanuš přešel hranice u Štítar[30] (část obce Hostouň, okr. Domažlice) dne 27. dubna 1949[31] a dne 30. dubna 1949[32] se v Aši (okr. Cheb) přihlásil  SNB.[33]

Harry Hanuš byl zatčen a předán na Krajské velitelství Státní bezpečnosti Karlovy Vary. Zde 7. července 1949 do protokolu popsal svoji uprchlickou pouť tak, jak je uvedeno výše, 12. července 1949 doplnil výpověď o doznání ke kontaktům s příslušníky francouzské zpravodajské služby. Údajně společně s dalšími utečenci v táboře využil nabídky stát se spolupracovníkem. Přihlášené zájemce, kteří se znali navzájem, odvezli do Metz, kde se z nich po čtyřdenní přípravě (shlédli dva instruktážní filmy a byli proškoleni, jak napadat hlídky a jak se chovat při zadržení) stali špioni připravení na vysazení. Hanuš dostal za úkol se ubytovat v blízkosti Mladé Boleslavi, sehnat zaměstnání v automobilce, získat zprávy o výrobě a shromažďovat další zprávy hospodářské, vojenské a politické povahy. Po návratu do ČSR bylo jeho úkolem zaslat francouzské službě lístek s pozdravem a adresou, na které by ho navštívil spolupracovník, vybral od něho zprávy a přinesl mu další instrukce. Zálohou dostal 30 000 franků[34] (jako řidič neznalý řeči si měsíčně ve Francii vydělával 20 000 franků).[35]

Není jasné, co bylo příčinou jeho doznání, kterým si velice uškodil. Vyšetřující referent do spisu poznamenal: Harry Hanuš z počátku tvrdošíjně zapíral a hleděl svésti vyšetřování na nepravou stopu, až po předložení usvědčujícího materiálu se částečně doznal.[36] O zmíněný usvědčující materiál žádal v srpnu 1949 Státní soud v Praze,[37] Krajské velitelství StB žádosti soudu nevyhovělo, protože v daném případě se jedná o zprávy získané agenturní cestou a které navazují na jiné případy, jež jsou zdejším velitelstvím realizovány.[38]

U soudu se Harry Hanuš snažil zachránit co se dá a tvrdil, že si přiznání ke kontaktům s francouzskou zpravodajskou službou v rozčilení a ze strachu vymyslel, avšak soud toto jeho tvrzení nebral v potaz a odsoudil jej k 11 letům těžkého žaláře.[39] Trest si odpykával v táboře nucených prací (TNP č. 1) v Ilavě na Slovensku, propuštěn byl 2. května 1956. Po návratu z vězení pracoval jako řidič nákladního auta u lesní správy v Josefově Dole (okr. Jablonec nad Nisou) a v prosinci téhož roku se oženil s Margit Lorenzovou. Jeho manželka byla německé národnosti a pracovala ve výrobě bižuterie. Společně bydleli v Lučanech nad Nisou.[40] V listopadu 1956[41] odvedli Harryho Hanuše na vojnu. Byl zařazen k technickému pluku, útvar Teplá (okr. Cheb). Z vojny se podle manželky vrátil 30. dubna 1958.[42]

Několik dní po návratu Harryho Hanuše z vojny, 3. května 1958  0.30 hod. v noci zastavilo před jeho domem v Lučanech vojenské nákladní auto Tatra 128. Z auta vystoupil svobodník základní služby Jiří Baumgartner, zaklepal na okno a požádal Margit Hanušovou, aby vzbudila manžela. Muži společně venku chvíli rozmlouvali, Hanuš pak manželce řekl, že jede s vojáky do Harrachova. Ta se jemu rozhodnutí nepodivovala, Hanuš se ucházel v Harrachově o zaměstnání a svobodníka Baumgartnera znala, během manželovy služby ji oba několikrát návštívili.[43]

Harryho Hanuše už jeho manželka živého nespatřila, jeho život skončil pod mlatem opuštěné stodoly u Jiříkova, právě tam, kde byl před deseti lety vrácen německými celními orgány po jeho prvním, neúspěšném pokusu o přechod státních hranic. Vůz, kterým s Baumgartnerem odjeli, nalezli příslušníci Veřejné bezpečnosti Rumburk zaparkovaný v lese za starým lomem v katastru obce Krásná Lípa (okr. Děčín) 13. května 1958.[44]

Jiří Baumgartner se narodil 11. dubna 1936 v České Třebové do rodiny cihlářského dělníka, otec pracoval ve Východočeských cihelnách v České Třebové (okr. Ústí nad Orlicí), matka byla v domácnosti. Měl tři sourozence, které prakticky nikdy nepoznal, od prvního roku věku vyrůstal v rodině Jana a Boženy Baumgartnerových, kteří ho adoptovali. K adopci jej prostřednictvím sociální péče údajně dal jeho vlastní otec, jistý Lýr.[45] Jiřího nový otec Jan Baumgartner pracoval jako typograf. Narodil se v Německu, vychodil německé školy a do roku 1933 měl německé občanství. V roce 1939 se přihlásil k německé národnosti a československé, resp. protektorátní občanství vyměnil za občanství německé. V roce 1942 byl pracovním úřadem vyslán do Německa jako tlumočník autokolony zabezpečující německé stavby. O rok později vstoupil do wehrmachtu, v Německu vykonával strážní službu a později byl zařazen jako vojenský kuchař. V roce 1944 zběhl den před příchodem americké armády, Američanům se dobrovolně vzdal, načež byl opět zařazen do vojenské kuchyně a pak až do roku 1946 působil jako kuchař a výčepní u amerických jednotek v Mnichově (Bavorsko, dnešní SRN).[46]

Jeho manželka Božena s adoptivním synem Jiřím zůstali v Praze, od roku 1943 s otcem udržovali pouze korespondenční kontakt. Ten ztratili v roce 1945, Jan Baumgartner se pokoušel přes repatriační komisi dostat zpět do Československa, žádost zdůvodňoval sloučením národnostně smíšeného manželství, repatriační úřady však vydání povolení k návratu neustále oddalovali. Následující rok se Janu Baumgartnerovi podařilo prostřednictvím řidiče UNRRA (organizace Spojených národů zajišťující poválečnou pomoc a obnovu) doručit manželce dopis se svou mnichovskou adresou a s prosbou, aby přijela se synem za ním.

Mezitím Božena Baumgartnerová se synem zažádala o zařazení do odsunu a byla internována ve sběrném táboře v pražských Modřanech. Na podzim byli odsunuti do sovětské okupační zóny v Německu. Zde se zdrželi přibližně čtyři měsíce, nejprve v karanténě a pak na venkově, než dostala povolení k cestě do Mnichova za manželem. Když se rodina sešla v Mnichově, navštívili repatriační komisi a žádali o společný návrat do Československa. Tamní úředník jim sdělil, že musí vyčkat na vypravení transportu, jehož termín však byl v nedohlednu. Jiný úředník jim poradil, aby ilegálně přešli hranice do Československa a přihlásili se úřadům. Do Československa přišli přes zelenou hranici v oblasti Železné Rudy (okr. Klatovy) dne 12. prosince 1946. Přihlásili se příslušníkům SNB, jejichž prostřednictvím manželé Baumgartnerovi získali práci v hotelu na Špičáku (okr. Klatovy).[47]

Zde Jiří Baumgartner chodil do školy a poté, co se v roce 1952 Baumgartnerovi odstěhovali do Blížejova (okr. Domažlice) a pak do Plzně, začal Jiří Baumgartner docházet na Vyšší průmyslovou školu stavební v Domažlicích.[48] Z počátku studoval s velmi dobrým prospěchem, nestranil se spolužáků – vstoupil do Československého svazu mládeže, kde vykonával funkci dílčího předsedy, dělal pionýrského vedoucího, lektora pro mezinárodní situaci v domě kultury a předsedu třídní a školní samosprávy.[49] Jiří Baumgartner se ale zakrátko přestal škole věnovat, začal mít problémy kázeňské a prospěchové, které ústily v dvojnásobné podmínečné vyloučení ze školy a ve vyloučení z internátu.[50]

Podle všeho za problémy mladého studenta stál vztah s vdanou ženou,[51] matkou dvou dětí,[52] který na něho působil destruktivně. Zakázaná láska, o které se dozvěděl i jeho otec, vršící se problémy s profesory a strach z blížících se školních zkoušek přivedl mladíka ke klukovině, která pro něho měla další fatální následky. Dne 14. ledna 1955 si sbalil zavazadlo se základními věcmi, mezi které zařadil mj. i Máchův román Cikáni,[53] a pokusil se o přechod hranic do Německa u Hřenska (okr. Děčín). Z Německa chtěl posléze emigrovat do Austrálie. Jiří Baumgartner se nepokoušel přejít hranice žádným rafinovaným způsobem,[54] přestože věděl, že hranice jsou střežené. Vlakem se dostal do Kralup nad Vltavou (okr. Mělník), aby krátce navštívil svou učitelku z dětství a pak pokračoval do Děčína. Odtud šel po silnici pěšky až do Hřenska, kde byl na okraji obce zastaven hlídkou. Jiří Baumgartner se k pokusu o přechod hranic a k záměru vycestovat do Austrálie doznal, přiznání k mladické nerozvážnosti mu přineslo trest odnětí svobody na 8 měsíců nepodmíněně.[55]

O dalších osudech Jiřího Baumgartnera nemáme bohužel zprávy, z vězení byl propuštěn po amnestii 11. května 1955,[56] z kusé informace je známo, že průmyslovou školu nedostudoval[57] a lze předpokládat, že kvůli pokusu o ilegální přechod hranic byl později zařazen na vojnu k technickému pluku. Zde se setkal s mužem podobné povahy a podobných osudů – Harrym Hanušem. Spřátelili se, Baumgartner byl několikrát během vojny na návštěvě v Hanušově bydlišti. Přátelství trvalo i po té, co Hanuš odešel do civilu, Baumgartner naposledy navštívil Hanuše v noci 3. května 1958 a společně s Petrem Sládkem a Rudolfem Berounským odjeli kradeným vojenským nákladním vozem na osudnou cestu končící v opuštěné usedlosti po odsunutých Němcích.

Petr Sládek se narodil 10. dubna 1936 v Praze,[58] bydlel v Říčanech u Prahy. Po obecné škole a měšťance se vyučil lučebníkem.[59] Jeho otec byl z politických důvodů v letech 1949–1951 ve vyšetřovací vazbě, Petr Sládek byl v pětiměsíční vyšetřovací vazbě v  roce 1956 pro podezření z protistátní činnosti.[60] Základní vojenskou službu vykonával u technického pluku. Zběhl společně s Baumgartnerem a Rudolfem Berounským, ukradeným vojenským vozem navštívili svého kamaráda z vojny Hanuše. V noci 3. května 1958 odjeli k hranicím, aby se s Baumgartnerem a Hanušem pokusili o přechod hranic u Jiříkova. Pokus byl odhalen a Petr Sládek během střetu s Pohraniční stráží utrpěl nevyjasněným způsobem střelné zranění hlavy (podle oficiální vyšetřovací verze mu zranění způsobil Hanuš), na jehož následky v rumburské nemocnici zemřel. Jiné údaje k jeho osobě se bohužel nepodařilo získat.

Co předcházelo tragédii na hranicích, bylo pro vyšetřovatele hádankou jen několik dní. Vojenská kontrarozvědka snadno zjistila, u kterého útvaru zastřelení sloužili, zjistila rovněž, že u téhož vojenského útvaru chybí i vojín Rudolf Berounský, který s nimi odjel 2. května 1958 vojenským nákladním vozem. Všichni byli zařazeni k vojenskému útvaru technických jednotek, pro který se dříve vžil název Pomocné technické prapory (PTP). Jednotkou byla stavba vojenského objektu Korycany, kde vojáci pracovali jako odloučená četa.

Vojín Rudolf Berounský byl dne 13. května 1958 zatčen v Praze při kontrole příslušníky Veřejné bezpečnosti a předán jako vojenský zběh na posádkovou správu Praha, kde v následné výpovědi vylíčil události, které se udály několik dní před neštěstím na hranici.[61]

Dne 30. dubna 1958 požádal svobodník Jiří Baumgartner své kamarády z odloučené čety, mezi kterými byl i Petr Sládek a Rudolf Berounský, o pomoc při stavbě májky jeho děvčeti v nedaleké vsi. Vojáci souhlasili, večer májku nazdobili a vydali se vojenským nákladním autem k domu, kde děvče bydlelo. Cestou se zastavili v hospodě, pivem a kořalkou je za odměnu hostil Jiří Baumgartner.[62]

Na otázku jak je možné, že vojáci mohli v kasárnách nazdobit májku a pak ji služebním autem odvést a cestou se stavit v hospodě, odpovídá líčení poměrů u technických jednotek v roce 1958: Já sám byl přemístěn na staveniště do Korycan[63] 8. dubna 1958. Naším velitelem byl tehdy záložní podporučík Kašpar. Stavbyvedoucím byl již tehdy Baumgartner. (…) Celkově mohu říci, že o nějakých vojenských řádech a životu v jejich smyslu se nedá hovořit. Jednalo se jenom o to, aby byla hotová práce a aby na staveništi byl pokud možno pořádek, ale jinak po skončení pracovní doby si každý dělal co chtěl, šel si kam chtěl apod.[64]

Májku postavili a pokračovali nákladním vozem Tatra 128 do Mělníka do hotelu Záložna, zde pobyli do 23.30 hod. Během návratu k vozu se zmocnili kolem pobíhajícího psa, kterým si patrně chtěli vylepšit jídelníček. To uviděl místní občan Hanzlík a začal zapisovat číslo jejich auta. Když to jeden z vojáků uviděl, hodil po něm dýmovnici.[65]

Pokračovali vozem do Prahy, za Mělníkem u obce Líbeznice vyhodili za jízdy z auta psa, který jim v kabině překážel.[66] V Praze navštívili vinárnu, zde seděli do 1.30 hod., pak hledali hospodu, kde jeden z vojáků doufal potkat známého, který by mu půjčil peníze. Nikoho známého nepotkali, dostali pak nápad vykrást obchod nebo trafiku.[67] Vhodný obchod nenalezli, od záměru upustili a rozhodli se vrátit zpět na pracoviště. Svoji pražskou „jízdu“ uzavřeli tím, že rozbili vývěsní skříňku uliční organizace KSČ, strhli sovětskou vlajku, vyvěsili jí z korby jedoucího auta a přitom zpívali „pétépácké“ písně.[68]

Vozem dojeli na své pracoviště v Korycanech, následující volný den si každý zařídil dle svého, ale již 2. května 1958 přišel za Berounským Baumgartner a sdělil mu, že na stavbě byl „tajný“, který se sháněl po nákladním voze, jehož poznávací značka by souhlasila s částí, kterou měl zaznamenanou. Vojáci se začali se bát, že vyšetřování jejich „tahu“ Mělníkem a Prahou odhalí krádeže materiálu, kterých se během vojenské služby u technických jednotek dopouštěli Baumgartner, Sládek a již do civilu propuštěný Hanuš, a rozhodli se proto utéci za hranice.[69]Berounský, který se dvakrát neúspěšně pokoušel o přechod hranic již v roce 1950,[70] šel s nimi, údajně ze strachu před potrestáním za výtržnosti.[71]

Večer 2. května 1958 kolem 20. hodiny Sládek, Baumgartner a Berounský nasedli do vozu a aby je služba nehledala, oznámili, že jedou do Prahy pro postele. S dvěstělitrovým sudem nafty na korbě zamířili k Harrymu Hanušovi, příteli Baumgartnera, kterému, podle jejich úvah, rovněž hrozilo případné zatčení za krádeže stavebního materiálu. Vojákům navíc bylo známo, že Hanuš již jednou úspěšně přes hranice utekl a doufali, že jim při pokusu o ilegální přechod hranic bude nápomocen radou. S sebou vzali Sládkův samopal a plechovku nábojů.[72]

Kolem půlnoci přijeli do Lučan nad Nisou a vzbudili manželku Hanuše, kterého si nechali zavolat. Baumgartner a Sládek řekli Hanušovi svoji domněnku, že při vyšetřování výtržností v Mělníku a v Praze odhalí krádeže stavebního materiálu, na kterých se Hanuš rovněž podílel. Jsou tedy na útěku za hranice a čekají, že půjde s nimi. Hanušovi se utíkat za hranice nechtělo, rozhodl se až po velkém váhání, manželce o svém rozhodnutí nic neřekl a s vojáky se před ní naoko nahlas domlouval, že jim ukáže cestu do Harrachova. Kolegové po něm chtěli, aby vzal zbraň, ale na to jim odpověděl, že v noci nebude na zahradě kopat.[73]

Hanuš převzal od Sládka řízení vozu a jako před deseti lety zamířil k Varnsdorfu. Cestou si vyplnili fiktivní jízdní rozkaz na přepravu rour z varnsdorfského závodu. Ke hranicím přijeli kolem 3 hodiny ranní. Protože chtěli do zahraničí uprchnout i s vozem, který by jim tam byl, podle jejich mínění, prostředkem obživy, hranici zabezpečenou zamčenou závorou nepřejeli. Stejně tak dopadli i v Rumburku. Rozhodli se tedy, že hranici překročí pěšky. Nákladní automobil ponechali v lese u obce Krásná Lípa (okr. Děčín) a kolem 17. hodiny vyrazili k Jiříkovu (okr. Děčín). S sebou vzali kombinačky na přestříhání drátěného zátarasu a nabitý samopal. Když se dostali do vzdálenosti 300 metrů od hranic, začali se plížit. Před zátarasem uviděli dvojčlennou hlídku, kterou nechali přejít, a zastavili se v jeho blízkosti. V tom Berounský uviděl nedaleko, u opuštěné stodoly, hlídku a upozornil na to ostatní. Ti mu nevěřili, on se zvedl, aby lépe viděl, avšak v tom již se hlídka vydala směrem k němu. Začal utíkat, uslyšel střelbu, upadl a předstíral zranění, hned však vyskočil a utíkal dále. Se štěstím se o pár kroků minul s vojákem, který mu nadbíhal.[74] Doběhl do Jiříkova, zde si krátce odpočinul a když uslyšel štěkat psy, vydal se, chvíli potokem a pak po silnicích zpět k nákladnímu autu. V něm přespal a když se druhý den nikdo z jeho kolegů neobjevil, vyndal z korby své jízdní kolo a vrátil se ke svému útvaru.

Tam jej informovali, že ho hledala kontrarozvědka, avšak když se druhý den po zaměstnání dozvěděl, že jeho kolegové byli na hranicích zastřeleni, rozhodl se zběhnout podruhé. Na jízdním kole se potuloval středními Čechami, spal v přírodě a obživu si obstarával vesměs tak, že cestou vykrádal chaty[75] a utíkal z hostinců bez placení.[76] Jeho útěk skončil dne 13. května 1958 při náhodné perlustraci Veřejnou bezpečností v Praze, kam zamířil, aby si od známého z výkonu trestu půjčil peníze. Rudolf Berounský byl za zběhnutí a za majetkovou trestnou činnost odsouzen Vojenským obvodovým soudem dne 13. září 1958 k trestu odnětí svobody na 12 roků.[77]

Otázkou dodnes zůstává, jakým způsobem přišli o život Hanuš, Sládek a Baumgartner. Podle hypotéz tehdejších vyšetřovatelů, které se opíraly o pitevní protokoly a o protokol z ohledání místa činu, zastřelil Sládka a Baumgartnera Hanuš, který pak vzápětí spáchal sebevraždu. K zastřelení mohlo dojít omylem (což je k povaze smrtelných zranění nejméně pravděpodobné), na vlastní žádost nebo násilným činem. Otázkou rovněž zůstává, kdy ke smrtelným zraněním došlo, zda v momentě odhalení jejich úkrytu pohraničníky, nebo až při kulometné palbě a vrhání granátů ze strany PS. V každém případě počet pěti nalezených vystřelených nábojnic souhlasí s počtem střelných zranění zesnulých způsobených jejich střelnou zbraní a vylučuje tak aktivní obranu obklíčených zběhů proti hlídkám PS.

Případem se zabýval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) na úrovni zadokumentování a případ byl rovněž publikován s dílčími nepřesnostmi v odborném periodiku,[78] avšak k nalezení dalších archiválií, které objasnily pozadí případu, došlo až nyní.

Hanuše, Sládka a Baumgartnera k pokusu o přechod státních hranic nemotivovaly politické pohnutky, ale strach před postihem za opileckou výtržnost a hlavně strach před postihem za majetkovou trestnou činnost páchanou během základní vojenské služby u technických jednotek. Hanuš, kterému se již přechod hranic podařil v roce 1949, se dobrovolně vrátil zpět. O to více je podivné tragické vyústění případu, kdy strach z několika let ve vězení převážil nad strachem ze smrti, zvláště pak, když bylo protokolem o ohledání místa činu vyloučeno použití zbraně zběhy proti příslušníkům Pohraniční stráže.