Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Bratři Jörg Klaus Prziborowski a Frank Ralf Prziborowski se narodili 30. června 1959 v Postupimi v bývalé NDR (dnes hlavním městě spolkové země Braniborsko). Oba měli začít studovat medicínu na Humboldtově univerzitě ve východním Berlíně. Byli svobodní a v roce 1978 žili v Berlíně-Lichtenbergu.

Do Československa přijeli na motocyklu[1] 24. října 1978 ve 13 hodin přes hraniční přechod Boží Dar (okres Karlovy Vary).[2] Jejich cílem byla Plzeň, kde se večer ubytovali v hotelu Škoda. Aby vzbudili dojem, že se ve městě chtějí zdržet dále, zaplatili ubytování až do 27. října.[3] Bratři ale nepřijeli do Československa na dovolenou, nýbrž měli v plánu ilegálně překročit hranici do západního Německa. O jejich záměru neměl nikdo ani tušení, blízkým řekli, že jedou na krátký výlet před tím, než nastoupí základní vojenskou službu.[4] V novém životě na Západě jim měli pomoci sourozenci jejich matky, kteří tam žili.[5]

K riskantnímu podniku se rozhodli kvůli každodennímu politickému tlaku, který byl v NDR vyvíjen na mladé lidi. První nepříjemnosti jim představitelé komunistického režimu způsobili po nesouhlasu s nácvikem Bojové spartakiády Společnosti pro sport a techniku NDR.[6] Za trest jim byl vysloven zákaz potápění (oba patřili k vášnivým potápěčům organizovaným ve sportovním oddíle) a následovaly i nepříjemnosti na škole, kde studovali. Po ukončení studia na gymnáziu odolali tlaku náborových důstojníků z armády a přihlásili se ke studiu medicíny. Vlastnímu studiu povinně předcházela praxe sanitáře, v létě si proto našli brigádu v berlínské Charitě, kde brzy vzaly za své jejich iluze o lékařské péči v NDR. Když se k tomuto rozčarování přidaly také obavy z politického drilu během základní vojenské služby, rozhodli se k útěku do západního Německa. Zvolili emigraci přes tehdejší ČSSR, protože slyšeli o zdařilých útěcích touto cestou a doufali, že opatření na československo-německých hranicích nebudou tak drastická jako na hranici vnitroněmecké.[7]

Dne 25. října 1978 tedy vyjeli z Plzně na motocyklu západním směrem, o přechod hranice se chtěli pokusit za městečkem Nýrsko. Z opatrnosti ponechali na hotelovém pokoji v běžném nepořádku některé méně potřebné osobní věci a s sebou si vzali jen to nejnutnější (viz obrazová příloha č. 1 a 2). Poobědvali v Klatovech, na další cestě se ale dostali omylem do Železné Rudy, načež se vrátili zpět do Klatov. Napodruhé již do Nýrska dorazili, projeli městem a v lese, směrem na Běhařov (okres Klatovy), ukryli pod větve a chvojí motocykl. Původně chtěli přijet na motocyklu ještě blíže k hranici, ale kvůli nepřesným mapám a špatnému dopravnímu značení zůstali dále od hranic.[8] Na okraji lesa se schovávali až téměř do tmy, během čekání si pomocí busoly vytyčili směr pochodu. V 18 hodin vyrazili směrem na Všeruby, obci se vyhnuli a okolo budovy státního statku se dostali až k signální stěně. Nejprve přelezli „odrazový“ plot proti zvěři, pak kleštěmi přeštípli dva ostnaté dráty, protáhli se otvorem v plotu a urychleně pokračovali směrem, kde tušili státní hranice.[9]

Přeštípnutí vodičů signální stěny způsobilo ve 23.58 zkrat na signálním přístroji 15. roty Pohraniční stráže (dále jen PS) Všeruby 9. pohraniční brigády. K prověření signálu vyrazila poplachová hlídka se služebním psem. Na místě porušení signální stěny uviděli pohraničníci stopy po dvou osobách, nasadili na stopu psa a začali uprchlíky pronásledovat. Hlídka stíhala oba studenty asi 500 metrů a trvalo jen chvíli, než je zahlédla. Po výzvách k zastavení vystřelil psovod svobodník Antonín Suchánek dávku výstražných výstřelů do vzduchu.[10] Němci se nezalekli a pokračovali v útěku, psovod tedy vypustil k „útoku na volno“ psa, který povalil Jörga Prziborowského na zem. U zadrženého zůstal velitel hlídky četař absolvent Karel Švarc, svobodník Suchánek pokračoval v pronásledování Franka Prziborowského. Na vzdálenost 30 metrů ho opět vyzval k zastavení a výzvu zdůraznil výstražným výstřelem. Když utíkající neuposlechl, pohraničník na něho namířil samopal a další výstřely již výstražné nebyly. Jeden z projektilů samopalu vz. 58 ráže 7,62 mm zasáhl F. Prziborowského do hlavy. Frank Prziborowski dne 26. října 1978 v 00.10 hod. zranění na místě podlehl. Ve stejnou chvíli, kdy svobodník Suchánek použil zbraň proti Frankovi Prziborowskému, se jeho bratr pokusil uchopit četaře Švarce za nohy a povalit ho, ten proti němu okamžitě z bezprostřední blízkosti vystřelil ze samopalu vz. 61 dávku šesti výstřelů. Jimi zasáhl J. Prziborowského do krku a ramene a sebe lehce zranil na noze. Postřelenému Jörgovi Prziborowskému poskytl první pomoc svobodník Suchánek, který se mezitím vrátil k veliteli hlídky. PS zajistila převoz raněného do nemocnice v Domažlicích, odkud byl pak převezen do vězeňské nemocnice v Praze-Pankráci.[11]

Takto líčí událost archivní prameny, jejichž původcem jsou bezpečnostní složky bývalé ČSSR, zatímco J. Prziborowski vzpomíná téměř po 35 letech: V jednom lesním masivu jsme ukryli motorku a počkali na tmu, poté jsme šli podle kompasu na západ. Po několika hodinách jsme přišli k hraničnímu plotu. Stály tam dva ploty za sebou. První šel překonat snadno, druhý byl konstruován do tvaru T nebo Y a nešel přelézt. Měli jsme štípačky a jimi jsme přestřihli jeden nebo více drátů. […] Před námi byla pláň a my běželi tam, kde jsme tušili hranice. Zanedlouho přijel po silnici před plotem terénní vůz, vyskočili z něho dva vojáci a začali nás pronásledovat. Napravo od nás byl rozsvícen silný světlomet. Běželi jsme rychle dál směrem ke stromům nebo keřům. Náhle jsem se svezl po nevysokém srázu do potoka nebo do nějaké díry s vodou. Lezl jsem opět nahoru. Frank se vrátil zpět a chtěl mi pomoci. První voják už byl blízko a já na bratra křičel, že musí běžet dál. Klečel jsem na zemi, když se přede mnou vztyčil voják. Spatřil jsem psa se světlem na zádech. Pak přišel také druhý voják. On převzal moje střežení. První voják a pes běželi dál za Frankem. Klečel jsem a opíral jsem se rukama o zem. Můj strážce stál přede mnou a nadával mi, padlo při tom také slovo nacista. Bagančaty mě kopal do hrudníku a ramen. Po chvíli jsem uslyšel výstřely. Byl jsem velmi znepokojený. Když mě můj hlídač znovu kopl, chytil jsem ho za nohu. On hned střílel a já jsem pocítil palčivou bolest v pravém rameni. Pak už mě nekopal. Po chvíli přišel druhý voják zpět. Vzrušeně spolu hovořili. Doufal jsem, že můj bratr unikl. Později přijelo terénní vozidlo, jím jsem byl odvezen. […] Nemůžu přesně říct, zda před střelbou pohraničníci volali výzvu k zastavení. […] O smrti svého bratra jsem se dozvěděl o mnoho týdnů později v Berlíně poté, co jsem byl k útěku vyslýchán.[12]

Případ vyšetřovala Státní bezpečnost v Plzni, do vyšetřovací vazby věznice v Plzni-Borech byl J. Prziborowski přivezen 3. listopadu 1978. Jeho trestní stíhání pro pokus opuštění ČSSR (přitom se jednalo o občana NDR) vyšetřovatel přerušil 22. listopadu 1978 vzhledem k trestu, který obviněného postihne na území domovského státu.[13]

Ve stejný den, kdy byl J. Prziborowski převezen z vězeňské nemocnice do vazby, předaly tělesné ostatky jeho bratra československé bezpečnostní orgány na hraničním přechodu ve Vojtanov[14] – Schönberg orgánům NDR[15] (viz obr. příloha č. 3). Frank Ralf Prziborowski byl pohřben v severním Berlíně, podle oficiální verze bylo příčinou jeho smrti motocyklové neštěstí.[16] Jeho bratra administrativně vyhostili a přes stejný hraniční přechod předali východoněmeckým úřadům 23. listopadu 1978 v 11 hodin.[17] V NDR byl následně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců. V listopadu 1979 byl po odpykání poloviny trestu propuštěn z vazby na amnestii, v lednu 1984 mu východoněmecké úřady povolily opustit NDR.[18]

Vzhledem k tomu, že se k případu zachovalo jen málo pramenů, není možné jednoznačně stanovit, zda postup hlídky byl v souladu s tehdy platnými předpisy. Zůstává totiž několik nezodpovězených otázek: Jak daleko byla hranice od místa zastřelení F. Prziborowského a kde byl služební pes? Proč pohraničník nepoužil služebního psa i k zadržení druhého „narušitele“, proč nepokračoval v pronásledování a nevyčerpal tak možnosti mírnějších prostředků k zadržení? Proč nevedl palbu na spodní polovinu těla (nutno dodat, že přesná střelba na běžící postavu ve tmě je krajně obtížná)? Nebyl prostor u hranic obsazen již skupinou překrytí? Proč Karel Švarc použil hned střelbu a nikoli mírnějších prostředků? Použila skutečně hlídka výzvy k zastavení a výstražných výstřelů? Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu případ neprošetřoval a nepodařilo se získat další informace. Otázky kolem nešťastné smrti východoněmeckého studenta lékařství tak zůstanou nezodpovězeny.

Událost je pro svou dobu typická tím, že se o přechod československo-německých hranic pokusili občané bývalého východního Německa. Mnozí se domnívali, že hraniční střežení mezi Československem a západním Německem je méně důrazné než mezi oběma německými státy, a tak se poměrně často pokoušeli dostat do SRN nebo do Rakouska touto cestou. Přitom zřejmě docházelo z jejich strany k podceňování tvrdosti a důslednosti československých pohraničních hlídek. Životy řady občanů východního Německa tak skončily v československém pohraničí.[19]