Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Fotograf František Dolejš se narodil 17. 2. 1915 v Kvasinách v okrese Rychnov nad Kněžnou a koncem 40. let žil s manželkou Zdeňkou[1] v Praze, kde na Smíchově provozoval fotoateliér. V domácnosti a v obchodě jim vypomáhala Anna Jakoubková.[2] Všichni tři se dne 25. 6. 1948 pokusili tajně překročit československé hranice směrem do Německa spolu s bratrem Františka Dolejše, Jaroslavem[3], který několik měsíců po svém prvním útěku do Německa za nimi tajně přijel do Prahy.

Jaroslav Dolejš, v té době příslušník SNB – útvaru Rozvadov,[4] totiž v noci z 11. na 12. března 1948 opustil v době volna svůj útvar a ve vojenském stejnokroji a s výzbrojí[5] přešel státní hranice do Německa. Z dobových materiálů vyplývá, že Jaroslav Dolejš byl se svojí službou u SNB nespokojený a nesouhlasil s novou politickou situací v Československu.[6] Po přechodu hranic ho na německé straně převzali Američané, kteří ho později vyslýchali. Měsíc pobýval v uprchlickém táboře v Řezně, další dva měsíce byl v táboře Dianabergu. V Řezně se přihlásil na práci do Austrálie, jeho žádosti bylo vyhověno, ale chtěl se před odjezdem rozloučit s bratrem Františkem v Praze. Dne 18. 6. 1948 se proto vydal zpět do ČSR, hranice tajně překročil spolu s jedním mladým uprchlíkem z tábora opět v prostoru Waidhaus-Rozvadov. Tři dny pobýval v pohraničí na statku v Bezděkově v tehdejším okrese Horšovský Týn, pak odjel za bratrem do Prahy, kde zůstal několik dnů. Mezitím se František Dolejš rozhodl s ním odejít na Západ, protože měl jako národní socialista obavy, že mu bude zrušena živnost[7]. K bratrům se připojila žena a zaměstnankyně staršího z nich.

Z Prahy skupina vyjela 24. 6. 1948 najatým vozem do Plzně, kde si najali další vůz, kterým pokračovali do Budce v okrese Horšovský Týn, tam přenocovali a brzy ráno 25. 6. vyrazili k hranicím.[8] V hraničním pásmu ale narazili na hlídku PS. Hlídka velitele stržm. Jaroslava Franče a stržm. Jaroslava Šimka (* 26. 8. 1924), vybavena samopalem a pistolí, spatřila kolem deváté hodiny ze svého stanoviště u opuštěných stodol u Scheilisslochu, v prostoru obce Dianaberg, čtyři osoby, které šly přes louku k lesu. Následně se hlídka ukryla ve smrčině a čekala, až se osoby přiblíží. Když byly od hlídky vzdáleny cca 50 metrů, Franče měl osoby vyzvat k zastavení, načež ty se zastavily a skočily do mlází.[9]

Když se skupinka osob skryla v lese, mělo být jimi proti hlídce čtyři až pětkrát vystřeleno; respektive v dobových materiálech a výsleších svědků se uvádí, že dle stržm. Šimka bylo proti hlídce čtyři až pětkrát vystřeleno z pistole a dle hovoru[10] Šimka s Františkem Dolejšem měl střílet jeho bratr Jaroslav. Prap. Bartoněk tvrdil, že pistoli Františka Dolejše prohlédl a zjistil, že se z ní nestřílelo; stržm. Franče se ztotožňoval se Šimkovou výpovědí a dodával, že na místě, odkud na ně bylo stříleno, byl nalezen klobouk a jedna vystřelená nábojnice patřící J. Dolejšovi. Členové poplachové hlídky, kteří přijeli na místo později (např. Šťastný, Toupal, Kaprhál), se o této střelbě nezmiňují.[11] V rozsudku Jaroslava Dolejše ovšem stojí, že proti hlídce měl vystřelit jednou (čtyř až pět ran nikde zmíněno není). Sám Jaroslav Dolejš v r. 2001 na ÚDV vypověděl: Našli u mě pistoli, pistoli jsem nepoužil ke střelbě, ale při pádu na zem se v ní vzpříčil náboj, a tak nebyla k použití.[12]

Hlídka ihned palbu opětovala a střílela směrem do míst, kde se ukrývali manželé Dolejšovi a Anna Jakoubková. Franče přikázal Šimkovi přivolat posily, o což Šimek požádal kolemjdoucí dívku a za hodinu přijelo pět mužů (velitel SNB – útvaru Eisendorf prap. Oldřich Bartoněk, stržm. František Zahálka, stržm. Josef Toupal, stržm. Jaroslav Kaprhál a stržm. Josef Šťastný),[13] kteří pokračovali v prohledávání lesa. Tou dobou manželé Dolejšovi s Annou Jakoubkovou vyšli z úkrytu a hlídce se vzdali.

Stržm. Šimek pak střežil zadržené Dolejšovi a Jakoubkovou u opuštěné stodoly. Asi ve 12.30 se chtěl František Dolejš napít vody z potoka, což mu stržm. Šimek nedovolil, a Dolejš na něho posléze zaútočil skleněnou lahví od koňaku a nastalo přetahování o pušku, během něhož byl František Dolejš postřelen. Dle ohledacího protokolu[14] byl zasažen jedním výstřelem nad lopatkou levé kosti kyčelní v dutině břišní směrem k páteři a zásah střely byl smrtelný. Nebyla mu poskytnuta první pomoc[15] a cestou do nemocnice do Bělé nad Radbuzou zemřel.

Kolem třinácté hodiny byl zadržen Jaroslav Dolejš, který v r. 2001 na ÚDV vypověděl, že byl už téměř na hranici, ale vrátil se pomoci bratrovi. A dále J. Dolejš uvedl: Dostal jsem se do obklíčení většího počtu příslušníků PS, kteří po mně nadále stříleli,[16] nebyl jsem zraněn, ale měl jsem na pravé straně prostřelený kabát.[17] V tehdejším rozsudku stojí, že plášť nevykazuje průstřel, ovšem jakýkoliv odkaz na provedení expertizy chybí.[18]

U J. Dolejše bylo kromě peněz a cigaret mimo jiné nalezeno celkem osmnáct nábojů ráže 7,65 mm a u F. Dolejše celkem devatenáct nábojů ráže 7,65 mm.[19]

Zdeňka Dolejšová a Anna Jakoubková byly vzaty do vazby Okresním soudem v Tachově a za ilegální vstup do pohraničního pásma byly odsouzeny ke dvoutýdennímu vězení.[20] František Dolejš byl pohřben 28. 6. 1948 na hřbitově v Bělé nad Radbuzou.[21] Proti stržm. Šimkovi bylo plzeňským vojenským prokurátorem zahájeno prozatímní pátrání pro podezření ze zastřelení Františka Dolejše za účelem zjištění bližších okolností spáchaného činu; později byl ale stržm. Šimek zproštěn obžaloby, protože nebyly shledány důvody k trestnímu stíhání.[22]

Podle výpovědi Jaroslava Dolejše na ÚDV[23] byl převezen na útvar, kde byl v tmavé místnosti zbit několika příslušníky PS, které neznal. Na chodbě zaslechl hovor PS, že bratr byl zastřelen, ale podrobnosti se dozvěděl až po letech od švagrové. Asi druhý den ho převezli k útvaru do Plzně a pak do vojenské věznice na Hradčanech, kde byl dva měsíce vyslýchán, ale týrán nebyl.[24]

Ve vazbě byl Jaroslav Dolejš od 25. 6. 1948 do 28. 9. 1949 a byl obžalován ze zločinu nešetření služebních předpisů, zločinu přípravy úkladů o republiku, zločinu vojenské zrady a zločinu zprotivení stráži.[25] Státní soud v Praze ho 17. 12. 1948 shledal vinným a vyhlásil nad ním trest smrti provazem,[26] rozsudek nabyl právní moci 10. 3. 1949, kdy Nejvyšší soud v Brně zamítl zmateční žádost obžalovaného. Ovšem zvrat nastal 3. 10. 1949, kdy udělil prezident republiky[27] Jaroslavu Dolejšovi milost, a trest mu tak byl snížen na doživotí v těžkém žaláři (zostřeného tmavou komorou ročně). Dva roky strávil ve věznici na Borech, pak byl přemístěn do Leopoldova. Další obrat v jeho kauze přinesla květnová amnestie v r. 1960 − dne 10. 5. 1960 byl propuštěn na svobodu.[28]

Případ Františka Dolejše vyšetřoval po roce 1989 ÚDV, který v roce 2001 odložil podezření ze spáchání trestného činu ze strany Jaroslava Šimka, a odvolával se na dobové předpisy, podle nichž mohli členové SNB konající službu použít zbraň v případě nutné obrany anebo v případě, kdy nemohli zamezit útěku nebezpečného zločince jiným způsobem.[29] Jaroslav Dolejš byl rehabilitován a 20. 4. 1998 byl povýšen na podplukovníka ve výslužbě.