Jiráskovská akce – možné odpovědi k textu II.

  1. V Nejedlého pojetí pomáhá spisovatel svým dílem národu překonávat těžké chvíle. Nepíše pro sebe, aby se zabýval problémy vlastního nitra či hledáním smyslu života, ale píše především pro lid. Knihy nejsou určeny pro zábavu, k odpočinku či sebevzdělávání. Není podstatná ani jejich estetická funkce, neboť nejde o umění, ale především o boj za pravdu a národní existenci. Nejedlý zde navazuje na kulturní stereotypy národního obrození, jež u spisovatelů také zdůrazňovalo jejich povinnost burcovat národ, stát se jeho svědomím; hlasem, jenž probouzí národ ze spánku. Nejedlý však tuto v českém prostředí tradiční roli spisovatele posouvá a podřizuje službě komunistické ideologii. Jirásek sám by byl zřejmě velmi překvapen, kdyby viděl, čemu mělo v padesátých letech jeho dílo posloužit. Byl by překvapen, kdyby se dozvěděl, že ve svém románu Proti všem burcoval čtenáře do boje za „svatou pravdu“ socialismu. Spisovatel v Nejedlého pojetí představuje bojovníka – „novodobého Táborského hejtmana“, který mocným hlasem svého díla svolává čtenáře do bojového šiku. Dobré literární dílo musí vždy mít i politický rozměr. Nejedlý odmítá umění pro umění. Dobrý spisovatel by měl čtenáři pomoci, aby se zorientoval ve světě. Měl by mu ukázat jeho pravé místo.
  2. Nejedlého doslovy představují hlas autority, která normativně vykládá smysl Jiráskova díla. Jako parazitická houba prorůstá Nejedlého komentář do Jiráskových próz a vnucuje se čtenáři jako jediný „správný“ způsob porozumění textu. Nejedlého výklad je přitom velmi konzistentní a jednoduchý. I tím si může získat čtenáře, kteří touží po jednoznačném a srozumitelném čtení. Nejedlý ostatně nepřipouští jiné možné interpretace, má takříkajíc „patent na Jiráska“. Jen on jediný přesně ví, o čem ta která kniha pojednává. Nejedlý často používá sloves v první osobě plurálu („teď nejsme sami“ či „musíme být připraveni“), vytváří tak obraz společenství čtenářů, kteří tuto jedinou pravou interpretaci Jiráska sdílí. Naléhavý apel Nejedlého nutí čtenáře k tomu, aby na tomto společenství participovali, aby se stali součástí onoho kolektivního „my“. Komentář zároveň brání čtenáři v tom, aby dílo četl po svém, aby vůči textu zaujal dialogický postoj (naslouchal mu bez apriorních předsudků) a vytvořil si vlastní interpretaci, subjektivní hodnocení knihy. To však Nejedlý nepřipouští. Jiráska lze v jeho pojetí číst jen na základě závazné interpretace; smysl díla je pouze jeden jediný a čtenáři jej zprostředkuje právě doslov. Čtení tak slouží k disciplinaci čtenářů, s pomocí kolektivně sdílených interpretací Jiráskova díla se rodí myšlenkové stereotypy, na něž lze snadno naroubovat klíčové teze komunistické ideologie. Jiráskovo dílo tak čtenáře přesvědčuje, že komunismus byl logickým vyústění českých dějin a že k němu to dobré v historii národa již po staletí směřovalo. Jiráskův Tábor se stává předobrazem komunistické společnosti. Nejedlý využívá Jiráskovy obrazy minulosti k tomu, aby legitimizoval komunistickou ideologii, aby ji dodal historické ospravedlnění. Nebyla to tedy žádná náhoda či tlak vnějších okolností, že v únoru 1948 převzali v Československu moc komunisté. Vznik komunistické společnosti představuje zákonité vyústění historického vývoje. Ani to nemohlo dopadnout jinak.
  3. Nejedlý klade jasnou paralelu mezi někdejší boj husitů proti celému světu a současný boj komunistů za lepší svět. Na rozdíl od husitů z Jiráskova Proti všem se však komunistickému hnutí jeho boj vydařil, i tak je však potřeba být stále na stráži a bděle se stavět proti všem, „kteří by nový, námi spolubudovaný svět chtěli ohrozit“. V pouhém názvu knihy, který Nejedlý píše vždy v uvozovkách, se tak odráží i trvalá konstanta dějin, kterou Jiráskovo dílo odhaluje v konkrétních reáliích husitské doby. Ta však platí i obecně, dějiny jsou vždy bojem, v němž se střetávají síly dobra a zla. Zatímco husité byli tehdy poraženi, my jsme dnes zvítězili, jejich boj proti všem nás však stále zavazuje.
  4. Čtenář by měl Jiráska číst, aby poznal vlastní dějiny, zorientoval se ve světě a pochopil vlastní roli v něm. Literární dílo je zde využíváno jako nástroj ideologické indoktrinace. Nejedlým interpretovaný Jirásek vypráví české dějiny tak, aby jejich jediným smysluplným vyústěním byl Únor 1948 a vznik lidově demokratického státu. Jirásek je čtenáři představován jako národní klasik, pokud se někdo považuje za Čecha, měl by Jiráska číst, neboť v jeho rozsáhlém díle se koncentruje historické vědomí češství. Taková literatura přitom uzdravuje a dodává sílu. Pokud by čtenáři hrozilo, že jej ovládne slabost a pochybnosti, může mu vyprávění o hrdinském boji husitů proti všem dodat sílu, aby sám obstál v boji proti těm, kteří by chtěli zničit právě budovaný svět socialismu. Čtení samo se tak stává součásti budování nového světa a boje s jeho nepřáteli.
  5. Jiráskovy romány lze číst jako historický obraz dané doby, tedy bez přímých souvislostí s dneškem. Nejedlý násilně zdůrazňoval právě tyto paralely mezi minulostí a přítomností, aktualizoval a politizoval Jiráskovy obrazy z dějin, zneužíval relativně čtivé literární výjevy z národní historie k ideologické manipulaci. I přesto však lze Jiráskovy prózy číst „pouze“ jako historické romány, všímat si toho jak evokují prostředí, jak se pokouší osvětlit historické události, jak předvádějí jednání historických postav atd. Jiráska je též možné číst pro zábavu, i když se to dnes příliš nenosí. Právě role jíž Jirásek (chtě nechtě) sehrál v rámci komunistické kulturní politiky jej čtenářům natolik znechutila, že jeho tituly v dnešní době příliš nevyhledávají. Přesto někdejší popularita Jiráskových románů pramenila i z toho, že se daly relativně dobře číst. Jirásek vkládal do historických příběhů i milostné zápletky a vycházel tak vstříc dobovému čtenářskému vkusu. Možná nejzajímavější možnost čtení však nabízí Jirásek dnes, kdy můžeme konfrontovat vlastní čtenářskou interpretaci právě s oficiálním výkladem komunistických literárních historiků, především Zdeňka Nejedlého. Čtenář se tak mnoho dozví o manipulaci, o možnostech ideologického zneužití literatury, o stereotypech v českém obrazu minulosti. Ačkoliv dnes čtenářstvo Jiráska spíše odmítá, řadu historických obrazů, jež právě Jirásek pomáhal vytvářet, stále nevědomky sdílí. Při takovémto kritickém čtení „z odstupu“ může čtenáře řada věcí překvapit. Nakolik kupříkladu Jiráskův Koniáš z Temna připomíná komunistické cenzory a nakolik se techniky komunistické kulturní politiky podobají těm, jež Jirásek přisuzuje pobělohorským jezuitům. Přes tuto dnes stěží přehlédnutelnou paralelu nikdo Temno nečetl jako alegorii na komunistický útlak, neboť tlak oficiální kultury takový výklad zcela vylučoval. Jiráskovo dílo se stalo doslova symbolem povinné četby a nikdo z čtenářů se jinou interpretací oficiálně protěžovaných děl nezabýval.

» zpět