Jiráskovská akce – historický kontext


Místopředseda vlády akademik Zdeněk Nejedlý při projevu na Sjezdu socialistické kultury, červen 1959 (Foto: zdroj ČTK)

Klementem Gottwaldem vyhlášená kampaň za masové rozšíření Jiráskova díla měla vyvrcholit u příležitosti stého výročí spisovatelova narození v roce 1951. Vydání všech 32 svazků se však k tomuto termínu ani zdaleka nestihlo. Přestože Jiráskův fond dle oficiálních údajů vybral přes 20 milionů korun, i přes rozsáhlou institucionální podporu celé akce a osobní zájem prezidenta se vydávání Jiráska značně protáhlo. Jako první svazek edice „Odkaz národu“ vyšly v květnu 1949 Staré pověsti české. Ediční projekt se však dvaatřicátým svazkem uzavřel až v roce 1958, tedy pět let po smrti Klementa Gottwalda a sedm let po plánovaném ukončení akce. Již od roku 1952 však začalo vycházet druhé vydání celého souboru a navíc některá Jiráskova díla paralelně vydávala i jiná nakladatelství, mimo rámec jiráskovské akce. Jen „Odkaz národu“ vydal Jiráska v celkovém nákladu 3 485 000 výtisků (BAUER, Michal: Ideologie a paměť. Literatura a instituce na přelomu 40. a 50. let 20. století, Jinočany, HaH 2003, s. 182.). Přes dílčí organizační neúspěchy tak bylo plánovaného cíle komunistické kulturní politiky dosaženo. Jiráskovo dílo byl masově rozšířeno, stalo se povinnou školní četbou a z polic knihoven i knihkupectví zcela vytěsnilo ideově závadnou literaturu. Leckdy hladovému čtenáři prostě nezbylo, než sáhnout po Jiráskovi, pokud se chtěl vyhnout původní tvorbě tzv. socialistického realismu.

Komunistická kulturní politika se netajila tím, že s jiráskovskou akcí usiluje o ideologickou převýchovu celého národa. V tisku byl ediční projekt doprovázen masovou kampaní, význam Jiráskova díla osvětlovali nejen ministři Nejedlý a Kopecký, ale též celá řada spisovatelů (Jan Drda, Marie Majerová, Marie Pujmanová ad.). Do denního tisku se vkládaly poštovní poukázky pro případné předplatitele a přispěvatele do Jiráskova fondu. Podle Nejedlého měla jiráskovská akce pomoci zejména mladým lidem, aby v pravém světle poznali národní historii, stranou však nezůstávali ani dělníci – vždyť Jiráskovy romány představovaly dle stranických ideologů tu pravou lidovou četbu, srozumitelnou a milou všem. Nejedlý nazýval Jiráska nejmilejším spisovatelem lidu.
Jiráskovská akce představovala rozsáhlou kampaň zaměřenou především na reinterpretaci českých dějin. Nejedlý prosazoval heslo: „Jiráskovy spisy – nejkrásnější učebnice českých dějin.“ Za pomoci Jiráskových historických románů, doplněných výklady Zdeňka Nejedlého, mělo být konstituováno nové historické vědomí českého národa. Národní dějiny měly tímto způsobem ospravedlnit nástup komunistické moci. Nejedlého ideologická interpretace Jiráska usilovala o to, aby byl v zásadě „exotický“ bolševismus přijat jako něco bytostně českého. Nejedlého Jirásek vynesl z dějin na světlo pravý původ komunismu. Češi se měli dozvědět, že se nejedná o cizorodý sovětský implantát, ale o původní dědictví naší vlastní minulosti. Vždyť už Tábor byl kolébkou komunismu, Moskva je pouhým dědicem táborských tradic. Díky této konstrukci si komunistická propaganda mohla dovolit fascinující historické paralely. V projevu u příležitosti otevření Jiráskova muzea v letohrádku Hvězda v roce 1951 tak mohl Antonín Zápotocký rozvíjet následující historické paralely: „Tak jako před staletími táborští komunisté jsme i my dnes celé světové reakci trnem v oku. Také proti nám je dnes kapitalistická reakce ochotna chystat křižácké výpravy. Chtěli by znovu plenit naši krásnou zemi, rozvracet pokoj a mír, znásilňovat a vraždit.“ (citováno dle: BAUER: C.d., s. 185.) Kolektivně sdílené obrazy z Jiráskových románů tak sloužily k tomu, aby aktuální politické události získaly jasný smysl, díky čemuž každý věděl, jak se má v dané situaci zachovat.

Klíčovým vykladačem Jiráskova odkazu se stal Zdeněk Nejedlý. Sepsal přitom nejen reprezentativní Jiráskovu monografii, ale i řadu drobnějších popularizačních brožur, novinových a časopiseckých článků, přednesl množství jiráskovských projevů a osvětových přednášek. Specifickou roli však mezi těmito texty hrály především doslovy k jednotlivým svazkům souhrnného díla, v nich Nejedlý nastavil základní normy, dle nichž měl být Jirásek vykládán. Neubránil se přitom i cenzurním zásahům. Některé pasáže (především obrazy církve a náboženské motivy), který se ocitly v rozporu s oficiální linií výkladu, tak byly v Jiráskových románech upraveny či z nich byly prostě odstraněny. Autoritativní závaznost Nejedlého komentářů ke klasickému dílu české literatury dokládá i jejich souhrnné vydání v roce 1960 (Doslovy k souboru spisů Aloise Jiráska „Odkaz národu“, Praha, SNPL 1960.). Nejedlého ideologická reinterpretace Jiráska vycházela z několika základních předpokladů a byla založena na jednoduchých ale o to působivějších principech. Níže se je pokusím popsat a analyzovat.

První předpoklad: Jiráskovo dílo je věrným obrazem dějin. Nejedná se o literární fikci ale o historickou skutečnost. Zdeněk Nejedlý povýšil Jiráskovy romány na úroveň historické vědy. V rámci školství tak dosáhl dvojitého efektu. Jirásek se jednak stal povinnou četbou a klíčovou látkou v rámci výuky českého jazyka, paralelně se však o něj opírala i výuka dějepisu. Tytéž knihy, které žáci četli k výuce češtiny, tak mohly zároveň posloužit jako učebnice dějepisu. Tento mezioborový přesah Jiráskova díla jen umocnil žádoucí efekt: romány skutečně významně ovlivnily historické povědomí generací, jež prošly takto koncipovaným modelem školní výuky. Nejedlý přitom efektivně využil i nebývalý rozsah Jiráskova díla, které sahalo od Starých pověstí českých až k obrozeneckým ságám typu F.L.Věka či venkovské kroniky U nás. Čtenář tak mohl získat dojem, že Jirásek pokrývá národní dějiny zcela komplexně, že jeho romány dějiny popisují v celé jejich šíři. O čem Jirásek nepsal, to jako by pro český národ historicky ani neexistovalo, to prostě nebylo české. Nejedlý ve svých doslovech tento efekt cíleně podporoval. Ve své jiráskovské monografii se v tomto smyslu zamýšlí nad významem 16. století pro české dějiny: „Co v něm mohl Jirásek nalézt pro své snahy, sílit minulostí přítomnost? Co tam bylo tak silného a zdravého, aby to mohl dnešní době položit za vzor?“ (Nejedlý, Zdeněk: Alois Jirásek, Praha, Svoboda 1949, s. 166.) Dále popisuje, jak Jirásek nahlédl do 16. století a spatřil smutný obraz mravní hniloby, nalezl lid tak ubohý a porobený, že raději o této temné době ve svém díle pomlčel. Jinde Jiráskovo znechucení nad touto dobou poslouží Nejedlému k tomu, aby celé století šmahem odsoudil: „I Jirásek, tento nejúplnější zachycovatel národních tradic, živých v našem lidu, který 15. století zvěčnil v celé řadě velikých děl, nenapsal o 16. století, mimo jednu drobnou a ještě odsuzující práci…, ani jedno dílo. Tak buržoasie v paměti národa zaplatila svou zradu na husitské lidové revoluci úplným zapomenutím.“ (Nejedlý, Zdeněk: Komunisté dědici velikých tradic českého národa, Praha, Československý spisovatel 1953, s. 18n.) Celou kauzu 16. století lze jednoduše uzavřít: nepíše-li o něm Jirásek, jako by ani neexistovalo.

Druhý předpoklad: Jiráskovy historické příběhy mají svou paralelu v dnešku. Z rozsáhlého souboru Jiráskových historických příběhů si Nejedlý vybírá celou řadu literárních postav, z nichž vytváří jakési archetypální figury českých dějin. Takové postavy se tak historicky znovu vracejí a mají tudíž své paralely i v přítomnosti, neboť dějiny se dle Nejedlého stále opakují. Původně literární postavy tak fungují jako jakési platónské ideje, které v sobě koncentrují hlubokou a zcela objektivní pravdu dějin. Často jsou dokonce ideologií považovány za pravdivější než mnohdy nepřehlédnutelná historická skutečnost. Takový ideální typ vyššího šlechtice představuje dle Nejedlého kupříkladu Lamminger z Psohlavců. Koniáš z Temna je pak ideálně typickým představitelem jezuitů a jejich touhy ovládat mysl lidu. Nejedlý o něm v doslovu k Temnu říká: „Koniášovi dal dokonce i jisté rysy velikosti, sice chmurné, nelidské, ve svém fanatismu až příšerné, ale nesporné velikosti – velikosti všeho toho zla, jež nejen Koniáš, ale celý ten řád, založený k takovým účelům, páchal tehdy na českém lidu a národě.“ (JIRÁSEK: C.d., s. 654.) Jiráskovy postavy jsou pro Nejedlého „typy“, jež v pročištěné podobě představují určující vrstvy a zákonitosti společenského vývoje. Nejedlý se přitom nebojí zdůraznit, že Jirásek řadu těchto postav doslova vytvořil: „Chodského Kozinu až do „Psohlavců“ nikdo neznal, to jméno i postava tlely v hlubinách archivů. Až Jirásek jej nejen vzkřísil, ale přímo vytvořil, a to tak, že se stal přímo typem českého bojovníka za práva lidu.“ (NEJEDLÝ, Zdeněk: Komunisté dědici velikých tradic českého národa, Praha, Československý spisovatel 1953, s. 79.) Koniášové, Lammingerové a Kozinové se dle Nejedlého vyskytují i dnes – stačí si na ně ukázat. Jiráskovské postavy tak mají čtenáři posloužit k tomu, aby se v dnešním světě zorientoval, a ideologovi přitom výrazně usnadní techniku manipulace. Kolektivně sdílené literární příběhy mu poslouží jako jednoduchá matérie, z níž vybírá dílčí zápletky a známé postavy, aby do nich promítl současné politické konflikty, aby je využil k mocenskému tlaku a manipulaci.

Třetí předpoklad: Nejedlý představuje dějiny jako boj. Již sám Jirásek mu to ostatně v mnoha ohledech usnadnil. Ne náhodou se právě válečný román Proti všem stal pro Nejedlého jakýmsi jádrem jiráskovského kánonu a povinnou součástí četby nejen ve školách ale též v rámci ideologické čtenářské kampaně tzv. Fučíkova odznaku, či v rámci povinné vojenské služby. Sám Jirásek vnesl do svých románů v duchu dobového nacionalismu především polaritu česko-německou. Jeho historické příběhy často dynamizuje střet národních živlů a doba temna se tudíž jeví především jako období germanizace. Nejedlý tuto nacionální rétoriku boje přejímá, navazuje tím na tradiční stereotypy češství, ale navíc připojuje nová ideologická dogmata marxismu-leninismu. Vždy se tak jedná i o střet dvou protikladných společenských tříd – vykořisťovaných a vykořisťovatelů. Kouzlo a přesvědčivost Nejedlého interpretace přitom tkví v tom, že jeho výklad často splývá s konvenční motivikou střetu česko-německého. Tudíž se může zdát, že Nejedlý pouze navazuje na myšlenkový odkaz českého 19. století. Vykořisťovaný lid je totiž povětšinou český a vykořisťovatelská buržoazie či církev zase německá či alespoň poněmčená. Čtenář by tak v logice Nejedlého výkladu měl být komunistou už proto, že je Čechem. Historické příběhy tedy v Nejedlého pojetí nepředstavují nějaký starý a dávno zaniklý svět, neboť dějiny samy jsou velmi aktuální a živé. Starý a zanikající svět ve skutečnosti zastupují právě přežilé společenské třídy jako buržoazie, které se v duchu marx-leninské ideologie ocitly „na smetišti dějin“. I v minulosti se tudíž odehrává střet starého a nového světa, stejně tak jako dnes. V doslovu k husitskému románu Mezi proudy to Nejedlý formuluje zcela jednoznačně: „A co je vůbec na Jiráskově líčení zde nejvzácnější: jak dovedl vystihnout mravní i historickou převahu tohoto nového světa nad starým zahnívajícím světem. Není jistě čtenáře, který by i citově nebyl tu přímo unášen novým světem a nebyl stejně naplněn přímo hnusem k starému světu. Ale nejen o cit jde: Jirásek tím dává tomu i jedině možnou další perspektivu: dojde k boji, ve kterém musí zvítězit ten nový svět. Musí zvítězit, nemá-li svět vůbec zahynout.“ (NEJEDLÝ Zdeněk: Doslov, in: JIRÁSEK, Alois: Mezi proudy I., SNKLU 1959, s. 362.) Obdobně se vyjadřuje v doslovu k Proti všem, když charakterizuje Jiráskovy postavy krále Zikmunda a Oldřicha z Rožmberka: „Přímo bahno je to, starý ten svět zde, a Jiráskem rovněž mistrovsky vylíčený, takže se až otřásáme hnusem při tom, a nic to neoslabuje, že Jirásek, i v tom dokonalý realista, vnějšně oba ty zvrhlíky líčí jako milé, ano okouzlující lidi. Naopak, tím větší je hnus, jenž nás přitom jímá.“ (JIRÁSEK: C.d., s. 623.) Nejedlý tak vysílá k čtenáři jasný signál: boj o němž Jirásek vypráví, stále probíhá, i ty, čtenáři, jsi jeho součástí a musíš se podle toho chovat. Takto jednoznačně polarizovaný svět čtenáři implicitně nabízí obdobně trivializovanou jistotu v rozlišování pravdy a lži, v něm není potřeba jakkoliv pochybovat, neboť pravda se vyjevuje zcela jednoznačně. Každý historický jev je, dle Nejedlého, potřeba přeložit do dnešního jazyka, tím se vyjeví jeho pravá podstata a ta spočívá především v boji vykořisťovaného dobra s vykořisťovatelským zlem.

Čtvrtý předpoklad: s normativní interpretací Jiráskova díla je potřeba spojit též odpovídající techniku čtení. Čtenář musí být nasměrován k tomu, aby Jiráska četl, tak jak má. Nejedlý své doslovy k Jiráskovi v tomto smyslu prostoupil řadou návodných poznámek. Důsledně používal plurálu „my“, aby čtenáři vnutil vlastní postoje. Apeloval na něj však i přímo, když určoval, co dojímá k slzám a co naopak vzbuzuje pláč. Jako by předem programoval čtenářské emoce. V jiráskovské monografii vyjádřil Nejedlý svou představu o modelovém čtenáři Jiráska následovně: „Žádný Jiráskův čtenář zajisté se nemohl vymlouvat, že se tu na něho kladou upřílišněné požadavky, že se od něho očekávají bůhvíjak hrdinské činy. Naopak, Jiráskovi lidé jsou prostí lidé a prostě pracují, ale pracují užitečně. Proto od nich se může i každý učit. Není to však účinek, nad nějž sotva lze si myslit lepší? A není to právě u národního kronikáře, jakým se stal našemu lidu Jirásek, účinek tak zdravý, že již proto si musíme přát, aby jeho dílo jen vnikalo stále dále a stále hlouběji v mysl všech těch jeho nesčetných čtenářů?“ (NEJEDLÝ, Zdeněk: Alois Jirásek, Praha, Svoboda 1949, s. 104n.) Čtení Jiráska se tak stává terapií, s pomocí takového čtiva je možno bojovat s temnem ve vlastním nitru i čtení se tímto stává součástí velkého boje za nový a lepší svět.

Pátý předpoklad: Nejedlý v Jiráskových románech akcentuje lidovost a revolučnost. Lid podle něj představuje hlavního hrdinu všech historických příběhů. Ostatní společenské vrstvy (šlechta, buržoazie, církev) se národu postupně odcizují. Poněmčují a pořímšťují se natolik, až zcela ztrácí národní charakter. Touto pozvolnou redukcí národa chce Nejedlý dosáhnout jednoduché teze: národ rovná se lid. Pouze vykořisťované společenské vrstvy jsou tak skutečně národní a mají právo vyvrhnout z těla národa ty složky, jež se národnímu charakteru odcizily. Nejedlým deklarovaná Jiráskova lidovost se tak stává efektivním nástrojem vyloučení jistých „nelidových“ skupin ze společnosti. Ačkoliv sám spisovatel smýšlel velmi konzervativně, jeho dílo je zneužito k tomu, aby delegitimizovalo postoje, které on sám kdysi zastával. Nejedlý však touto redukcí národa na lid nekončí. Na jednoduchou rovnici národ = lid navazují další teze: uvědomělé a nejtvrdší jádro lidu představuje komunistická strana. Ta se dle Nejedlého výkladu stává skutečným představitelem národa. Argumentace pozvolna spěje k nevyhnutelnému závěru: národ = strana. Obdobně Nejedlý akcentuje i revolučnost českého národa. U veškerých konfliktů, které Jirásek zachycuje ještě s relativním porozuměním dobovému kontextu (husitské hnutí bojuje za naplnění apoštolského ideálu církve), zdůrazňuje Nejedlý především sociální rozměr zápasu (husité bojují proti sociální nespravedlnosti, proti vykořisťovatelům). Komunistická „revoluce“ z Února 1948 se tak z této perspektivy jeví jako přirozené vyústění zápasů o sociálně spravedlivou společnost, jež se v českých dějinách vedli od nepaměti. Jiráskovi hrdinové (Hus, Žižka, Kozina, Skaláci aj.) se tak jeví jako předchůdci českých komunistů, kteří jen navazují na nejvýznamnější historickou tradici českého národa.

Komplex Jiráskových románů tak komunistická kulturní politika konstruovala jako jakousi umělou paměť lidu. Jako v zrcadle měl čtenář v Jiráskových příbězích z národní historie objevovat svou „pravou“ tvář, dozvídat se, kým vlastně je a jak se má chovat. V doslovu k prvnímu svazku edice to Nejedlý formuloval jasně: „Čtěme proto „Staré pověsti české“ s láskou a porozuměním, jak byly i psány. Vejdeme tím přímo v duši našeho lidu, v jeho lidovou filosofii i v jeho morální a historické nazírání. I porozumíme pak mnoho i z toho, co se nám objeví, až projdeme touto branou a vstoupíme již v samotný mohutný hrad českých dějin v díle Jiráskově, vystavěný pak již ne jen fantasií lidu, ale tvrdou skutečností.“ (NEJEDLÝ, Zdeněk: Doslov, in: Jirásek, Alois: Staré pověsti české, Praha, Mladá fronta 1949, s. 327.) Komunistická kulturní politika vyvinula všemožné úsilí, aby tento „hrad českých dějin“ co nejvíce konkretizovala, aby čtenář nemusel při čtení Jiráskových románů příliš namáhat vlastní imaginaci. Usilovala též o to, aby byla jiráskovská obraznost pokud možno jednotná a vzbuzovala tak efekt historické skutečnosti. K tomu napomáhaly zejména filmové verze Jiráskových románů, které oficiální interpretaci knih zasadily do působivé vizuální konkretizace, jíž mohl čtenář jen stěží uniknout. Podle Jiráskových předloh se natočila celá řada filmů: Jan Roháč z Dubé (V. Borský, 1947), Temno (K. Steklý, 1951), Staré pověsti české (J. Trnka, 1953), Psohlavci (M. Frič, 1955), Proti všem (O. Vávra, 1957), dokonce rozsáhlý televizní seriál – F.L.Věk (F. Filip, 1972) a další. Obdobný efekt měly též ilustrace k románům. Kresby Mikoláše Alše splynuly s Jiráskem téměř neodmyslitelně. Jednoduchý svět alšovských ilustrací přitom taktéž napomohl unifikaci historického povědomí. Mnoho čtenářů četlo Jiráskovy příběhy Alšovýma očima. Tuto kolektivně sdílenou konkretizaci bylo však velmi snadné spojit se obdobně jednotnou a závaznou interpretací historických příběhů. Nejedlého doslovy v tomto ohledu hrály klíčovou roli.

Komunistická ideologie je díky Nejedlého výkladu mistrně vetkána do příběhu českých dějin, každý čtenář, pokud sdílí základní historickou obraznost a zná klíčové příběhy z národní historie, by se měl sám dopracovat ke stejnému a nevyhnutelnému závěru: naší (českou) tradicí je komunismus. Naše dějiny jej legitimizují jako nejvlastnější tradici češství, být opravdovým Čechem znamená být komunistou. Sám Nejedlý to v projevu k pracovníkům v kultuře (ideologům) říká zcela jasně: „A to vše tedy není náhoda, ani to není a nemůže být nějaká jen maska. Něco takového vůbec nelze maskovat. A my toho také nepotřebujeme, neboť ne náhoda, ne maska, ale hluboká dějinná i vývojová logika v tom jest, že právě komunisté to jsou, kteří cítí s naším lidem tak národně. Proto říká-li se, a i my můžeme tak říci, že komunisté stojí dnes v čele národa, je to doslova pravda. My jsme opravdu pokračovatelé a v tom smyslu i dědici nejlepších i také nejnárodnějších snah a tužeb lidových vrstev a tím nejlepší složky našeho národa.“ (NEJEDLÝ, Zdeněk: Komunisté dědici velikých tradic českého národa, Praha, Československý spisovatel 1953, s. 37.)