Anticharta – Možné odpovědi k textu III.

  1. Obraz ideálního umělce se odráží v činnostech, jež mu Provolání přisuzuje. Umělec obohacuje myšlenkami, pěstuje vědomí, povznáší, tříbí vnímavost, zušlechťuje, přináší radost a šíří myšlenky. Smyslem umělcovy práce je „služba lidu“. Normalizační kulturní politika tak zdůrazňuje především výchovnou funkci umění. Umělci svými díly dodávají lidu sílu k dalšímu budování socialismu. Umělecká tvorba však není nijak výjimečná, nesmí být spojována s elitářstvím. Umělec se neliší od běžných pracujících. Takové pojetí umělce rezignuje na řadu vlastností a hodnot, které jsou konvenčně s uměleckou tvorbou spojovány. Umělecké dílo není plodem umělcova talentu, jeho tvůrčí geniality, ale rodí se z prosté a poctivé práce (každý může být umělec). Socialistický umělec nijak nevystupuje nad obyčejný lid, jemuž slouží, nemá výjimečné schopnosti (imaginace, fantazie, cit pro jazyk atd.) ani prožitky, není žádný „vyvolený nadčlověk“.
  2. Umělecké dílo není plodem umělcovy geniality, ale vzniká v souladu se sjezdovými programy uměleckých svazů. I umělecká tvorba tak představuje řízenou a organizovanou činnost, v níž nemá náhoda, výjimečný talent a osobní inspirace místo. Umělecké dílo je stejně jako jakýkoliv jiný produkt socialistické společnosti výrazem poctivé práce, dílo se „dělá“ stejně, jako se staví domy, taví ocel či sklízí obilí. Umělecké dílo může probouzet revoluční sílu, vyvolávat lásku k rodné zemi a vzbuzovat hrdost na vlastní dějiny. Jeho význam je tedy veskrze společenský. Umění se nevztahuje k individuální lidské existenci, neřeší existenciální problémy. Ukotvuje člověka sociálně a pomáhá mu v tom, aby naplnil své společenské poslání – tedy především aby radostně pracoval, budoval socialistickou vlast.
  3. Chartisté vystoupili jako představitelé kulturní elity. Mezi signatáři bylo mnoho spisovatelů, nechyběli herci, univerzitní profesoři. Proti Chartě konfrontačně promlouvají představitelé té „skutečné kultury“. Jejich poctivá práce má kontrastovat s neukojenými ambicemi chartistů. Režim se s opozicí záměrně konfrontuje na tzv. kulturní frontě, snižuje tím ostatně politický význam Charty 77 na úroveň jakéhosi pouze kulturního manifestu. Loajální normalizační umělci představují armádu, jež má Chartě zasadit smrtící ránu. Negativní obraz chartistické kultury spoluutváří též její spojení s českým undergroundem. V živé paměti čtenářů byla kampaň proti skupině Plastic People of the Universe z roku 1976. Estetika undergroundu přitom nebyla pro většinovou společnost přijatelná, režim tuto démonickou tvář neoficiální kultury rád zdůrazňoval (drogy, sexuální promiskuita, diletantismus, směšně nekvalitní produkce). Provolání tuto estetiku chaosu a nejistot odmítá, „skutečná kultura“ má konstruktivně budovat, šířit radost, posilovat lid.
  4. Bezruč, Smetana i Aleš zastupují tradiční českou kulturu (v žánrovém rozpětí literatura / hudba / výtvarné umění). Představují kulturní normu, k níž se Provolání hlásí. Zmiňovaní autoři v tomto smyslu zastupují několik výrazných hodnot. Slezské písně, Mou vlast i Alšovy ilustrace spojuje snadná srozumitelnost. „Skutečná kultura“ má být obdobně vstřícná vůči běžným konzumentům, má být lidová. Zároveň odkazují k tradičním hodnotám národní kultury: „skutečná kultura“ tak má být národní. Bezruč, Smetana i Aleš jsou zároveň prezentováni jako ideál angažovaného umění: Bezruč vzbuzuje revoluční sílu, Smetana lásku k vlasti a Aleš „smysl pro dějinnou velikost vlastního národa“. Všechny zmiňované autory spojuje odkaz k národu. Pozitivní vztah k tradičním národním hodnotám se tak má provázat s loajalitou ke straně, která tyto kulturní hodnoty proti „ztroskotancům a samozvancům“ hájí. Normalizační estetika se tak zcela rozchází s avantgardními kořeny angažovaného umění (např. Devětsil) a hlásí se k odkazu národních klasiků. Souvisí to i s tím, že normalizační kultura nebyla (vzhledem k orientaci na populární, konzumní kulturu) s to nabídnout „vysoké umění“, a tak musela odkazovat k národním klasikům. Zajímavé je, že z tohoto normativu vypadlo primárně angažované umění, jak jej definoval socialistický realismus padesátých let.
  5. Z této perspektivy představuje Provolání jednu z typických jazykových her normalizace. Signatář se nezavazuje pouze k tomu, co je v textu explicitně řečeno. To by byl závazek vcelku banální. Význam podpisu ovšem nespočívá pouze v tom, že by signatář vyjadřoval souhlas s myšlenkami Provolání. Je potřeba zohlednit širší kontextové ukotvení celého podpisového rituálu. Umělec deklaruje loajalitu k režimu, ochotu přijmout oficiální mocí určené podmínky, i když se rozcházejí s jeho osobními postoji. Situace je navíc vyhroceně absurdní: umělci podpisem protestují proti dokumentu, který oficiálně nikdy neviděli. Rezignují tak na vlastní názor a cele se poddávají autoritě režimu. Právě v souvislosti s umělci působí tato stádnost příznačně. Pokud by umělec odmítl tzv. Antichartu podepsat, riskoval by problémy v zaměstnání. Podpis se tak stává výrazem upřednostnění materiálních a kariérních jistot před morálními hodnotami. Většina umělců si byla vědoma toho, že je režim v kampani proti Chartě zneužívá s ohledem na tradiční stereotyp umělce jako svědomí národa. Podpis se tak stal též výrazem přijetí této role. Demonstroval selhání a rezignaci, jež mohly v širším kontextu mediální kampaně výrazně ovlivnit postoje celé společnosti.
  6. V textu převládají dlouhá souvětí (celý druhý odstavec), která obsahují mnoho výčtů („slova sjezdových programů se promění v umělecké činy, v nové romány a básně, v nové symfonie…“) a opakujících se syntaktických vazeb („právě tak chceme“, „jsme přesvědčeni, že…“). Jazyk tak působí velmi formalizovaně a neosobně, navozuje rétorický patos, rezignuje na konkrétní sdělení. Tyto stylistické rysy naznačují, že se nejedná o věcnou komunikaci, ale o neoriginální recyklaci oficiální ideologie, o jazykový rituál normalizační moci. Provolání pracuje se slovesnými tvary v první osobě množného čísla (chceme, jsme přesvědčeni), vyzývá tak posluchače či čtenáře k tomu, aby se podíleli na onom kolektivním „my“, jež Chartu odsuzuje. Komunikační situace je tak polarizována: buď my, nebo oni. V textu se objevuje řada stylistických klišé (široký dělný kolektiv, pocit životní plnosti, sémě hněvného protipanského protestu, jímavost rodných obzorů aj.), které mají navodit lyrickou atmosféru a zdůraznit umělecký charakter promluvy. V důsledku však spíše podporují formální vyznění textu, svou bezobsažností poukazují na skrytý mocenský podtext celé komunikační situace (skutečný smysl promluvy nehledejme ve slovech, ale v kontextu mocenského rituálu – podpisy, televizní kamery atd.).

» zpět