Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Dne 29. srpna 1967 ve 2.23 hod. byl v úseku 20. roty Pohraniční stráže (PS) Mikulov v okr. Břeclav[1] zaznamenán zkrat na týlové signalizaci U-60[2].

Na místo byla z piketu[3] vyslána poplachová hlídka dvou vojínů PS se služebním psem. Hlídka nalezla stopy na pomocném kontrolním pásu u týlové signalizace, jejíž jeden vodič byl navíc přestřižen. Vojáci ihned podali pojítkem hlášení dozorčímu důstojníkovi roty Ošťádalovi, který odjel na místo vyjasnit situaci. Po ověření skutečnosti, že se jedná o pokus o narušení státní hranice, přikázal velitel roty zakrytí státní hranice a přehrazení pravděpodobného postupu narušitelů (PPN), vytvořil pátrací skupinu (PSK)[4] a zahájil pátrání po dvou osobách směřujících do vnitrozemí. Současně zorganizoval variantu „Šídlo“[5] a vytvořil clonu v počtu šesti pohraničních hlídek na PPN. PSK postupující po stopách došla k Mikulovu, kde na silnici Mikulov – Břeclav stopu ztratila. Ošťádal se proto rozhodl prověřit předpokládaný směr pohybu uprchlíků s celou pátrací skupinou.[6]

Po čtvrté hodině ranní toho dne přijeli na motorce na pole Vymětalíkových několik set metrů za Mikulovem Vladimír Vymětalík s Annou Peičovou. Chtěli tu, tak jako mnohokrát toho léta, před odchodem na ranní směnu natrhat řepný chrást. Pak sešli z kopce do nedalekého sadu na broskve. V blízkosti tohoto místa se nacházela součást již zmíněné stíhací clony, hlídka vojínů Jiřího Kužela a Daniela Melicha. Anna Peičová po více než třiceti letech vypověděla[7], že se oba s Vladimírem Vymětalíkem polekali jakéhosi hluku a rozběhli se k motorce. Asi se báli hlídače, protože sad patřil Státnímu statku. Když se Peičová zastavila, aby si nazula botu, uviděla vojáka, který na ni mířil zbraní. Současně uslyšela výstřely, a když ji voják se zbraní dovedl na kopec nad sad, uviděla zde poblíž terénního auta Gaz ležet bezvládného Vladimíra Vymětalíka. Uvedla k tomu: Pamatuji si, že ho chytli za ruce a nohy a hodili do Gazu.[8]

Podle zprávy PS použila ve 4.45 hod. hlídka clony voj. Daniel Melich a voj. Jiří Kužel v prostoru vystavené clony (prostor kóty 363,0 východně od Mikulova) zbraně k zadržení dvou osob běžících od zaujaté clony směrem do vnitrozemí. Dodatečně bylo objasněno, že Peičová a Vymětalík cestou do sadu pravděpodobně prošli kolem hlídky a dostali se tak nevědomky dovnitř clony, o níž neměli ponětí. Když Peičová zaregistrovala hluk a dali se do běhu, vojín Kužel spatřil obě osoby vzdalující se z prostoru aleje broskvoní a sdělil to veliteli hlídky voj. Melichovi.[9]

Kužel zastavil se zbraní Peičovou, Melich běžel za neznámým. Vypověděl,[10] že jakmile vyběhl na cestu vzdálenou od stanoviště asi 100 metrů, uviděl v jejím ohybu prchajícího muže, který se mu prý ztrácel z dohledu. Proto po předchozích výzvách ještě dvakrát vystřelil na výstrahu do vzduchu a asi 80 metrů muže dále pronásledoval. V přesvědčení, že je to hledaný narušitel, vystřelil směrem na neznámého pět střel ze samopalu. Prchající byl zasažen do spodní části těla a zůstal ležet v ohybu cesty. Melich prý po doběhnutí k tělu vyrozuměl další hlídku, která přivolala posilu z jednotky. Po poskytnutí první pomoci a převozu do Okresního ústavu národního zdraví Mikulov zraněný Vymětalík zemřel. Zbraně bylo údajně použito na vzdálenost asi 70 metrů, přičemž Melich vystřelil celkem osm nábojů, a to tři jako varovné a pět za prchajícím. Vojín Melich použil podle hlášení PS zbraně ve smyslu předpisu PS-I-1 při organizované pohraniční operaci v přesvědčení, že se jedná o narušitele státní hranice.[11]

Podle výsledku pitvy, nařízené Oddělením Veřejné bezpečnosti Břeclav, zasáhla Vladimíra Vymětalíka do pravé hýždě jediná střela ze zbraně voj. Melicha. Pronikla do sedací kosti, jejíž úlomky spolu se střelou roztrhly pravou stehenní tepnu. Následkem toho nastalo mohutné krvácení, které bez okamžitého odborného lékařského zákroku vedlo k vykrvácení, a to asi do deseti až patnácti minut. Příčinou úmrtí tedy bylo vykrvácení z pravé stehenní tepny.[12]

Šetření komise velení pohraniční brigády bezprostředně po události bezpečně prokázalo, že k zákroku došlo 1500 metrů od začátku vlastního hraničního pásma[13] ve vnitrozemí, asi 1000 metrů od prvních mikulovských obydlí. Směr útěku Vladimíra Vymětalíka tedy logicky vedl od hranice.[14]

Vladimír Vymětalík, narozený 1. ledna 1941 ve Velehradě, okr. Uherské Hradiště, bydlel v době události u rodičů Aloise a Veroniky Vymětalíkových v Mikulově. Byl svobodný, zaměstnaný jako technik podniku Masný průmysl Mikulov, údajně člen KSČ.[15]

Ráno toho dne, tj. 29. 8. 1967, byl vyrozuměn okresní prokurátor v Břeclavi, který vyslal na místo vyšetřující skupinu Okresního oddělení StB Břeclav. Dostavila se i vyšetřující skupina Krajské správy SNB Brno. Pohraniční stráž dodatečným šetřením zjistila, že za tzv. narušením státní hranice byl pokus o přechod do Rakouska dvou občanů NDR, kteří byli později zadrženi. Vyšetřující skupina uzavřela šetření s tím, že … pokus o narušení mohla rota svými silami a prostředky vyjasnit a skutečné narušitele zadržet dřív, než dosáhli Mikulova. Poplachová hlídka nesplnila svůj úkol při zjištění příznaků narušení hranice. Opatření velitele roty byla opožděná a PSK nasazena na stopu pozdě. Zástupce pro věci politické brigády s velitelem 20. roty PS informovali městský výbor KSČ, který se měl sejít na řádném zasedání za přítomnosti vedoucího tajemníka břeclavského okresního výboru KSČ a sekretáře komise obrany Břeclav. Až poté byli vyrozuměni rodiče usmrceného. Večer 29. srpna byl svolán aktiv pomocníků PS k objasnění operativní situace a situace vzniklé při pohraniční operaci. V Mikulově prý nevyvolal případ žádný zvláštní rozruch.[16] Vladimír Vymětalík byl pochován již 1. září 1967 na hřbitově v Mikulově.[17]

Další šetření vedla od 29. srpna 1967 Vojenská obvodová prokuratura v Brně[18] pro podezření ze spáchání trestného činu těžká újma na zdraví nebo smrt z nedbalosti (podle § 224/2 trestního zákona). Vyšetřovatel však svým usnesením z 28. září 1967 šetření zastavil podle § 172/1b) s tím, že skutek není trestným činem. Spis byl v roce 1993 v řádném skartačním řízení v Archivu ČSLA v Olomouci skartován.

Alois Vymětalík, otec Vladimíra Vymětalíka, podal v říjnu 1967 ve věci usmrcení syna stížnost, kterou prověřila nadřízená Vyšší vojenská prokuratura Tábor.[19] Vojenská obvodová prokuratura Brno dostala za úkol věc došetřit. O výsledku, patrně negativním, byl podavatel vyrozuměn 12. března 1968. Alois Vymětalík se poté 15. dubna 1968 obrátil na prezidenta republiky Ludvíka Svobodu se stížností v záležitosti zastřelení syna a žádostí o slyšení. V dopise uvedl, že zjistil nesrovnalosti v dosavadním vyšetřování – případ se stal za denní viditelnosti, syn byl prý zastřelen zepředu a nikoliv zezadu na útěku a stalo se to v samé blízkosti města Mikulov. Jak napsal, rodičům zavražděného bylo zabráněno prohlédnout si synovu mrtvolu zblízka, mohli se podívat jen od dveří márnice a to na malou chvíli, poté byli vyvedeni.[20]

Vojenská kancelář prezidenta republiky mu stručně sdělila, že stížnost postoupila Generální prokuratuře – Hlavní vojenské prokuratuře, která věc předala znovu k vyřízení Vyšší vojenské prokuratuře Tábor. Ta novou stížnost ani neprověřovala, protože prý neobsahovala nové skutečnosti. Melich prý použil zbraň v souladu s čl. 197 předpisu PS-I-1[21] a ve smyslu § 15 tr. zákona[22] a nespáchal trestný čin.[23]

Generální prokuratura odpověděla Aloisi Vymětalíkovi 4. června 1968, že neshledala porušení předpisů. Prokurátor Hlavní vojenské prokuratury pplk. dr. Zdeněk Koudela ale ve sdělení současně připustil, že šlo o nešťastnou událost a souhru tragických náhod. Jde prý o specifický případ, a proto předal spis Ministerstvu národní obrany k posouzení případného mimořádného odškodnění. Toto odškodnění Alois Vymětalík podle všeho opravdu dostal.

Případ současně ukázal na trestuhodné poměry v právní úpravě použití zbraně příslušníky PS: Věcným hodnocením situace je však nutné přiznat, že Alois Vymětalík se cítí být právem poškozen. Předpisy upravující použití zbraně příslušníky PS mají řadu nedostatků. Zákonem č. 69/51 Sb. o ochraně státních hranic v § 8 je uloženo ministru národní bezpečnosti stanovit, kdy příslušník Pohraniční stráže při výkonu své pravomoci užije zbraně. V souladu s tímto ustanovením vydal ministr národní bezpečnosti nařízení (č. 70/51 Sb.) o právu příslušníka Pohraniční stráže použít zbraně. Vedle tohoto nařízení, které je rámcového charakteru, jsou předpisem PS-I-1 stanovena pravidla použití zbraně (hlava 5). Vada tohoto předpisu spočívá v tom, že byl vydán náměstkem ministra vnitra, nikoliv ministrem, který je ústavním činitelem a který k tomu má zmocnění v ustanovení § 4 zák. č. 69/51 Sb. Jde tedy o to, zda tato skutečnost sama o sobě zakládá takový právní stav, který by zbavoval vojenskou správu odpovědnosti za škodu. Pravidla použití zbraně zakotvené v hlavě 5 citovaného předpisu postrádají přísné a konkrétní vymezení oprávnění k použití zbraně. Tak např. v článku 196 je stanoveno, že „použití zbraně je krajním prostředkem…“ , avšak dle čl. 197 lze použít zbraně příslušníkem Pohraniční stráže v podobných případech, jako je popsaný případ v tomto dopisu, na celém území státu za předpokladu, že jsou zvolány výzvy k zastavení a použito varovného výstřelu. Nezkoumá se však vhodnost takového jednání, které v daném případě mohlo spočívat v tom, že by se výslechem zadržené Anny Peičové zjistilo, kdo je jejím společníkem, případně použitím dalších hlídek a prostředků organizovat zadržení prchajícího (který je mimo hraniční prostor) bez použití zbraně.[24]

O případu se pak přes třicet let nemluvilo. Patrně na základě archivního výzkumu fondu Pohraniční stráže v tehdejším Archivu Ministerstva vnitra zahájil 15. ledna 1998 vyšetřovatel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR trestní stíhání předáním obvinění JUDr. I. M., který v roce 1967 zastával funkci staršího vyšetřovatele Vojenské obvodové prokuratury v Brně. Dotyčný měl nést odpovědnost za to, že roku 1967 bylo zastaveno trestní stíhání vojína Melicha pro tr. čin ublížení na zdraví podle § 222/1, 2 tr. zákona (úmyslná těžká újma na zdraví) s trestem v rozmezí od pěti do dvanácti let. V rámci šetření byla vyslechnuta Anna Peičová a Daniel Melich, oba jako svědci. Melich při podání vysvětlení 8. prosince 1999 zastřelení Vymětalíka nepopřel. Hájil se ale tím, že se událost stala bezpečně uvnitř hraničního pásma a zbraně tedy použil oprávněně. Byl prý dokonce za skutek odměněn vyfotografováním před bojovou zástavou roty.[25] Šetření, jak v roce 1967, tak roku 1998, však jednoznačně potvrdilo, že Vladimír Vymětalík zahynul 1500 metrů od hraničního pásma.[26]

Usnesením z 8. února 2000 vyšetřovatel trestní stíhání zastavil podle § 172/1c, protože se nepodařilo prokázat, že se trestného činu dopustil právě obviněný, přestože se k zastřelení přiznal a nikdo jiný z pohraničníků zbraň nepoužil. K zastřelení došlo již podle rozkladu prokurátora pplk. JUDr. Zdeňka Koudely z roku 1967[27] v rozporu s tehdy platnými předpisy. Podle souvisejícího rozboru případu provedeného státním zastupitelstvím by ale i v případě stíhání Melicha byla věc promlčena, protože tr. čin[28] byl promlčen dle § 67/1c a amnestoval jej i článek IV. amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 1990.

Hrob Vladimíra Vymětalíka se dosud nachází na hřbitově v Mikulově. Spolu s ním je zde pochován i jeho otec, který zemřel v roce 1980. Bratr Václav Vymětalík žil již od roku 1964 v Brně.[29]

V tomto případu nejde o smrt uprchlíka, ale nesmyslnou smrt nevinného občana. Stal se obětí špatně připravené pohraniční akce při stíhání neúspěšných uprchlíků. Případ odhaluje lhostejnou aroganci pachatelů, ale i bezpečnostního aparátu, jehož představitelé nechali vědomě a nedbale jednat příslušníky PS podle právně sporných a věcně nejednoznačných směrnic pro použití zbraně. Je i ukázkou toho, jak obtížné bylo stíhání pachatelů po roce 1989 v důsledku zničení listinných důkazů vinou lhostejnosti úředního aparátu dokonce až po roce 1989, promlčení trestného činu a paradoxně i nezamýšleného vlivu první amnestie prezidenta republiky Václava Havla.

Případ je i díky úřední vyšetřovací dokumentaci vzniklé po roce 1989 bezpečně objasněn a nemá z hlediska faktografie sporná místa.