Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Narodila se 17. 5. 1933 v Praze jako Dagmar Doležalová. Po celá padesátá léta měla potíže se zákonem, opakovaně se dopouštěla nejrůznější trestné činnosti, za kterou byla znovu a znovu trestána vězením. V roce 1954 to bylo šest měsíců (§ 247, tedy krádež), v roce 1956 tři měsíce (§ 218 – nalévání alkoholu mladistvým), roku 1956 opět jeden měsíc (§ 250 – podvod) a konečně znovu roku 1956 trest pěti let odnětí svobody (§232 – zbavení osobní svobody).[1] Vzhledem k tomu, že dobový vyšetřovací materiál k této kriminální činnosti se nedochoval, nelze její jednání detailněji zmapovat. Po propuštění pracovala v dělnické profesi u národního podniku Průmysl prádla v Praze. Podle vzpomínek jejího známého Jiřího Jiroucha to byla poněkud povětrná mladá žena, která se ráda bavila v různých podnicích a kamarádi ji znali pod přezdívkou „Kobra“.[2] Vyšetřovací spis ji přímo označuje za lupičku a prostitutku recidivistku.[3]

Před pokusem o emigraci byla vdaná a měla jedno dítě, které však vyrůstalo u její matky (druhé zemřelo, když byla ve vazbě). Její manžel se nacházel ve výkonu trestu a Tomcová si našla mladšího milence Jana Vejvodu.[4] Vejvoda pocházel z Prahy, kde se narodil r. 1940. Byl vyučený soustružník. Před nástupem vojenské služby se oženil a přijal příjmení své manželky Kůrkové; když se v srpnu 1963 rozvedl, vrátil se ke svému původnímu jménu.[5] V minulosti byl celkem čtyřikrát soudně trestán za krádeže a výtržnictví.[6]

Vejvoda nastoupil r. 1963 základní vojenskou službu u vojenského útvaru 5901 v Milovicích-Mladé, konkrétně u 15. tankového pluku 13. tankové divize. Zde se spřátelil s dalšími vojíny Jiřím Jirouchem (nar. 1944) a Vratislavem Svobodou (nar. 1944).[7] Krátce po Novém roce 1964 se mu Svoboda svěřil s myšlenkou dezertovat do Spolkové republiky Německo. K překonání hraničního pásma se rozhodli odcizit u útvaru obrněný samohybný protiletadlový dvoukanon PlDvk 30, známý jako „Ještěrka“.[8] Mladí muži totiž sloužili jako řidiči nákladních automobilů Praga V3S, a protože samohybné dělo bylo postaveno na jeho podvozku a mělo stejné řízení, byli přesvědčeni, že zvládnou poměrně dlouhou cestu z vojenské posádky až k hranici. Během diskusí nad plánem útěku přemýšleli i o využití obrněného transportéru Tatra OT-810, od toho však nakonec upustili. Vozidlo mělo polopásový podvozek a jednak neměl nikdo z nich s jeho řízením větší zkušenosti, jednak si uvědomovali, že by při cestě dělalo mnohem větší rachot než kolový podvozek samohybného děla. Po cestě by tak na sebe upoutávali nežádoucí pozornost. Jiřímu Jirouchovi začalo být divné, o čem se jeho přátelé stále po straně baví. Na přímou otázku jej do svého plánu zasvětili a nabídli mu, zda nechce uprchnout s nimi. Vojín okamžitě souhlasil.[9] Jiří Jirouch měl silnou motivaci odejít do demokratického světa. Jeho otec, Jiří Jirouch starší, byl totiž jako podnikatel ze živnostenské rodiny roku 1950 v zinscenovaném politickém procesu odsouzen k mnohaletému vězení za údajnou vlastizradu a další smyšlené zločiny. Roku 1951 uprchl s dalšími spoluvězni z pracovního vězeňského tábora Barbora a pokusil se přejít hranici do Spolkové republiky Německo. V lesích za Horskou Kvildou je však 5. 12. 1951 dostihli příslušníci 10. brigády PS a začali střílet.[10] Jiří Jirouch starší na místě zemřel; jeho hrob se rodině nikdy nepodařilo objevit.[11]

Trojice vojáků postupně konkretizovala detaily plánu, Vejvoda například později uváděl,[12] že oba jeho kolegové hodlali nabít kanony ostrou municí a vyzbrojit se i samopaly a plnými zásobníky. Jiří Jirouch však toto možná účelové tvrzení v osobním rozhovoru popřel.[13]

V průběhu následujících týdnů se dávali do hovoru s vojáky, kteří u „ještěrek“ sloužili, a zjišťovali od nich technické podrobnosti jejich řízení. Podle slov Jiří Jiroucha se jim podařilo se na cvičišti i s jedním tímto obrněncem projet a ověřit si, že řízení se od standardní nákladní V3S skutečně v zásadě neliší. Především si však vyzkoušeli manipulaci s mohutnými zásobníky 30mm nábojů a jejich vysouvání z lože kanonu. Při jízdě se jich totiž hodlali zbavit, aby snížili celkovou výšku vozidla a na silnici při přesunu nezachytili o větve stromů.[14]

Ráno 25. února odjeli všichni tři na krátké bojové cvičení, z něhož se Vejvoda se Svobodou vrátili 27. února kolem šesté hodiny večer a Jirouch následujícího dne ráno. V té době byl již útěk pevně naplánován na ranní hodiny 3. března, kdy chtěli využít ranního pološera a tím posílit moment překvapení.[15]

Vejvoda 28. února 1964 odjel do Prahy za Tomcovou a domlouval se s ní, jestli ji vezmou s sebou. Prý jí musel slíbit, že se pro ni zastaví, a nakonec jí pomáhal balit věci. Motivací, aby s sebou mladou ženu vzali, byla vedle vztahu s Vejvodou také skutečnost, že její strýc žil ve Spojených státech a mladíci očekávali, že by jim mohl v začátcích exilového života pomoci.[16] Mezitím přijel do Prahy Jirouch a varoval Vejvodu, že buď utečou hned, nebo se o jejich přípravách někdo dozví a vše skončí zatčením. Jiří Jirouch po roce 2000 opakovaně tvrdil, např. v televizním pořadu Příběhy železné opony, že Vejvoda slíbil, že během volna zajede na zvolený hraniční přechod a důkladně si prohlédne závory a veškeré zabezpečení. Vejvoda, který ve svém odhodlání emigrovat značně kolísal, jim prý po návratu tvrdil, že na přechodu byl a ten je zajištěn pouze dřevěnou závorou. Ve skutečnosti se však celé tři dny v Praze oddával intimním hrátkám s Tomcovou a o cestě na hraniční přechod ani neuvažoval. Netušil, že za tuto nedůslednost zaplatí životem jeho milenka a později i on.[17] Je však otázka, zda by se dokázal nepozorovaně dostat k přechodu na takovou vzdálenost, aby viděl i poslední závoru a mohl si prohlédnout její masivní konstrukci.

Dlouho připravovaný útěk začal 2. března. V 16.30 hod. se Vejvoda s Jirouchem převlékli do vojenských montérek, nasedli do Vejvodovy V3S a rozjeli se k vyhlédnutému samohybnému dělu. Strážný na bráně do autoparku je bez většího ptaní pustil, zastavili u vyhlédnutého vozu a začali jej připravovat na akci. Především naplnili palivovou nádrž a přidali čtyři dvacetilitrové kanystry plné nafty. Do odstaveného obrněnce dali nově nabitou baterii a zkusili nastartovat. Po několika neúspěšných pokusech motor naskočil. S protiletadlovým dělem vyjeli z autoparku a zaparkovali v kasárnách pod nedaleko rostoucími stromy, kde zůstalo ukryto před případnou kontrolou.[18] Vojáci měli v plánu vzít s sebou ruční střelné zbraně, jimiž by v případě nouze zastrašili ostrahu hraničního přechodu.[19] Využili skutečnosti, že zbrojní sklad měl jednoduchý zámek a nezabezpečené dveře. Okolo 22.30 hod. se bez problémů dostali dovnitř a vzali šest pistolí ráže 7,62 mm, 11 zásobníků a 210 nábojů.[20]Uvažovali, že v případě potíží vyděsí příslušníky Pohraniční stráže střelbou do vzduchu.[21]

Přibližně ve 22.45 hod. se pod rouškou tmy přiblížili k připravenému obrněnci, otevřeli pancéřová dvířka a usadili se v bojovém prostoru. Vejvoda nastartoval. Pohonná jednotka okamžitě naskočila, Vejvoda zařadil a vyjel na silnici. Při cestě mezi Sojovicemi a Brandýsem nad Labem nabil Jiří Jirouch jednu z pistolí, natáhl a dvakrát bez míření vystřelil do tmy. Chtěl si ověřit, že zbraně fungují. Ostatní dva jej však okřikli, ať na ně zbytečně neupoutává pozornost.[22]

S obrněncem se nejdříve vypravili do hlavního města a kolem 23.30 hod. dojeli k domu v ulici U Akademie, kde bydlela Tomcová, která na ně již čekala se sbalenými kufry a taškami s více než sedmdesáti kusy oblečení. Svoboda s Vejvodou si u ní dali kávu a pomohli jí odnést věci do samohybného děla. Jirouch mezitím na ulici opravoval vadný reflektor. Potom celá čtveřice nasedla a vyrazila z Prahy směrem na Cheb.[23]

Většinu cesty řídil Vejvoda, pouze asi na deset kilometrů si sedl za volant Jirouch, ale vzhledem k husté mlze raději řízení znovu převzal zkušenější Vejvoda. Pět kilometrů před Chebem zastavili u krajnice a dotankovali palivovou nádrž z kanystrů. Přestávky využili i k vyjmutí zásobníků z loží a sklopení hlavní kanonů do záporného úhlu. Vojíni nabili zásobníky, zasunuli je do pistolí a ty si nechali u sebe v pohotovosti. Prozrazení na cestě od útvaru až ke státní hranici se neobávali, protože v dobách komunismu nebyl pohyb bojové techniky po civilních komunikacích nijak výjimečný.[24] V důsledku špatné viditelnosti opakovaně bloudili a v Chebu se dokonce ptali na cestu řidiče nákladní Tatry 111.

V blízkosti hranic vjeli 3. 3. 1964 do prostoru 16. roty Pomezí a mířili po silnici přímo proti řadě závor na stejnojmenném hraničním přechodu. Před první z nich se je pokusil pokynem zastavit desátník[25] PS Kettner, který konal strážní službu. V 6.03 hod. Vejvoda sešlápl plynový pedál, vysokou rychlostí narazil s obrněncem do první závory a okamžitě ji přerazil. Náraz však zalarmoval příslušníky PS, kteří právě u kasáren nacvičovali poplach, a dva strážní, vojíni Travinský a Hanzal, se rozběhli k vozidlu. Přitom nabíjeli samopaly ostrou municí.[26] Vejvodovi se podařilo přelomit také druhou závoru, netušil však, že za ní je ještě třetí. Tu tvořil mohutný ocelový profil prolitý betonem. Kdyby dodržel slib a přechod si prohlédl, možná by si jí všiml a pokusit by se ji objet. Ale takto nepřipraven s obrněncem ve vysoké rychlosti havaroval. Těžce poškozené vozidlo zůstalo podvozkem i motorem viset na troskách závory. Vejvoda s Tomcovou bleskově otevřeli pancéřová dvířka a rozběhli se k nedaleké hranici. Hned za nimi vylezl Svoboda, sedící na pravé zadní sedačce, a začal rovněž prchat k hranici. V tu chvíli však vojín Travinský zahájil palbu ze samopalu. Tomcovou zasáhly tři projektily z jeho SA 58 a ta na místě zemřela na masivní vnitřní krvácení. V té chvíli vyrazil z boční budovy kapitán Janovec a oběma prchajícím vojákům zastoupil cestu s pistolí v ruce.[27] Rychle přibíhali další pohraničníci, kteří pomohli uprchlíky zadržet. Jejich kamarád Jirouch zůstal ve vozidle; po nárazu se zaklínil v bojovém prostoru a navíc silně krvácel z tržných ran, mimo jiné měl vyražené zuby. Sice se pokoušel otevřít levé dveře ramenem, ale ty se vzpříčily, a než přelezl motor a stačil se vysoukat dvířky u řidiče, bylo vozidlo obklíčeno. Na místě jej zatkli a odvedli do budovy útvaru. V 6.10 hod. pohraničníci uzavřeli přechod a začali likvidovat následky havárie a odtahovat poškozený obrněnec. První turisté ze Spolkové republiky Německo mohli projet na československé území až po třech hodinách.[28]

Na místo se dostavil obvodový prokurátor z Karlových Varů, který nařídil pitvu Tomcové a zběhy nechal eskortovat na prokuraturu. Předtím je prohledali, naštěstí dosti ledabyle. Jiří Jirouch měl totiž u sebe lísteček s adresou kamarádky emigrantky ve Spojených státech, který by mu nepochybně velmi přitížil.[29] V nestřeženou chvíli se mu jej podařilo vložit do úst a spolknout.[30] Všichni se při výsleších přiznali k touze odejít do ciziny a usadit se na Novém Zélandu nebo v USA. Vratislav Svoboda uváděl jako jednu z pohnutek šikanu od déle sloužících mazáků a zbytečné ztrpčování života ze strany velících důstojníků. Ti za nepatrné prohřešky zpravidla rušili vycházky celé jednotce; situace dospěla tak daleko, že Svoboda s Jirouchem v lednu raději žádali o přeložení na Slovensko. Vratislav Svoboda argumentoval tím, že kdyby bylo jejich oprávněné žádosti vyhověno, k tragédii vůbec nemuselo dojít. Vyšetřovatelé provedli soupis zadržených věcí a kromě několika praktických drobností Svobody a Jiroucha a množství šatstva Tomcové našli u Vejvody dvě knihy. Vedle učebnice angličtiny měl také příručku řidiče PV3S. Zřejmě si ji vzal na cestu proto, aby s její pomocí dokázal odstranit případnou závadu.[31]

Zasahující příslušníci PS byli odměněni rozkazem velitele 5. brigády PS: desátník Jan Kettner obdržel čestný odznak Vzorný pohraničník, vojín Jiří Travinský byl povýšen na svobodníka a vojíni Jan Jirout a Jiří Hanzal obdrželi odznak Za službu vlasti.[32]

Vyšší vojenský soud v Příbrami odsoudil uprchlíky k nepodmíněným trestům, Jiroucha k šesti letům, Svobodu k osmi letům a Vejvodu jako hlavního organizátora k devíti letům.[33] Dalším odsouzeným byl Svobodův pražský kamarád Pavel Hosnedl, kterého Svoboda vylákal od útvaru Pohraniční stráže, kde v té době vykonával vojenskou službu, fingovaným telegramem do Prahy a snažil se od něj získat podrobné informace o organizaci PS; o svém úmyslu mu však údajně nic podrobnějšího neřekl. Přestože i ostatní se snažili jeho vinu bagatelizovat, dostal trest šestnáct měsíců podmíněně za neoznámení a nepřekažení trestného činu. Soud totiž dospěl k závěru, že se hodnověrným způsobem dozvěděl o jejich úmyslu utéct do zahraničí.[34] Ve skutečnosti jim Hosnedl poskytl důležité informace o zabezpečení státní hranice. O tom však poprvé promluvil Jiří Jirouch až o několik desítek let později, během vyšetřování jej všichni svorně kryli.[35]

Trojice vojínů se již nikdy nesetkala. Jan Vejvoda, odhodlaný podstoupit jakékoliv riziko, aby se dostal na svobodu, se snažil uprchnout z vězení v Příbrami, kde si odpykával trest. Při pokusu 20. 9. 1964 byl však strážnými zastřelen. Vězeňský spis Jana Vejvody byl bohužel skartován. S největší pravděpodobností se stal poslední vojenskou osobou, která zemřela v komunistickém vězení.

Zbylé dva účastníky útěku se samohybným dělem propustili v roce 1968 předčasně na svobodu, v té době měli za sebou přibližně polovinu trestu. Vratislav Svoboda se vrátil do civilního života a založil rodinu. Zemřel 22. 9. 1977 v Lützenu v tehdejší Německé demokratické republice, poslední trvalé bydliště měl v Praze.[36]

Jiří Jirouch zůstal v Československu a následně pracoval jako řidič nákladních automobilů, v devadesátých letech provozoval malou dopravní firmu. V současné době je v důchodu a žije v Praze.[37]

Případ smrti Dagmar Tomcové vyšetřoval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, který šetřil, zda při jejím usmrcení Jiří Travinský neporušil zákon. Případ byl 19. 6. 2000 odložen, protože podle rozhodnutí prokuratury nebyly ze strany zasahujících příslušníků PS porušeny zákonné předpisy.[38]

Místo posledního odpočinku Dagmar Tomcové se dodnes nepodařilo zjistit.