Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

U zrodu případu Štefana Čitana a Jana Ondrejoviče (uváděn i jako Andrejovič) byla informace, kterou předal spolupracovník zpravodajského oddělení Pohraniční stráže (dále jen PS) Jan Ťoupal ze Studánek u Aše svému „řídícímu orgánu“ Zdeňkovi Hrabovskému, a to že čtyři lidé z okolí Hranic v Čechách připravují odchod do Německa.[1] Staršina Hrabovský, příslušník zpravodajského oddělení 1. praporu 5. chebské brigády, který řídil mj. i Jana Ťoupala, se po dohodě se svým nadřízeným Svatoplukem Čechem rozhodl skupinku prostřednictvím spolupracovníka intenzivně sledovat. Zanedlouho dvě ze sledovaných osob, starší občané Václav Chlumecký a Servitský (křestní jméno není v archiváliích uvedeno) od úmyslu emigrovat upustili,[2] zbylí dva dělníci z textilní továrny v Aši − devatenáctiletí rumunští reemigranté ze Studánky Štefan Čitan, nar. 27. 7. 1933 v rumunském Zebelu, a Jan Ondrejovič, nar. 8. 7. 1933 v rumunském Aradu, možnost odchodu do zahraničí dále zvažovali.[3]

Aby Hrabovský jejich rozhodování ovlivnil a urychlil, zapojil do „akce“ jako dalšího spolupracovníka Josefa Staňka (*1931) z Hranic, jehož úkolem bylo vystupovat před Čitanem a Ondrejovičem jako agent CIC.[4] V dubnu 1952 pozval Ťoupal na návštěvu Čitana a jakoby náhodou se zastavil (samozřejmě podle připraveného plánu) rovněž Josef Staněk. Ťoupal představil Staňka jako agenta CIC, který přišel před nedávnem z americké okupační zóny v Německu. Před užaslým Čitanem předal Staněk Ťoupalovi pistoli ráže 7,65 mm. Byla to sice nefunkční zbraň se zlomeným úderníkem, kterou Staňkovi propůjčil pro tyto účely staršina Hrabovský, ale svůj účel splnila. Staněk si na této schůzce získal důvěru Čitana.[5] Ťoupal, kterého Čitan dobře znal, byl tímto způsobem zpravodajskými orgány „vyveden z akce“, aby po plánovaném zatčení Čitana při přechodu hranic a jeho následném vyšetřování, nevyšlo najevo provokační a tím pádem i protizákonné pozadí případu.

Staněk přislíbil Čitanovi a Ondrejovičovi zbraně, o které měli velký zájem, a také převedení do americké okupační zóny v Německu, na oplátku po nich požadoval zprávy špionážní povahy,[6] seznamy „spolehlivých“ lidí a vzorky z továrny (mykárny), kde pracovali.[7] Na zpravodajském oddělení mezitím vznikal plán na provedení akce. Nejprve Ťoupal již dříve předal prostřednictvím Chlumeckého mužům hasičské uniformy. Všichni měli jít na přechod hranic právě v nich; byly prý podobné uniformám PS a v případě nouze mohly zmást hlídku.[8]

Čitan s Ondrejovičem však dále váhali s uskutečněním odchodu do zahraničí, až na naléhání spolupracovníka Staňka (v té době dosud nebyl vázaný ke spolupráci se zpravodajskými orgány PS), potažmo na nátlak Hrabovského, souhlasili s určeným dnem odchodu. Dne 12. 5. 1952 jim předal Staněk pistoli s rozbitým mechanismem a granát, který byl místo třaskaviny naplněný pískem.[9] Oba muži považovali zbraně za funkční a počítali s nimi na sebeobranu při cestě do Německa. Následujícího dne, který byl i určený pro odchod do zahraničí, je Staněk vybavil „špionážními dokumenty.“ Jednalo se o různé plánky objektů a doporučující dopis pro úředníka americké armády.[10] Tyto dokumenty měly zaručit jejich přijetí v americké okupační zóně a uplatnění v americké armádě podle jejich představ, tj. k letectvu a ke špionáži. Písemnosti vznikly dílem na zpravodajském oddělení PS, dílem rukou spolupracovníka Staňka. Po zatčení obou mužů měly splnit funkci doličného materiálu.[11]

Do přípravy akce se zapojilo prakticky celé velení praporu v Hranicích. Její scénář vznikl na zpravodajském oddělení. Podle něho se Staněk, Čitan a Ondrejovič měli sejít v Hranicích kolem 22. hodiny, kde měli Staňkovu bezpečnost zajišťovat příslušníci zpravodajského oddělení Vildner a Hrabovský.[12] Skupina oblečená do hasičských uniforem vedená Staňkem měla jít do Růžového údolí, do prostoru 6. roty PS Krásňany. Staněk jako první, za ním ve třímetrových rozestupech měli následovat Čitan a Ondrejovič. Jakmile by Staněk přešel můstek přes potok, uskočil by stranou do tmy a zalehl. Připravená hlídka, která měla být v blízkosti můstku, by zadržela zbylé dva muže.[13]

Velitel praporu, který byl jmenován zároveň i velitelem akce, poručík Bedřich Kolman, určil hlídku, která provede vlastní zatčení osob: jejím velitelem byl náčelník štábu praporu poručík Ludvík Huleš, členy podporučík Svatopluk Čech a nadporučík Bohumil Křeček. Dalších sedm hlídek složených opět z příslušníků štábu praporu bylo kruhově rozmístěno kolem předpokládaného místa zadržení, konečně šest hlídek z pohraničníků základní služby 6. a 7. roty PS střežilo státní hranice v blízkosti místa; do akce na zadržení dvou osob bylo zapojeno přibližně 40 příslušníků PS.[14] I přes množství nasazených příslušníků PS a přes to, že zasahující příslušníci věděli, že Čitan a Ondrejovič mají nefunkční zbraně, dostaly hlídky od poručíka Kolmana rozkaz, aby v případě neuposlechnutí výzvy k zastavení použili zbraň.[15] O přípravě akce, včetně nasazení provokatérů, předání nefunkčních zbraní a falzifikátů dopisů a plánků, byl průběžně informován velitel zpravodajského oddělení nadřízeného stupně (brigády) nadporučík František Ožana.[16]

Setkání převaděče Staňka s oběma muži proběhlo podle plánu, společně se vydali Růžovým údolím směrem k hranicím. Pomalu postupovali tmou, první Staněk s vyhrnutými rukávy hasičské uniformy, za ním ve stejných uniformách postupovali v rozestupech Ondrejovič a Čitan. Když Staněk přešel můstek vedoucí přes potok, náhle se rozeběhl a zmizel ve tmě.[17]

Líčení následujících událostí zúčastněnými příslušníky se poněkud liší. Podle oficiální zprávy velitele praporu Bedřicha Kolmana, který byl zároveň i velitelem akce, byli „narušitelé“, ve chvíli kdy míjeli hlídku na vzdálenost několika kroků, vyzváni zvoláním Čecha: „Stůj! Ruce vzhůru!“ Poté údajně uskočili poněkud stranou do louky, načež hlídka spustila palbu.[18] Podle některých svědeckých výpovědí a podle trestního oznámení spustila hlídka z bezprostřední vzdálenosti asi tří kroků palbu bez varování, tj. bez zákonné výzvy.[19] Oba muži zřejmě hodlali uskočit do louky za Staňkem, v tom momentu spustil Čech střelbu dávkou ze samopalu a zasáhl do hlavy Čitana, který byl na místě mrtev. Huleš a pravděpodobně i Křeček spustili palbu proti Ondrejovičovi, jehož zasáhli do břicha.[20] Vzápětí po použití zbraně vystřelil velitel akce světlici, v jejímž světle viděli Čitana, kterému již nebylo pomoci, neboť střely mu roztříštily hlavu a vytekl mu mozek, vedle něho se v šoku na zemi zmítal do břicha zasažený Ondrejovič.[21]

Pohraničníci prohledali oba zasažené, nalezli, kromě výše zmíněných nefunkčních zbraní a falz dokumentů, pistoli ráže 6,35 mm, která měla rozbitý mechanismus a mohla vystřelit pouze jednou. Oba byli odvezeni vozem PS na ošetřovnu, kde byl Ondrejovič podroben informativnímu výslechu a pak převezen do nemocnice v Aši, kde i přes provedenou operaci zemřel.[22]

Následující den informovalo velení 1. praporu Hranice o akci nadřízený velitelský stupeň. Podporučík Špaček vypracoval hlášení, v němž byl děj, který předcházel zastřelení obou reemigrantů, vylíčen naprosto odlišně od skutečnosti, tak, aby průběh zatýkání byl v souladu s tehdy platnými právními předpisy.[23] Hlášení zamlčovalo skutečnost, že případ měl provokační pozadí a neuvedlo rovněž, že zasahující hlídka nevyčerpala mírnější prostředky k zadržení osob; místo toho volila jejich brutální likvidaci, navíc naprosto zbytečnou, neozbrojení muži byli ve chvíli střelby obklíčeni mnohačetnou přesilou hlídek PS. Ve spise byli Čitan s Ondrejovičem vylíčeni jako nebezpeční ozbrojení zločinci. Popis události neobsahoval skutečnost, že zasahující hlídka věděla, že mladíci u sebe mají pouze atrapy zbraní, které jim podstrčili pracovníci zpravodajského oddělení praporu a zpráva zamlčela i původ „špionážních“ dokumentů.

Toto hlášení podepsal velitel praporu a zároveň velitel akce poručík Bedřich Kolman, který byl v momentě střelby na místě akce. Druhý den dopoledne se na místo činu dostavil velitel chebské brigády kapitán Karel Peprný společně s náčelníkem zpravodajského oddělení brigády nadporučíkem Františkem Ožanou a téhož dne odpoledne místo činu zkontroloval i okresní prokurátor, který nařídil soudní pitvu zastřelených a o případ se dále nezajímal.[24]

Štefan Čitan a Jan Ondrejovič byli pohřbeni tajně na nepoužívaném hřbitově v zakázaném pásmu v obci Újezd u Aše, pozůstalé PS informovala krátce před jejich pohřbem.[25] Velitel brigády Cheb Karel Peprný podepsal hlášení, ve kterém akci zhodnotil velice kladně, Hrabovský byl později povýšen a dostal finanční odměnu 1000 Kčs. Odměny ve výši 2000 a 3000 Kčs dostali i spolupracovníci, povýšeni a navrženi na odměnu byli i další aktéři případu.[26]

Když viděl Staněk následky svého jednání, trápilo ho svědomí a nechtěl mít již s příslušníky PS nic společného. Ti s ním však měli jiné plány − pod pohrůžkou, že bude vzat k zodpovědnosti za smrt Čitana a Ondrejoviče, donutili Josefa Staňka 15. 7. 1952 k podpisu závazku ke spolupráci a stal se tak z něho agent č. 2609 s krycím jménem Svoboda.[27]

I přes snahy některých velitelů hranického praporu a chebské brigády se nepodařilo případ „uspat“ a na povrch se dostávaly události, které vedly ke smrti obou reemigrantů. Druhý den po zastřelení mluvil otec agenta Staňka, tajemník místního národního výboru, se dvěma důstojníky PS a sdělil jim veškeré podrobnosti akce, včetně předání nefunkčních zbraní a fingovaného převodu končícího v léčce. Vyjádřil nesouhlas s bezdůvodným zastřelením obou mužů a obavy o svého syna.[28]

Mezi nižšími veliteli a mužstvem se hovořilo o případu jako o sprosté vraždě a vojenská kontrarozvědka brzy informovala příslušná místa. Vyšetřování případu však bylo zahájeno až po té, co se o něm zmínil svému vyšetřovateli příslušník PS, který byl ve vazbě vojenského prokurátora v souvislosti se spácháním jiné trestné činnosti.[29]

V únoru 1953 byli zatčeni první ze strůjců případu, zatčení zbylých na sebe nedalo dlouho čekat. Výsledkem vyšetřování bylo vypracování obžaloby Vyšším vojenským prokurátorem JUDr. Jiřím Ševčíkem dne 15. 12. 1953. V obžalobě je případ nazýván „hnusným činem“ a negativně hodnocen jako zbytečná vražda dvou mladých lidí.[30] Z obžaloby zároveň zaznívá reflexe, která mj. vedla obecně k zakročení proti provokacím příslušníků bezpečnostních složek, jež patřily v poválečných a zejm. poúnorových letech k běžným prostředkům operativní práce. Nákladný bezpečnostní aparát tak nepůsobil proti skutečnému nepříteli, ale proti nepříteli vykonstruovanému a tudíž ne nebezpečnému: „…boj proti třídnímu nepříteli a škůdcům našeho pracujícího lidu zaměnili snazším bojem proti příslušníkům vlastní třídy – dělnické třídy. Tak místo převýchovy dvou mladých příslušníků dělnické třídy, jejichž činnost porušila rámec zákona, svedli jejich činnost na platformu další trestné činnosti a nakonec v hrubém rozporu se zákonem přivodili odsouzeníhodný výsledek – vraždu obou příslušníků dělnické třídy. […] Zarážejícím v celém případě je skutečnost, že v průběhu celého případu se nevyskytl ani jeden ze zmíněných příslušníků PS, jehož politické a třídní vědomí by mu řeklo, že se páchá něco zrůdného a věci socialismu odporujícího.“[31]

Svatopluk Čech, Ludvík Huleš a Bohumil Křeček byli obžalováni z porušení pravomocí veřejného činitele v souběhu s vraždou, Zdeněk Hrabovský, František Ožana a Ladislav Špaček z porušení pravomocí veřejného činitele a Bedřich Kolman z porušení pravomocí veřejného činitele v souběhu s pomocí k vraždě.[32]

Hlavní líčení se konalo u Vyššího vojenského soudu v Praze ve dnech 18. a 19. února 1954 za předsednictví majora justice Dr. Miroslava Plecháčka, odročeno bylo na 22. 3. 1954, kdy byl vynesen rozsudek.[33] Odsouzeni byli k následujícím trestům odnětí svobody: Svatopluk Čech za porušení pravomocí veřejného činitele v souběhu s vraždou na 12 let, Zdeněk Hrabovský za porušení pravomocí veřejného činitele na 3 roky, František Ožana za porušení pravomocí veřejného činitele na 5 let, Ludvík Huleš za porušení pravomocí veřejného činitele v souběhu s vraždou na 7 let, Bohumil Křeček za porušení pravomocí veřejného činitele na 4 roky, Bedřich Kolman za porušení pravomocí veřejného činitele na 5 let, Ladislav Špaček za porušení pravomocí veřejného činitele na 2 roky.[34] Odvolací soud však zmírnil některé rozsudky, další zmírnění trestů přinesla odsouzeným amnestie. Nejdéle pobyli ve vězení přímí pachatelé vraždy Huleš a Čech, kteří byli propuštěni v listopadu 1954 a v lednu 1957.[35]