Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

František Mühlbauer[1] se narodil 11. 2. 1955 v Tachově. Jeho rodiče byli František Mühlbauer st. a Johanna Mühlbauerová[2], rozená Turková. Měl sestry Marii a Janu. Rodiče měli svatbu roku 1946. Otec byl železničář, pracoval v nákladní pokladně dopravního úřadu v Tachově, a byl také členem KSČ. Roku 1946 utrpěl v práci úraz, při němž si poškodil nohu, a hůře pak chodil.[3] Zemřel roku 1961. Matka pracovala jako dělnice, v době smrti syna Františka byla zaměstnána jako dělnice v Západočeských dřevařských závodech v Tachově.[4] Po smrti manžela vychovávala děti sama. Rodina žila v Tachově.

Pro tragický případ smrti Františka Mühlbauera byli důležití také jeho vzdálenější příbuzní. Matka Johanna Mühlbauerová totiž pocházela z příhraniční obce na Domažlicku, z Pece pod Čerchovem, kde roku 1966 zdědila po své matce byt, rodina jej poté využívala jako chatu. Paní Mühlbauerová měla sestru Marii Gazovou, která žila s manželem ve Furth in Wald v Německé spolkové republice (NSR).[5]V prosinci 1966 jí bylo dovoleno sestru Marii navštívit. Jel s ní i syn František, pro kterého to byla první návštěva za železnou oponou. U tety pobýval týden a byl nadšený, líbily se mu hlavně hračky.[6]

Mimořádný zážitek z Německa spolu s problémy ve škole jej přivedly k plánu útěku do Německa. Domluvil se s kamarádem Karlem Vobořilem, se kterým se dobře znali ze školy i ze sousedství (bydleli ve stejné ulici), že utečou do NSR a tam budou ze začátku žít u Mühlbauerovy tety. Z Německa chtěli pokračovat lodí a najít si malinký ostrov, kde by se usadili. František Mühlbauer i Karel Vobořil navštěvovali 6. třídu ZDŠ Tachov. Jejich třídní učitelka Anna Holečková charakterizovala Františka Mühlbauera takto: Jevil se jako málo aktivní žák. Byl snaživý, ale občas podléhal vlivu svých kamarádů a potom polevil i v učení i v kázni. Jinak byl velmi citlivý a málo průbojný, v kolektivu byl velmi oblíben. Měl rád zvířata, chtěl se stát myslivcem. Jeho prospěch neodpovídal nadání, právě pro málo pevnou vůli. V prvním pololetí měl 5 trojek. Školu navštěvoval pravidelně, za celé pololetí měl 7 omluvených hodin.“[7] Jeho prospěch ve škole byl špatný, stejně jako prospěch Karla Vobořila, oba chlapci byli také údajně často bití učitelkou kreslení Květuší Alblovou,[8] což ale učitelka popřela.[9] Kluci si s dětskou naivitou mysleli, že v Německu se nebudou muset učit. Františkova matka byla ale přesvědčena, že kvůli škole syn neutíkal, i když si nedovedla vysvětlit, co ho k útěku vedlo. To by snad mohl lépe osvětlit Karel Vobořil. Ten ale bohužel svědectví neposkytne, protože již také zemřel.[10]

Chlapci opustili domov ve čtvrtek 4. 5. 1967. Ráno v 7.30 hod. se sešli v bytě u Mühlbauera, chtěli stihnout ranní vlak do Trhanova. Protože se ale Karel Vobořil zpozdil, vlak jim ujel. V bytě se připravovali na cestu: našli si ve školním atlase místo bydliště Františkovy tety v Německu, vzali si masové konzervy a menší finanční obnos. František sebe i kamaráda vybavil dvěma dýkami a dvěma pistolemi ráže 6,35 mm, které patřily jeho otci a které matka ukrývala ve skříni s oblečením. Ke každé pistoli si vzali pět nábojů. O pistolích později při výslechu Karel Vobořil vypověděl: Pistole jsme brali proto, bysme s nimi při pronásledování psem tohoto zastřelili, nebo že bysme postřelili hlídku Pohraniční stráže. Toto jsme si s Mühlbauerem vykládali již v Tachově, než jsme začali prchat. Jinak jsme měli také pistole proto, že bysme se, když by to jinak nešlo přes hranice, že bysme se s nimi zastřelili. Také toto jsme projednávali v  achově a na samotných hranicích, když jsme byli zadržení hlídkou PS, již bylo jenom to, že jsme si dali znamení k provedení zastřelení se.[11] Po domluvě šli chlapci pěšky do Boru u Tachova, odkud vlakem ve 14 hodin odjeli do Trhanova, okr. Domažlice. Odtud došli pěšky do Pece pod Čerchovem, kde přenocovali v bytě Mühlbauerovy babičky.[12]

Mezitím rodiče zjistili, že oba školáci utekli, a večer 4. 5. ve 22 hodin po nich bylo vyhlášeno pátrání Veřejné bezpečnosti a Pohraniční stráže. Ve zprávě Velitelství 9. pohraniční brigády MNO se píše: Dne 4. 5. 1967 ve 22,15 hodin byla získána zpráva od Okresního oddělení VB (Veřejná bezpečnost – pozn. aut.) Domažlice o možném pokusu narušení státní hranice do NSR (Německé spolkové republiky – pozn. aut.) dvěma školáky, kteří jsou ozbrojeni. Ve zprávě bylo uvedeno, že jeden z nich dojížděl na prázdniny k babičce do Pece, kde VB provede šetření. Na základě toho OD (operační důstojník – pozn. aut.) brigády vyhlásil pátrání v úsecích 1–10. rps (rota Pohraniční stráže – pozn. aut.). DDR (dozorčí důstojník roty – pozn. aut.) 6. rps rtm. Hrdlička chtěl telefonicky vyrozumět PPS (pomocníky Pohraniční stráže – pozn. aut.) v  eci, ale nedomluvil se v noci ani později v ranních hodinách. Seznámil proto jen hlídky, které vysílal do terénu.[13]

Dne 5. 5. 1967 zanechal František v babiččině bytě krátký dopis pro matku, ve kterém uvádí, že jde za hranice kvůli škole, a asi v 7.30 hod. vyrazili chlapci na cestu k hranicím. Vedl František, který oblast znal, protože tam chodil s matkou sbírat lesní plody. Chlapci šli lesem podél cesty z Pece na Jubilejní Hájek a na Bystřici. V 9.45 hod. dorazili k lesní školce, kde je zpozorovali lesní dělníci. Vobořil později vypověděl: Asi na poloviční cestě ke státní hranici jsme narazili v lese na nějakou lesní školku, kde pracovaly dvě starší ženy, a tyto se nás dotazovaly, kam jdeme. Mühlbauer ženám řekl, že jdeme na houby, na což se nám obě ženy smály, že ještě houby nerostou.[14] Když minuli školku, uviděli hlídku Pohraniční stráže voj. Václava Křivohlávka, proto se odchýlili od cesty vpravo směrem na Rajskou vyhlídku, aby se mu vyhnuli. Jeden z dělníků v lesní školce ale informoval vojáka o přítomnosti chlapců a ten je v 9.55 hod. nahlásil na 6. rotu Pohraniční stráže Bystřice (9. pohraniční brigáda MNO v Domažlicích). Poté velící důstojník roty nadporučík Novotný zesílil ochranu hranic v úseku pohybu školáků, provedl zakrytí státní hranice v pravé části úseku pěti pohraničníky na drátěném zátarasu a deseti příslušníky Pohraniční stráže na cestě Bystřice–Zámeček. Do levé části úseku, kde byla zatím jedna dvoučlenná a jedna jednočlenná hlídka a dále zde pracovala ženijní skupina u signální stěny, poslal ještě tři pohraničníky. Na místo vyslal také pátrací skupinu se služebními psy pod velením npor. Tůmy, která však brzy ztratila stopu školáků, protože je dle nepřesných informací lesních dělníků hledala dále na cestě do Bystřice, zatímco oni zabočili do lesa. Npor. Novotný rovněž informoval brigádu a sousední roty zabezpečily hranici od prostoru Jubilejního Hájku po Českou Kubici.[15]

Mezitím se chlapci přiblížili k hraničnímu zátarasu u pozorovatelny Hráz, jež byla obsazena pohraničníkem, nedaleko pracovali ženisté na úpravě signální stěny. Pozorovatelnu obešli a pokračovali dále podél lesa, hledali méně střežené místo k překonání hranic, několikrát přitom překračovali potok. Asi po 150 metrech došli v 11.30 hod. k  ozorovatelně Zlom, kterou chtěli také obejít, ale hlídkující pohraničník des. Josef Gašparovič je uviděl. Nahlásil jejich přítomnost na rotu a běžel k nim, aby je zadržel. Kluci před ním začali prchat zpět do lesa směrem do vnitrozemí. Gašparovič je zadržel a přikázal jim, aby šli před ním přes potok směrem k pozorovatelně.[16] Des. Gasparovič při zadržení obou chlapců nepostupoval v souladu s platnými směrnicemi. Měl je zadržet, na místě vyčkat příchodu posil, pak provést osobní prohlídku zadržených a teprve následně eskortovat. Byl by snad zabránil tragédii.[17]

Při brodění potoka si totiž chlapci dali tajně znamení, že spáchají sebevraždu, na čemž byli domluveni už z Tachova. Vobořilovi se to nepodařilo, protože mu pistole zapadla do kalhot. Do protokolu popsal Vobořil Mühlbauerovu sebevraždu: Asi 30 m od potoka jsem viděl, jak náhle Mühlbauer zvedl pravou ruku a tuto si přiložil k hlavě. Vzápětí na to jsem uslyšel výstřel a viděl jsem, že Mühlbauer nejprve klesl na kolena a vzápětí se převrátil na záda, přičemž mu spadla na levou stranu taška, kterou nesl na zádech. Já jsem se ohlédl za sebe a viděl jsem vojáka, který po výstřelu směrem k nám přibíhal.[18] Kromě Gašparoviče přiběhl také pohraničník voj. Josef Držka, který prohledal Vobořila a zabavil mu druhou pistoli. Pohraničníci poskytli postřelenému chlapci první pomoc a v 12.15 hod. dorazil i lékař, který odvezl raněného do nemocnice v Domažlicích. Tam ale František Mühlbauer přes snahu lékařů o resuscitaci ve 14.10 hod. zemřel.[19]

Tragédie byla prověřována Státní bezpečností i Velitelstvím 9. brigády PS. Vyšetřovatelé zrekonstruovali postup chlapců i průběh tragické smrti. Při šetření mjr. Miroslava Lukáše z Pohraniční stráže, útvar 8654 Domažlice, vyjádřil primář chirurgického oddělení nemocnice Domažlice MUDr. Kestřánek pochybnosti o pravdivosti svědectví Karla Vobořila i pohraničníků, zranění hlavy podle něj neodpovídala sebevraždě: Po prokázání mé totožnosti služebním průkazem MUDr. Kestřánek se dotazoval, zdali Mühbauer nebyl při přechodu hranic zastřelen příslušníky Pohraniční stráže. Bylo mu odpovězeno v tom směru, že se jednalo o sebevraždu, což potvrzuje svědecká výpověď jeho společníka, který při pokusu o sebevraždu stál od Mühbauera na kratší vzdálenost a zřetelně viděl, jak si jmenovaný k pravému spánku přiložil pistoli. Oprávněnost svědecké výpovědi že mimo jiné i potvrdila provedená rekonstrukce na místě zadržení. Po uvedeném vysvětlení MUDr. Kestřánek odpověděl, že tomuto nevěří, neboť Mühbauer měl vstřel v levém spánku hlavy, kolem vstřelu nebyly nalezeny žádné stopy po střelném prachu a rovněž nebylo zjištěno ožehnutí kolem místa vstřelu. Dále při tom uváděl, že podle sdělení matky Mühbauera tento nebyl „levičák“, a proto je nepochopitelné, jak by se pravou rukou mohl střelit do levého spánku. Při tom MUDr. Kestřánek sám znázornil pohybem ruky, kterou dal přes hlavu, nemožnost spáchání sebevraždy.[20] Poté byla provedena soudní pitva Františka Mühlbauera v Ústavu soudního lékařství Lékařské fakulty v Plzni Univerzity Karlovy, která potvrdila výpovědi svědků, že chlapec zemřel sebevraždou, prostřelil si hlavu v oblasti pravého spánku a střela vylétla levým spánkem, dr. Kestřánek špatně interpretoval otvory po výstřelu: Pitevní nález je v souhlase s vyšetřenými okolnostmi uvedenými v Usnesení o nařízení pitvy, podle kterých si F. Mühbauer způsobil smrtelné poranění vlastní rukou, pistolí ráže 6,35 mm. Pitevní nález však není v souhlase s lékařskou zprávou chirurgického oddělení OÚNZ v Domažlicích ze dne 6. května t. r., ve které je na základě neúplného zevního nálezu provedeno nesprávně ohodnocení obou střelných otvorů i směru střelení.[21] Protože oba „narušitelé hranice“ byli nezletilí a bylo vyloučeno cizí zavinění u smrti Mühlbauera, bylo trestní stíhání zastaveno.[22] Soud jen zabavil matce mrtvého chlapce obě nehlášené pistole a náboje, připadly státu.[23] Případ nebyl vyšetřován Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), jednalo se o tragédii, kdy naivní představy dvanáctiletých školáků spolu s přístupem ke zbrani skončily smrtí jednoho z nich.