Čepek, Milan (* 13. 8. 1949, + 18. 11. 1968)

Milan Čepek se narodil 13. 8. 1949 ve Vrchlabí a později žil v Nymburku. Po nedokončeném studiu na potravinářské průmyslovce nastoupil v červenci 1968 základní vojenskou službu u Pohraniční stráže, kde nejprve absolvoval kurz kuchařů v Železné Rudě. Tam se s ním mimo jiné setkal voj. Milan Mihálik, který později vypověděl: Blíže jsem se s voj. Čepkem neseznámil, ale přesto jsem z rozhovorů s ním poznal jeho politické názory, zejména po srpnových událostech v ČSSR. Voj. Čepek odsuzoval vstup vojsk pěti zemí na naše území, jejich činnost na našem území, jak se o ní dovídal z vysílání rozhlasu. V této souvislosti pak prohlašoval, že ho nikdo nikdy nedonutí, aby po boku těchto vojsk někdy bojoval.[1]

Po přemístění k 7. brigádě PS do Sušice (PS, útvar 8941) museli vojáci v říjnu podepisovat nové znění vojenské přísahy (včetně věty po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí[2]), což Čepek jako jediný příslušník čety odmítl[3] a z toho důvodu se svévolně vzdálil z kasárna.[4] Odjel tehdy k bratrovi do Prahy a později za rodiči do Nymburku, odkud ho otec (důstojník StB[5]) odvezl zpátky na útvar, kde poté Čepek přísahu podepsal. Za nedovolené opuštění útvaru byl potrestán pěti dny vězení a tříměsíční podmínkou, dále byl převelen k jiné posádce ve stejné oblasti.

Dne 8. 11. 1968 tedy Milan Čepek nastoupil k 11. pohraniční rotě Dolní Silnice,[6] kde působil jako pomocná síla v kuchyni a postupně se měl zaškolit do funkce účetního roty. Jak později poznamenal jeho kolega Zdeněk Kučera,[7] Čepkovi se nelíbila služba v kuchyni a usiloval o přeložení ke státní hranici, přičemž tuto službu začal vykonávat dne 16. 11. a 18. 11., v den svého úmrtí, měl službu teprve potřetí.

Čepkovi nadřízení se v názorech na něho samotného rozcházeli. Mjr. Milan Kotrba,[8] (zástupce velitele pro věci politické u 11. pohraniční roty Dolní Silnice) tvrdil, že se Čepkovi na jednotce líbilo a byl spokojen, zatímco mjr. Josef Šimlík[9] (velitel 11. pohraniční roty Dolní Silnice) vypověděl, že Čepek hovořil s kuchaři i s ním o tom, že ho směna v kuchyni nebaví a že ani nemá zájem dělat v budoucnu účetního.

Osudného dne 18. 11. 1968 nastoupil Čepek na šestou hodinu ranní společně s velitelem hlídky des. Václavem Smejkalem do hlídky Pohraniční stráže v prostoru Stará Řáska. Během jejich služby panovala hustá mlha, která se kolem osmé hodiny začala zvedat. Smejkal se rozhodl pomocí mikropojítka oznámit dozorčímu roty povětrnostní podmínky, a ten chtěl hlídku přemístit na jiné stanoviště (Dolní Cazov). V době, kdy Smejkal telefonoval, Čepek nepozorovaně za jeho zády uchopil jeho odložený samopal. Když Smejkal dohovořil s dozorčím roty, Čepek na Smejkala odjištěný a natažený samopal namířil a poručil mu dát ruce vzhůru a projít průchodem v DZ.

Smejkal pokyny splnil a muži se přibližovali ke státní hranici, která byla od stanoviště hlídky vzdálená asi 250 metrů a tvořil ji hraniční potok. Ten Čepek přeskočil (poté, co od Smejkala zjistil, že v blízkosti není žádná lávka) a pak ho Smejkal požádal, aby mu vrátil samopal, že jinak bude mít on (Smejkal) nepříjemnosti. Když Smejkal Čepka ujistil, že po něm nebude střílet, Čepek mu zbraň skutečně hodil zpátky a pokračoval směrem do německého vnitrozemí. Smejkal uchopil samopal a ihned z něj po Čepkovi začal střílet. Pak Čepka pronásledoval a opětovně po něm vypálil, Čepek několikrát palbu opakoval. Když už Smejkal neregistroval žádný pohyb, domníval se, že Čepek asi nalezl ochranu v blízké německé pile, a proto se vrátil na stanoviště hlídky, aby událost oznámil svým nadřízeným. Ti posléze provedli průzkum[10] podél státní hranice a rekonstrukci události.

Během Smejkalovy střelby na Čepka „jedna ze střel zasáhla Čepka takovým způsobem, že vnikla do pravého stehna na jeho vnější straně… střela pak způsobila větší střelnou ránu…” [11] Milan Čepek zemřel na následky vykrvácení poblíž obce Schnellenzipf, kde ho cca v 11.15 hodin nalezla Bavorská pohraniční policie. Vedle Čepkova těla ležel jeho samopal, jehož závěr byl otevřený a zásobník vystřílený, a kožené, projektilem prostřelené pouzdro s dalekohledem (s poškozeným projektilem uvnitř). Dále byl osm metrů od mrtvého nalezen v luční půdě v hloubce pěti centimetrů nepoškozený projektil (cca 30 centimetrů od místa dopadu střely) a v blízkosti Čepkova těla leželo dalších osm vystřelených nábojnic (pravděpodobně se pokusil přivolat střelbou pomoc).[12] Expertiza prvních dvou zmiňovaných projektilů ukázala, že byly vystřeleny také ze samopalu, ovšem ne z totožné zbraně, kterou bavorská pohraniční policie na místě nalezla.[13]

Kromě samopalu a dalekohledu měl Čepek u sebe ještě dopisy od rodičů a blok, do něhož si zapisoval výroky československých politiků. Z toho německé policejní orgány vyvozovaly, že Milan Čepek byl svobodomyslný člověk, který se zajímal o politiku, byl nespokojený s pohraniční službou a toužil po svobodě a lepší životní úrovni.[14]

Německé orgány posléze Čepkovu smrt prošetřovaly a pitevní protokol z Pasova mimo jiné uvádí, že příčinou Čepkovy smrti bylo vykrvácení a šok jako následek průstřelu obou stehen. Z tohoto protokolu dále vyplývá, že Čepek mohl po zasažení střelou ještě kus cesty ujít, ovšem skutečnost, že Smejkal střílel ze vzdálenosti zhruba jednoho metru, tedy na německém území,[15] je podle údajů německé strany velice pravděpodobná.[16] Také je třeba vzít v potaz velice špatnou viditelnost, která tou dobou v místě události panovala a která je zmiňována ve všech dokumentech. Navíc by bylo velmi náhodné, že by se projektil, který byl v blízkosti mrtvého nalezen v luční půdě, dostal při střelbě až na místo, kde se zraněný Čepek zhroutil.[17]

S německou stranou se československé orgány setkaly poprvé 19. 11. 1968, následně proběhla ještě dvě setkání; na těchto schůzkách byla ověřena totožnost a domluven způsob předání těla apod.

Proti Čepkovi absurdně zahájil dne 19. 11. 1968 vyšetřovatel mjr. Zdeněk Hála trestní stíhání, což byl obvyklý postup. Čepek byl obviněn z trestného činu zběhnutí do ciziny, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, nedovoleného ozbrojování, porušení povinnosti strážní služby a násilí vůči nadřízenému. Dne 19. 11. přitom už bylo jasné, že Čepek předešlého dne zahynul.[18] Stíhání Hála zastavil až 4. 12. 1968.[19]

Dne 20. 11. 1968 přijel Čepkův otec na rotu, kde mu náčelník štábu brigády plk. František Majtner pověděl o synově smrti; v zápise pplk. Bohumil Kopřiva (zástupce náčelníka POB) uvádí: „Otec měl dotaz, zdali nebyl zastřelen nebo postřelen velitel hlídky, který byl s Čepkem ve službě. Dále se vyjádřil v tom směru, ještě že to tak dopadlo, co by asi bylo se mnou, to bych nemohl sloužit… Otec se vcelku se situací vyrovnával, projevil pouze obavy, jak to sdělí manželce“.[20] Pohřeb se po svolení vojenského prokurátora odehrál v Nymburku. Smejkal byl za svůj čin odměněn hodinkami s věnováním od vrchního velitele pohraniční stráže[21] a byl povýšen na četaře[22].

O případu se třicet let nemluvilo v rodině Čepkových, ani Smejkalových, obrat přinesla až druhá polovina 90. let minulého století.[23] Tehdy byl Václav Smejkal, po vyšetřování kauzy Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, obžalován ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví. V závěru soudního procesu Krajský soud v Českých Budějovicích poznamenal, že sice Smejkalovo „jednání nepochybně představovalo výsledek nezkušenosti mladého člověka a tehdejšího politického tlaku na plnění povinností příslušníka pohraniční stráže“,[24] ovšem vzhledem k prokázanému spáchání trestného činu považoval za nutné uložit obžalovanému přiměřený trest − Václav Smejkal byl v roce 1998 odsouzen k osmnácti měsícům odnětí svobody nepodmíněně a dále mu byla odebrána vojenská hodnost.

Tereza Mašková

Archivní dokumenty:

Zdroj:


[1] ABS, V-10008 MV (Zápis o výpovědi voj. Milana Mihálika).

[2] Tamtéž.

[3] ABS, V-10008 MV (Vyjádření k Čepkovi – des. abs. Ladislav Šneberka).

[4] Tamtéž.

[5] ŠVEHLA, Marek: Boží bojovníci. In Respekt. Číslo 7, ročník 19 ze dne 9. 2. 1998.

[6 Taktéž 7. brigáda PS Sušice.

[7] ABS, V-10008 MV (Protokol o výslechu svědka – Zdeněk Kučera).

[8] ABS, f. MNO VPS, k. 361 (černá), rok 1968 (Zápis o výpovědi sepsaný s mjr. Milanem Kotrbou)

[9] ABS, V-10008 MV (Vyjádření mjr. Josefa Šimlíka).

[10] Šetření případu se zúčastnila komise ve složení: náčelník štábu brigády plk. František Majtner, zástupce náčelníka POB pplk. Bohumil Kopřiva, náčelník oddělení služby mjr. Zdeněk Pospíšil, zástupce náčelníka OVKR mjr. Vojtěch Mrázek, starší důstojník oddělení služby mjr. Jan Bastl (ABS, f. MNO VPS, k. 361 (černá), rok 1968, Věc: vojín ČEPEK Milan, přísl. PS 11/7bps – zběhnutí do NSR).

[11] ÚDV-56/Vt-95 (Rozsudek jménem republiky).

[12] Tamtéž.

[13] Tamtéž.

[14] Tamtéž.

[15] Ovšem podle předpisu PS-I-1 bylo přísně zakázáno vést střelbu na cizí území, příp. používat zbraň na cizím území.

[16] …doprovázející Milana Čepka zahájil palbu zřejmě bezprostředně po zpozorování útěku. Dle prvních tří dávek lze dojít k závěru, že se Čepek v té době jistě nalézal na území ČSSR. Hraniční plot, za kterým vojáci PS pravidelně chodí na hlídku, se nalézá asi 300 m od německo-československých hranic. Poslední výstřel byl vypálen po pěti minutách a lze se domnívat, že se zde jedná o 8 nábojů, které Čepek vypálil před svým úmrtím na místě, kde byly nalezeny, zřejmě [je] vypálil jako nouzový signál. Obojí spodní kalhoty M. Čepka byly na pravé noze zakrváceny až ke kotníkům, na levé noze až k lýtkům. Z toho lze vyvodit, že Čepek prchal ještě po svém zranění… (ÚDV-56/Vt-95; Rozsudek jménem republiky; přetlumočení závěrů Státního zastupitelství v Pasově z r. 1968).

[17] Tamtéž.

[18] Při setkání [odpoledne dne 18. 11. 1968] uvedla německá strana, že v prostoru pily Schnellenzipf byla nalezena mrtvola československého vojáka… (ABS, f. MNO VPS, k. 361 (černá), rok 1968); Věc: vojín ČEPEK Milan, přísl. PS 11/7bps – zběhnutí do NSR).

[19] Dle tehdejších zákonů bylo nepřípustné vést trestní řízení proti někomu, kdo již zemřel.

[20] ABS, f. MNO VPS, k. 361 (černá), rok 1968 (Zápis).

[21] Tamtéž (Věc: vojín ČEPEK Milan, přísl. PS 11/7bps – zběhnutí do NSR).

[22] ŠVEHLA, Marek: Boží bojovníci. In Respekt. Číslo 7, ročník 19 ze dne 9. 2. 1998.

[23] Tamtéž.

[24] ÚDV-56/Vt-95 (Rozsudek jménem republiky).