Poučení z krizového vývoje – Možné odpovědi k textu II.

  1. V průběhu roku 1968 došlo dle Poučení k zpochybnění „základní pravdy“ – tedy přátelství a spojenectví se Sovětským svazem. Československo, které za svou existenci vděčilo pomoci SSSR, tak zradilo věrného a obětavého přítele. Tzv. obrodný proces se tak z perspektivy Poučení jeví jako nevděčné zpochybnění sovětských zásluh na osvobození ČSR. V souvislosti s antisovětskou orientací pravice evokuje Poučení pocit křivdy, jíž se Čechoslováci na sovětských přátelích údajně dopustili. Stejně jako nám Sověti chtěli pomoci v roce 1938, skutečně pomohli v letech válečných, přišli nám pomoci i v roce 1968. Nazývat „internacionální pomoc“ invazí, znamená zrazovat přátelství „bratrských stran“. Jednoduše řečeno: rok 1968 se jeví jako doba křivd, nevděčnosti a zrazeného přátelství. Této situace dle Poučení využil imperialismus „k zasazení úderu věci socialismu nejen v naši vlasti“. Z této perspektivy se tak s událostmi tzv. pražského jara spojují motivy bezohlednosti a egoismu. Velká většina občanů Československa nepostřehla fakt, že „krizový vývoj“ neohrožuje pouze situaci v jejich vlastní zemi, ale že představuje nebezpečí pro celý „tábor socialismu“. Vstup vojsk se tak z této perspektivy nejeví jako vměšování do cizích záležitostí, ale především jako obětavá pomoc (bez ohledu na nevděčnou reakci) a také nutná ochrana vlastního bezpečí. Poučení přesvědčuje čtenáře, že v srpnu 1968 hodnotili události příliš krátkozrace. Opět se tak v souvislosti s obrazy roku 1968 objevují motivy nevědomosti, dezinformace, demagogické manipulace. Tzv. obrodný proces byl dle Poučení ve skutečnosti rozvratný, s rokem 1968 se pojí obrazy chaosu, rozvratu a dokonce občanské války či smrtelného nebezpečí. Mohlo dojít k válce, kdyby spojenci nepřišli. V situaci „Kdo s koho!“ se podařilo svět socialismu proti kontrarevoluci ubránit.
  2. Jazyk Poučení zdůrazňuje vlastní objektivitu mimo jiné tím, že se vymezuje proti nepřátelskému jazyku „exponentů pravice“. Poučení navozuje komunikační situaci, v níž koexistují dva jazykové kódy: jeden pravdivý a druhý lživý. Ten lživý je vždy v uvozovkách či uvozen adjektivem „takzvaný“. Poučení jej přitom překládá do pravdivého jazyka objektivní skutečnosti. V této ukázce z Poučení tuto dvojjazyčnost odráží dvojice výrazů, které jsou tištěny v uvozovkách („všechno v pořádku“ a „proces obrody a demokratizace se úspěšně rozvíjí“). Ty v tomto případě značí explicitní lež, ve skutečnosti totiž hrozí otevřený útok kontrarevoluce a občanská válka. Další výrazy jsou uvedeny výše zmíněným adjektivem (takzvaný československý experiment, tzv. vlastní tvář čs. zahraniční politiky). Z perspektivy Poučení došlo v roce 1968 k zmatení jazyků: „Nastala neuvěřitelná dezorientace, protože kontrarevoluce promyšleně vyvolala pomocí sdělovacích prostředků bezhlavou paniku. Obrátila naruby všechny základní pojmy a hodnoty. Co bylo legální, prohlašovalo se za nelegální, zatímco veškerému ilegálnímu počínání kontrarevoluce se dávalo zdání legality.“ (viz TEXT I.) Vztah obou kódů je v zásadě inverzní: označí-li zastánci obrodného procesu něco za „pořádek“, je to ve skutečnosti „rozvrat“. Proces, který se v jazyce reformistů označuje jako „demokratizace“, je ve skutečnosti „kontrarevoluce“. Text Poučení tak čtenáři nabízí překlad lži do pravdy, ideologický střet o podobu socialismu se díky tomu ukazuje jako pouhé nedorozumění. Pod vlivem sdělovacích prostředků lidé podlehli jazyku lži, aniž si toho byli vědomi. Poučení tak otevírá čtenáři možnost přehodnocení vlastního angažmá v událostech roku 1968: přestože jsem se aktivně účastnil politického dění a schvaloval postoje Dubčekova vedení strany, nechtěl jsem kontrarevoluci. Byl jsem pouze zmanipulován lživým jazykem a ve skutečnosti jsem usiloval o totéž, co prosazuje normalizační vedení KSČ. Uvozovky tak v textu Poučení neplní běžné funkce označení doslovné citace (jako v případě tohoto textu), neoznačují ani přímou řeč, též nemají naznačit ironické čtení uvozeného výrazu, či jeho nespisovnost. Slovem „takzvaný“ Poučení poukazuje na lživost daného výrazu, zatímco my uvozujeme kupříkladu spojení „pražské jaro“ z toho důvodu, že to není zcela věcné označení dané doby, ale spíše poetická metafora.
  3. Tučný text zvýrazňuje shrnující závěry a klíčové teze. Usnadňuje čtenáři orientaci v textu a vyznačuje místa, která je potřeba se naučit. Tučné pasáže představují uzlové body dogmatiky Poučení, do nich často směřují otázky, připojené v závěru textu. V tomto případě tučně vyznačený text odpovídá na otázku: „Na základě studia textu Poučení a úvodu naší publikace vyvoďte závěr, proč byla nutná internacionální pomoc bratrských zemí proti hrozící kontrarevoluci.“ (Poučení, s. 85.)
  4. Velké množství pasivních slovesných tvarů (je řečeno, prosazoval se, uskutečňovala se, stala se, dostala se, byly obsaženy, podaří se aj.) dodává textu Poučení zdání objektivity. Většina dějů se odehrává, aniž by byl přímo pojmenován jejich původce. Díky tomu vzniká zdání, že text události vlastně nehodnotí. V pozici podmětu se objevují povětšinou abstraktní entity (přátelství, pravice, kurs, linie, orientace, experiment, koncepce, obrana, charakteristika, proces, situace, kontrarevoluce aj.). Aktivní slovesné tvary se spojují především s agresivní činností pravice (začala uvádět v pochybnost, přešla na pozice, narušovala, přecházela do útoku, ujišťovala veřejnost) a se spíše defenzivními aktivitami komunistů (uvědomovali si, požadovali). Politické dění tak získává procesuální charakter, jako by se odehrávalo nezávisle na jednotlivých aktérech, podřízeno objektivním zákonitostem vývoje. Pasivní konstrukce zároveň upozaďují mluvčího, text jako by dění ani nehodnotil, ale pouze (až s fyzikální věcností) popisoval jeho kauzalitu.

» zpět