Poučení z krizového vývoje – Historický kontext

Gustáv Husák v družném rozhovoru s delegátkami Svazu žen u příležitosti oslav MDŽ v roce 1971 (zdroj: ČTK)
Gustáv Husák v družném rozhovoru s delegátkami Svazu žen u příležitosti oslav MDŽ v roce 1971. (Foto: zdroj ČTK)

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ původně vznikalo jako analýza příčin „krizového vývoje“. Nové vedení KSČ však brzy došlo k závěru, že se popis příčin krize musí zastavit u XIII. sjezdu KSČ, tedy v roce 1966. Jít hlouběji do minulosti bylo nebezpečné, neboť by mohly být odhaleny skutečné příčiny krize (komplexní selhání stalinského modelu socialismu). Politické procesy padesátých let, selhání socialistické ekonomiky či přímé vměšování sovětů do řízení státu – to rozhodně nebyla témata, o nichž by Husákovo vedení KSČ chtělo veřejně diskutovat. Analýza příčin tak ustoupila dogmaticky strnulému popisu událostí roku 1968, jehož hlavním cílem bylo ustavení oficiálního jazyka, jímž se v normalizované společnosti mělo hovořit o dramatických událostech tzv. pražského jara: „Z Poučení se stala bible příštích let, závazná pro celou společnost. Nedotknutelnost jejích dogmat tvrdě hájily nové stranické a státní orgány, především však Bezpečnost a soudy.“ (Josef BELDA: Konečná fáze likvidace obrodného procesu, in: Československo roku 1968, díl 2: počátky normalizace, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1993, s. 119.) Poučení mělo v normalizované společnosti plnit funkci ideologického katechismu. Obdobnou roli – ovšem stalinského katechismu – plnily v padesátých letech Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků), vydávané v Československu v letech 1946 až 1954. Namísto stranických dějin se tak prubířským kamenem oficiální ideologie marxismu-leninismu stal výklad událostí roku 1968.

Jazyk Poučení se konstituoval pozvolna, oficiálně byl dokument přijat až po ukončení procesu výměn stranických legitimací – tedy po ukončení čistek v KSČ na konci roku 1970. Důležitý dokument v rámci konstituování rétoriky Poučení však představuje právě instrukce k provádění stranických pohovorů – Dopis ÚV KSČ všem základním organizacím a členům strany k výměně stranických legitimací KSČ v roce 1970, uveřejněný v Rudém právu 3. února 1970. Tento text se s Poučením v mnoha ohledech shoduje, objevuje se v něm poprvé celá řada formulací, jež Poučení později rozvádí. Dogmaticky prezentovaná a ideologicky neosobní interpretace tzv. obrodného procesu tak plnila významnou funkci již v rámci stranických čistek v průběhu roku 1970. Do října 1970 prošlo prověrkami 1 508 326 členů KSČ, z nich bylo 67 147 vyloučeno, 259 670 komunistům bylo členství zrušeno. Počet členů KSČ se tak na konci roku 1970 ustálil na 1 217 246, ve srovnání s rokem 1968 klesl početní stav strany o 28%. K uváděným číslům je potřeba podotknout, že nezanedbatelná část členstva KSČ vystoupila ze strany dobrovolně ještě před zahájením čistek. Tito komunisté byli příliš svázáni s reformním procesem a rezignací na další členství ve straně reagovali na nástup Husákova vedení v dubnu 1969. Od srpna 1968 do konce roku 1969 vystoupilo ze strany kolem 150 tisíc lidí. Tito samozřejmě nejsou zařazeni do ve výše citovaných údajů. (Jiří MAŇÁK: C.d., s. 117n.) Normalizátoři rozlišovali mezi „zdravým jádrem“ (členové prověrkových komisí), „pomýlenými“ a „nositeli pravicového oportunismu“. Pouze ti poslední měli být ze strany vylučováni, „pomýlení“ měli dostat šanci se kát. Často tak docházelo pouze k pozastavení členství a dotyčný byl posléze vyzván k tomu, aby časem komisi požádal o pohovor. Výměna legitimací měla též sloužit k „očištění“ strany od pasivního členstva, tito tzv. souběžci tvořili jádro těch, kterým bylo členství pouze zrušeno. V kádrových materiálech se zrušené členství považovalo za menší zlo, a tak tito bývalí komunisté neměli v normalizační společnosti takové problémy jako ti vyloučení.

Normalizační „očista“ však nezasáhla pouze komunisty, kteří tvořili něco kolem 10% obyvatelstva Československa. Tvrdě se dotkla i jiných institucí, čímž se společenský dosah ideologické katecheze ve stylu Poučení zásadně rozšířil. Normalizováno bylo odborové hnutí, svazy umělců (například Československý svaz spisovatelů), Svaz žen, různorodé spolky mládeže byly sjednoceny v jednotný SSM (Socialistický svaz mládeže), normalizovalo se školství, armáda, jednotlivá ministerstva a další veřejné organizace. Celkově tak tlak kádrových prověrek, reprezentovaný především rituálem správného pojmenování událostí roku 1968, zasáhl daleko širší část československé společnosti. Pracovníci kádrových oddělení byli svými nadřízenými nuceni, aby „personifikovali analýzy“. Pracoviště, které nevykázalo odpovídající počet „exponentů pravice“, bylo apriori podezřelé. Studenti středních a učňovských škol se měli s Poučením měli napříště setkávat v hodinách tzv. občanské výuky, na vysokých školách ke stejnému účelu vznikaly ústavy a katedry marxismu-leninismu. Tlak na studentskou mládež byl mimořádně silný, právě zde si chtěla normalizační moc vytvořit nové základy. Z řad vysokoškolských studentů (čerstvých absolventů) se také rekrutovali noví příslušníci strany, nezatížení svým angažmá v roce 1968. Lidé, kteří ve jménu kariérního růstu pragmaticky přistoupili na pravidla normalizační hry.

Poučení z krizového vývoje se prezentuje jako kolektivní dílo pléna ÚV KSČ. Pokud přistoupíme na ideologická pravidla hry, zaručuje kolektivní autorství textu Poučení naprostou objektivitu. Hovoří totiž sama strana, nezatížena jakoukoliv subjektivitou. V terminologickém slovníčku, jenž doplňuje školní verzi Poučení, je výraz subjektivní definován jako „osobní, často předpojatý, jednostranný“. (Poučení, s. 92.) Text se tváří jako strohá medicínská zpráva, není ovlivněn žádnou osobní perspektivou, a tak si může nárokovat řád objektivní zjevené pravdy. Čtenář Poučení je vystaven autoritativnímu tlaku této pravdy. Střetává se s jazykem moci, jenž nepřipouští žádnou mnohoznačnost a interpretativní dialog. Navíc není jen pasivním čtenářem, ale je mu přisouzena též role toho, kdo řeč moci reprodukuje. Často je tak zaplétán do specifických jazykových her a rituálů. Školní verzi Poučení doplňuje řada kontrolních otázek, jež nutí studenta k tomu, aby text reprodukoval. Díky vysoké míře normativnosti ideologického jazyka, přitom nejde Poučení jen tak svými slovy převyprávět. Jazyk funguje jako stavebnice a má velmi striktní kombinatorická pravidla. Ptá-li se učebnice: „Které hlavní záměry imperialistů zmařila internacionální pomoc bratrských zemí v r. 1968?“ (Poučení, s. 86.), nečeká dialogickou reakci. Tato otázka ostatně nemá ve skutečnosti identifikovatelné označované (de facto se na nic neptá), odkazuje zpět do autonomního světa ideologického jazyka a jako konkrétní díl stavebnice vyžaduje určité normativní doplnění. Tato jazyková hra může připomínat trivializovanou katechezi, navíc zde dochází k zcela mimořádnému odcizení jazyka přirozenému světu. V rámci takového řečového rituálu student pouze reprodukuje zcela autonomní ideologický jazyk, který přitom odkazuje stále jen sám na sebe. Jeho znakovost lze uchopit spíše v sociálním než jazykovém kódu, hovoří o podřízenosti moci. Moc se reprezentuje v řádu jazyka a jazyk se stává nástrojem moci.

V rámci tohoto rituálu sebeponížení nutí moc aktéry událostí roku 1968, aby svou osobní žitou zkušenost převedli do ideologického jazyka. Další členství ve straně, studium na vysoké škole či udržení kariérní pozice je neoddělitelně spojeno s touto ochotou normalizovat se. Poučení nepočítá s persvazivní funkcí, nechce své čtenáře přesvědčovat, že to bylo jinak. Tomuto jazyku již nelze uvěřit, jde o neskrývané násilí, jazyk vyžaduje podřízení. V tomto aktu sebepopření splývá čtenář s imaginárním kolektivem autorského hlasu, recepce přechází v produkci. Čtenář se odcizuje sobě samému, nemůže již zaujmout distanci vůči cizímu příběhu, jehož spoluautorem se zatím stal.

Školní verze Poučení byla určena pro studenty středních a učňovských škol. Měla se využívat jako doplňková učebnice tzv. občanské nauky zejména v prvním ročníku studia. Dílčí témata Poučení pak měla dle oficiálních osnov prorůstat i do všech ostatních ročníků, ovšem již ne v tak rozsáhlé míře. V praxi samozřejmě řada pedagogů tuto látku obcházela, normalizační moc však měla nástroje, jimiž mohla výuku „krizového vývoje“ kontrolovat (stranická organizace na škole, inspekce, vedení školy). Učitel, který záměrně vynechal předepsanou látku „Marxistické objasnění událostí v r. 1968-69, proces konsolidace a obnovení vedoucí úlohy KSČ“, v neposlední řadě riskoval, že nato vedení upozorní někdo z agilních kolegů, studentů či jejich rodičů. Pedagogičtí pracovníci ostatně byli pod přísným dohledem normalizační moci, kádrová politika ve školství patřila k nejpřísnějším. První normalizační ministr školství ČSR Jaromír Hrbek (1969-1971), jeden z nejradikálnějších normalizátorů, prosadil při „konsolidaci“ českých škol velmi tvrdé metody. Vedoucím pracovníkům ve školství rozesílal denunciační dotazníky, v nichž měli informovat ministerstvo nejen o vlastních postojích v roce 1968, ale též o činnosti a názorech podřízených kolegů. Smysl výuky Poučení na školách objasňuje text „Jak pracovat s textem Poučení“ (patřil k doplňkům školního vydání) následovně: „Abyste správně chápali události, k nimž přes veškeré nesporné úspěchy výstavby socialismu u nás došlo v letech 1968-69, je třeba si pečlivě pročíst a promyslit analýzu stavu ve společnosti po roce 1960, kdy nastalo oslabení vedoucí úlohy strany ve společnosti, šířil se formalismus v politickém životě i určité opojení z úspěchů a sebeuspokojení a kdy se oslabila zvláště ideologická práce.“ (Poučení, s. 22.)

Tento doplňkový text jasně definuje cíle, kterých mělo být v rámci výuky občanské nauky dosaženo. Odhaluje tak ideologickou intenci, s níž normalizační moc ke studentům přistupovala. Ideálně zpracovaný student měl být schopen v duchu Poučení odpovědět na následující otázky: „1. Proč je vedoucí úloha dělnické třídy a komunistické strany hlavní zárukou socialismu v každé socialistické zemi? 2. Proč i v období budování základů socialismu je nutné ve všech oblastech života uplatňovat hledisko třídnosti a proč tedy i socialistický stát v současné etapě vývoje je nástrojem třídní moci pracujících v čele s dělnickou třídou? 3. Proč je nutná soustavná výchova pracujících v duchu komunistické ideologie a proč nelze ustupovat bezzásadově různým ideologickým vlivům buržoazního světa? Které z nich jsou zvlášť nebezpečné? 4. Proč nelze činit sebemenší ústupky od principu socialistického společenského vlastnictví a proč nelze připouštět oslabování plánovitého řízení našeho národního hospodářství? Jak se to projevilo v praxi v krizových letech? 5. Jak se projevují zásady proletářského internacionalismu v zahraniční politice našeho státu a jak byly nepřátelskými silami ohrožovány?“ (Poučení, s. 24.) Ideální student by tak neměl nikdy zpochybňovat vedoucí pozici strany, měl by vždy uvažovat třídně, přijímat vstřícně komunistickou ideologii, dále odmítat vše buržoazní a uznávat kolektivní vlastnictví jako jediný přijatelný model uspořádání majetkových vztahů. Poslední bod samozřejmě poukazuje na pobyt sovětských vojsk, student jej musí chápat jako výraz „internacionální pomoci“. Těžko posoudit jak úspěšný tento ideologický tlak byl a zda skutečně část studentů přesvědčil. Povědomí o událostech roku 1968 bylo zejména v sedmdesátých letech velmi silné. Avšak i pokud nebyla přesvědčivá, měla takto koncipovaná výuka vážné důsledky, neboť vnucovala studentům schizofrenní perspektivu dvojí skutečnosti – té oficiální, jíž si vynucovala moc a té osobní, která vycházela z vlastních vzpomínek a rodinné paměti. Poučení dospívajícím jasně naznačovalo, že jisté životní a hodnotové postoje do socialistické společnosti nepatří. Rok 1968 představoval pro komunistickou moc memento, které se nemělo opakovat. Symboly liberalizace šedesátých let (dlouhé vlasy, bigbeat, minisukně atd.) neměly být v normalizačním režimu tolerovány: „Byl propagován buržoazní styl života a bez valného odporu tolerovány některé buržoazní mravní zásady, a to hlavně v literatuře, filmu, divadle. Tak se stalo, že marxismus-leninismus byl buďto podáván zkresleně, nebo zamítán vůbec a nahrazován jinými světovými názory. Poučení dokumentuje, kam tento ideologický směr vedl a jak je naléhavé pečlivě studovat a hlavně prosazovat základní principy marxisticko-leninského světového názoru.“ (Poučení, s. 27.)

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ rozhodně nepatřilo k nejčtivějším knihám svého druhu. I v kontextu normalizační produkce představovalo mimořádně nestravitelnou četbu, s níž se čtenáři dostávali do styku pouze pod přímým mocenským tlakem. Normalizační režim chtěl dosah Poučení maximálně rozšířit, a tak se pokoušel využít i jiné formy recepce, než jaké nabízela oficiální výuka občanské nauky, institucionální tlak na ústavech a katedrách marxismu-leninismu či kádrové prověrky. Zrodilo se tak i několik pokusů o filmovou adaptaci Poučení.

Jako první se o ideologickou reinterpretaci roku 1968 ve filmu pokusil (v intencích Poučení z krizového vývoje) režisér Karel Steklý. K třem filmům o „psychóze“ tzv. pražského jara přitom napsal i scénáře. V bizarní komedii Hroch (1973) se jazyk Poučení odráží ještě nezřetelně, další filmy: Za volantem nepřítel (1974) a Tam, kde hnízdí čápi (1975) však normalizační rétoriku Poučení transformují do filmového příběhu věrně. Objevují se motivy dezorientace a chaosu, nechybí postavy pouze „pomýlených a zmanipulovaných“, v popředí zájmu stojí osamělí představitelé „zdravého jádra“, kteří čelí štvavě demagogické kampani. K Steklému se posléze připojil režisér Vojtěch Trapl, který si ke svému filmu Tobě hrana zvonit nebude (1975) taktéž napsal i scénář. Trapl divákům předvádí zfanatizovaný dav, který se pokouší lynčovat manželku pravověrného komunistického funkcionáře. Film odkazoval na skutečné události, k nimž došlo v létě 1968 v Košicích. V následném vyšetřování incidentu čelí osamělá prokurátorka vlně demagogie a nedůvěry, intrikám kolegů (osmašedesátníků) a též slabosti vlastního manžela. Při procesu je však díky její neústupnosti (Trapl v její postavě konkretizuje tzv. zdravé jádro) odhalena pravda, jsou demaskováni ti, kteří tahali za nitky a manipulovali davem (někdejší prokurátor z politických procesů padesátých let a bezcharakterní novinář). Přímo před soudem jedna z „obětí“ davové psychózy prohlédne a předvede kajícný rituál „pomýlených“. Postavy Traplova roku 1968 nejsou přitom poměrně ostře polarizovány pouze na ose zdravé kontra protisocialistické síly. Motivy křivdy a nespravedlivých útoků na „zdravé síly“ se Trapl snaží umocnit tím, že negativní hodnoty (oportunismus, dezorientace, hysterie, lež) promítá především do světa mužů, kladné hrdiny naproti tomu představují až na zanedbatelné výjimky „křehké“ ženy (prokurátorka, její dospívající dcera a stará žena z lidu). Přepis Poučení byl v případě těchto filmů až příliš přímočarý, stěží mohl dosáhnout persvazivního efektu a na rozdíl od samotného textu Poučení nepůsobil hrozivě, ale vyvolával spíše trapnost a komické reakce.

Nejúspěšnější pokus o adaptaci Poučení tak představují dva díly rozsáhlé série režiséra Jiřího Sequense Třicet případů majora Zemana, konkrétně díly věnované rokům 1968 a 1969: Štvanice (1979) a Studna (1978). Scénář k Štvanici si napsal sám Jiří Sequens, ovšem na motivy povídky scénáristy druhého dílu, Jiřího Procházky. V pětadvacátém díle série je major Zeman konfrontován s „nepravdivým“ obviněním, že v jednom ze svých někdejších případů vyšetřoval na politickou objednávku. Seriál tak divákům nabízí obraz Bezpečnosti, jež vyšetřování manipuluje s ohledem na ideologické cíle. Divák však onen případ z předchozích dílů série – Vrah se skrývá v poli (1975) – zná, a tak může svému hrdinovi důvěřovat. Rok 1968 se díky tomu jeví jako období štvavých a nepodložených kampaní, které vedou bezzásadoví a mocichtiví jednotlivci. Mění se v „štvanici“ na „zdravé síly“, které v tomto případě reprezentuje samotný major Zeman. Když se v následném díle z roku 1969 znovu ustaví řád a major se vrátí zpět na pražskou kriminálku, divák si s ulehčením oddechne. Do silné vyprávěcí linie jsou přitom zakomponovány klíčové teze Poučení, zdánlivě detektivní seriál jim poskytuje nosnou konstrukci, která zefektivňuje persvazivní potenciál příběhu. Objevují se motivy pomýlení a hysterie (Zemanova dcera Liduška), sdělovací prostředky šíří dezinformace, paniku a demagogicky těží z ideové dezorientace obyvatel (redaktorka Konečná). Správní soudruzi podléhají tlaku davové psychózy, páchají sebevraždy či umírají na následky nespravedlivých obvinění (plukovník Kalina). Sequens zasadil Zemanovy příběhy „krizového vývoje“ převážně do venkovského prostředí, konvenční představa idylické vesnice přitom ostře kontrastuje z dezorientovanou a vyděšenou vesnicí v seriálu. Až Zeman objevuje ztracený řád, odhalení pravdy přitom vždy splývá s normalizačním „obnovením pořádku“. V něčem však zemanovská série perspektivu Poučení zajímavě posouvá, zdůrazňuje totiž podíl Bezpečnosti na obnovení řádu. Příslušníci stranické nomenklatury jsou často bezradní a podléhají tlaku médií, jen mezi příslušníky Sboru národní bezpečnosti se najdou lidé tvrdí „jako křemen“. Zatímco samo Poučení přiznává, že v rámci politických procesů padesátých letech docházelo „k porušování socialistické zákonnosti“, Vojtěch Trapl dokonce hlavního strůjce nepokojů ukazuje jako někdejšího nesmiřitelného prokurátora, tak Jiří Sequens autoritu a závaznost politických procesů skrze očištění nespravedlivě obviněného majora obnovuje.

Ani filmové „verze“ Poučení však nepřesvědčily. Velká většina obyvatel ČSSR si vůči oficiální interpretaci událostí roku 1968 zachovávala zřetelný odstup a reprodukovala je pouze pod přímým tlakem moci. Koexistence těchto dvou jazykových kódů (oficiální interpretace kontra osobní či rodinná paměť) jen prohloubila obecně rozpolcenou skutečnost normalizační společnosti, v níž se obdobným způsobem konfrontoval vyprázdněný veřejný čas s plnohodnotným časem soukromým, veřejný prostor s prostorem osobním. Tato schizofrenní dvojakost nepochybně patří k určujícím rysům normalizační každodennosti.