Problematika odchodu rolníků z JZD
V srpnu 1953 při otevření Klíčovské přehrady u Kladna prezident Antonín Zápotocký ve svém projevu ostře kritizoval nedostatky v zemědělství a prohlásil, že nikomu nebude bránit v odchodu z JZD. V tomto čase došlo k rozpadu několika stovek JZD a na 100 tisíc členů vystoupilo z družstev. Na odliv členů z JZD a nepříznivou situaci v zemědělské výrobě reagovaly ÚV KSČ a vláda řadou opatření, z nichž některá se týkala i soukromých rolníků. Byly sníženy dodávkové normy, zvýšeny výkupní ceny zemědělských produktů, zlevněny výrobní potřeby pro zemědělství a sníženy úhrady za práce STS. Družstva mohla získat výhodněji úvěry na investiční výstavbu a někdy i dotace na zvýšení odměn za pracovní jednotky. V polovině roku 1953 byla potichu pozastavena Akce K („kulaci“) s odůvodněním, že „pro nedostatečné politické zajištění a nesprávné provádění nesplnila svůj účel“. Byly zrušeny diskriminační „kulacké seznamy“ a soudy mohly nadále odsuzovat k propadnutí majetku a zákazu pobytu jen při postihu sabotážních činů a záměrného škůdcovství. Nová kampaň proti „kulakům“ však započala již v průběhu roku 1955 a s ní odstartovala i druhá etapa kolektivizace. V jejím průběhu se do roku 1960 výrazněji rozšířila členská základna JZD, nikoliv již však půdní fond, protože do JZD vstupovali ve značném počtu menší rolníci a rodinní příslušníci pracovníků z nezemědělských odvětví, paralelně docházelo k velkému odlivu rolníků do průmyslu, kde byly vyšší mzdy.
(Zdroj: PRŮCHA, V. a kol.: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918–1992, 2.díl, období 1945–1992. Doplněk , Brno, 2009.)
Exodus rolníků z JZD
Ve vesnici T. se družstevníci po Zápotockého projevu rychle dohodli na návratu k překonaným formám hospodaření. Předseda JZD sedl na motorku, dojel na ONV, hodil referentovi razítka a papíry s oznámením: „Dem vod toho.“ Sedláci si rozebrali svůj majetek, bez ohledu na předpisy a nějakých 20 %. Čtyři roky poté je všechny soudím. Stojí přede mnou vesničan a kroutí hlavou. Při vstupu předal do JZD deset krav. Jenže začátky jsou vždycky těžké a 40 % veškerého skotu družstevní péči nepřežilo. V roce 1953 dostal zpátky pouze šest krav. A zatímco dává ztrátu za vinu JZD, teď na něm chtějí zaplacení 20 % – tedy dvou krav. Tyto socialistické počty on odmítá: „Jak pak to? Já jsem jim dal deset krav, a dostal jsem zpátky jen šest krav. A teď oni ode mne chtějí ještě dvě. To bych moc rád věděl, proč bych jim měl něco dlužit. Oni dluží mně.“ Tohle byla typická reakce v řadách družstevních renegátů.
(ULČ, O.: Malá doznání okresního soudce. 68 Publishers, Toronto 1974, s. 209–211.)
Nezkrácená verze ukázky textu
Exodus se udál v roce 1953 a trvalo tři roky, než strana rozhodla o metodě, kterou napravit selské palice. Místo standardního přesvědčování a zastrašování měl úkol tentokrát zastat občanskoprávní postih: žaloby o náhradu škody o pořádné částce prý přesvědčí bludné ovce k návratu do družstevní stáje. K 31. prosinci 1956 soudy obdržely záplavu těchto žalob. Stříbrský podíl byl asi 250, navíc pak ještě se stovkou dodatečných případů. Na rozdíl od sporů ústředního likvidátora s bývalými osídlenci tyto takzvané vyúčtovací spory byly komplikovanější a politicky závažnější, jak také předčil náhlý zájem okresního sekretariátu KSČ o naše počínání.
Tam, kde úbytek členské základny družstvo přežilo, předseda zplnomocnil advokáta k zastupování. Advokátní poradny účtovaly JZD jen 50% sazby nebo vykonávaly služby i zadarmo. V případech totálního rozpadu se takové družstvo považovalo za „v klidu“ a ONV mu ustanovil „opatrovníka“. Nevděčná funkce opatrovnická připadla většinou takzvaným účetním instruktorům, tj. zaměstnancům zemědělského odboru ONV, kteří učili družstevní vedení úřadovat.
Bývalí členové se nyní hnali k spoluodpovědnosti za dluhy JZD. Družstva totiž dostávala do vínku od státní banky štědré půjčky, které jak dárce, tak strana obdarovaná pokládali de facto za dar. Původní velkorysost státu měla sloužit jako lákadlo pro dosud váhající rolníky. Nyní byl pro družstevnické dezertéry chiméře daru konec. Navíc se požadovalo placení pohledávek za osiva, hnojiva, jiné zásoby, práce STS atd.
Soudní stolice zasáhla značná neveselost. Občanský zákoník byl z roku 1950, tedy z doby kolektivizačních začátků, a nezahrnoval ustanovení užitečně aplikovatelná na tuto problematiku JZD. Speciální zákonné zdroje taky chyběly a takzvané vzorové stanovy JZD nebyl zákon, ale spíš politický manifest, rozvláčně popisující okolnosti družstevní existence. Na rozdíl od sovětských kolchozů v JZD člen neztrácel právo vlastnické, ale pouze dispoziční k družstevnímu majetku
Šlo o tři kardinální jablka sváru. Prvním jablkem byla otázka rozsahu odpovědnosti jednotlivých členů za smluvní závazky družstva, jako byl například stotisícový dluh u banky. Obecná ustanovení občanského zákona se zdála být ku prospěchu jednotlivců, neboť JZD byla „socialistická osoba“. Banka uzavřela půjčku s touto osobou a může se hojit jen na její podstatě a nikoliv cestou individuálního členstva. Ministerstvo financí a generální prokuratura odmítly tuto interpretaci, soudy se jí však držely. Argumentovali jsme, že je přece rozdíl mezi odpovědností jednotlivého člena a odpovědností družstva jako právní osoby (např. kozy vyhubila epidemie). K příjemnému překvapení nám ministerstvo spravedlnosti tuto verzi nebralo.
Druhé jablko nezavinila nejasnost v zákoně, ale v jednotlivých družstevních hlavách. Nemohly se vyrovnat s podmínkou ve stanovách, že člen při výstupu z JZD dostane zpět svůj majetek minus 20 % hodnoty, která zůstane v takzvaném nedělitelném fondu. V případě totálního rozpadu JZD opatrovník ovšem nevymáhal 20 % v polích, kravách, slepicích, ale v korunách. Pochopitelnou neochotu přijmout nevyhnutelné snad zřetelně vyjádří tento příklad: Ve vesnici T. se družstevníci po Zápotockého projevu rychle dohodli na návratu k překonaným formám hospodaření. Předseda JZD sedl na motorku, dojel na ONV, hodil referentovi razítka a papíry s oznámením: „Dem vod toho.“ Sedláci si rozebrali svůj majetek, bez ohledu na předpisy a nějakých 20 %. Čtyři roky poté je všechny soudím. Stojí přede mnou vesničan a kroutí hlavou. Při vstupu předal do JZD deset krav. Jenže začátky jsou vždycky těžké a 40 % veškerého skotu družstevní péči nepřežilo. V roce 1953 dostal zpátky pouze šest krav. A zatímco dává ztrátu za vinu JZD, teď na něm chtějí zaplacení 20 % – tedy dvou krav. Tyto socialistické počty on odmítá: „Jak pak to? Já jsem jim dal deset krav, a dostal jsem zpátky jen šest krav. A teď oni ode mne chtějí ještě dvě. To bych moc rád věděl, proč bych jim měl něco dlužit. Oni dluží mně.“ Tohle byla typická reakce v řadách družstevních renegátů.
(ULČ, O.: Malá doznání okresního soudce. 68 Publishers, Toronto 1974, s. 209–211.)
Možné otázky:
- Proč rolníci vystupovali ze socialistických družstev?
- Jaké nástroje používala komunistická strana, aby přiměla rolníky k návratu do družstva?
- Převyprávějte vlastními slovy příběh vesničana, který družstvu předal 10 krav.
- Co soudcovy vzpomínky vypovídají o právní kultuře socialismu, jaké pojetí práva odrážejí?
ULČ, O.: Malá doznání okresního soudce, 68 Publishers, Toronto 1974.
Otto Ulč (1930)
Počátkem 50. let promoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a zařadil se mezi soudní čekatele. Vzhledem k svému třídnímu původu byl nucen narukovat k Pomocným technickým praporům (PTP), kde strávil více než dva a půl roku. Po návratu do civilu se po krátkém působení v Plzni stal okresním soudcem v západočeském městečku Stříbro. V roce 1959 odešel do emigrace nejprve přes Západní Berlín do Frankfurtu a následující rok odcestoval do USA, kde na Kolumbijské univerzitě v New Yorku vystudoval politologii. V 70. letech začal dlouhodobé univerzitní dovolené trávit cestováním po světě. Vlastní prožitky a poznatky nejen z exotických zemí zpracoval ve svých cestopisech (Náš člověk v Indii a na Ceyloně, Bez Čedoku po Pacifiku, Bez Čedoku po Číně a okolí aj.). Většina těchto publikací vyšla v nakladatelství 68 Publishers manželů Josefa Škvoreckého a Zdeňky Salivarové v Torontu.
Malá doznání okresního soudce
V knize Malá doznání okresního soudce autor shrnul své vzpomínky na krátké působení u Okresního soudu v Plzni a ve Stříbře na konci 50. let. V první části jsou brilantně popsány role soudců, prokurátorů i obhájců v komunistické justici padesátých let. V další části se autor zaobírá vybranými kapitolami tehdejšího trestního soudnictví a poslední partie knihy je věnována občanskému právu. Kniha vyšla poprvé v angličtině v univerzitním nakladatelství v Ohiu pod titulem The Judge in a Communist State. Českou verzi napsal Otto Ulč na popud spisovatele a nakladatele Josefa Škvoreckého, jehož záměrem bylo představit totalitní režim nejen z perspektivy obětí komunistické moci, ale též pohledem těch, kteří moc vykonávali, byť v případě O. Ulče se jednalo jen o soudce okresního formátu.
- Problematika odchodu rolníků z JZD (PDF 139 kB)