Děti sedláků
Děti sedláků byly vychovávány v intencích zachování rodinného hospodářství, a proto bylo snahou hospodářů poskytnout svým potomkům (nejenom synům) odborné vzdělání na odpovídající výši na tehdejších středních zemědělských školách, popřípadě v odborných kurzech. U dívek se předpokládalo, že po absolvování střední zemědělské školy, kde si měly osvojit znalosti z domácího hospodářství, z chovu hospodářských zvířat, z rostlinné výroby apod., se budou schopny více než aktivně podílet spolu s budoucím manželem na chodu jejich rodinného hospodářství. Na selku na rodinném statku připadala nelehká úloha. Kromě starosti o domácnost musela obstarat i péči převážně o drobné hospodářské zvířectvo a samo sebou byla nápomocna sedlákovi na poli i v závislosti na tom, kolik si sedlák mohl dovolit zaměstnávat námezdních sil, zvláště při sezónních pracích. Sedlákům bylo postupně s nástupem socializace zemědělství znemožněno využívat jakékoli cizí pracovní síly včetně sousedské výpomoci. Rodinná hospodářství tak musela napnout všechny síly, aby zabezpečila alespoň základní chod svých podniků a vyhnula se možnému správnímu nebo trestnímu postihu za neplnění povinných dodávek. Ve zvládnutí nelehké situace jim nezřídka pomáhali kromě osob z širší rodiny i dobří sousedé, kteří od nich v tomto čase neodklonili hlavu ani za cenu možného postihu.
Synové sedláků byli často účelově posíláni pracovat do průmyslu nebo byli povoláváni až na tři roky a více k Pomocným technickým praporům (PTP), zejména na těžkou práci do dolů na Ostravsku a na Kladensku. Na statku tak leckdy zůstávaly po odsouzení sedláka hospodařit jen ženy s dětmi a starými rodiči na výměnku, a bylo tedy jen otázkou času, kdy podlehnou tlaku zvenku a všichni budou nuceni buď vstoupit do JZD, nebo budou odsunuti na předem určené místo bez náhrady za jejich majetek. Po vystěhování bývalí sedláci a jejich děti mohli zastávat zpravidla jen ty nejpodřadnější práce za minimální výdělek.
Třídní původ, znamenající nezřídka nemožnost jakéhokoli dalšího studia včetně vyučení i volby povolání, předurčil dětem sedláků nezáviděníhodnou pozici, do budoucna plnou administrativních překážek, sociálních nejistot, selské dřiny a jejich vytlačení na okraj společnosti. (Zdroj: RŮŽIČKA, M.: Vyhnanci. Akce „kulak“. Růžička Miloslav, Havlíčkův Brod 2008; RŮŽIČKA, M.: Vyhnanci II. Akce „kulak“. Růžička Miloslav, 2011.)
DCERA SEDLÁKA
Té holky jí bylo nejvíc líto, bylo hrozné se na to jen dívat. Baráčnice odmlada sloužila u Jakubců, sedlák ji tenkrát vzal do služby, mladé ženě k ruce; od nich se pak vdala sem do baráku. Hospodyně byla o devět let starší, tenkrát ji po neštěstí umřel devítiletý Venoušek, co se spolu pro něj naplakaly, hospodyně a služka, byl tříletý, když ona k nim přišla. Jakubcová pak čekala třetí dítě, ona první, a že Konopa odešel na cvičení, bývala zas u nich, narodila se jí Jarča a hospodyni ještě v tom měsíci Anežka. Rostly spolu, chodily spolu do školy, tašky na zádech, culíčky s mašlemi na šíjích, dodnes je vidí, bylo to za války a hlad, a po pětačtyřicátém šly spolu do měšťanky ve městě, všude spolu. A vloni konec. Anežku si zavolala ředitelka, oznámila jí, že jí nebude dovoleno jít dál do škol. „Ani když mám samé jedničky?“ odvážila se zeptat. „Ale původ, původ, panenko!“ hovořila k ní ředitelka; věděla, že Anežka Jakubcová je nejlepší žákyně ve třídě. Konopovou Jarču doporučila na pedagogickou v Hradci; už pak do statku ani nechodila, styděla se. Začínaly se vzájemně stranit, jedna druhé se dobře nemohly podívat do očí. Anežka zůstala doma, dřela v chlívě, na poli, všichni dřeli do úpadu, mužskej se přeci vyklímal na voze, ale to děvče usínalo i za chůze, ona to ví, pomáhala jim na řípě, třebaže se to nesmělo, nikdo nesměl kulakovi pomáhat ani zadarmo. Syna dříve donutili, aby si hledal práci v továrně, nasadili ho do průmyslu. Pak se to obrátilo, nedovolili rolnickým dětem odejít ze zemědělství, do škol ani na učení, za trest zůstaňte u krav. To postihlo Anežku. A teď je vystěhovali vůbec.
(Zdroj: KNAP, J.: Čas kopřiv. Československý spisovatel, Praha 1970, s. 147–148.)
Možné otázky:
- Zkuste se zamyslet nad tím, jakou roli přikládali vesničané (vesnické ženy) dobrým vztahům mezi sousedy.
- Proč děti sedláků obvykle nesměly pokračovat ve studiu na střední škole? Co vedlo režim k tomu, že děti měly nést odpovědnost za třídní původ svých rodičů?
- Jaký si myslíte, že mohl být další osud Anežky Jakubcové? Zkuste ve svém okolí nalézt podobný příběh venkovského děvčete.
JOSEF KNAP (1900–1973)
Josef Knap pocházel z rolnické rodiny z Podůlší u Jičína. Ve dvacátých letech 20. století studoval moderní literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a studium dokončil na Filozofické fakultě Komenského univerzity v Bratislavě. Poté více než 25 let pracoval v divadelním oddělení Národního muzea. V období mezi světovými válkami procestoval řadu evropských zemí, z nichž zvláště návštěvy Švédska a Norska měly vliv na jeho pozdější literární tvorbu. V padesátých letech 20. století se stal kvůli náboženskému tónu ve svých dílech obětí politických procesů s katolickými intelektuály. V roce 1952 byl odsouzen v procesu s tzv. Zelenou internacionálou k jedenácti letům vězení; propuštění se dočkal v roce 1955 kvůli podezření na rakovinu kůže (v roce 1967 byl v plném rozsahu rehabilitován). Posléze až do svého odchodu do důchodu působil jako externí spolupracovník Literárního archivu Národního muzea (později připojen k Památníku národního písemnictví). Od 60. let se věnoval pouze literární a odborné práci. Po roce 1970 mu byla znovu znemožněna jakákoli publikační činnost.
Spolu s J. Čepem a F. Křelinou se J. Knap řadil k čelným představitelům ruralistické literatury. Většinu témat svých děl věnoval právě venkovskému životu. Známé jsou jeho romány Cizinec či Věno, soubor povídek Čas kopřiv nebo posmrtně vydané memoáry Bez poslední kapitoly.
ČAS KOPŘIV
Povídkový soubor Čas kopřiv vyšel k autorovým 70. narozeninám; část nákladu byla z úředního rozhodnutí ihned po vydání zničena a dílo zakázáno. Publikace zahrnovala Knapovu povídkovou tvorbu z let 1945–1969; po většinu tohoto období mu bylo znemožněno literárně publikovat především pro jeho příklon ke katolické víře. Snahou Josefa Knapa bylo představit ve své knize úděl člověka v „čase kopřiv“, tj. v době hmotné a morální devastace (čtyřicátá a padesátá léta 20. století), kdy byly pošlapány tradiční morální hodnoty a široké vrstvy obyvatelstva zbaveny lidské důstojnosti. Kromě ústřední povídky Nevěsta s jeřabinami, vyprávějící peripetie mladé učitelky v pohraničí krátce po druhé světové válce, zaujímá zvláštní postavení mezi ostatními krátkými prózami povídka Maškary na Popeleční středu. Knapovým motivem byla snaha alespoň částečně splatit dluh v podobě zachycení ponuré atmosféry na českém venkově v období po druhé světové válce, konkrétně na příběhu ženy násilně vystěhovaného „kulaka“.
- Děti sedláků (PDF 346 kB)