Jizvy kolektivizace
Ukázka se vztahuje k fenoménu velkokapacitních kravínů, které zásadním způsobem poznamenaly dnešní tvář české vesnice. Rozvoj živočišné výroby při přechodu jednotných zemědělských družstev na vyšší formy hospodaření byl spojen se svodem hospodářského zvířectva jednotlivých členů JZD do společných stájí. Zpočátku se dobytek umisťoval do statků největších hospodářů v obci, ať už byli předtím vysídleni nebo se stali členy zdejšího JZD, později vznikly společné družstevní stáje, povětšinou na okraji obce. Sedláci se jen těžko vyrovnávali s tím, že jsou (jakožto členové JZD) přímými svědky toho, jak hrubě se zkolektivizovaným dobytkem zachází. Chloubou nejednoho z nich byli koně, kteří mnohdy museli uvolnit místo postupující mechanizaci zemědělství a skončili na jatkách. Byla zaznamenána i řada případů, kdy se velcí rolníci raději rozhodli vlastní skot utratit, než aby ho vydali napospas JZD a dívali se, jak strádá. S rozvojem JZD provizorní prostory pro společné ustájení nahrazovaly nově vystavené velkokapacitní kravíny a další stáje pro dobytek JZD. Opuštěné selské statky pozvolna chátraly. Mnohdy je probudil k životu až zájem chalupářů či restituce z devadesátých let. Dodnes však kolektivizace zanechala v krajině českého venkova řadu nepřehlédnutelných jizev: ruiny kdysi kvetoucích statků a chátrající velkokapacitní kravíny přitom představují jen jednu část.
DĚDICTVÍ TOTALITY
Velkokapacitní kravíny byly mučírny zvířat a do jisté míry i lidí – nemám teď na mysli personál, ale ty, kdo si kupovali maso těžce stresovaných zvířat, do kterého se vyplavovaly látky stresem uvolňované. Připomeňme si, jaký stres vyvolává přeprava jatečního dobytka ve vagonech zvaných „dobytčáky“, a nelze nevzpomenout, že to byl oblíbený dopravní prostředek nacistického Německa pro přepravu vězňů. Tam byl ostatně úhyn části cestujících v očích přepravovatelů žádoucí. Prostorové nahuštění vyvolává stres u živočichů s výrazně nižší inteligencí a vnímavostí, než má člověk, například u krys nebo slepic.
Kolektivizace byla násilím také na chovných zvířatech: zbavila je možnosti žít takříkajíc v rodině, mít jméno a právo na slušné zacházení. Přesto se tento režim těmito koncentráky pro zvířata pyšnil a vydával je za vrchol pokroku. Viděli jsme v Růžové, jak kravín postavili hned vedle katolického kostela: ideový nepřítel byl tak vlastně ztrestán. Kupodivu v Záluží ušetřili „lid“, a aby „lidová architektura“ lépe vyzněla, byl kravín odsunut do překvapivé vzdálenosti.
(BLAŽEK, B.: Venkovy: anamnéza, diagnóza, terapie. Era, Brno 2004, s. 143–144.)
Možné otázky:
- Uveďte důvody toho, proč došlo v rámci kolektivizace k budování velkokapacitních kravínů a dalších zemědělských komplexů.
- Jakým způsobem se proměnil vztah k hospodářským zvířatům za poslední desetiletí? A jaký vliv na to měla kolektivizace?
- Pokuste se srovnat tradiční (selský) a moderní (průmyslový) vztah k hospodářskému zvířectvu. Nakolik došlo po roce 1989 k restituci původního stavu?
- Jak a proč se proměnila architektonická tvář venkova vlivem kolektivizace? Pokuste se doložit příklady (fotografiemi) z vlastního okolí.
- Připadá vám Blažkovo srovnání velkokapacitních kravínů s koncentračními tábory legitimní? Proč?
- Tušíte, jak vypadá chov hospodářských zvířat na Západě? Liší se tam nějak vztah k hospodářským zvířatům od střední Evropy, jež byla zasažena kolektivizací?
BLAŽEK, B.: Venkovy: anamnéza, diagnóza, terapie. Era, Brno 2004.
Bohuslav Blažek (1942–2004)
Vystudoval filmovou a televizní dramaturgii na FAMU a filozofii a psychologii na FF UK v Praze. V šedesátých letech sice publikoval v literárních časopisech jako např. Tvář a Literární noviny, ale kvůli nepřízni režimu musel pracovat i v manuálních profesích. V sedmdesátých letech našel útočiště v Ústavu krajinné ekologie ČSAV jako ekolog a prognostik. Po roce 1989 vyučoval sociální ekologii současně na několika vysokých školách. Zároveň byl po tři volební období (1993–2000) místopředsedou nově vzniklého Spolku pro obnovu venkova. K jeho nejvýznamnějším odborným publikacím patří Krása a bolest: Umění, tvořivost a hra v životě trpících a Venkov/ města/ média. Na knize Venkovy – anamnéza, diagnóza, terapie spolupracoval se svým synem. Bohuslav Blažek zpracoval odborný text a Kryštof Blažek ji doplnil fotografiemi.
Venkovy: anamnéza, diagnóza, terapie
Kniha je rozčleněna do pěti samostatných částí, vedle úvodní a shrnující závěrečné studie se autoři blíže věnují třem venkovským regionům: Českokamenicku, mikroregionu Chopos a jihočeským Soběslavským blatům. Kniha se pokouší nejprve o „anamnézu“ daného regionu a následně nabízí i „diagnózu“, jak ostatně naznačuje její podtitul. Každý region má svá specifika; Českokamenicko například odráží obecnější problematiku Sudet, u Soběslavských blat stojí v centru pozornosti místní lidová architektura apod. Autoři se pokoušejí popsat a vizualizovat transformaci venkovského života, kde již zemědělství přestalo hrát hlavní roli. Kniha svým originálním přístupem zaujme nejen starousedlíky, chalupáře a rekreanty, ale i středoškolské a vysokoškolské studenty a zvláště pak pracovníky místních samospráv. Čtenář je zde záměrně vybízen, aby zaznamenané jevy jednostranně nehodnotil jako dobré či špatné, ale přemýšlel o nich.