Anticharta – Historický kontext

Národní divadlo 28. ledna 1977. Herec Josef Větrovec podepisuje Provolání uměleckých svazů, přihlíží Jiří Sovák. (Foto: zdroj ČTK)
Národní divadlo 28. ledna 1977. Herec Josef Větrovec podepisuje Provolání uměleckých svazů, přihlíží Jiří Sovák. (Foto: zdroj ČTK)

Kampaň proti Chartě 77 zajímavě odráží charakter normalizační společnosti. Na aktivity chartistů nereagoval režim tvrdou represí, srovnatelnou s praktikami padesátých let. Nekonaly se politické procesy, ani nedošlo k masovému zatýkání. Zatčení nebyli odsouzeni k vysokým trestům, neskončili v pracovních táborech či dokonce na popravišti. V souvislosti s Chartou nabídla komunistická moc svým občanům nový obraz nepřítele, jenž se výrazně lišil od obdobných konstruktů ideologie padesátých let (váleční štváči, spiklenci a zrádci lidu, vrazi z Wallstreetu, nebezpeční agenti a sabotéři, noví esesmani atd.). Novým nepřátelům přisoudil režim spíše groteskní a komickou tvář. Snažil se zpochybnit jejich morální autoritu, jejich právo kritizovat socialistickou společnost. Chartisté vystupovali v kampani Rudého práva jako „ztroskotanci a samozvanci“. Měli představovat beznadějně izolovanou skupinku asociálů, jejíž motivace jsou v rozporu se skutečnými zájmy lidu. Rétorika diskreditační kampaně jim přisoudila roli intelektuálů, zcela odtržených od reality („zájmů lidu“). Nálepka „intelektuálštiny“ degradovala poselství Charty na pouhé filozofující žvanění, narcistní sebeprezentaci do sebe zahleděných intelektuálů. „Demagogický hanopis“ navíc dle Rudého práva nezastupuje skutečné hodnoty, se kterými by se dalo věcně polemizovat, postoje signatářů Charty nelze brát vážně, neboť tito tzv. disidenti představují pouhé loutky v rukou západních režisérů. Navíc za svá protirežimní vystoupení pobírají tučné honoráře, či jsou motivováni jinými hmotnými zisky (touha po kdysi znárodněném majetku). Diskreditační kampaň prezentuje odpůrce a kritiky normalizačního režimu jako jedince s neukojenými osobními ambicemi, kteří touto cestou usilují o zviditelnění. Rudé právo je představuje jako neschopné umělce a neplodné intelektuály, kteří touží po slávě za každou cenu. Nejsou však schopni vyniknout vlastní pílí a poctivou prací, a tak hledají cesty k úspěchu jinde. Ve jménu vlastní neuspokojené ctižádosti jsou schopni se spojit s kýmkoliv – i s imperialisty.

Takto prezentovaná Charta nepředstavuje skutečné nebezpečí, srovnatelné s obrazy nepřátel z padesátých let, ale spíše groteskní karikaturu někdejších démonů imperialismu. Chartistická kritika socialistické společnosti je tak v principu degradována, režim její relevanci vůbec nepřipouští, představuje pro něj pouze nesmyslné blábolení zanedbatelné menšiny, proti níž se sice většinová společnost musí ohradit, ale jíž se nemusí bát. Strana připomíná velkorysost, s níž umožnila těm, kteří se v roce 1968 „provinili vůči lidu a socialistické společnosti“, aby „svědomitou prací odčinili své provinění“. Charty se však tato velkorysost netýká, „lži a pomluvy“ chartistů vzbuzují jen spravedlivé rozhořčení: „Naše socialistická vlast byla velkorysá i vůči přímým organizátorům kontrarevoluce. Velkorysost si však nesmějí vysvětlovat jako naši slabost. Neměli by zapomínat, že trpělivost lidí má své meze. Proti jejich nepřátelské, antisocialistické činnosti se pozvedla mohutná vlna rozhořčení dělníků, rolníků, vědecké i kulturní inteligence, dospělých i mládeže. Po celé republice zní jednotný a mocný hlas všeho lidu: »Republiku si rozvracet nedáme!« Naši pracující dávají na kontrarevoluční akce rozvratníků správnou a účinnou odpověď. Ještě důkladněji plnit závěry XV. sjezdu KSČ, ještě s vyšší aktivitou pracovat pro další rozkvět naší krásné socialistické vlasti.“ (Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům, Svoboda, Praha 1977, s. 23.)

Této perspektivě a snaze degradovat oponenty režimu odpovídá i výběr výrazů, které byly s chartisty v rámci diskreditační kampaně spojovány (domácí renegáti a političtí ztroskotanci, zbytky odpůrců socialismu, hrstka imperialistických agentů, skupinka lidí z řad zkrachované československé reakční buržoazie, donkichoti, škrabálci reakčních pamfletů, pár uražených ješitných ztroskotanců a samozvanců, skupina antisocialistických avanturistů, odpadlíci od socialismu aj.) Spíše než obranu před nepřítelem kampaň proti Chartě evokuje pocit spravedlivého rozhořčení a ztráty trpělivosti. Moc se nebrání (vždyť ani není před kým), ale očišťuje odkaz předků a posvátné hodnoty socialismu od pošpinění a nespravedlivého nařčení.

Signatáři Charty tak v intencích diskreditační kampaně nejsou hodni než opovržení. Nepřítel hodný toho jména se skrývá až za hranicemi. I samotní imperialisté jsou však dle normalizační ideologie v úzkých. Údajný rozkvět světa socialismu zbavoval imperialistický svět (normalizační režim propagandisticky využil zejména ropnou krizi z roku 1973) veškerých věcných argumentů: „Nezbývá jim než vymýšlet nové formy a metody, jak zadržet či alespoň zabrzdit celý tento proces, jak se pokusit obrátit zpět kolo dějin.“ V této zoufalé a bezvýchodné situaci nalezl imperialismus novou zbraň – média: „A tak se v imperialistických centrálách zrodila myšlenka otrávit světové veřejné mínění novým přívalem pomluv proti socialistickým zemím pod heslem – lidských práv.“ (Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům, s. 20n.) Západní média spojuje normalizační ideologie s manipulací, hovoří o štvavých kampaních, ideologické diverzi, mašinérii západní propagandy, rádio Svobodná Evropa představuje „štvavou relikvii studené války“. Odhaluje i jejich metody práce: demagogicky manipulují vytrženými citáty z mezinárodních smluv, počítají s jejich nedostatečnou znalostí v široké veřejnosti a zamlčují mnohé skutečnosti. Závazky helsinské konference, jichž se chartisté dovolávají, přitom v intencích diskreditační kampaně nepředstavují problém pro socialistický svět, ale právě naopak pro svět kapitalismu: „Zapřísáhlí antikomunisté, zejména mezinárodní sionistické centrály a krajně pravicoví šéfové tzv. velkého informačního byznysu, kteří si v kapitalistickém světě přisvojili faktický monopol sdělovacích prostředků, všichni ti, kdo svou existenci založili na šíření bezuzdných lží a útoků proti socialistickým zemím, se obávají, že mírové soužití, důsledné dodržování deseti principů helsinské konference by zpochybnilo samu podstatu jejich nepřátelské činnosti. Proto se křečovitě snaží zadržet proces uvolňování mezinárodního napětí, vrátit svět znovu do studené války, na pokraj válečné propasti.“ (Tamtéž.)

Recepční kontext normalizační ideologie vykazuje v souvislosti s kritikou západních médií zajímavý rys: socialistická média odhalují manipulativní techniky médií západních. V novinách, rádiu i televizi se ve spojení s Chartou tzv. velkému informačnímu byznysu věnuje velká pozornost. Hovoří se o ideologické manipulaci, a přitom se manipuluje. Snaží se snad touto cestou ideologický diskurs Anticharty získat důvěru občanů socialistického Československa? Má odhalení cizí lži posílit legitimitu ideologie? Rudé právo demaskuje metody chartistů, uvádí jejich zkreslené a z kontextu vytržené informace na pravou míru, odhaluje jejich spojení se západními centrálami a pokleslé motivace – toto odhalení však není pro recepční kontext ideologie určující. Po zkušenostech s ideologickou reinterpretací roku 1968 si velká většina občanů zvykla žít s ideologickou manipulací a v oficiálních médiích (kdekoliv ve veřejném prostoru) ji v jisté míře předpokládá. Ideologická hra na odhalování manipulativních technik západních médií tak jen podtrhuje absurdnost celé komunikační situace. Zdůrazňuje mocenský podtext recepční situace: nejde o to uvěřit, ale podřídit se jazyku moci. Díky tomu, že jazyk moci manipulaci přímo tematizuje, se jen zdůrazňuje ponižující rozměr aktu přijetí pravidel hry. Moc předpokládá, že jí občan nevěří, nesnaží se jej ani přesvědčit. Předpokládá, že ve snaze zajistit si klid přistoupí občan na jakékoliv ideologické tvrzení. Zároveň tento stav odráží vyprázdněnost jazyka normalizační moci, která rezignovala na přímé pojmenování ideologických cílů společnosti. Zatímco lidově demokratický režim padesátých let prezentoval projekt budování socialismu přímo (jasně jej definoval) a usiloval o to, aby občany pro tento budovatelský étos získal, poznání ideologických hodnot a cílů normalizace se rodí až z odhalení lži – tedy z Poučení z krizového vývoje. Ideologický jazyk normalizace takto parazituje na opozičních diskursech, které si však sám utváří, případně účelově deformuje. Ideologická dogmata tak vznikají až ex negativo, popřením principů světa kapitalismu.

Řada zajímavých okolností se v normalizační společnosti pojila i s recepční situací textu Charty 77. Oficiálně neměl nikdo z občanů Československa text Charty znát. Když tedy pražští dělníci, umělci a inteligence vyjadřovali na lednové tiskové konferenci své rozhořčení nad „lživým hanopisem“, odsuzovali text, který oficiálně neměli možnost číst. Strana sice připravila jakýsi kritický soupis hlavních myšlenek Charty 77, ani z něj však čtenář nemohl získat ucelenou představu o požadavcích chartistů. V denním tisku se v lednu a únoru 1977 objevovaly jen útoky na Chartu a seznamy umělců, kteří podepsali Provolání. V této absurdní komunikační situaci (podepisuji provolání, které odsuzuje text, jejž nemám možnost číst) se odrážejí charakteristické rysy normalizační společnosti. Veřejný prostor byl zaplněn texty, které nikdo nebral jako věcná sdělení, ale pouze jako nezbytnou kulisu každodenního života. Tato specifická komunikační situace se odrážela i v mimořádně vyprázdněné sémantice těchto veřejných sdělení. Recepční kontext této veřejné kulisy hesel a ideologických frází analyzoval Václav Havel v eseji Moc bezmocných, poukázal přitom na fakt, že texty neodkazují ke znakovosti jazyka, ale spíše k rituálům moci. Deklarují konformitu a přijetí podmínek, příznaková tak není přítomnost nápisu, ale právě až jeho absence. Někteří občané sice mohli text Charty znát (měli kontakty na disent, poslouchali zahraniční rádia), ale na absurditě recepční situace to nic nemění, neboť toto své obeznámení z textem nesměli veřejně přiznat. I když Chartu znali, museli se oficiálně tvářit, že ji nikdy nečetli. O čem z této perspektivy mocenský rituál podepisování Anticharty vlastně vypovídá? Prezentuje signatáře Provolání jako jedince, kteří ani nepotřebují znát text, proti němuž rozhořčeně protestují. Sémantika takového podpisu však pokrývá širší pole (ochota podřídit se moci, přijetí shora diktované role při veřejném rituálu odsouzení, vědomé zneužití popularity umělců k tlaku na veřejnost aj.).

Oficiálně deklarovaný despekt vůči aktivitám chartistů se odráží i v užívání samotného výrazu Charta 77. Ve všech materiálech spojených s diskreditační kampaní se píše vždy v uvozovkách, často navíc uvozen výrazem „tzv.“ a povětšinou s malým písmenem. Význam vystoupení chartistů cíleně zlehčují i další často expresivní výrazy s Chartou spojované (blamáž, zoufalý až hazardní čin, potoky lží, lživý pamflet, lži elitářů, demagogický hanopis, humbuk aj.). K ještě hlubší diskreditaci posloužilo oficiální moci spojení Charty s českým undergroundem. Hudebníky ze skupin Plastic People a DG 307, proti jejichž pronásledování Charta mimo jiné protestovala, prezentovala média jako „skupinu demoralizovaných výtržníků, kteří šířili nechutné oplzlosti a opěvovali koncentrační tábory“. (Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům, s. 17.) Na tiskové konferenci, jež se za účasti zahraničních novinářů konala 24. ledna 1977 v pražském hotelu Intercontinental, „kontrarevoluční pamflet“ rozhodně odmítli zástupci dělníků z pražských továren, umělci a vědečtí pracovníci. Člen činohry Národního divadla Jiří Vala u té příležitosti charakterizoval undergroundovou „kulturu“ jako vulgární, cynickou, sadistickou a pornografickou: „Chtěl bych říci, že na našich jevištích, na plátnech našich kin, v rozhlase, na televizních obrazovkách nebude nikdy místo pro nihilismus, pro morbidnost, která popírá samotné principy smyslu lidského života, krásy, budoucnosti člověka, že tam nebude místo pro ať již otevřené nebo maskované politické útoky proti socialistickému zřízení a že tam v žádném případě nebude místo pro sadismus a pornografii – to je pro věci, které jsou v přímém rozporu s etickými i estetickými zásadami a principy socialistického umění. My chceme přinášet našim lidem, kterým hrajeme divadlo, krásu, radost a světlo a ne beznaděj, cynismus a zoufalství.“ (Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům, s. 61.)

Ve střetu s novými nepřáteli socialismu nepřisoudil režim klíčovou roli Bezpečnosti, justici, či dokonce armádě, ale umělcům. Charta tak neměla být prezentována v primárně politickém kontextu, ale spíše v kulturních a estetických souvislostech. Nahrával tomu fakt, že v řadách chartistů bylo množství spisovatelů, herců či intelektuálů. Režim tak k diskreditační kampani využil tváře umělců, kteří díky rozvoji socialistické televize získali značnou popularitu. Umělci měli znovu sehrát roli „svědomí národa“. Propagandistické využití tohoto potenciálu umocnila televize, s níž už měl režim poměrně bohaté zkušenosti (vysílala od roku 1953). Zatímco v roce 1968 se vliv médií na veřejné mínění vymkl stranické kontrole, diskreditační kampaň z roku 1977 dokládá, že za normalizace udržovala strana televizi a další média pod přísnou kontrolou. K diskreditaci chartistů měly posloužit tváře, jež si získaly oblibu v rámci populárních estrádních programů, silvestrovských show, soutěžních pořadů, televizních seriálů, inscenací a filmů. Normalizační popkultura představovala jeden z mála prostorů, v němž docházelo ke konsenzu mezi mocí a naprostou většinou občanů. Na rozdíl od padesátých let nebyla masově produkovaná televizní zábava primárně ideologicky zaměřená, konzumenti normalizační popkultury tak mohli získat pocit, že se ocitli ve světě zbaveném ideologických konotací. Právě v tomto prostoru „pouhé zábavy“ inscenoval režim klíčová jednání antichartistické kampaně.

Klíčovou roli umělců v kontextu ideologických kampaní normalizace předznamenal již ustavující sjezd Svazu českých spisovatelů, který se konal roku 1972. Ve sjezdové zprávě přípravného výboru, kterou jako ideologický manifest čerstvě normalizovaného svazu přednesl předseda Jan Kozák, byl statut umělce v normalizační společnosti jasně definován. Kozák přitom vycházel především z odsouzení role, kterou sehrál zrušený Svaz československých spisovatelů v průběhu Pražského jara. Podrobil kritice „elitářskou teorii o duchovně vůdcovské úloze spisovatele v národě“. Normalizovaný svaz se postavil proti tezi „spisovatelé jsou svědomím národa“, jíž někteří umělci dle Kozáka v roce 1968 zneužili k elitářským cílům. Tato „maloměšťácká elitářská skupina“ se údajně snažila převzít vedoucí společenskou roli KSČ: „Vedení Svazu československých spisovatelů připravovalo vše pro to, aby ze spisovatelské organizace vytvořilo politický štáb »elity společnosti« jako protipól vedoucí úlohy KSČ a dělnické třídy, který bude iniciativně sloužit plánům světové buržoazie na rozleptání základních pilířů socialistických států.“ (Ustavující sjezd Svazu českých spisovatelů, Praha, Svoboda 1972, s. 25.). Charta z této perspektivy pouze navazovala na elitářské snahy spisovatelů z let 1967 a 1968 (často se jednalo o stejné osoby: Václav Havel, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík). Ostatně mezi rétorikou sjezdové zprávy a kampaní proti Chartě 77 je taktéž zřetelná souvislost: „Jak však mohli maloměšťáčtí intelektuálové, kteří dospěli do takového stupně vlastní ješitnosti, ustoupit zpět a likvidovat sami sebe? Jak mohli ve svém maloměšťáckém narcismu pochopit, že z historického hlediska hráli přes všechnu svou energii a »tvůrčí politickou vynalézavost« zcela groteskní, služebnickou, i když pro národ tragickou roli emisarů světové reakce? Dostali se do slepé uličky – tak úzké a těsné, že odtud nebyli s to vycouvat a odtroubit. Proto se roli, k níž se propůjčili, rozhodli hrát až do konce.“ (Tamtéž, s. 35.). V intencích této definice společenské role umění měli proti samozvané „elitě“ signatářů Charty v diskreditační kampani vystoupit socialističtí umělci, kteří představovali skutečné svědomí národa. Jazyk této kampaně tak v mnohém navazoval na starší ideologické normativy a odkazoval též na zakládající text normalizace: Poučení z krizového vývoje.

Tisíce podpisů populárních herců, spisovatelů a zpěváků stály proti 242 podpisům „ztroskotanců a samozvanců“. Umělci tak zřetelně nastavili normativ společenského jednání. Díky vysokému společenskému statutu (umělci a intelektuálové plnili v českém kontextu již od národního obrození roli společenských elit) poskytli většinové společnosti alibi pro pasivitu či přímo podpis Anticharty. Postoj k Chartě se stal výrazem loajality k režimu: jedním podpisem se občan od normalizační společnosti distancoval, druhým naopak potvrdil svou ochotu se normalizovat. Režim nabízel klid a relativně omezené materiální jistoty, žádal však, aby se občané přizpůsobili jasně stanoveným pravidlům společenské hry. Naprostá většina obyvatel Československa upřednostnila tuto účelovou (materiálně pragmatickou) racionalitu před případnou orientací na etické hodnoty. Rozhodování občanům ulehčoval fakt, že mnozí již takto oficiálně popřeli své postoje z roku 1968, nebo se mohli odvolat na své děti či příbuzné, jimž nechtěli nezodpovědně komplikovat život. Nezanedbatelnou roli sehrál též vzor jednání, jak jej prezentovalo veřejné vystoupení populárních umělců. Konsensus normalizační společnosti byl vystavěn na striktním oddělení veřejné a soukromé sféry. Každý si mohl myslet, co chtěl, nesměl však své odlišné názory veřejně prezentovat, zvlášť pokud by byly v rozporu s oficiálními dogmaty. V tomto smyslu byla kampaň proti Chartě 77 z perspektivy režimu nepochybně úspěšná. Většinová společnost deklarovala loajalitu straně a vládě. Charta nezískala charakter masového hnutí, občané ji vnímali spíše jako uzavřený a elitní klub intelektuálů, kteří si mohou dovolit protestovat.

Reflexe tzv. Anticharty představuje dodnes problematické téma, které vyvolává řadu emocí, diskuzí i ostřejších polemik. Signatáři Provolání jsou střídavě omlouváni a odsuzováni. Emoce budí především jména umělců, jejichž odkaz je dodnes populární. Jen diskuze kolem účasti Jana Wericha na manifestaci v Národním divadle by vydala na samostatnou studii. „Moudrý klaun“ Werich se pro mnohé z občanů normalizačního Československa stal symbolem toho, že i přes loajální postoje k režimu si člověk může zachovat elementární mravní důstojnost. O to víc však Werichova role dráždila ty, kteří v ní spatřovali pouhou útěšnou iluzi. Obdobných obvinění z mravního oportunismu, či naopak vášnivých obhajob, se dočkali i další umělci, jejichž dílo je považováno za kanonickou součást české populární kultury (Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Miloslav Šimek či Jiří Suchý). Smyslem této studie není rozhodování o vině a odpovědnosti jednotlivých umělců. Snaží se spíše poukázat na obecnější význam těchto diskuzí pro českou historickou paměť. Obdobné polemiky odrážejí schopnost společnosti hodnotově se vyrovnávat s odkazem vlastní minulosti. Kolik populárních umělců se k svému angažmá v rámci často ideologizující produkce normalizační populární kultury vlastně vyjádřilo? Kolik z „tváří normalizace“ zmizelo po roce 1989 z obrazovek veřejnoprávní televize? Co často vášnivé spory o mravním rozměru podpisu tzv. Anticharty vypovídají o české společnosti? Umělci si i v postkomunistické společnosti udrželi vysoký statut, a tak je právě v jejich případě reflexe prorežimní angažovanosti velmi důležitá. Jejich postoje jsou totiž často vnímány jako společensky normativní. I v dnešní době představuje jednání umělců jednu z modelových figur vzpomínání na minulost. Bohužel v tomto kontextu převládá spíše mlčení, v některých případech dokonce zapomnění.