Julius Fučík (1903-1943) a jeho Reportáž, psana na oprátce – ukázka textu III.

Původní text

Cela 267

Sedm kroků ode dveří k oknu, sedm kroků od okna ke dveřím.

To znám.

Kolikrát už jsem šlapal tuto vzdálenost po sosnových prknech pankrácké cely! A snad právě v této cele jsem kdysi seděl proto, že jsem příliš naléhavě hájil právo sudetských Němců na sebeurčení a příliš jasně viděl následky národnostní politiky českých měšťáků pro český národ. Teď můj národ napínají na kříž, před celou chodí hlídači ze Sudet a někde venku slepé politické sudičky znovu předou nit pomsty a národnostní nenávisti. Kolik staletí potřebuje člověk, než prohlídne? Kolika tisíci celami už si musilo lidstvo šlapat cestu vpřed? A kolik jich ještě zbývá? Ach, nerudovské Jezulátko, té cesty lidstva ke spasení stále ještě konec není. Ale: už nespi, už nespi!

Sedm kroků tam, sedm kroků zpátky. Na jedné stěně sklápěcí kavalec, na druhé stěně smutně hnědá polička s hliněným nádobím. Ano, to znám. Teď je to jen trochu zmechanizováno, topení je ústřední, kbelík je nahrazen splachovacím klozetem – a hlavně lidé, hlavně lidé jsou zmechanizováni. Jako automat. Zmačkni knoflík, tj. zarachoť klíčem ve dveřích cely nebo otevři špehýrku – a vězňové vyskočí, ať dělají, co dělají, postaví se v pozoru za sebou, otevři dveře a starosta cely vyrazí jedním dechem:

„Achtung! Celecvózíbnzechcikbelegtmittrajmanalesinordnung.“

FUČÍK (1995): s. 24.

Upravený text

Cela 267

Sedm kroků ode dveří k oknu, sedm kroků od okna ke dveřím.

To znám.

Kolikrát už jsem šlapal tuto vzdálenost po sosnových prknech pankrácké cely! A snad právě v této cele jsem kdysi seděl proto, že jsem příliš jasně viděl následky zhoubné politiky českých měšťáků pro český národ. Teď můj národ napínají na kříž, před celou chodí němečtí hlídači a někde venku slepé politické sudičky znovu předou nit zrady. Kolik staletí potřebuje člověk, než prohlídne? Kolika tisíci celami už si musilo lidstvo šlapat cestu vpřed? A kolik jich ještě zbývá? Ach, nerudovské Jezulátko, té cesty lidstva ke spasení stále ještě konec není. Ale: už nespi, už nespi!

Sedm kroků tam, sedm kroků zpátky. Na jedné stěně sklápěcí kavalec, na druhé stěně smutně hnědá polička s hliněným nádobím. Ano, to znám. Teď je to jen trochu zmechanizováno, topení je ústřední, kbelík je nahrazen splachovacím klosetem – a hlavně lidé, hlavně lidé jsou zmechanisováni. Jako automat. Zmačkni knoflík, tj. zarachoť klíčem ve dveřích cely nebo otevři špehýrku – a vězňové vyskočí, ať dělají, co dělají, postaví se v pozoru za sebou, otevři dveře a starosta cely vyrazí jedním dechem:

„Achtung! Celecvózíbnzechcikbelegtmittrajmanalesinordnung.“

FUČÍK (1953): s. 36n.

Možné otázky

  1. Pokuste se najít rozdíly mezi prvním úplným vydáním Reportáže z roku 1995 a verzí vydávanou předtím na základě úprav z roku 1945.
  2. Proč byla vypuštěna pasáž o sudetských Němcích?
  3. Mění se význam textu záměnou výrazu „nit pomsty a národnostní nenávisti“ za „nit zrady“? Proč asi vydavatelé Reportáže k této úpravě přikročili?
  4. Proč Fučík cituje báseň Jana Nerudy? Jak tento intertextuální odkaz vyznívá? Jaký význam má v kontextu vězení fakt, že Fučík „plýtvá“ cenným papírem na citování již napsaného?
  5. Popisuje Fučíkův vypravěč celu proto, aby se s čtenářem podělil o osobní prožitek věznění? Jak lze interpretovat motiv chůze?
  6. Některé výrazy se v ukázce opakují. Vzhledem k nedostatku papíru a vůbec nepříznivým okolnostem, jež psaní motáků ve vězení nutně provázejí, se nabízí otázka: Jakou funkci toto příznakové opakování v textu má?