Případ Babice – historický kontext

Ministr informací Václav Kopecký řeční, červen 1948 (Foto: zdroj ČTK)
Ministr informací Václav Kopecký řeční, červen 1948 (Foto: zdroj ČTK)

Kolektivizace nebudila na venkově jen nadšení. Též konflikt mezi komunistickou mocí a katolickou církví řadu tradičně věřících obyvatel jižní Moravy a Vysočiny rozhořčil. Množily se případy zatýkání kněží, kteří byli loajální vůči svým biskupům a v duchu rozhodnutí Vatikánu vnímali katolickou víru a komunistickou ideologii jako neslučitelné protiklady. Komunistická moc tlačila řadové faráře do patové situace: buď budou poslouchat své biskupy, což je ovšem může přivést až do vězení, nebo budou loajální vůči státu, což však povede k jejich exkomunikaci z církve. Takto byl z církve vyobcován kupříkladu římskokatolický kněz Josef Plojhar, který otevřeně spolupracoval s režimem (od roku 1948 byl dokonce ministrem zdravotnictví). Pod tlakem násilné kolektivizace a útoků vůči duchovním se v kraji začaly organizovat skupiny, které často navazovaly na odbojovou činnost z války. Například otec bratří Plichtových, kteří se účastnili přepadení babické školy, Antonín Plichta st. se aktivně zapojil do protinacistického odboje a zároveň se podílel též na organizování nových protikomunistických odbojových skupin. Naději těmto aktivitám dodávaly především zahraniční rozhlasové vysílačky, které šířily informace o brzkém zahraničně politickém obratu a o budoucím uvolnění poměrů v Československu. Obdobný optimismus podporovali též agenti-chodci, vysílaní do kraje kolem Třebíče a Jihlavy především rakouskou pobočkou CIC.

Režim potřeboval exemplární případ a následně široce medializovaný proces, v němž by odhalil „skutečnou tvář vesnických boháčů“ a katolické církve. Nestačilo zavírat kněží za to, že odmítli podávat svátosti komunistům a že četli z kazatelen pastýřské listy svých biskupů. Chtěla-li komunistická moc občany přesvědčit, musela církev zaplést do rozsáhlého spiknutí a spojit ji s aktivitami, které musel každý slušný člověk odmítnout. Především z těchto příčin se zrodil a široce medializoval tzv. babický případ.

Babický případ měl veřejnosti odhalit „pravou tvář vesnických boháčů“ a „zrádných farářů“ katolické církve. Komunistická propaganda nepracovala pouze s obrazy kladných hrdinů – vzorů hodných následování (Fučík, Meresjev, Stachanov aj.), ale nabízela též portréty těch druhých. Komunistickou hagiografii doplňuje obdobně koncipovaný soupis představitelů zla. Právě politické procesy měly občanům lidově demokratického Československa vyjevit charaktery nepřátel socialismu. Procesní knihy, rozhlasové přenosy ze soudní síně, reportáže, projevy prokurátorů a novinové články předváděly občanům onu démonografii komunismu. I babické procesy se staly takovou přehlídkou záporných hrdinů, sloužily především tomu, aby kanonicky ustavily charakterovou typologii kulaků a venkovských kněží a spojily ji s marx-leninskou ideologií třídního boje. Již první ze série procesů s „babickými vrahy a jejich pomahači“, který se konal v Jihlavě deset dní po přepadení schůze MNV v Babicích, nabídl zajímavou přehlídku záporných typů.

Ladislav Malý v tomto katalogu zla představoval archetypální postavu amerického agenta. Propagandistická publikace Babice, jež doprovázela medializaci celého případu, portrétuje Malého následovně: „Byl to asi třicetiletý člověk. Ale vypadal na padesát. Ze snímku se šklebí otrávený, bezvýrazný a znechucený obličej notorického opilce. Bezbarvé, skleněné oči tupě civí z neholené, nemyté, špinavé tváře, zpustošené pitím, neřestmi a mravním bahnem, do něhož dávno zapadl tento úkladný, v západním Německu cvičený vrah.“ (Babice, Praha, Svoboda 1951, s. 130.) Malý tak představuje typ dobrodruha a kariéristy, kterému únor 1948 připravil nepříjemné překvapení, proto se jako americký agent vrátil do republiky. Ideologie spojuje agenta s expresivními obrazy hyeny a tchoře. Malý reprezentuje typ zvrhlého sadisty, „jemuž vlastí byla peněženka nabitá dolary, vírou skrýš plná lahví kořalky, automatů a granátů a společnost opilých, ozbrojených gangsterů v kulackém poli, maskovaná hromadou hnoje“. (Tamtéž, s. 131.)

Další typ v komunistickém katalogu společenského zla, nazvaném lapidárně „To jsou oni“, reprezentuje „vesnický boháč“ neboli kulak. Komunistická moc se pokoušela (často neúspěšně) rozdělit kolektivizovanou vesnici. Drobní a střední rolníci měli pochopit, že jejich skutečnými nepřáteli jsou bohatí sedláci. Tento příběh o nápravě křivd však ne vždy fungoval tak, jak dle představ komunistických agitátorů měl. Na venkově tváří v tvář kolektivizaci převládla vzájemná loajalita a drobní chalupáři a domkáři se postavili za své majetnější sousedy. Babický případ měl odhalit „skutečnou tvář“ těchto sedláků. Typ „vesnického boháče“ zastupoval především Antonín Mytiska a dále otec bratrů Plichtových, Antonín Plichta st. „Nadutý a zpupný“ Mytiska je portrétován jako zapřísáhlý nepřítel JZD: „Pokud měl pracovní síly, vykořisťoval je bezuzdně. Na statku měl dvojí stůl. Maso pro hospodáře a brambory pro čeleď. Čeledín spal ve stáji a děvečka z milosti v komoře. Mytiska nikdy nic v hospodářství nedělal. Pracovat musela jenom čeleď.“ (Tamtéž, s. 131.) Portrét zlého kulaka Mytisky dokáže ideologie efektně propojit s velkým příběhem o střetu dobra a zla v globálním rámci. Třídní boj z Babic lze analogicky propojit i s konfliktem v Koreji: „Vesnický boháč. Sabotér výživy národa, žhář a vrah. Žoldák, který hrabivě napřáhl ruku po dolarech, na nichž lpí krev korejského lidu, krev dobrého člověka, řídícího učitele z Babic, a jiných soudruhů, kteří pracovali pro prospěch obce Babic, budovali šťastnější život u nás a hájili mír.“ (Tamtéž, s. 133.)

Archetypální obraz kulaka obohacuje brožura o portrét sedláka Plichty: „Plichta, daleko pověstný svou hrabivostí a chamtivostí, byl boháč schopný vraždit člověka pro kus meze, ženu pro hrst trávy a zajmout chalupnickou kozu, kdyby ji dopadl na trávníku u své zahrady.“ (Tamtéž, s. 135.) Z někdejšího aktivního odbojáře, který ze svého statku živil parašutisty, se tak rázem stává pomahač nacistů. Ideologie bez skrupulí zrcadlově obrací pověst váženého sedláka Plichty, někdejšího místopředsedy poválečného ONV v Moravských Budějovicích: „Byl to necitelný upír a vykořisťovatel, postrach čeledínů a děveček, které bezohledně okrádal. Zvláště v posledním roce války si pomohl. Dodával nacistům obilí, maso, mléko a vejce štědře oběma rukama. Byl vzor oddaného pomocníka nacistů, který pomáhal krmit esesácké armády a dostal za to od nacistů prémie.“ (Tamtéž, s. 136.)

Další kapitolu představují kněží, cíleně zapletení do kauzy Babice: Václav Drbola a František Pařil. Propaganda ukázala „reakčního faráře“ Drbolu jako záludného a neupřímného člověka: „Farář si odbyl kázání a mše, chladně odpověděl na pozdrav a s nikým se nestýkal. Dovedl jít kolem pole, kde pracovali lidé, a nepozdravil.“ (Tamtéž, s. 140.) Proces však odhaluje „skutečnou“ tvář tohoto „podivína“: „Nebyl farář Drbola vždycky, všude a s každým tak málomluvný a netečný. Dovedl zahořet, ba zaplanout ve společnosti ničemných lotrů, uměl se ne usmívat, ale ďábelsky smát, když se ho teroristé ptali, koho by si přál „oddělat“ a on jim pohotově a bez rozpaků poradil členy rady MNV.“ (Tamtéž, s. 141.) Archetyp faráře doplňuje portrét pátera Pařila: „Z fary vycházel do kostela člověk jesuitské tváře, nahrbený, těkavého pohledu, s dlouhýma rukama, postavou podobný bývalému protektorátnímu tak zvanému presidentu Háchovi.“ (Tamtéž, s. 145.) Obraz „zrádného faráře“ sugestivně odhaluje, co se skrývá za zdmi katolických far, jaký je „skutečný“ smysl různých náboženských úkonů a obřadů, které se jeví jako zcela neškodné, ba dokonce mají lidem pomáhat. Pařil měl dát babickým vrahům růžence, aby se jim akce vydařila. Zpovědnice sloužila jako místo předávání tajných zpráv. Mešním vínem se občerstvovali vrahové. Kněžím šlo především o moc a o peníze: „Neměl špetku citu anebo porozumění pro druhého člověka. Každý o něm věděl, že se na peníze třese, že provozuje církevní úkony jen jako obchod a zadarmo že stéblo nepřeloží. Nebylo známo, že by někomu poskytl službu z přátelství nebo z ochoty.“ (Tamtéž, s. 146.)

Přehlídku odpudivých typů doplňuje dvacetiletý Drahoslav Němec, údajně „syn bohatého živnostníka“, ve skutečnosti vyučený kovodělník z chudých poměrů. Propaganda jej vykresluje jako buržoazního mladíka, jejž zkazila četba brakové literatury: „Drahoslava Němce práce nebavila. Otec byl bohatý. Synáček si dával šít šaty podle „amerického střihu“, jimiž chtěl vyjádřit životní omrzelost, kabát s nápadně pokleslými rameny a kalhoty zvané „trubky“. Nosil divoké kravaty a plstěné širáky, hluboko do čela, četl krváky z amerického podsvětí, a to byla jedná literatura, kterou znal.“ (Tamtéž, s. 133.) V tomto případě lze ideologického nepřítele identifikovat již podle oděvu a oblíbené četby. Řada mladíků, kteří nesdíleli budovatelské nadšení s uvědomělými svazáky, se mohla v portrétu Drahoslava Němce snadno rozpoznat. Hrozivý podtext této podobnosti však dodával fakt, že i tento mladík byl po jihlavském procesu popraven. Na rozdíl od démonických kulaků a farářů měl Němec představovat typ spíše komický: „Pohybuje se zhrouceně, pajdavým krokem, mdle. Lidské bláto. Odulý, nezdravě vypadající obličej, který se co chvíli stahuje do ufňukaných grimas. Chce vzbudit lítost. Jeho chování budí ještě hlubší opovržení k tomuto výlupku kapitalistické zkaženosti a špatnosti.“ (Tamtéž, s. 133.)

Pro charakteristiku a detailnější prokreslení jednotlivých typů využila komunistická propaganda též popis prostředí, v němž se nepřátelé režimu pohybovali. Zástupným emblémem zla se staly fary a selské usedlosti. Pařilovu faru vykresluje propagandistická brožura Babice následovně: „Divná fara, prapodivný farář. Stěny farní kuchyně byly obloženy automaty. U stolu seděla skupina teroristů a kolem nich se točila mladá tlustá kuchařka, dcera 50hektarového vesnického boháče. Roznášela talíře s jídlem a stavěla je vedle nabitých pistolí… Divná fara! Podobala se spíš skrýši Al Caponově nebo doupěti nějakých chicagských gangsterů.“ (Tamtéž, s. 147.) Ponurá babická fara je postavena do kontrastu se sousední školou, plnou radosti a života: „Radost ze života, úsměvné mládí a jaré veselí bylo domovem v babické škole, kde učil řídící učitel Tomáš Kuchtík. Vedle školy je fara. Je to velký, masivní dům s prostorným dvorem a zahradou, s řadou pokojů, s chodbou dlouhou jako chodba zámecká. Ponuré, němé ticho vane z tlustých zdí, z prázdného velkého dvora, porostlého přezrálou trávou. Ani trochu lidského tepla nedýchá z neobývaných pokojů bez knihovny, bez záclon, bez doteku srdečné lidské ruky. Tu, ukryt za sedmi zámky, takže nikdo netušil, jak žije, bydlel zavilý nepřítel obce, spoluvrah vlastních farníků, člen dopadené a odsouzené bandy, reakční farář Václav Drbola.“ (Tamtéž, s. 139n.) Fara představuje starý svět, prázdný a pustý, odsouzený k zániku. Škola reprezentuje svět nový, naději a budoucnost. Z fary vstoupilo zlo do radostného života babické školy. I v přeneseném smyslu slova se fara stává sídlem temnoty a „reakce“, z jakékoliv fary se tak v podání komunistické ideologie může šířit zlo: „Zatímco babičtí občané v noci spali a myslili si, že jejich farář také spí, slétali se v půlnoční tmě k babické faře bandité jak stíny netopýrů.“ (Tamtéž, s. 142.)

Obdobně nebezpečný prostor zastupuje v babickém případu selský statek, zejména ten Plichtův: „Jeho obytné stavení je stavení zbohatlého naboba. Postele všech tří ložnic v přízemí byly vysoko nastlány peřinami. Na stěnách je plno křížů a svatých obrazů. Nad postelemi visí obrovské obrazy Krista a Panny Marie. Opodál je velký obraz zrádného reakčního ministra Šrámka. V přízemí jsou dvě kuchyně, jedna velká a druhá menší. Velká kuchyň je celá z bílých kachlíků, s plotnou, velkou jako v závodní kuchyni, s jídelním stolem jako pro svatebčany. Měl koupelnu, jaké si stavěli fabrikanti v buržoasních vilách, s teplou a studenou vodou.“ (Tamtéž, s. 135.) Plichtovo údajné bohatství má vyvolat pobouření a závist. Zatímco ostatní hladoví a maso dostávají „na lístky“, kulakova spíž je plná. Obyčejný rolník by měl na základě srovnání svého skrovného příbytku s touto venkovskou vilou dojít k jasnému závěru: vesničtí boháči skutečně existují a konfiskace jejich majetku, který vznikl vykořisťováním vesnice, je správné řešení.

Přehlídka „To jsou oni“ ukazuje čtenáři jasně definovaný soubor negativních charakterů. V podtextu tohoto katalogu zla se vyjevuje potenciální hrozba: stejně jako jsme odhalili a potrestali tyto nepřátele republiky, potrestáme každého, kdo se jim podobá. Je tedy potřeba se maximálně ztotožnit s oním „my“, aby podobný osud nepotkal i čtenáře. Ten může ostatně i tušit, že obvinění jsou značně vykonstruovaná. Vždyť vedle dvou přímých účastníků akce usedla na lavici obžalovaných další stovka lidí. Že jsou dnes souzeni „oni“, však čtenáře či posluchače zároveň uklidňuje: neboť dnes to nebude on. Odsouzení představují obětní beránky, kteří svou smrtí „vykupují“ klid spoluobčanů. Tito diváci tak v lepším případě mlčky přihlížejí teatrálnímu odsouzení, v horším případě se na něm sami aktivně podílí – k jihlavskému soudu dorazilo na 600 rezolucí, žádajících přísné potrestání viníků, někdy dokonce „trest smrti všem“. (RÁZEK, Adolf: StB + justice, nástroje třídního boje v akci BABICE, Praha, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu 2002, s. 166-178.) V rétorice babického procesu jsou obvinění často prezentováni jako nelidské bestie; objevují se výrazy přirovnávající je k hyenám, tchořům, vlkodlakům, zmijím, upírům či ďáblům. Taková zvířecí obraznost může evokovat prastaré obětní rituály, v nichž zástupná oběť symbolicky snímala hříchy z celého společenství. I v tomto případě si společnost svým mlčením a případně i souhlasem s politickými procesy vykupuje vlastní klid. Politické procesy a jejich ideologická reprezentace tak představují jeden z klíčových mechanismů konstituování komunistické moci.

Právě na projevu ministra informací Václava Kopeckého lze mocenský potenciál politických procesů dobře ukázat. Ministr byl jedním z prvních představitelů oficiální moci, který se k babickému případu vyjádřil. Jeho projev přitom nastavil základní parametry toho, jak se napříště mělo o Babicích hovořit. Klíčové pojmy a souvislosti, jež Kopecký použil v projevu, pak prostupují i dalšími materiály k případu, včetně soudní žaloby a řečí prokurátorů. Sami obvinění posléze před soudem hovoří Kopeckého jazykem. Též rezoluce, které uvědomělí občané v duchu stranických instrukcí adresovali jihlavskému soudu, nesou stopy tohoto slovníku. Moc se tak ustavuje skrze specifickou jazykovou hru. Přijetí tohoto jazyka naznačuje podřízení se moci. Není podstatné, nakolik takový jazyk vypovídá o skutečnosti, neboť jeho funkce nespočívá v tom, že pravdivě pojmenovává skutečnost. Právě naopak, čím víc je od skutečnosti vzdálen, tím je gesto jeho přijetí výraznějším dokladem podřízení se pravidlům moci. Kupříkladu pracovníci JZD Štoky tak v návaznosti na oficiální rétoriku ve své rezoluci (již z 10.7.1951) k jihlavskému procesu hovoří o památce, jež „nás zavazuje k nadšené práci pro uskutečnění socialismu“. Zaměstnanci národního podniku Rico z Havlíčkova Brodu odsuzují „západní Imperialisty a naší zrádcovskou kliku emigrantů“ a slibují „zvýšenou bdělost a ostražitost“. Okresní výbor Svazu žen ze Ždáru nad Sázavou žádá „Smrt úkladným vrahům a jejich pomahačům!“ a vyjadřuje hněv nad činy „venkovských boháčů, kteří tak strašně nenávidí naši pokojnou cestu k socialismu a k blahu naší vesnice“. (RÁZEK, Adolf: C.d., s. 173-175.)

Řada detailů z přepadení babické školy je dodnes nejasná. Zachovalo se zprostředkované svědectví jediného přeživšího z babických komunistů – Františka Bláhy, které celou kauzu ještě komplikuje. Mityska a Malý se podle něj chtěli od funkcionářů pod hrozbou násilí dozvědět, kdo StB udal faráře Drbolu, který byl několik dní předtím (15.6.) zatčen. Netolička však vytáhl svou zbraň, a tak došlo k neplánované střelbě. Zda se agent Malý pouze vymkl kontrole CIC, či zda byl řízeným agentem-provokatérem StB, či zda nad ním ztratila kontrolu i ta, to dnes jednoznačně nerozhodneme. Někteří ze svědků procesu později své výpovědi odvolali s tím, že je činili pod nátlakem. Babický případ tak dodnes obklopují nejasnosti a tajemství.

Propagandistický potenciál babického případu využila komunistická moc hned několikrát. Díky tomu, že v Babicích roku 1951 skutečně zemřeli tři komunisté, nepůsobil následný proces tak vykonstruovaně, jako další politické procesy 50. let (s Miladou Horákovou, Rudolfem Slánským ad.), v nichž byli nepřátelé režimu často souzeni za činy, které se teprve „chystali“ spáchat. Zločiny jim údajně prokázané byly často definovány velmi obecně (škodili národnímu hospodářství, zradili republiku, připravovali světovou válku, radovali se z atomové bomby atd.). Zejména obvinění z abstraktních ideologických úchylek (trockismus, buržoasní nacionalismus, titoismus aj.) mohla působit poněkud nekonkrétně a nepřesvědčivě. Síla Babic tkvěla v tom, že případ měl zcela konkrétní oběti. I proto se babického případu nedotkly rehabilitační komise z konce šedesátých let, které zpochybnily věrohodnost většiny politických procesů z padesátých let. Babický případ naopak zůstal pevnou součástí ideologické propagandy i v 70. letech. Rodící se normalizace si okázale připomenula dvacáté výročí babických vražd stavbou pomníku na návsi v Babicích (památník dodnes stojí). Tvůrci seriálu Třicet případů majora Zemana, oslavného díla, které vznikalo k třicátému výročí vzniku Sboru národní bezpečnosti (1945-1975), věnovali Babicím hned dva díly celé série. Zpracovali jednak vlastní příběh přepadení babické školy v díle z roku 1953 Vrah se skrývá v poli (1975) a posléze zachytili též reformní pokusy o revizi celé babické kauzy v díle z roku 1968 s názvem Štvanice (1979). Došlo pouze k drobným posunům, jež nemohly zakrýt podobnost s babickým případem. Příběh se neodehrává v roce 1951, ale o dva roky později. Vesnice se nejmenuje Babice, ale Plánice.

V Třiceti případech majora Zemana jsou charaktery záporných hrdinů vykresleny zcela v duchu projevu Václava Kopeckého. Útočníci skrývají svou tvář za šátky jako američtí gangsteři, jsou oblečeni do dlouhých kožených kabátů, které vzbuzují asociace s gestapem a používají samozřejmě samopaly Wehrmachtu. Divák má problémy, aby vůbec pochopil motivaci záporných hrdinů ke krutému činu. Filmový představitel Ladislava Malého – příznačně nazývaný „kapitán“ (hraje Jiří Němeček) – prozrazuje, že nebojuje ani pro víru ani pro nějakou ideu „jako komunisti“, ale kvůli tomu, aby vyléčil své pošramocené sebevědomí, vydělal peníze a mohl si v Mnichově otevřít vojenský bar. Aby zvýšil dramatičnost situace, umístil tým režiséra Jiřího Sequense vražednou scénu nikoliv na školní chodbu, ale přímo do třídy, v rozporu se skutečností nikdo ze schůzujících komunistů útok nepřežije. „Reakčního“ faráře Drbolu v ideologickém seriálu hraje Ota Sklenčka. Kněz je zobrazen jako záludná postava, někdejší udavač gestapa u sebe skrývá „kapitána“, ačkoliv ví, že se skupina chystá vraždit. Že se ostří ideologie v 70. letech poněkud otupilo a že se objevily jiné priority ideologické manipulace, naznačuje fakt, že mezi filmovými účastníky přepadení (agent, hajný a hospodský) chybí postava „vesnického boháče“. Kulaka představuje spíše komická postava neškodného furianta a žvanivého opilce Emana Zahradníka (hraje Vilém Besser). Zahradník představuje trosku kdysi vládnoucí třídy kulaků, je vlastně rád, že mu komunisté grunt, na kterém musel do úmoru pracovat, sebrali. Při závěrečném zátahu SNB Eman jako přežitek ze starých časů příznačně umírá – samozřejmě rukou vrahů.

Normalizační Sequensův seriál nepokrytě oslavuje roli bezpečnostního aparátu v 50. letech. Kdyby tehdy do Plánice nadporučík Zeman nepřišel, kdo ví, jak by to s tamním JZD dopadlo. Místní předseda KSČ Karel Mutl (hraje Petr Oliva) se ze vzteku a bezmoci upíjí. Až do Zemanova příchodu je rozhodnut, že z vesnice odejde do města. Bez pomoci Bezpečnosti by strana sama situaci nezvládla. Ještě výrazněji tento fakt vysvítá z příběhu Štvanice z roku 1968, v němž se major Zeman do Plánice znovu vrací. Záludný farář, který v seriálu v rozporu se skutečností nebyl popraven, rozjede mediální kampaň a rehabilitační řízení – proces. Obětí procesu se tak paradoxně stává sám důstojník Bezpečnosti – Jan Zeman. Ideologie zde historickou skutečnost obrací doslova naruby. Procesy z padesátých let prezentuje jako spravedlivou snahu potrestat vrahy, rehabilitační řízení z konce šedesátých let naopak představuje (zcela inverzně) jako štvavé a bezohledné kampaně, jež mohou skončit i sebevraždou neprávem obviněných. Diváci seriálu přitom znají „pravdivou“ verzi příběhu z předchozího dílu, o to odpudivěji pro ně vyznívá snaha seriálových „osmašedesátníků“, kteří se pokouší skutečnost mediálně manipulovat. Ideologický přepis historické skutečnosti je přitom až zvráceně radikální: manipulativní techniky typické pro komunistickou Bezpečnost se stávají charakteristickým rysem jejích ideových odpůrců. Ve chvíli, kdy Zeman před pražským soudem za pomoci plánických občanů odhalí „pravou tvář skutečnosti“, odhalí se paralelně divákovi „pravá tvář“ roku 1968. Takovou důvěru vkládala normalizační ideologie v přesvědčivost babického případu, že na jeho podkladě prezentovala napjaté události tzv. pražského jara. Ty se z perspektivy Štvanice jeví jako hysterické poblouznění, nesmysly a blázniviny, vyvolané mediální kampaní několika novinářů, kteří působili ve službách Západu.


Alexej Meresjev

Postavu letce Alexeje Meresjeva zachytil v románu Příběh opravdového člověka (1946) sovětský spisovatel Boris Polevoj. Příběh pilota, který byl nacisty sestřelen nad divočinou, přes vážná zranění se doplazil přes frontu zpět, musely mu být amputovány obě nohy a on přesto znovu na protézách vzlétl k bojovým letů, zpracoval Polevoj na základě skutečného příběhu sovětského stíhače Alexeje Petroviče Maresjeva. Zvýraznil přitom heroické prvky, příběh tak působil spíše jako legenda. Propaganda akcentovala především Meresjevovo úsilí, jeho nezdolnou vůli, s níž překonal bolest a dokázal se vyrovnat se svým tělesným postižením. Meresjev se stal dokladem toho, že pro sovětského člověka není nic nemožné.

Alexej Stachanov

Legendami opředený sovětský horník z Donbasu (1906-1977), jenž se stal oficiální ikonou tzv. údernického hnutí. Úderníci se zavazovali k překročení plánem stanovené pracovní normy. Stachanov ji v roce 1935 splnil dokonce na 1400%, když během jedné směny vytěžil 102 tuny uhlí. K tomuto nadlidskému výkonu mu však s vědomím stranického vedení pomohli dva kolegové. Bolševikům se takový „hrdina práce“ hodil. Využili stachanovský kult k útoku na důlní inteligenci a k tlaku na zvýšení pracovních norem. Po Stachanovově vzoru byly zakládány údernické brigády tzv. stachanovců, hovořilo se dokonce o stachanovském hnutí. Obyčejní dělníci stachanovce neměli příliš v oblibě. Úderníci tvořili jakousi šlechtu mezi dělníky, měli vysoké odměny a další různé výhody. Jejich bezhlavé překračování norem přitom často ohrožovalo bezpečnost práce, vedlo k poruchám na strojním zařízení a ostatní dělníci tak musely jednorázové pracovní rekordy údernických brigád často „nadělávat“. V stachanovském kultu se zřetelně ukazuje důraz, jenž sovětský hospodářský model kladl na kvantitu produkce, samozřejmě na úkor její kvality. Řády ověnčený „hrdina práce“ Stachanov to dotáhl až na ministerstvo uhelného průmyslu a stal se též poslancem Nejvyššího sovětu SSSR.

Jan Šrámek

Jan Šrámek (1870-1956) byl římskokatolický kněz, dlouholetý ministr vlád meziválečné ČSR, zakladatel a dlouholetý předseda Československé strany lidové. Patřil k nejvýznamnějším prvorepublikovým politikům. Za druhé světové války byl předsedou londýnské exilové vlády a po osvobození působil jako místopředseda vlády Národní fronty. Po únoru 1948 se neúspěšně pokusil o emigraci. StB jej zadržela. Až do své smrti byl střídavě vězněn a držen v klášterní internaci. Na následky věznění ve Valdicích Jan Šrámek v roce 1956 zemřel, v pražské nemocnici na Bulovce musel být hospitalizován pod falešným jménem.