Slib věrnosti Říši – Možné odpovědi k textu I.

  1. Výjimečný stav vyhlášený po atentátu na Reinharda Heydricha prezentuje Moravec jako období zkoušky. Český národ v této době prokázal loajalitu k Velkoněmecké říši, odsoudil atentát a pomohl odhalit jeho strůjce. V této době hrozila českému národu dle Moravce katastrofa, říše však uznala, že „šílený podnik“ byl dílem jednotlivců a že národ jako celek se od „Benešových vrahů“ distancoval. Pokud by tak národ neučinil, znamenalo by to jeho „neodvratný konec“. Odsouzení atentátu tak Moravec prezentuje jako věc národní sebezáchovy, tedy jako povinnost každého dobrého Čecha. Odpovědnost za represe Moravec přičítá na vrub nezodpovědné politiky Benešovy londýnské vlády, která nebere ohledy na zájmy národa. Vinu za popravy tak nenesou nacisté, ale „dobrodruh“ Beneš.
  2. Moravec využívá svatého Václava jako symbolu národní jednoty. Důležitá je v tomto smyslu též volba místa konání manifestace. Myslbekův pomník knížete Václava na pražském Václavském náměstí plnil funkci symbolického centra historické paměti národa. Socha svatého Václava dodává projevu zdání oprávněnosti. Protektorátní ideologie se hlásí k odkazu zakladatele české státnosti, aby legitimizovala vlastní postoj k dramatickým událostem tzv. heydrichiády. Svatý Václav je v těchto souvislostech prezentován jako ideálně typický vzor jednání (je „vzorem a posilou“). Moravec aktualizuje Václavův postoj k německému vládci Jindřichu Ptáčníkovi (tribut vyplácený říši od roku 929) jako předobraz protektorátní situace. Pasivní přijetí podmínek (nelze vzdorovat silnějšímu sousedovi) Moravec prezentuje jako tu pravou českou reakci na historickou realitu okupace. Díky tisícileté tradici „nejsprávnější české politiky“ získává postoj protektorátní vlády autoritu, jelikož navazuje na zakládající události národní historie.
  3. Český národ je s Velkoněmeckou říší neoddělitelně spojen. Vztah k říši Moravec prezentuje jako základní konstantu českých dějin: „Vždy, když jsme šli věrně s Říší, byli jsme silným a slavným národem. Postavili-li jsme se však proti Říši, české země upadaly a měnily se ve válečnou poušť. Dbejme už jednou toho, co učí české dějiny.“ Z této perspektivy říše zajišťuje řád a stabilitu českého světa, k jehož hlavním hodnotám dle protektorátní ideologie patří klid, rodina a práce. Říše však nejen ochraňuje, ale též hrozí. Kdokoliv by se tomuto pevnému řádu protivil, bude nemilosrdně a tvrdě potrestán. Říše se nesnaží Čechy odnárodnit, naopak jim poskytuje prostor, aby se plně realizovali. Musí však přijmout odpovídající podřízenou roli.
  4. Státní prezident, protektorátní vláda a ministr Moravec předstupují před lid shromážděný na Václavském náměstí s autoritou těch, kteří národu zajistili mír, kteří vyjednali ukončení výjimečného stavu a s ním spojených represí. Společně přesvědčili Adolfa Hitlera, že český národ nemá s „Benešovými vrahy“ nic společného. Toto jejich úsilí národ, který není plně informován o zákulisí jednání, zavazuje: „…věřte nám, své vládě, která může hrdě prohlásit, že zachránila v uplynulých smutných týdnech národu více, než si můžete pomyslit a než Vám smíme prozradit.“ Moravec žádá poslušnost a nabízí klid. Vedle klidu patří k akcentovaným tématům rodina a práce, tyto tři hodnoty vymezují životní horizont českého člověka. Moravec klade důraz též na věrnost. Ponižující akt podřízení se moci se pokouší prezentovat jako důstojný a „chlapský“ slib věrnosti. Protektorátní „zákonná“ vláda si buduje autoritu též skrze delegitimaci Benešovy exilové vlády z Londýna. Beneš je prezentován jako nezodpovědný dobrodruh, proti němu stojí stařičký státní prezident Hácha, který se navíc zaštiťuje autoritou svatého Václava. Na jedné straně jsou bezohlední jedinci, zrádci a agenti, na straně druhé rodina, klid a pokojná práce.
  5. Projev je stylizován, jako by nabízel radostnou zvěst: po týdnech perzekucí je opět zajištěn klid. Pod povrchem rétoriky, jež se dovolává pokojných hodnot, se však skrývá hrozba. Kdokoli poruší konsensus, jenž byl protektorátní vládou s nacisty vyjednán, ohrožuje nejen svůj život, ale též životy svých blízkých. Atentátníci ohrozili existenci celého národa: „Kdyby došlo u nás ještě jednou k šíleným podnikům proti Říši, znamenalo by to neodvratný konec českého národa.“ V podtextu projevu zaznívá jasné sdělení, jež kontrastuje s vnější rétorikou a slavnostní stylizací slibu věrnosti. Dalo by se s jistým zjednodušením následně parafrázovat: atentátníci a jejich pomahači byli naštěstí odhaleni a potrestáni, díky aktivní kolaboraci byly zastaveny represe; pokud by se kdokoliv znovu pokusil o aktivní odboj, budou následky podobně tragické; nezbývá vám, než se smířit s absolutní pasivitou.
  6. Moravec oslovuje posluchače především s ohledem na jejich národnostní příslušnost: „Češi a Češky!“ Stylizace projevu není nijak vyhrocená, řečník se snaží vyvolat solidní dojem, opakovaným akcentováním češství (výraz „český“ se v ukázce objevuje 11krát) zdůrazňuje návaznost na tradiční národní hodnoty. Převažující stylizací je tragický patos, který zdůrazňuje historickou závažnost chvíle, naléhá na posluchače. Důraz na příslušnost k národnímu společenství se odráží též v užívání slovesných tvarů v první osobě množného čísla, obzvlášť naléhavě v této souvislosti působí imperativní výzvy: slibme si, stiskněme ruku, držme ruku, dbejme toho.
  7. Slib věrnosti vzbuzuje zdání vysokých morálních hodnot. Vždyť věrnost je vnímána jako jednoznačně kladná vlastnost. Na Václavském náměstí se však 3. července 1942 slibovala spíše poslušnost. Účast na shromáždění navíc není dobrovolná, k slibu dochází pod přímým tlakem represí, jejichž symbolem se stalo vyhlazení Lidic a Ležáků. Rituál slibu se tak stává výrazem ponížení, přijetí vnucených podmínek. Rodí se vynucený konsensus s nacistickou mocí: my ukončíme represe, vy budete aktivně a spolehlivě spolupracovat. Početnost (Brno, Tábor, Plzeň aj.) a rozsah shromáždění naznačují, že protektorátní moc využila masové manifestace k tomu, aby „slib věrnosti“ představila jako široce sdílený normativ jednání. Celý národ se smířil s pravidly, jež pod tlakem násilí prosadila nacistická moc.
  8. Nepřáteli národa nejsou dle Moravce nacisté, ale především zrádci z vlastních řad. Nebezpečí tak paradoxně nepřichází z vnějšku (nacistické represe), ale zevnitř národního společenství. Národ prochází zkouškou a Moravec jej v těchto souvislostech varuje, aby se nevrátil k „neřestem mudrování a rozšiřování nesmyslů“, kterými podle něj český člověk tradičně trpí. Distancuje-li se národ jednoznačně od „Benešových vrahů a jejich ojedinělých pomahačů“, může protektorátní vláda, jež v konfrontaci s exilem představuje pravou zákonnost, zaručit klid a mír. Protektorátní ideologie tak definuje pozitivní sebeobraz poklidného a pracovitého národa skrze akt vyloučení těch, kteří do národa nepatří. Vyloučené „zrádce“ přitom charakterizuje jako nezodpovědné dobrodruhy a vrahy, kteří hazardují s osudem národa a bezohledně organizují „šílené podniky proti Říši“.