Meze
Kamenné masivní mezníky, příkopy, křoviny, pěšiny apod. zřetelně po desetiletí oddělovaly nejen pole, ale s nimi i různé způsoby obhospodařování půdy a často rozporné zájmy jednotlivých vlastníků. Katastrální mapy se po léta neustále měnily i v souvislosti s probíhající první pozemkovou reformou a dalšími hospodářskými úpravami půdy za první republiky. Stále však v realitě i díky chybějícím zákonným úpravám převládala rozptýlená políčka nevhodných tvarů se špatným přístupem a obtížným užitím mechanizace. Tento stav se začal zásadně měnit až po druhé světové válce, kdy došlo v návaznosti na retribuční dekrety prezidenta Edvarda Beneše k přerozdělení zkonfiskované půdy Němců, Maďarů a zrádců. Posléze byla konfiskovaná půda v držení velkostatků i menších statkářů nejprve přerozdělena ve prospěch malých a středních rolníků a pak do vlastnictví státních statků a prvních předchůdců jednotných zemědělských družstev. Již při scelování pozemků pro první státní statky došlo k nevhodným zásahům do krajiny. Skutečné vyvrcholení tohoto destruktivního přístupu k venkovské krajině představovalo násilné rozorávání mezí na počátku 50. let a vytváření velkých lánů pro potřeby JZD vyšších typů. Rozorávání mezí a polních cest mělo být vrcholem myšlenky kolektivního hospodaření v boji proti „vesnickým boháčům“ a ostatním „škůdcům“, kteří lpí na soukromém vlastnictví. Od společné rostlinné výroby na scelených lánech byl už jen krůček ke kýženému dovršení socialistického typu hospodaření. Z hlediska užití mechanizace bylo scelování obdělávaných ploch účelné i potřebné. Politicky motivované rozorávání mezí však nezohledňovalo možné negativní ekologické následky. Při scelování zmizely tisíce hektarů přírodní vegetace, byly vykáceny desítky kilometrů stromořadí apod. Půda byla vystavena větrné i vodní erozi se všemi dalšími důsledky: poklesem bonity půdy, snižováním výnosů, znečištěním vodních zdrojů zejména dusíkatými umělými hnojivy, zanášením toků a nádrží. Scelování polí, likvidace mezí, cest i drobných sakrálních památek a s tím spojený tlak na přejmenování krajiny (likvidace pomístních názvů), to vše se výrazně promítlo nejen do podoby krajiny, ale též do charakteru venkovského společenství. Spolu se zásahem do krajiny byl proveden i zásah do paměti a tradic českého venkova.
(Zdroj: PETRÁŇ, J.: Rolník v tradiční evropské kultuře. Set Out, Praha 2000.)
KAMENNÉ MEZNÍKY
Vlastně ani není tak vzdálena doba, kdy naše pole ještě členil bezpočet mezí. Někdy širších, jindy jen uzounkých, ale hlavně z obou stran každoročně odorávaných. Značily je zpravidla masivní kamenné mezníky, oddělující nejen pole, nýbrž i zájmy a osudy jednotlivých vlastníků.
Co všechno by mohli tito mlčenliví svědci vyprávět! Než o tyto kameny zachytila radlice velkých pluhů, než opuštěny a zapomenuty zůstaly pohozeny někde na okraji scelených lánů nebo zmizely v základech nových rodinných domků, u nejednoho z nich se vystřídala řada soudních znalců, kteří měli rozhodnout, zda byly skutečně, nebo jen domněle posunuty.
Vášnivé spory o pouhý ždibec pole se táhly často celá léta a končily zpravidla teprve tehdy, když obě znesvářené strany přišly o všechno. Snad se nám dnes takový přístup může zdát malicherný a mladším generacím možná i neskutečný. Ale půda, to nebyl pro člověka na venkově jen soukromý majetek. Představovala především kus životní jistoty, vyvěrající ze staletími ověřené zkušenosti, že její vlastnictví umožňovalo přežít i doby nejtíživější.
Během historicky krátké doby se tvářnost naší vesnice od základů změnila. A nejsou to zdaleka jen meze, co přestalo být jejím charakteristickým rysem. Proces socializace zemědělství přinesl zásadní proměny ve struktuře a organizaci zemědělské výroby, spolu s přechodem k socialistické zemědělské velkovýrobě prostupovalo formování třídy družstevního rolnictva, nový charakter práce vytvářel i nové přístupy a životní styl venkovského obyvatelstva.
Bořily se tradice – ač často velmi bolestně – vytrácelo se zastarávající nebo už staré. Postupující mechanizace vytlačovala z polí ruční práci, stejně jako z cest tak typické dlouhé žebřiňáky, na které se při žních nakládaly desítky těžkých snopů, symbolizujících dosaženou úrodu.
V myslích řady lidí poměrně dlouho přetrvávaly idealizující představy o poklidném a spokojeném životě rolníků v minulosti, o idylické práci uprostřed přírody a neméně harmonických mezilidských vztazích. Ale každý, kdo tuto „romantickou“ minulost poznal na vlastní kůži, moc dobře ví, že pravda je úplně jiná. Že pro většinu obyvatel venkova to byla jen strašlivá, úmorná dřina, k níž by se sotva kdo chtěl vrátit.
(DOLEŽAL, J. – PEKÁREK, J. – KMONÍČEK, J.: Když mizely meze. Kapitoly z kolektivizace východočeského zemědělství v letech 1949–1960. Kruh, Hradec Králové 1987, s. 7–8.)
Možné otázky
- Jak tento text z roku 1987 představuje proces kolektivizace? Co dobrého a co špatného přinesl?
- Jak se obraz scelování v tomto textu liší od dobové propagandy z 50. let?
- Co se stalo s mezními kameny? Znáte ze svého okolí nějaký mezník? Pokuste se v krajině a v paměti jejích obyvatel najít stopy někdejších mezí.
- Jak se ukázka staví k minulosti? Ať už k samotné kolektivizaci či k době, která jí předcházela.
- Co je na mezích dobrého a co špatného? Měly, či neměly být zachovány?
- Lze v dnešní době meze obnovit? Mělo by to smysl?
Doležal, J., Pekárek, J., Kmoníček, J.: Když mizely meze. Kapitoly z kolektivizace východočeského zemědělství v letech 1949–1960. Kruh, Hradec Králové 1987.
Kolektiv autorů (JAN DOLEŽAL, JOSEF KMONÍČEK, JIŘÍ PEKÁREK)
Autorem studie mapující proces kolektivizace ve východních Čechách v letech 1949–1960 je kolektiv tří regionálních historiků. Josef Kmoníček vystudoval v 50. letech na Filozofické fakultě UK v Praze obor historie – archivnictví. Po celá 60. léta působil na různých archivářských pozicích (např. Kuks, Chlumec nad Cidlinou, Pardubice atd.) a v 70. letech začal přednášet na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích. Na konci této dekády přešel na lékařskou fakultu v Hradci Králové, kde setrval až do roku 1989. V historické publikační činnosti se zaměřoval na novodobé dějiny východních Čech, zejména na protinacistický odboj, odsun Němců a vývoj po druhé světové válce. Spolu s ním na publikaci Když mizely meze spolupracovali Jan Doležal, autor historických prací o východních Čechách, a Jiří Pekárek, píšící historické a vlastivědné práce z královéhradeckého regionu.
Když zmizely meze
Autoři publikace se snažili zaznamenat hlavní dopady procesu kolektivizace v letech 1949–1960 na území krajů Hradec Králové a Pardubice. Jejich cílem bylo přiblížit vedle obecných tendencí také určité specifické přístupy, které ovlivňovaly průběh „socializace venkova“ ve východních Čechách. Studii Když mizely meze lze rozhodně řadit mezi průkopnické publikace o tomto tématu vydané před rokem 1989. Autoři se snaží nahlížet na kolektivizaci mnohem kritičtěji než předchozí normalizační literatura a film. Přes mnohé ideologicky zabarvené klady tohoto procesu poukazují na problémy spojené s počátečním prosazováním kolektivizace na venkově, zvláště neuváženými zásahy do krajiny a nemalým tlakem na rolnické obyvatelstvo.
- Meze (PDF 140 kB)