Jan Hřebejk (1967)

Filmový, divadelní a televizní režisér. Absolvoval Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici v Praze, v roce 1991 dokončil studium scenáristiky a dramaturgie na FAMU. Realizoval řadu divácky úspěšných celovečerních filmů a seriálů, za něž získal mnohá ocenění. V průběhu listopadu 1989 se aktivně podílel na organizování studentského odporu proti komunistickému režimu.

Z jaké pocházíte rodiny?

Dá se říct, že jsem se v roce 1967 narodil do šedé zóny. Nepocházím ovšem z komunistické rodiny! Mého tátu v 50. letech nešťastnou shodou okolností zavřeli, protože chodil do Stodůlek na faru, a když později probíhal jeden z mnoha procesů s církevními hodnostáři – týkalo se to také stodůleckého faráře Kuthana – tak tátu také zavřeli a odsoudili. Odseděl si „jen“ rok, ale zbavili ho občanských práv, nemohl dostudovat střední školu atd. Potom ho v 60. letech rehabilitovali a školu dokončil. Pracoval v Mototechně, takže my jsme byli taková rodina, která v sedmdesátých letech žila v tzv.šedé zóně, rodiče oba úředníci, katolického vyznání. Máma pochází z mnoha dětí, máme v rodině řádovou sestru, polovinu příbuzenstva v emigraci a doma se mluvilo velice otevřeně.

Protože jsem začal brát rozum v 80. letech, kdy byl komunismus už v degenerativní fázi,měl jsem myslím o povaze toho zřízení poměrně přesnou představu. Myslím si, že když člověk nepochází z extrémně politicky angažované rodiny, začne se podobnými věcmi zabývat až na gymplu. A já měl tu výhodu, že lidé, se kterými jsem se tenkrát kamarádil, pocházeli z podobných rodin a taky se u nich doma mluvilo celkem otevřeně. Na každé půdě byly poschovávané staré časopisy a noviny z první republiky nebo z roku 1968. A výhoda byla, že pár spolužáků na gymnáziu mělo osobní zkušenosti s disentem, například Pavel Dobrovský (syn Luboše Dobrovského) nebo Vladimír Mlynář.

Kam jste chodil na gymnázium?

Na Akademické Gymnázium Štěpánská (tenkrát sídlilo přechodně na Petřinách v Praze 6). Na FAMU to v jistém smyslu pokračovalo, protože škola byla na tehdejší poměry skoro liberální. To neznamená, že by tam neučili komunističtí prominenti (Ludvík Toman, Bedřich Pilný nebo Jiří Purš ), ale končili jsme s Jaromilem Jirešem, Ester Krumbachovou a Zdeňkem Mahlerem. Když jsme začínali, sice nás ještě učili různí papaláši, ale už tak nějak tušili, že to v Sovětském svazu povoluje, a cítili, že jejich pozice přestává být pevná, takže připouštěli i diskusi (např. Jiří Purš, generální ředitel Českého filmu, nám nechal promítat filmy, které byly u něj v trezoru. Jistě možná i s ohledem na to, že jednou budou vznikat taková svědectví, jako např. toto).

Já jsem měl ještě z gymplu jeden důležitý kontakt, což byl náš učitel na psychologii, sociolog Libor Konvička. Ten pracoval v Prognostickém ústavu, odkud ho později vyhodili za šíření Lidových novin a Několika vět. Takže já jsem Lidové noviny nebo Originální videojournal měl od jejich vzniku resp.obnovení; v Lidových novinách ostatně dělali Jan Dobrovský, bratr našeho spolužáka Pavla nebo již zmíněný Vladimír Mlynář, takže my jsme ty materiály měli k dispozici. A i když se kvůli tomu sem tam někdo z nás dostal do problémů, v roce 1988 už to nebylo tak dramatické a nikoho ze školy nevyhodily z politických důvodů. Na gymplu se to ještě stalo, ale v druhé půlce osmdesátých let na AMU už ne. My jsme totiž měli oporu i v části pedagogického sboru v čele s rektorem, profesorem Iljou Bojanovským, nesmírně slušným člověkem. Byl to taky jediný rektor vysoké školy, který jím po revoluci zůstal na základě toho, že za ním stáli všichni studenti. Když totiž Jan Fojtík požadoval vyloučení Martina Mejstříka, šéfredaktora školního časopisu Kavárna a spoluorganizátora koncertů na podporu časopisu, na nichž běžně koncertoval např. Filip Topol s Psími vojáky a další kapely, u kterých nebylo obvyklé, že by hrály při oficiálních příležitostech, (natož na akcích SSM), tak rektor Fojtíkův požadavek jednak přímo odmítl a jednak Mejstříkovi zavolal a řekl mu, že jestli má nějaké neomluvené hodiny, ať to dá do pořádku, ať není žádná záminka ho vyhodit, protože bolševici tehdy na to šli nikoli přes politické důvody, ale třeba tak, že člověk neměl zápočet v termínu.

Pro mě osobně byla důležitá jedna věc: na FAMU jako ostatně na většině uměleckých škol, to bylo věkově víc rozvrstvené. Třeba na Univerzitě Karlově nebo VŠE v tom období přece jen studovali lidé obvykle hned po maturitě, byli si věkově blízcí, kdežto my měli spolužáky, třeba i o deset let starší, absolventy jiných vysokých škol, otce od rodin. To prostředí bylo tedy vyzrálejší, víc se hodilo pro vznik nějaké občanské iniciativy. Já bych to vyloženě nenazýval opoziční, ale bylo to svobodnější prostředí než třeba na pedagogické nebo filozofické fakultě. Sociologové tomu říkají ostrůvek pozitivní deviace.

Zvolil jste si sám na studiích nějaké téma, které byste rád rozpracoval, ale učitelé vám řekli, že je nepřípustné? Omezovali vás nějak koncem 80. let během studií ve vaší tvorbě?

Ne, mně se to nestalo, protože ve chvíli, kdy jsme začali hovořit o vážnějším tématu, už končila osmdesátá léta. A na scénáristice, kterou jsem studoval, na rozdíl od realizačních kateder, nehrozil tak velký průšvih. Jiné to bylo na režii, kde se natočil film a pak byl veřejně promítán. Pamatuji si, že v první půlce osmdesátých let Petra Nikolejova za jeho film Praga kaput regni ještě vyloučili ze studia. To byly projekty, o kterých se pak diskutovalo na stranických sekretariátech a vyhazovalo se za ně ze školy. Tuhle atmosféru jsem už na FAMU téměř nezažíval, protože já jsem byl v prváku v roce 1986 a k nám už to jen doléhalo. Ale bylo to i tím, že jsem studoval na scenáristice, a nikoli na režii, kde učili velice politicky konzervativní pedagogové jako Jiří Sequens nebo Jaroslav Balík. Já s Petrem Zelenkou, Igorem Chaunem a Petrem Jarchovským, což byli moji spolužáci, jsme si víceméně mohli psát, co jsme chtěli.

Mluvil jste o tom, že jste byl ve styku s lidmi napojenými na disidentské hnutí. Zapojoval jste se aktivně do opozičního hnutí, nebo jste byl spíše konzumentem věcí, které se kolem vás děly?

Já bych nerad zpětně budil falešný dojem hrdiny. Mně bylo dvacet let, režimem a jeho reprezentanty jsme s kamarády svorně pohrdali a měli jsme pocit, že už to praská ve švech. A ze starších kolegů, kteří na naši radikalizaci nebo větší angažovanost měli vliv, bych rád zmínil Jiřího Křižana, který fungoval jako taková spojka mezi studenty FAMU a Václavem Havlem. Dále náš spolužák David Dušek, vnuk pozdějšího rektora Zdeňka Urbánka, tehdy pracoval jako spolupracovník CNN. David také natočil zásah policie 17. listopadu který CNN okamžitě odvysílala. To bylo velmi důležité, protože to běželo jako hlavní zpráva na CNN už ten večer. Takže podobné jsme měli kontakty, ale pro tu dobu, hlavně pro situaci po zatčení Václava Havla v době Palachova týdne a potom kolem Několika vět, bylo typické, že to vědomí začalo hodně prostupovat do dalších a dalších vrstev společnosti, protože lidé se předtím více báli nebo neměli tolik důvodů k optimistickým prognózám, zejména mimo Prahu. Nikdo prostě nevěděl a podle mě nemohl předpokládat, že situace dostane tak rychlý spád. V období, o kterém tu mluvíme, ale na druhou stranu už Solidarita jednala s vládou v Polsku, konal se pohřeb Imreho Nagye v Maďarsku, z Malé Strany se stalo největší parkoviště Trabantů na světě… Ten posun byl tak velký, že ještě v pětaosmdesátém jsem četl Vaculíka, Kunderu nebo Havla připosraně pod lavicí, zatímco v roce 1988 a 1989 jsme o tomtéž otevřeně diskutovali na seminářích s komunistickými učiteli. Najednou bylo možné, aby ve školním časopise vyšel obsáhlý rozhovor Petra Jarchovského s Ivanem Klímou, Jakub Špalek nazkoušel Dúrrenmatovy Fyziky.

Takže vy sám jste se účastnil demonstrací, například v rámci Palachova týdne?

Já jsem se účastnil jednoho dne v Palachově týdnu a potom až 17. listopadu. V srpnu a říjnu jsem nebyl, ale přišlo hodně lidí z naší školy. Ale já už neměl takový ten předchozí strach, nerozhodoval jsem se, jestli tam půjdu podle strachu. Nakonec mě už v červenci jako signatáře Několika vět četli na Hlasu Ameriky.

Angažoval jste se sám nějak ve studentském hnutí, které připravovalo demonstraci k 17. listopadu?

Na AMU, AVU a VŠUP jsme byli spojení hlavně s časopisem Kavárna, což byl časopis, který vycházel na AMU a jehož šéfredaktorem byl Martin Mejstřík a jeho zástupcem Petr Jarchovský. Kolem nich byli lidé, kteří se angažovali hodně, jako například Andrea Sedláčková a Ondřej Trojan, ti přímo sbírali podpisy pro Několik vět v prvním sledu, (Andrea ještě v létě emigrovala do Francie) My jsme se hlavně snažili organizovat tzv. diskusní fóra. Například když po Palachově týdnu vyšlo prohlášení Ústředního výboru SSM, kde se odsuzují „živly“ a podobné nesmysly, vystoupili jsme za AMU, že s tím prohlášením nesouhlasíme. Přišel tehdejší předseda SSM Vasil Mohorita se svými lidmi, vedla se velice tvrdá diskuse a on slíbil, že přivede nějaké vysoké funkcionáře na diskusní fórum do Městské knihovny, přičemž my jsme se s předstihem dozvěděli, že ti bolševici nepřijdou, že tam budou jenom pěšáci, žádní hlavouni. A tak jsme připravili referáty k prázdným židlím a pozvali veřejnost. Třeba spolužačka Ivana Šopovová měla tehdy obsáhlou přednášku o Václavu Havlovi, který byl v té době ve vězení. Každý měl nějaký referát na aktuální téma, a také jsme tenkrát pozvali Vladimíra Mlynáře s Janem Dobrovským, kteří tam vystoupili za samizdatové Lidové noviny, což na jaře 1989 určitě angažmá bylo. Ale musím říct, že z toho pro nás žádné represálie nevyplynuly, kromě toho, že se vyvinul tlak, aby některé lidi považované za strůjce celé věci vyhodili, ale to se nepodařilo. Ani Martina Mejstříka, ani Pavla Dobrovského ze školy nevyloučili.

Zúčastnil jste se demonstrace 17. listopadu? Vnímali jste ji jako součást vlny protestů v roce 1989, nebo se něčím lišila?

Rozdíl byl v tom, že tahle demonstrace byla oficiálně povolená, ale to, co na ní zaznívalo a jaká byla její celková atmosféra, ta radikálnost, to si nezadalo s těmi předchozími. Musíme si ale uvědomit, že tou dobou už v Polsku vládla Solidarita, padla Berlínská zeď apod. A já jsem až na ten policejní zásah byl v obrovské euforii, protože zaprvé těch lidí byla spousta a bylo cítit, že ani policie neví, co přesně má dělat – až na ten konec. V ulicích byla cítit podpora: lidé dole něco křičeli a ti nahoře v oknech je nezavírali, ale přidávali se. A hlavně, demonstrace, protože šlo o demonstraci převážně mladých lidí, měla ráz happeningu a zazněla na ní i později zlidovělá hesla jako například: „Jakeše do koše.“ A hned po demonstraci, respektive po policejním zásahu, se zrodil nápad spojit případnou stávku studentů se stávkou divadel (To napadlo studenty DAMU, hlavně Pavla Lagnera a Michala Dočekala, už ten večer). Každopádně tahle myšlenka byla velmi euforizující. Byl to – jak se ukázalo – dobrý nápad. Najednou se dal do pohybu proces, do kterého se spontánně zapojila už o víkendu spousta lidí. Následující dva dny vyvrcholily založením Občanského fóra 19. listopadu v Činoherním klubu. A další důležitá věc podle mě byla ta, že CNN odvysílala tu reportáž ze zásahu a že Svobodné slovo jako jediné noviny nenapsalo o hrstce rozvracečů, ale celé to vylíčilo sice opatrně, ale pravdivě.

Do jaké míry k téhle jiskérce, která potom zažehla sametovou revoluci, podle vás přispěla zpráva o smrti Martina Šmída?

To jsme samozřejmě hodně probírali a zprávu jsme považovali za věrohodnou. K smrtelnému úrazu dojít mohlo, protože já jsem tam byl až do konce a vím, že třeba v podloubí Kaňkova domu se určitě objevily nějaké zlomeniny a vážnější úrazy. To, že to zavřeli z obou stran, bylo opravdu velmi zbabělé a drsné. My jsme z vlastní zkušenosti věděli, že k těžkým zraněním dojít mohlo, protože jsme tu brutalitu viděli a zažili. Ta údajná smrt byla něco, co podle mě lidi velice ovlivnilo, protože tohle by komunisti nemohli tak lehce zamést pod koberec a tvářit se, že se nic nestalo. Smrt má svoji závažnost a symboliku, takže to jistě vliv mělo, ale já myslím, že toho „střelného prachu“ bylo i tak až dost: v první řadě míra kompromitace lidí, kteří stáli u moci a kteří se projevovali i na komunistická měřítka naprosto neschopně. Pak jsme také zažívali sbližování se disentu s šedou zónou, např. v uměleckých kruzích spousta lidí podepsala Několik vět, a to i lidé dosud komformní. Byly to různé střípky během celého roku: Petice za Havlovo propuštění, podpis Hany Zagorové pod Několik vět, Zemanův článek v Technickém magazínu, který se šířil, protest šéfdirigenta Neumanna a České filharmonie, solidarita se Stanislavem Devátým v ilegalitě. Zpětně si vybavuji hlavně tu přibývající naději mezi lidmi na jedné straně a tupou bezradnost moci na straně druhé.

Jak jste se dozvěděl o setkání v Činoherním klubu?

Já nevím, ale věděl jsem to tak nějak automaticky, protože už 18. listopadu se začalo pracovat na dohodě, že do stávky půjdou vysoké školy a divadla. Přes nejrůznější spojky, jako byl Jiří Křižan, existovaly kontakty na opozici. Mě vlastně překvapilo, jak najednou ta organizace zcela spontánně a dobře fungovala. Najednou jsme intuitivně věděli, jak sestavit stávkový výbor, jak rozdělit práci, protože na FAMU nebo DAMU později chodily tisíce lidí pro fotky, videa a pro prohlášení, které se množily. Takže vlastně s odstupem času nechápu, jak se to tak rychle rozšířilo, a nevím, kdo mi to řekl, ale pravděpodobně někdo ze školy.

Šel jste tam sám za sebe, nebo jste tam byl delegován? Cítil jste se jako vyslanec FAMU, nebo jako reprezentant určité skupiny studentů?

Vzpomínám si, že tam bylo z FAMU víc lidí, hlavně Ondřej Trojan. Já jsem neměl pocit, že jsem tam za někoho, vnímal jsem to jako samozřejmost. Vyplývalo to z pohybu, do něhož se události dostaly. Organizace a hierarchie se vytvořily až potom ve spolupráci se stávkovými výbory a pak začaly problémy, o kterých se zpětně tolik nemluvilo a nemluví, třeba velice těžká spolupráce v rámci slovenských a českých stávkových výborů vysokých škol.

Měl jste v té době obavy, že by na školy mohla vtrhnout policie a nějakým způsobem to celé ukončit, nebo už jste cítil, že se vývoj nezastaví?

Ve chvíli, kdy se konalo shromáždění v Činoherním klubu, jsem obavy neměl. Zaprvé tam byli oficiální zástupci, jako například Jiří Svoboda, který byl tehdy buď předsedou nebo místopředsedou Svazu dramatických umělců. Nedokázal jsem si představit, že policie sundává z pódia třeba Josefa Kemra. Řada přítomných patřila do oficiální sféry a ten zásah ze 17. listopadu byl navíc skutečně brutální. Společnost se probudila z letargie, protože předtím komunisti mohli říct, že jde o hrstku živlů, kdežto najednou to byl zásah proti studentům, ke kterému se přidala ta fáma o smrti. My jsme řešili na škole (z dnešního pohledu je to směšné), že vysoká škola je akademická půda, a policie tam tudíž nevtrhne. Pak jsme přemýšleli, co se studiem a ateliéry FAMU v Klimentské ulici, což není akademická půda, řešili jsme, jak je zabezpečit. Myslím, že tenkrát někdo dostal nápad, ať tam ti, kteří mají rodiče v milicích nebo v komunistické straně, zůstávají přes noc a ať to rodiče vědí. A fungovalo to.

Myslím si, že první týden nebo čtrnáct dnů se to celé neslo na vlně dobrých nápadů. Já jsem si ty obavy začal připouštět až potom. Bylo to i z neznalosti, abych neříkal, že jsme byli nějací hrdinové. My jsme na vlastní kůži nezažili, jak ta mašinérie dokáže být zdrcující. Věděli jsme, že žijeme ve zbídačeném policejním státě, který vedou kolaboranti. To nám bylo jasné, stejně jako většině národa, ale netušili jsme, jak moc je společnost prošpikovaná policajty a jak je nakažená roky útlaku, strachu a izolace od okolního světa. Já mám dojem, že to celé mělo částečně hladký průběh proto, že velká část mocenské kliky cítila, že si ve svých starých, špinavých šatech už nebude moct vyrazit na nové plesy.

Když si vzpomenete na setkání v Činoherním klubu, co se vám vybaví? Pocity, ideje, spory? Jak na to setkání vzpomínáte?

Já měl pocit euforie, že se dostali veřejně ke slovu lidé, kteří tuhle možnost do té doby neměli. Měl jsem to štěstí, že jsem se díky Jiřímu Křižanovi mohl sejít s Václavem Havlem v takové skupině přátel právě v období Několika vět, a samozřejmě mě těšila skutečnost, že Václav Havel, Václav Malý a další disidenti stojí na pódiu pohromadě s herci z Činoherního klubu a že tam jsou zástupci studentů. To vědomí, že to jde, mě silně nabíjelo, i když samozřejmě došlo ke sporům o povahu původního prohlášení. Jsem přesvědčený, že jinak si to představoval třeba Jiří Svoboda a jinak Václav Havel.

Vy jste v průběhu diskuse poměrně ostře zareagoval na Jiřího Svobodu, který vystoupil jako člen komunistické strany s tím, že i ve straně existuje spousta lidí, kteří chtějí diskutovat.

Musím říct, že tahle slova, která Jiří Svoboda v atmosféře Činoherního klubu prezentoval – jakkoliv jsem s nimi nesouhlasil tehdy a nesouhlasím s nimi ani dnes – vyžadovala na tom místě odvahu. Paradoxně oponovat mu v té atmosféře bylo jednodušší. Stoupnout si před lidi a říct: „Já jsem komunista“ a opakovat tu starou pohádku o hodných komunistech, to vyžadovalo kuráž. Úvodní prohlášení Občanského fóra navíc obsahovalo velice důležitou věc, a to konkrétní požadavek odstoupení Gustáva Husáka a dalších členů ÚV KSČ. O tom se hodně mluvilo a byl to významný moment. Doteď si to myslím, protože se to prohlášení díky tomu odlišilo od předchozích petic a rezolucí, jako bylo Několik vět a v podstatě i Charta 77. Byl jsem přesvědčený, že je nesmírně důležité, aby v prohlášení zůstalo, že za tím vším stojí v první řadě konkrétní viníci, Husák a další, které sem dosadila cizí, okupační moc. To jsou sluhové Moskvy, vlastizrádci a proto musí nejprve odejít. Za stejně legitimní jsem považoval požadavek o zrušení ústavního článku o vedoucí úloze KSČ. Nemůžeme s nimi diskutovat, je třeba aby odstoupili! Jsou to lidé, kteří spáchali zločin na svém národu. A i když se s nimi veřejnost vezla, trpěla je a nějakým způsobem v tom přežívala, tak tohle to je třeba jasně říct. A když se v úterý to prohlášení četlo z balkónu Melantrichu, tak jsem v davu cítil, jakou to má sílu. Řečená pravda.

Někteří měli tehdy v Činoherním klubu pocit, že se žádá příliš, ale mně to připadal naprosto adekvátní.

Vy jste tam použil obrat, že ten jejich rovný závit se neohne, ale že se zlomí nebo něco v tom smyslu. Další vývoj ukázal, že se ten závit mnohdy nezlomil, ale ohnul a dokázali se dohodnout s Občanským fórem. Vyčítal jste Václavu Havlovi, že záhy začal spolupracovat s lidmi, proti kterým původně stál?

Víte co, já udělám takové malé rozlišení. Do roku 1989 bylo jednoduché pronést nějaký radikální soud, protože karty byly rozdané. Já si zpětně myslím, že to, že se například premiérem stal komunista Marián Čalfa, nesouviselo s tím, že u kulatých stolů došlo k nějakým dohodám, které měly zajistit části garnitury měkčí dojezd. Jsem sice přesvědčený, že u spousty věcí se bohužel nepostupovalo radikálně, ale například v tomto případě šlo o to, aby byli spokojeni i Slováci. Berte to prosím jako můj názor.

V ty první dva roky velice rychle vystřídala revoluční euforii „československá“ debata a radikalizující se slovenská strana, vnímající poválečné dějiny odlišně od české strany, a to říkám bez hodnocení. Já mám na Slovensku spoustu přátel, ale od těch převratových měsíců jsem viděl, že to tam je pozadu a směřuje jinam. Myslím, že bez těchto souvislostí o tom nelze mluvit. Vzpomínám si, že když se trochu zradikalizovalo studentské hnutí – my jsme tomu tehdy říkali „ukradená revoluce“, což vymyslel Igor Chaun – konalo se ještě za přítomnosti Karla Schwarzenberga, tehdejšího Havlova kancléře, jednání s prezidentem Václavem Havlem. Celou debatu ale poznamenalo to, že Havel přijel o tři hodiny později z demonstrace na Slovensku, kde na něj házeli rajčata. To mluvíme o listopadu 1990. V téhle situaci dělat chytrého a říkat, že Čalfa neměl být premiérem? Dám vám příklad: Já jsem zažil, když přišel Michael Kocáb do Disku, kde se ve fázi, kdy byla první Adamcova vláda – tedy ještě nebylo vyhráno a Husák stále seděl na Hradě – konal celostátní studentský výbor. Kocáb přišel s tím, že Občanské fórum se dohodlo na tom, že jako příští hlavu státu navrhnou Václava Havla. A tenhle návrh přišli předložit studentům s tím, aby se postupovalo společně. Kdyby Slováci mohli, tak v tu chvíli Kocába zabijí. Doslova řvali jeden přes druhého:„A kto to je? Ak nebude prezidentom pán Dubček, tak my odchádzame! Kto navrhoval pána Havla? Nikto na Slovensku nepozná pána Havla! Já pochybujem, že v Českej republike niekto pozná Václava Havla! Pán Dubček…“ A my na to. „Co blázníte? My tu děláme politický převrat, ne změnu poměrů ve stravování vysokoškolských studentů! “ O tom jednali totiž oni…

Já si myslím, že právě tohle později sehrálo velkou roli, stejně jako po roce 68.

Jiná věc ovšem je, že v jiných oblastech, ať už v průmyslu, u policie nebo v soudnictví, zůstala spousta lidí spjatých s režimem, lidí vydíratelných a jinak poškozených. Tady bohužel žádná demokracie padesát let nebyla. Republika si tolikrát pustila žilou, že na obsazení podobných míst nezbyli lidé. Těch pár nezkompromitovaných soudců zasedlo v prvním Ústavním soudu a nemohli rozhodovat každý spor. Kdo za něco trochu stál, hned seděl o židli až dvě výše, nežli by bylo normální. (Bylo mi jednadvacet, když jsem dostal nabídku být zástupcem ředitele federálního zpravodajství Československé televize, kterou jsem ovšem odmítl.) A k tomu ta chorobná národní neschopnost spolupracovat, nezávidět si, zamindrákovanost kombinovaná s velikášstvím, naivita a tradiční zakyslost. Z toho se samozřejmě nevyjímám. To je kapitola sama pro sebe – naše národní povaha. Naštěstí ale mírná a nemstivá! Myslím si, že by to asi žádný zákon tehdy nenapravil.

A to, že se sice řeklo, že ten režim byl zločinecký, ale zároveň lidé jako Marián Čalfa a další zůstali na špici hierarchie… Zpětně jsou všichni chytří, ale mně s odstupem času připadá, že se při řešení problému nového uspořádání Československa – ve chvíli, kdy ta možnost existovala – s urovnáním minulosti nezačalo spravedlivě. Řada věcí se prostě nedotáhla, protože je zavál jiný, silnější vítr a pak se to odložilo. A jak známo, když se tyhle věci odloží, zbudou na příští generaci. Tatínek Kraus v Pelíšcích navíc říká na jaře 1968 – „Zloději a vrazi z roku 1948 nás chtějí učit demokracii.“ No zkrátka máme ty dějiny komplikované a čas jednoduchých pravd pro nás pominul už na jaře roku 1990.