Slavnostní předání Cen ÚSTR za svobodu, demokracii a lidská práva 2018

12. listopadu 2018 ÚSTR udělil Ceny za svobodu, demokracii a lidská práva

Cenu ÚSTR za svobodu, demokracii a lidská práva obdrželo 12 mužů a žen z Česka i zahraničí, kteří se nebáli vystupovat proti zvůli nedemokratických režimů nebo svým konáním přispěli k lepšímu poznání naší nedávné historie. Slavnostní ceremoniál se konal v Senátu Parlamentu České republiky a zaštítil ho místopředseda Senátu Ivo Bárek.

Cenu za následováníhodné počiny při hájení principů demokracie, svobody a lidských práv získal ruský disident, novinář a obránce lidských práv Alexander Podrabinek, který ve své knize Karatělnaja medicina v 70. letech poukázal na využívání psychiatrie k perzekuci odpůrců sovětského režimu a byl za své aktivity odsouzen k vyhnanství na Sibiři a později i uvězněn. Od konce 80. let působí jako novinář a v poslední době patří mezi hlasité odpůrce ruského i běloruského autoritářského režimu.

Cenu za následováníhodné počiny při hájení principů demokracie, svobody a lidských práv obdrželi také Bulhaři Alexander Dimitrov, Eduard Genov in memoriam a Valentin Radev in memoriam, kteří na podzim roku 1968 zorganizovali letákovou akci proti okupaci Československa a byli za to odsouzeni k několika letům vězení.

Za statečné občanské postoje v době nacistické okupace byli oceněni Helena Steblová, která za druhé světové války zaplatila za svou pomoc partyzánům uvězněním v koncentračním táboře Ravensbrück, a veterán od Tobrúku a Dunkerque Bernard Papánek.  Za opoziční činnost proti komunistickému režimu obdržel cenu politický vězeň Zdeněk Mandrholec, který strávil šest a půl roku v jáchymovských uranových dolech, novinářka a disidentka Daňa Horáková a signatář Charty 77 Ivan Kožíšek in memoriam.

Laureáty ceny za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin byli zakladatel občanského sdružení Paměť Miroslav Kasáček, Zdeněk Procházka, který se věnuje dokumentaci zaniklých obcí v pohraničí, a Kristina Vlachová, autorka řady dokumentů o osudech obětí komunistické diktatury.

Na slavnostním večeru v Senátu si pamětní medaili osobně převzali Daňa Horáková, Kristina Vlachová, Miroslav Kasáček, Zdeněk Procházka a Alexander Podrabinek . Cenu pro Ivana Kožíška in memoriam jsme předali do rukou jeho manželky Martiny Kožíškové, Zdeňka Mandrholce zastoupil jeho vnuk Jáchym Vintr. Za Valentina Radeva in memoriam a Alexandra Dimitrova převzala ocenění Evgenija Dimitrova. Cenu pro Eduarda Genova in memoriam převzal Martin Mladenov. Bernardu Papánkovi přivezl medaili a dekret do místa jeho bydliště ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra už 8. listopadu, Helenu Steblovou pak ředitel ÚSTR navštívil 18. prosince.

Medailonky oceněných

Cenu za statečné občanské postoje v době nacistické okupace a komunistické diktatury získali:

Zdeněk Mandrholec (*1930)

Bývalý politický vězeň, průvodce po trestaneckých pracovních táborech na Jáchymovsku

Zdeněk Mandrholec se narodil roku 1930 v Přerově. Po smrti otce byla rodina vystěhována z podnikového bytu přerovského pivovaru, s matkou a sestrou se přestěhovali do západních Čech. Po ukončení obchodní školy pracoval v česárně vlny v Nejdku. Nesouhlasil s komunistickým pučem v únoru 1948 a při základní vojenské službě v roce 1951 se spolu s kolegy připravoval na boj proti komunistům. Jejich skupina byla odhalena, v roce 1953 byl zatčen a odsouzen k deseti letům za velezradu. Šest a půl roku vězení si odpracoval v uranových dolech na Jáchymovsku (mimo jiné na nechvalně proslulé věži smrti), propuštěn byl při amnestii v roce 1960. Do penze pak manuálně pracoval v podniku Pozemní stavby. Je aktivním členem karlovarské pobočky Konfederace politických vězňů a hlavně neúnavným průvodcem po trestaneckých pracovních táborech na Jáchymovsku. Odkaz obětí brutálních politických represí v 50. letech 20. století je i díky němu stále živý.

Daňa Horáková (*1947)

Disidentka, novinářka, spisovatelka

Daňa Horáková se narodila roku 1947 v saském Grünbachu, později se její rodina přestěhovala do Prahy. Koncem 60. let studovala teologii v New Yorku. Po návratu ze Spojených států se živila prováděním turistů a ve svém bytě organizovala salóny pro režimem perzekvované disidenty. V letech 1975 až 1979 řídila s Václavem Havlem samizdatovou Edici Expedice. Podepsala také Chartu 77. Na konci 70. let se vystěhovala do Německé spolkové republiky. Tam pracovala nejprve jako uklízečka, později jako novinářka na volné noze v časopisech Bunte a Bild i jako zástupkyně šéfredaktora časopisu Welt am Sonntag. V letech 2002 až 2004 působila jako bezpartijní hamburská ministryně pro kulturu. Vedle knihy Den plný pitomců německy napsala a vydala dalších sedm prozaických a publicistických knih. Daňa Horáková možná nepatří k nejznámějším tvářím československého disentu, přesto je jednou z osobností, bez níž by opozice vůči totalitnímu režimu v Československu nemohla existovat.

Ivan Kožíšek (*1948–†2014)

Signatář Charty 77, výrazná osobnost severočeského disentu

Narodil se v České Kamenici roku 1948. Stal se signatářem Charty 77 a podílel se na jejích aktivitách na Českolipsku a ve Šluknovském výběžku. Šířil informace o Chartě po regionu, shromažďoval údaje o pronásledovaných z politických důvodů, podílel se na organizování undergroundových výstav, přispíval do libereckého samizdatového periodika Váhy a podobně. V roce 1981 zorganizoval v Rumburku petiční akci za propuštění uvězněného mluvčího Charty 77 Rudolfa Battěka a byl odsouzen na 7 měsíců za výtržnictví a schvalování trestného činu. Po návratu z vězení se znovu zapojil do opozičních aktivit.  StB jej několik let sledovala a šikanovala a dokonce se neúspěšně pokusila přimět ho ke spolupráci. V roce 1989 se stal členem Nezávislého mírového sdružení, organizoval v Rumburku setkání jeho členů či sháněl podpisy pod petici za propuštění Václava Havla. Přes soustavnou šikanu ze strany StB i VB v těchto aktivitách pokračoval až do sametové revoluce. Ivan Kožíšek patřil v osmdesátých letech k nejvýraznějším osobnostem protikomunistické rezistence v severních Čechách.

Helena Steblová (*1925)

Pomocnice partyzánů vězněná v koncentračním táboře Ravensbrück

Helena Steblová, rodným jménem Lisztwanová, se narodila roku 1925 v Košařiskách na Těšínsku. V útlém mládí byla adoptována manželi Karlem a Marií Haltofovými. Zažila polskou i německou okupaci Těšínska. Na jaře 1944 pomáhala Helena zachránit život těžce raněnému partyzánovi Janu Heczkovi. Ve stejné době se v domě Haltofových příležitostně ukrýval Helenin přítel, dezertér z wehrmachtu a partyzán Pavel Štefek. Helena i její rodiče byli záhy zatčeni gestapem a podrobeni krutým výslechům. Po několika měsících Helenu převezli do koncentračního tábora Ravensbrück. Dočkala se osvobození a domů se vrátila až rok po válce. Helenina matka umístění v nacistickém lágru přežila, otce nacisté zavraždili v koncentračním táboře Sachsenhausen. Brzy po návratu domů se Helena vdala a postupně se jí narodily čtyři děti. V první polovině 60. let pracovala v nejtěžším provozu Třineckých železáren zvaném „aglomerace“ a pak až do konce 70. let ve válcovně stejného podniku. Roku 2012 byla Helena Steblová vyznamenána Záslužným křížem ministra obrany České republiky. Helena Steblová za své hrdinství a ochotu pomoci člověku i v nadmíru nebezpečné situaci tvrdě zaplatila. Těžkým životním okolnostem čelila vždy s neobvyklou a inspirativní poctivostí a odvahou.

Bernard Papánek  (*1920)

Bojovník od Tobrúku a Dunkerque

Narodil se roku 1920 ve Vídni československým rodičům. V roce 1938 odešel z Vídně do Brna a ještě před začátkem války se mu podařilo vycestovat do Palestiny. Tam v roce 1942 vstoupil do československé zahraniční armády, s protiletadlovým plukem bránil severoafrický přístav Tobrúk před nálety německých a italských bombardérů. Po přesunu jednotky do Velké Británie se stal příslušníkem Československé samostatné obrněné brigády. Během bojové akce při obléhání francouzského přístavu Dunkerque v roce 1944 byl těžce zraněn střepinami granátu. Po válce zjistil, že jeho matka i otec zahynuli v Osvětimi. Vrátil se do Československa, ale po únoru 1948 byl degradován, vyhozen z armády a perzekvován komunistickými úřady. V 60. letech s manželkou emigrovali do Izraele, v Československu ale museli nechat děti. V Izraeli si změnil jméno na Benjamin Palgi. Před několika lety se natrvalo vrátil na Slovensko.

Cenu za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin převzali:

Miroslav Kasáček (*1937)

Zakladatel občanského sdružení Paměť, spisovatel

Narodil se roku 1937 v Litohoři u Moravských Budějovic a celý život prožil v Brně, kde odmaturoval na První vyšší průmyslové škole strojní. V průběhu studií se seznámil se svou budoucí manželkou, jejíž rodiče, vlastníci starobylého mlýna, byli perzekvováni komunistickou mocí v souvislosti s událostmi v Babicích. Rok 1969 a nastoupivší normalizace zasáhla i rodinu Miroslava Kasáčka. Za jeho pravicové a protisocialistické postoje mu byl okamžitě zrušen pracovní poměr v Elektrotechnických závodech Julia Fučíka, kde pracoval jako konstruktér. Kvůli špatnému kádrovému posudku měl problémy s nalezením nového zaměstnání, až nakonec nastoupil jako dělník do balírny na Brněnských veletrzích a výstavách. Zde prošel různými dělnickými profesemi. Po roce 1989 byl jmenován do funkce ředitele závodu výroby a montáže na BVV a následně začal soukromě podnikat. Miroslav Kasáček je jedním ze zakladatelů občanského sdružení Paměť, které neúnavně usiluje o připomínání zvůle komunistické diktatury. Také díky jeho úsilí vznikl například pomník obětem železné opony u Mikulova. Velký čtenářský úspěch zaznamenala jeho kniha Mlynáři od Babic, kterou napsal společně s Luďkem Navarou, a k níž shromažďoval podklady už od roku 1968. Je spoluautorem mnoha dalších publikací. V poslední době se věnuje i bývalé brněnské věznici na Cejlu, kde plánuje vytvořit pietu za umučené a popravené vězně.

Zdeněk Procházka (*1954)

Nakladatel, který se věnuje nejen dokumentaci zaniklých obcí v bývalém pohraničním pásmu západních Čech

Narodil se v Plzni roku 1954, většinu života strávil v kraji kolem Domažlic. Vyučil se grafikem a nejprve pracoval v plzeňské tiskárně, později v podniku Elitex. Od časného mládí se zajímal o historii, ve dvaceti letech vstoupil do Klubu Augusta Sedláčka, v němž se zabýval starým hrady a tvrzemi. Po pádu komunistického režimu mohl konečně projevit otevřený zájem o pohraniční oblasti, které byly do té doby běžným lidem zapovězeny. Od roku 1990 se pečlivě stará o zaniklou historii Sudet zejména v oblasti Českého lesa. V Nakladatelství Českého lesa vydal od roku 1991 desítky publikací, v Domažlicích pečlivě opravil renesanční dům, v němž se v krčmě Meluzína koná množství kulturních akcí, zachránil historickou vodní tvrz ve Lštění a v neposlední řadě se věnuje dokumentaci zaniklých obcí v bývalém pohraničním pásmu včetně jejich archeologického průzkumu. Díky jeho práci jsme bohatší o množství příběhů, které by jinak doslova pohřbila zem.

Kristina Vlachová (*1943)

Scénáristka, režisérka dokumentů, která svým dílem pomohla uchovat zkušenosti politických vězňů z 50. let

Kristina Vlachová, vlastním jménem Jana Slánská, se narodila v roce 1943 v Praze. Studovala na katedře rozhlasu, filmu a televize na ČVUT v Praze a filmovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Pracovala jako scenáristka hraných filmů ve Filmovém studiu Barrandov, podílela se např. na scénáři filmu Věry Chytilové Hra o jablko. V roce 1977 odmítla podepsat Antichartu a bylo jí znemožněno věnovat se své profesi. V nakladatelství, kde později našla zaměstnání v redakci omalovánek a vystřihovánek pro děti, zadávala práci autorům z prostředí Charty 77, kteří psali pod krycími jmény. Po vyhazovu z nakladatelství pracovala na různých místech, v roce 1989 jako vrátná na koleji Přírodovědecké fakulty UK, kde s některými studenty pořádala neoficiální filmové semináře. Po sametové revoluci se vrátila ke své profesi a začala točit dokumenty jako například Jáchymovská stigmata o vězních komunistického režimu či dokumenty o Heliodoru Píkovi.  Působila také jako nezávislá investigativní novinářka, v polovině 90. let byla členkou Rady Českého rozhlasu a spolupracovnicí Rádia Svobodná Evropa. Díky filmům Kristiny Vlachové se podařilo uchovat a zpřítomnit zkušenosti politických vězňů z 50. let. Její filmy utvářely názor generace lidí, kteří se tématu začali věnovat ve svobodných poměrech po roce 1989.

Cenu za následováníhodné počiny při hájení principů demokracie, svobody a lidských práv obdrželi:

Alexandr Podrabinek (*1953)

Ruský disident, novinář a obránce lidských práv

Narodil se roku 1953 v Elektrostalu nedaleko Moskvy. Jeho otec udržoval styky s moskevskými disidenty a tohoto příkladu následovali také synové Alexandr a Kirill, kteří se  v 70. letech zapojili do činnosti na obranu lidských práv. Alexandr studoval na lékařské škole a po jejím ukončení pracoval jako zdravotník v záchranné službě v Moskvě. Na základě dokumentů o využívání psychiatrie jako nástroje k potírání politických odpůrců napsal v 70. letech knihu Karatělnaja medicina (Trestná medicína) – první soubor materiálů o psychiatrickém násilí v SSSR. Stal se také členem Pracovního výboru pro zkoumání využívání psychiatrie k politickým účelům, založeném při Moskevské helsinské skupině. Jeho kniha vyšla v USA rusky a poté anglicky, v Sovětském svazu kolovala v samizdatu. Odmítl nátlak KGB k emigraci a byl odsouzen k pěti letům vyhnanství na Sibiři, kde byl nakonec roku 1980 zatčen a odsouzen k třem letům vězení. V letech 1987 až 2000 vedl list Express-Chronika, jeden z prvních nezávislých časopisů v době perestrojky, jenž se věnoval uplatňování lidských práv v sovětském a postsovětském prostoru. V letech 2014 až 2017 moderoval pořad na Rádiu Svoboda (Radio Liberty). V uplynulých deseti letech vystupoval také proti autoritářskému běloruskému režimu Alexandra Lukašenka i proti ruskému prezidentu Putinovi, protestoval proti uvěznění Naděždy Tolokonnikovy z Pussy Riot a proti ruské anexi Krymu. Alexandr Podrabinek patří k těm, kdo dokazují, že starost o lidská práva je trvalým závazkem. Neskončil pro něj ani zatčením a uvězněním, ani pádem Sovětského svazu.

Alexandr Dimitrov (*1947), Eduard Genov (*1946–†2009) a Valentin Radev (*1948–†1995)

Bulharští studenti, kteří vystoupili proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968

Alexandr Dimitrov, Eduard Genov a Valentin Radev, tři studenti Sofijské univerzity, protestovali na podzim roku 1968 proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. V září zhotovili a rozšířili v Sofii a Plovdivu dvě stovky letáků s textem „Pryč s vojsky marionety Živkova z ČSSR!“  V polovině října se trojice ze západního rozhlasu dozvěděla o protestu sovětských občanů proti invazi na Rudém náměstí v Moskvě a rozhodla se letákovou akci zopakovat. Tentokrát v letácích stály věty „Pět sovětských komunistů demonstrovalo na rudém náměstí, co děláš ty?“ a „Vysoké tresty dostala pětice sovětských občanů, kteří vyjádřili solidaritu k ČSSR. Lidé, bděte!“ Distribuci druhé várky letáků zmařilo zatčení trojice na základě udání. Ještě před vynesením rozsudku soudu byli všichni tří studenti vyloučeni ze studia na Sofijské univerzitě.  V lednu 1969 soud odsoudil Eduarda Genova k pěti letům, Alexandra Dimitrova ke třem letům a Valentina Radeva ke dvěma letům vězení, později byly tresty sníženy na tři a půl, dva roky a 14 měsíců. Tři bulharští studenti, z nichž dnes žije už pouze Alexandr Dimitrov, se zařadili po bok mnoha statečných lidí, kteří se nebáli protestovat proti okupaci Československa před padesáti lety. Jejich solidarita s českou společností je pro nás dodnes zavazující.