Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Svitavy

Adresa: Sokolovská 1638, 568 02 Svitavy

  1. Rozhovor s pamětníkem (žena, 60 let)
  2. Rozhovor s pamětníkem (žena, 41 let)
  3. Rozhovor s pamětníkem ( žena, 41 let a muž, 40 let)
  4. Rozhovor s pamětníkem (muž, věk neuveden)
  5. Rozhovor s pamětníkem (žena, 65 let a muž 66 let)
  6. Rozhovor s pamětníkem (žena, 40 let)
  7. Rozhovor s pamětníkem (žena, 59 let)
  8. Rozhovor s pamětníkem (žena, 43 let)
  9. Rozhovor s pamětníkem (muž, 44 let)
  10. Rozhovor s pamětníkem (žena, 61 let)
  11. Rozhovor s pamětníkem (muž, 78 let)
  12. Rozhovor s pamětníkem (muž, 80 let)
  13. Rozhovor s pamětníkem (žena, 70 let)
  14. Rozhovor s pamětníkem (muž, 60 let)
  15. Rozhovor s pamětníkem (žena, 63 let)
  16. Rozhovor s pamětníkem (muž, věk neuveden)
  17. Rozhovor s pamětníkem (žena, 54 let)
  18. Rozhovor s pamětníkem (žena, 64 let)
  19. Rozhovor s pamětníkem (žena, 41 let)
  20. Rozhovor s pamětníkem (muž, 74 let)
  21. Rozhovor s pamětníkem (žena, 61 let)
  22. Rozhovor s pamětníkem (muž, 63 let)
  23. Rozhovor s pamětníkem (muž, 43 let)

Rozhovor s pamětníkem

  • Věk: 60 let
  • Původ: dělnický
  • Vzdělání: střední odborové
  • Zaměstnání: důchodkyně
  • Bydliště: Svitavy

Na co ses tehdy těšila?
Na dovolenou do Bulharska, na to, jak dokončím školu a jak se osamostatníme. Na 1. auto, 1. dítě a nový byt.

Co to bylo vlastně za dobu (70. a 80. léta)?
Byla to okupační doba. Stavěly se nové panelové byty, stát přispíval na děti, jen byl trochu těžší problém se školkami, protože bylo moc dětí.

Co pro tebe bylo důležité?
Abychom měli dobře placenou práci, moje zdraví a zdraví mé rodiny.

Jaké byly tvoje koníčky?
No, hodně se sbíraly odznaky, také etikety na krabičkách od sirek, pivní tácky a hlavně sport a akvaristika. Bylo hodně výstav v akvaristice, protože byla hodně populární. A já jezdila na výstavy ráda, především do Brna.

Jak jsi trávila svůj volný čas?
Trávila jsem ho s mojí rodinou, bavily mě výlety k vodě, sáňkování a lyžování v zimě. Také akvaristika. Často se hrával i fotbal a hokej.

Bylo možné jezdit na dovolenou do zahraničí?
Ano, bylo do socialistických zemí (Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, SSSR…) Já osobně byla v Bulharsku 2krát. Jednou letecky a jednou autobusem.

Jak často se chodilo do pionýru a co se tam dělalo?
Pionýři byli skoro povinní. Chodilo se do nich jednou týdně. A učili jsme se zde jak se chovat k přírodě, jak se chovat ke zvířatům, hráli jsme nejrůznější hry, jak sportovní, tak společenské, jak se slušně máme chovat a také ruční práce (šití, vyšívání.). Vyráběli jsme dárky pro maminky k MDŽ. Moc se mi tam líbilo.

Fenomén céčka, byly opravdu tak populární?
Ano, byly. Hlavně mladí lidé je sbírali a potom je vyměňovali. Existovali nejrůznější barvy a céčka byly i svítící.

Co to byl „Sandokan“?
Sandokan byl seriál o tygrovi, o pirátech a přírodě. Něco jako Robinson Crusoe. Bylo to velmi romantické.

Kdo to byl DISIDENT?
To byl odpůrce socialistického režimu, například Václav Havel anebo Benda.

Co to bylo Rudé právo?
To byl denní tisk. Psalo se zde o politice, o sportu, o kultuře a kritických výlevech proti kapitalismu, výzdvih socialistického zřízení.

Podepsala jsi revoluční odborové hnutí? A co to bylo?
Mělo hájit zájmy pracujících lidí, byly na straně podniků. Mělo to i své výhody, jako např. rekreace, koncerty, k MDŽ se dostávaly dárky, na Vánoce se také dostávaly kolekce.

Co se doma říkalo a co se na veřejnosti říkat nesmělo?
Na veřejnosti se nesměl pomlouvat kdokoliv, socialistický režim atd., ale doma se pomlouvat mohlo. Na veřejnosti se také muselo předstírat, že se nám vše líbí.

Co si myslíš o spartakiádě?
Mně se to moc líbilo. Byl to takový svátek, taková tradice, kdy se nacvičovalo vystoupení. Bylo to jednou za 4 nebo 5 let. Vždy jsme měly dresy. Bylo to jak pro malé děti, tak i důchodce.

Co to byly Bony?
To byly poukázky, za které se nakupovalo v Tuzexu.

Jaké byly fronty v obchodech?
Bylo to hrozné. Třeba 2 nebo 3 dny se musela stát fronta na zboží. Stálo se na elektroniku (pračky, televize, šicí stroje), ale my jsme byli ve výhodě, měli jsme zboží a já dělala v obchodě. Jen jednou děda stál frontu přes noc.

Měli práci všichni?
Ano, práci všichni mít dokonce museli, jinak by mohli být stíháni a později zavřeni do vězení. A hlavně práce byl dostatek, ne jak dneska. Dřív tomu bylo naopak. Dostatek pracovníku, ale nedostatek práce. A každá práce nabízela i své výhody a lákala lidi, aby šli pracovat zrovna do tohoto podniku, protože nabízí vlastní byt nebo různé dovolené a podobně.

Jaké byly pořady v televizi a na co se chodilo do kina?
V televizi běžely hodně seriály. Vzpomínám si na Nemocnice na kraji města, Tři chlapy v chalupě, Byl jednou jeden dům… A do kina se chodilo na sovětské filmy, které byly české, protože americké se sem nedostaly a ani nemohly. To zkrátka neexistovalo. Byly to hodně válečné filmy o 2. světové válce. A každou neděli dopoledne se chodilo do kina na pohádky. Hrály tam klasické pohádky od Boženy Němcové, O medvědu Ondřejovi se tam hrálo, Mrazík a taky Pipi dlouhá punčocha.

Jaká byla móda, co se nosilo?
Háčkované oblečení, rifle, dlouhé vlasy, kytované oblečení, kalhoty do zvonu, kabáty, námořnická trička, styl Hippies.

Jaký byl populární zpěvák a skupiny?
Moderní byly Beatles, dále Karel Gott, Chladil a Simonová, Matuška, Eva Pilarová, Helena Vondráčková. Úspěšný byl Karel Vlach, který měl i svůj vlastní orchestr.

Co bys mi řekla o povinné vojenské službě?
To byla vlastně vojna, která trvala 2 roky. Podle mě to bylo zbytečné plýtvání peněž. Také se hodně mezi sebou šikanovali a určitě se jim muselo stýskat, protože se jich nikdo neptal, jestli chtějí nebo ne. Museli!

Poslední otázka: Jaké byly brigády?
Byly různé. Byly také hodně důležité, protože umožňovaly výstavbu garáže atd. A třeba si pamatuju, že když se vyhlásila železná sobota, tak všichni museli sbírat v sobotu železo.

Rozhovor s pamětníkem

Pamětník: Této osoby si velmi vážím a je mi blízká. V tomto období se narodila, takže se její názor na toto období částečně mění. Otázky jsem si připravila předem a poté mi na ně mamka odpovídala.

  • Jméno: J. S.
  • Místo původu: Svitavy
  • Věk: 41 let
  • Vzdělání: gymnázium s maturitou

Co se ti vybaví, když se řeknou 70. a 80. léta?
70. léta – vybaví se mi nástup do školy, písnička „Robinson“ od Jiřího Korna, která byla často hrána v místním rozhlase, naše první barevná televize, která byla i jedna z prvních v naší obci a společně jsme se u nás se spolužáky dívali na „občasné“ pořady pro děti. Spaní pod stanem, kam nás vždy v noci chodili kluci „strašit“. 80. léta – druhý stupeň ZŠ a zároveň větší zájem o dění kolem nás. Vzpomínám, jak jsme sháněli bony (platidlo v TUZEXU) abychom jsme si mohli koupit například rifle. Mé první rifle byly značky SUPER a do dnešní doby si pamatuji, s jakým nadšením jsem si na ně vystála frontu v Brně v TUZEXU a nesla je hrdě v tašce domů. Také se mi vybaví céčka, Rubikova kostka, „mrkváče“, trička s druky. Poslouchali jsme Hložka, Kotvalda a Michala Davida. Na Kotvalda, což byl náš idol, jsem byla ve 13 letech i na koncertě v Hradci Králové a v Brně. Sháněli jsme časopis Mladý svět, kde vycházely plakáty herců a zpěváků a lepili jsme si je nad postel a do sešitů. Sbírali jsme pohledy, obaly od žvýkaček, ubrousky a různě jsme si je vyměňovali. Také si vybavuji fronty na ovoce, toaletní papír a dokonce na vložky. Všichni jsme také chodili v jednom nebo ve dvou druzích teplákových souprav. Také jsme chodili do Jisker a Pionýra, v tuto dobu jsme v tom ještě netušili v budoucnu tušené. Rádi jsme se fotili v Pionýrských krojích. Dopisovali jsme si s kamarády ze Sovětského svazu a východního Německa. Někdo z nás, i já, jsme si s Ruskou dokonce pionýrské šátky v balíku vyměnili. V těchto letech jsme všechno brali ještě opravdu upřímně a nezištně. Chodili jsme i na bramborové brigády, které nás velmi bavily. Myslím, že je škoda, že v dnešní době je „práce dětí“ zakázána, poněvadž nás naučila vážit si práce a zbytečně neplýtvat penězi. A dokonce ještě spartakiáda z roku 1980. Nacvičovaly jsme s mými vrstevnicemi jako nejmladší žákyně a po vítězstvích v oblastních kolech jsme se dostaly až do Prahy. Zážitek to byl nezapomenutelný. Byly to také povinné Prvomájové průvody, kde jsme vyvolávali hesla jako „Se Sovětským svazem na věčné časy“ nebo „Ať žije KSČ-HURÁ!“ V rukách jsme drželi mávátka, v našich oknech byly vylepeny české a slovenské vlajky. Málokdo se odvážil vlajky nevylepit.

Jak bys popsala svoji důvěru k tehdejšímu politickému režimu?
Na základní škole jsem politiku nevnímala, zajímaly mě úplně jiné věci. Až když jsem nastoupila na gymnázium, situace se změnila. Se svojí spolužačkou jsme zjistily, že nás učí něco jinak, než ve skutečnosti bylo. Můj táta, i přesto, že byl v KSČ, poslouchal, jako zřejmě většina, Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Já jsem se to také naučila a vždy večer v 18:00 jsem si pustila rádio a přes značné úmyslné rušení a šum jsem s napětím očekávala, co se kde děje. Z toho vyplývá, že důvěru k tehdejšímu režimu jsem opravdu neměla a ani jsem nemohla mít.

Řešili jste doma politické záležitosti?
Řešila jsem je s tátou. Ten mě naučil poslouchat již zmíněné stanice, a když viděl, že mě to zajímá příliš, zakázal mi rádio poslouchat. Zamykala jsem se proto v dětském pokoji a tajně poslouchal zprávy. Často jsem kvůli tomu měla i problémy s rodiči.

Věděla jsi o demonstracích v roce 1989, odkud?
O demonstracích jsem věděla z rádia a od mého kamaráda z Prahy. Vždy, když přijel na návštěvu, popisoval manifestaci už v roce 1988.

Jaký si v této době měla vztah ke kultuře?
Ke kultuře jsem měla kladný vztah, jen bylo trochu obtížnější sehnat knihu a hudbu, kterou jsem chtěla. Na knihy se čekalo vždy ve čtvrtek v 16:00 před knihkupectvím. To byly tzv. knižní čtvrtky. Desky zahraničních interpretů se sháněly na různých burzách a trzích. Chodili jsme na koncerty, kde se mezi diváky pohybovala i státní tajná bezpečnost, která měla za úkol sledovat, kdo se těchto akcí účastní a na někoho vypracovat i kompromitující materiál.

Jakým způsobem jsi sháněla věci ke každodenní potřebě?
Věci ke každodenní potřebě jsme nakupovali v obchodech, všechno bylo stejné a jen pár druhů, ale bylo. Na něco se pak stály dlouhé fronty. Někteří chodili na těžce dostupné zboží čekat i den předem, například elektroniku.

Jezdila jsi s rodiči na dovolené?
Na dovolené jsme nikdy nebyli. Byly jsme tři děti, neměli jsme auto, tak to byl většinou jen týden u babičky. Poprvé jsem byla u moře až s přítelem v roce 1994.

Co bylo v té době moderní a co se nosilo?
Nosily se céčka, „mrkváče“, kotníkové tenisky a také třeba důchodky (černé zimní boty pro důchodce). Holky už většinou od 15 let měly trvalou.

Jak se teď s odstupem času díváš na tehdejší dobu (režim)?
S odstupem se na tuto dobu dívám s úsměvem a nostalgií. Na dětství, kterého se politika nijak nedotýká, vzpomínám ráda a někdy bych se na chvíli do těch časů i vrátila. V pozdějším věku bylo na každém z nás, jak se s danou situací vypořádá. Někdo chtěl těžit z režimu a „nějak neuvažoval“ a vstoupil do KSČ, a druhý si raději odpustil výdobytky tehdejší doby a i za cenu perzekuce dal najevo svůj názor. A já, protože jsem byla tak trochu odchována zahraničním rozhlasem, jsem svůj první vzdor projevila v lednu roku 1989. To byl tzv. Palachův týden, kdy mě v zaměstnání tlačili do SSM, což byl Socialistický svaz mládeže, a já jsem nevstoupila a naivně se ptala, jestli ví, co se děje v Praze. Revoluce v listopadu jsem se zúčastnila dvakrát v Brně a do Prahy jsem jela 25. listopadu na Letnou. I když mi tenkrát bylo pouhých 19 let, věděla jsem, že do Prahy jet musím. Rodiče by mě samozřejmě nepustili, proto jsem jela potají a na stůl jsem jim napsala lístek:“Nezlobte se na mě, ale i vy, když byl rok 1968, jste nebyli doma a šli jste do ulic“. Na závěr bych chtěla dodat, že jsem ráda, že převrat byl a máme demokracii, jen s ní bohužel neumíme ještě zacházet. Demokracii cítím jako dobrovolné dodržování morálních zásad, nad kterými bdí naše svědomí. Ovšem, chápeme to tak všichni?

Rozhovor s pamětníkem

  • pamětnice A:
    • věk: 41 let
    • původ: úřednická rodina na vesnici
    • vzdělání: Masarykova Univerzita v Brně, Lékařská fakulta
    • zaměstnání: lékařka v oboru psychiatrie
    • přibližné bydliště: Svitavy
  • pamětník B:
    • věk: 40 let
    • původ: dělnická rodina na maloměstě
    • vzdělání: Masarykova Univerzita v Brně, Lékařská fakulta
    • zaměstnání: lékař v oboru psychiatrie
    • přibližné bydliště: Svitavy

Máš nějaký silný zážitek týkající se komunistického režimu?
A: Ano, strach z války.

A proč?
A: Protože byla tehdy tzv. studená válka, kdy si politické velmoci USA a SSSR vzájemně hrozily vojenským konfliktem i 3. světovou válkou.
B: Prožil jsem v komunismu 18 let, takže jich je hodně. Hlavně si ale pamatuji, jak jsme museli tajit své názory.

Co bylo populární?
A: V televizi byly populární pořady jako např. Televarieté, Karel Gott, Helena Vondráčková, Jiří Korn, Vašek Neckář. Zahraniční zpěváci příliš populární nebyli, protože naši čeští zpěváci přezpívali jejich populární písničky do českých verzí.
B: Skoro nic. To si neumíš představit. Ulice byly šedivé a v obchodě nic nebylo. V rádiu nic pořádného nehráli, a tak jsme tajně ladili stanice ze západu. Třeba Hlas Ameriky, Svobodná Evropa nebo Rádio Vatikán a kolem hranic byly rušičky, ale stejně se to sem dostalo. Bylo to hrozný, když jste věděli, že nemůžete říct, co si myslíte, aniž byste svou rodinu dostali do problémů.

Sbíral/a jsi céčka? A co to je?
A: Ne, nesbírala, ale byly to taková nedokončená kolečka, která se zaklesávala do sebe, a dělal se z nich takový dlouhý řetěz.
B: Chvíli jo, ale rozhodně jsem na tom nebyl závislý jako většina ostatních. Byly to takové barevné věcičky z plastu ve tvaru C a byly různé barvy, tvarování, některé byly i fosforové a ty se pak vyměňovaly. Třeba za 5 obyčejných byl vzácný a za 5 vzácných byl supervzácný…

Jaké byly tvé pocity týkající se prvomájových průvodů?
A: Děsné. Museli jsme chodit s mávátkama v ruce a do toho pršelo a jednou i sněžilo a kolem projížděly alegorické vozy, což byl vůz ozdobený různými pentličkami, ozdobami a květinami. Jediná dobrá věc na tom byla, že jsme po tom vždycky chodili s rodiči na zmrzlinu.

Co se ti vybaví, když se řekne komunismus?
A: Nesvoboda.
B: Fašismus.

Byl/a jsi v dětství někde v zahraničí?
A: Ne.

A proč ne?
Protože jsme nikam jezdit nemohli.
B: Jen v komunistických zemích. V Bulharsku a párkrát v Jugoslávii.

A jaké ti to tam přišlo na rozdíl od nás?
V Jugoslávii měli o trošičku volnější režim, a tak tam měli větší výběr zboží a velké supermarkety.

Účastnil/a ses někdy Spartakiády?
A: Pouze na školní úrovni v rámci tělocviku.
B: Ano. Na základní škole. To si tenkrát nikdo nemohl říci, že se toho nechce účastnit. To bylo, jako když teď máte tělocvik.

Byl/a jsi někdy na nějaké Spartakiádě?
A: Ne, protože jsme komunistickou propagandu nepodporovali.
B: Byl jsem jenom na té, na které jsem vystupoval.

A účastnil se Spartakiády vrcholově někdo z tvých známých nebo rodiny?
A: Pokud vím tak ne, protože jsme nebyli v rámci komunistických akcí aktivní.
B: Mamka byla jednou v Praze, protože dělala cvičení s dětmi s mou sestrou a toho bylo málo. Praha byla speciálně na tu příležitost zásobována zbožím, a tak nám mamka dovezla banány, což tehdy byla velká vzácnost.

Jak se slavily Vánoce a Velikonoce na rozdíl ode dneška?
A: My jsme to slavili velmi podobně jako dnes, v křesťanském duchu. Neměli jste problémy s tím, že jste křesťané? Výchovní poradci na základní škole si rodiče zvali do školy a říkali jim, že by bylo dobré, kdybychom přestali chodit do kostela a do náboženství, protože je to potom problém s přijetím na vysokou školu.
B: Stejně jako dneska.

Jakou muziku jsi poslouchal/a?
A: Dechovky, country, Karla Gotta a Michala Davida.
B: Beatles a Queens, hlavně zahraniční, což byla vzácnost. Když někdo měl zahraniční desku, tak jsme to hned kopírovali a všechno to bylo tajně. Jinak Nohavica zpíval protistátní písničky, a tak jsme ho taky celkem rádi poslouchali.

Chodil/a jsi do pionýru?
A: Jen chvíli.
B: Jen asi půl roku.

A jaké to tam bylo?
A: Nevím, moc si to už nepamatuji.
B: Jak v dětském kroužku. Učili jsme se rozdělávat oheň, morseovku a učili jsme se o zvířátkách… vlastně to bylo jako dneska skaut, akorát to bylo podbarvené tou komunistickou ideologií.

Cítil/a jsi jako dítě manipulaci se svou osobou ze strany učitelů, vychovatelů, televize nebo rozhlasu?
A: Rozhodně, zakázali mi studovat pedagogickou školu.
B: Z rozhlasu a televize určitě, ale u učitelů to bylo podle konkrétní osoby.

Byla vaše rodina nakloněna komunismu?
A: Ne.
B: Ne. Otec se párkrát dostal pracovně na západ, a tak nám pověděl, jak špatně na tom tady jsme. To se ale vědělo tak nějak všeobecně. Akorát kdybychom to říkali nahlas, vyhodili by nás ze školy nebo z práce.

Byli tví rodiče v KSČ?
A: Ne, ani jeden.
B: Mamka ne, ale taťka ano. On se přihlásil v roce 1968, když si myslel, že budou demokratické změny, ale když přišli Rusové, tak se bál odejít, jelikož bych se nemusel dostat na školu.

Poslouchali jste rozhlas ze západu?
A: Přímo doma ne, ale někteří příbuzní ho poslouchali, a tak jsme k nim někdy chodili.
B: Ano, poslouchali, ale kdyby nás u toho chytli, tak by rodiče vyhodili z práce a nás ze školy.

Obával/a jsi se války? A kdy?
A: Ano obávala, hlavně když byl v USA prezidentem Reagan.
B: Ano. Prakticky celou dobu nás komunisti strašili, že bude atomová válka. Se školou se dělala cvičení, co máme dělat v případě výbuchu. Dávali nám plynové masky a měli jsme si dávat na kůži igeliťáky proti radiaci.

Jaké filmy byli populární?
A: Televizní seriály. Třeba Nemocnice na kraji města, nebo Žena za pultem, kterou jsem nesnášela, protože to byla komunistická propaganda.
B: Moc jsme se nedívali na televizi, ale rádi jsme se dívali na zábavní pořady.

Měl/a jsi nějakou brigádu?
A: Ano, v mlékárně, ve vlněně, na poli sbírat kamení, trhat len a sbírat brambory.

A to jsi pracovala i jako dítě?
A:Některé brigády byly v rámci základní školy a to jsem pak pracovala i jako dítě a to nám pak platili 7 Kčs na hodinu.
B: To hodně organizovala škola, sbírat okurky, nebo tak něco.

Co to bylo zboží „pod pultem“?
A: To bylo nedostatkové zboží. To měly prodavačky schované pod pultem a dávaly to známým.
B: To znamenalo, že prodavačky schovávaly dobré zboží jen pro sebe a své příbuzné nebo kamarády.

A měli jste nějakou známou prodavačku?
A: Ano, jednu tetu. Ta nám vždycky říkala, kdy mají dorazit banány a pomeranče.
B: Ne.

Jak jsi prožíval/a rok 1989?
A: Byla jsem na vysoké škole, studovala jsem medicínu, zapojovala jsem se aktivně do stávky, tiskli jsme propagační materiál a rozváželi jsme ho do okolí Brna. Velmi často jsem se účastnila demonstrací a naštěstí nás nikdy nezmlátili.
B: Demonstrovali jsme, věšeli jsme po Brně letáky a jezdili jsme je věšet i do vesnic kolem Brna.

Je dnes patrná změna ve školství?
A: Ano, určitě. Je více zaměřena výuka na cizí jazyky, Ruština není povinný předmět a jsou možné výměnné zahraniční pobyty.
B: Stoprocentně. Teď se ve školách nevymývají mozky.

Čím jsi chtěl/a být jako malý/á?
A: Učitelka, ale nesplnilo se mi to, protože mi přímo výchovná poradkyně řekla, že nemám šanci, protože jsem z křesťanské rodiny.
B: Kosmonautem, kovbojem, co tak chtějí malí kluci dělat?

Proč jsi se rozhodl/a pro své dnešní povolání?
A: Protože jsem chtěla pracovat s lidmi.
B: Ani nevím, bylo mi to takové sympatické.

Byli tví příbuzní v JZD?
A: Myslím, že tam pracovala jedna teta.
B: Ne.

Co ti říká Charta 77?
A: -O Chartě 77 se tehdy vlastně ani moc nemluvilo, spíš se řešila Anticharta a kdo všechno to podepsal.
B: -Tak to byl dokument ustanovující lidská práva, který ČSSR podepsala, ale nikdo to tady nedodržoval.

Podporoval/a jsi ji?
A: Samozřejmě, že zpětně jsem ji podporovala, ale přímo v té době se to u nás doma nijak neřešilo.
B: To jsem byl příliš malý.

Podepsal ji někdo z tvých známých nebo ty sám?
A: Pokud vím, tak ne.
B: Myslím, že ne.

Jak se slavil MDŽ?
A: Ženám se dávaly květiny a tatínek mamince dával karafiáty, ale u nás se to nějak víc neřešilo. Potom se vždycky večer všichni odebrali do hospod.
B: V továrnách se dávaly ženám kytky a taťka kupoval mamince bonboniéru a ve škole jsme se fotili, a pak se z toho dělalo přáníčko.

Jak jsi brala označení „soudruh“, „soudružka“?
A: Jako malá jsem se zeptala paní učitelky, proč se v amerických zprávách oslovují „pane“ a „paní“, a potom si zavolala rodiče do školy.

B: Nějak jsem o tom neuvažoval. Prostě to tak bylo.

Co jsou to bony a tuzex?
A: Bony byly kupony do tuzexu. Což byl obchod, kde se daly koupit třeba rifle.
B: Tuzex byl jediný obchod, kde se dalo sehnat zboží ze západu, a bony byly kupony do tuzexu, poněvadž se v tuzexu neplatilo penězi. Bony se získávaly, když někdo vzácně pracoval v cizině, tak mu to vyměnili za bony a opravdové peníze si nechal stát.

Jak se tady řešil Černobyl?
A: Vůbec jsme tady prvně nevěděli, že se tam něco stalo. Potom se to tutlalo.
B: Neříkali nám pravdu a zmenšovalo se to a ve chvíli, kdy se měly jíst jodové tablety, nám říkali, že je vše v pořádku. Závěrečná reflexe: Zdálo se mi, že pamětnice A nerada vzpomínala na šikanu kvůli víře, jinak byla otevřená všem dotazům. Odmítla ale, stejně jako pamětník B, nahrávání rozhovoru, takže jsem ho musela rovnou zapisovat. Jinak pamětník B neměl žádné zábrany.

Rozhovor s pamětníkem

Kam si tehdy s rodinou jezdil na dovolenou? Jezdili jste na ni často?
 Na dovolenou jsme jezdili především po ČSSR, dvakrát jsme byli u Balatonu v Maďarsku, na podnikové dovolené.

Byl jsi kutil? Co se tehdy dělalo ve volném čase?
Byl jsem členem Svazarmovského Modelklubu, kde jsme stavěli létající modely letadel, se kterými jsme se potom zúčastňovali závodů. Od 14 let jsem trénoval atletiku.

Říkali jste si v tajnosti mezi sebou v rodině něco, co jste nesměli říkat na veřejnosti?
Ne.

Chodil jsi v mládí do Pionýra? Jaké to tam bylo?
Ano, chodil. Problém byl v nedostatku kvalitních pionýrských vedoucích, jednu dobu jsme se v pionýrském oddíle dokonce scházeli bez vlastního pionýrského vedoucího. Nepamatuji se, že by pionýr byl příliš ovlivněn ideologií. Byla to pro mne volnočasová aktivita, díky které jsme mohli rozvíjet své dovednosti a znalosti mimo školu a byla to i možnost cestovat s třídním kolektivem bez školního dozoru.

Účastnil ses někdy Spartakiády? Byla opravdu tak megalomanská?
Spartakiády jsem se nezúčastnil, na ZDŠ naše škola necvičila. Na gymnáziu jsme kvůli žloutenkové epidemii účast museli zrušit. Byla to opravdu megalomanská akce, která se sportem neměla mnoho společného. Pro mne osobně byly zajímavější doprovodné sportovní akce, jako např. Spartakiádní sportovní hry mládeže. Takovéto celostátně organizované sportovní akce se v dnešní době bohužel již nekonají ke škodě sportovní vývoje dnešní mládeže.

Jaké to bylo v povinné vojenské službě? Vnímáš její zrušení negativně?
Základní vojenskou službu jsem absolvoval jako absolvent VŠ. Absolvování vojenské katedry bylo velmi ponižující vzhledem k mentální úrovni vojenských lektorů. Roční vojenská služba pro mne znamenala především zpožděný začátek mé profesionální kariéry a zároveň jsem musel přerušit svoji sportovní činnost a bylo velmi složité navázat po absolvování vojenské služby. Zrušení vojenské služby vnímán pozitivně.

Byl jsi někdy v Tuzexu? Jak na tebe působil tento fenomén?
Ano v Tuzexu jsem několikrát nakupoval, bylo to jedno z mála míst, kde se dalo sehnat západní zboží, jako např. rifle nebo některé potraviny. Je zajímavé, jak snadno se daly tenkrát sehnat tuzexové bony.

Stály se tehdy před každým obchodem tak dlouhé fronty? Opravdu bylo tolik nedostatkového zboží, jak se dnes říká?
Ano, fronty se stály, pamatuji se, jak vždy ve čtvrtek jsem stával frontu na nové knihy před knihkupectvím. Pamatuji se také, že nebylo možné koupit jízdní kolo nebo běžky.

Sbíral jsi „céčka“?
Ne.

Jak jsi vnímal všechny ty svátky a prvomájové průvody?
Vnímal jsem to jako standardní povinnost. Zvláštní bylo, že se většinou svátky musely potom nadělávat v sobotu.

Koupil jsi někdy Bony od „veksláků“, směnil si je za valuty, nebo jsi nikdy žádné neměl?
Sám osobně jsem nikdy bony od veksláků nekupoval.

Měli tehdy opravdu všichni práci, jak hlásala KSČ? Pracoval jsi na místě, které sis přál?
Pracovat museli všichni, já osobně jsem pracoval na místě, které jsem si sám vybral. Problém byl spíše v přezaměstnanosti, kdy na jednom pracovním místě bylo i více pracovníků.

Byla chuť lidí pracovat víc, než by museli?
Pracovní angažovanost byla velmi nízká. Lidé se více zajímali o své mimopracovní aktivity a melouchy.

Co jsi poslouchal za hudbu, byl to populární Karel Gott, Michal David, nebo underground?
Poslouchal jsem tehdy rockové kapely, jako např. Olympic, Framus 5, nebo Etc.

Vznikaly za dob Barrandova lepší filmy a televizní pořady než dnes?
Určitě v této době vznikaly lepší komedie a zábavné pořady.

Četl jsi Rudé Právo, bylo plné propagandistických článků, nebo se v něm našly i neutrální pohledy na politiku?
Ano, Rudé Právo jsem četl, bylo především propagandistickým tiskem KSČ, charakteristické také bylo, že ve všech novinách se tiskly prakticky stejné články.

Poslouchal jsi zahraniční radiové stanice, jako je například Svobodná Evropa?
Velmi zřídka, spíše ze zvědavosti.

Znal jsi někoho, kdo odmítal volit KSČ?
Ne.

Jak si vnímal tehdejší politiky, sedí v dnešní vládě pořád stejné typy, nebo je vidět jejich výrazná polistopadová obměna?
 Tehdejší politiky jsem vnímal jako staré lidi bez jakékoliv erudice, kteří své posty získali pouze za zásluhy, a neměly žádný důvod obhajovat svou prací tyto pozice.

Jak si v té době vnímal Západ? Byl jsi i proti hlásání režimu přesvědčen, že je výrazně před námi?
Pamatuji se, že i výrazní zastánci politiky KSČ jasně přiznávali jasný náskok vyspělosti západní společnosti a ekonomiky.

Vnímal jsi veřejnou kampaň proti Chartě 77?
V době Charty 77 mi bylo 13 let a prakticky nic jsem o ní nevěděl. Až později, v 80. letech, kdy Charta byla pomlouvána, přitom se nikde nesmělo zveřejňovat její požadavky.

Omezoval tě nějak tehdejší režim, například ve studiu?
Ne.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětníci:
    • věk: děda: 66; babička: 65
    • vzdělání: děda: Střední průmyslová škola – železnictví; babička: Střední ekonomická škola
    • bydliště: Pardubický kraj

Dědův úvod:
Po 2. sv. válce byl svět rozdělený mezi východ a západ. Když se porazilo Německo, tak tam byly 4 sektory – sovětský, francouzský, anglický a americký. Proto se rozdělilo i Německo a byla Studená válka. Tady byla víceméně nesvoboda a i ten ekonomický systém byl takový, že se všecko znárodnilo. Komunisté vyhráli v 48 nebo ještě dřív ve 46 volby hlavně tím, že se zakázala agrární strana a ti agrárníci, něž aby volili jiné strany, tak volili raději komunisty. Navíc tady byla euforie z toho, že nás Rusko osvobodilo. Tím, že ve 46 vyhráli komunisti volby, tak si obsadili všechna silová ministerstva – národní obrany, hlavně vnitra a dosazovali tam svoje lidi a ve 48 dá se říct, že udělali puč a od té doby už jsme tady měli jen komunisty. Hesla – předtím, že budou podporovat živnostníky, tak to bylo tak, že i holiče znárodnili – holiče, všechny obchody, všechno se znárodnilo. A toto pokračovalo, samozřejmě proti tomu byla averze – v 50. letech to bylo fakt kruté – tam, když někdo něco řekl, tak ho hned zavřeli – byly inscenované procesy – s letcema z Anglie – a tam skutečně padaly tresty smrti. To byla proti 68. roku selanka – něco úplně jiného. A tohle bylo v celém Východním bloku – v Polsku a Maďarsku se proti tomu v 50. letech ozvali a v Máďarsku byli potom lidé popravení a bojovalo se tam i tankama. Taky všichni měli sovětská vojska na svém území. My jsme ta sovětská vojska tady neměli a u nás se sice v 50. letech proti tomu brojilo, ale po zbrojině se proti tomu nic neudělalo – to bylo jenom v Polsku a Maďarsku. Proto, když v 68 už i ti komunisti viděli, že je to tady hodně špatné, tak se z nich vytvořilo jakési reformní křídlo, ale byli to furt komunisti. A ti se snažili, aby se to tady nějakým způsobem zlepšilo. A to vyústilo v tak zvané Pražské jaro. To začalo sjezdem spisovatelů, a potom už se k tomu připojovali i jiní lidé – byl tady takzvaný Klub angažováných nestraníků, Klan 231 a takové skupiny, které byly vyloženě proti komunismu, ale pořád to byla taková euforie, že Dubček měl představu, že komunismus se dá reformovat – to v žádném případě není možné. Takže když to už přerostlo – Brežněv byl tenkrát v Rusku jako 1. tajemník, jako ten nejvyšší člověk v Sovětském svazu, tak sem poslali vojska a ta nás 21. srpna obsadila – do kasáren tady přišli Rusáci a bylo po demokratickém procesu. Samozřejmě oni si k tomu vzali i východní Němce, Poláky, Bulhary, Máďary a jediní, kdo s nima nešel, byli Rumuni, ti tady nebyli. A zas to tady bylo prostě sešněrované, ale úplně jiným způsobem než v 50. letech.

Myslíte, že to bylo v 70. a 80. letech horší nebo lepší než teď?
Děda: Jednoznačně ta doba byla špatná, protože tady byli StBáci, kteří se tady o spoustu lidí zajímali. Nebylo jižní ovoce, to byla náhoda, když bylo v obchodech – většinou někdy před 1. Májem, aby lidé šli do průvodu, anebo něco před Vánocemi. Určitě se nedá srovnat, jak to bylo teď a předtím.

Jak to bylo s komunisty po roce 68?
Děda: Ti komunisté, kteří si v roce 60 stoupli a byli vyloučeni z KSČ, pak většinou byli přeřazeni v zaměstnání na nějakou jinou práci, ale my jsme je zas tak moc nelitovali, protože řada z nich byli komunisté, kteří přišli na ty funkce po kvalitních lidech, kteří byli vyhozeni v 50. letech a byli zavřeni, takže když oni tam někde přišli o práci, tak je nezavřeli, ale dostali nějaký jiný místo a je pravda, že někteří na to doplatili – třeba dělali dělnické profese a tak. A po roce 68 byl nedostatek komunistů i na takové ty funkce, jako byli dispečeři, provozní vedoucí směny, a tak paradoxně my, kteří jsme k nim neměli nějaký kladný poměr, jsme se dostávali na místa, kde bylo potřeba tu dráhu, která byla tenkrát hrozně přetížená nějakým způsobem uřídit. Takže paradox byl v tom, že my, kteří jsme byli nestraníci, jsme potom řídili ty straníky, kteří stejně na tu práci, co jsme dělali my, neměli. A jinak si myslím, že se nám až zas tak špatně nežilo, protože i řada těch vedoucích pracovníků tam byli lidé rozumní, a nejen když měl vysokou školu, tak věděl, že jestliže potom vstoupí do strany, tak bude dělat výpravčího třeba celý život, no tak se tam ukryl – byli to lidé s podobným smýšlením, jako jsme měli my, jenomže ho nemohli moc dávat najevo, ale těch zas tolik nebylo.

Jak jste trávili volný čas?
Děda: Volný čas jsme trávili prací, protože jsme měli velkou zahradu, a tak se pěstovalo hodně na zahrádce, to není jako teď, že se všechno koupí, to ani tenkrát nebylo – pěstovali jsme si brambory a drželi jsme zajíce a slepice. Samozřejmě jsme museli jezdit za tvým pradědečkem, a tam jsme taky měli velkou zahradu, takže se na té zahradě neodpočívalo, ale spíš dělalo, ale to nikomu neuškodilo, a v pohodě jsme to zvládali.

Kam jste jezdili na dovolenou?
Děda: Jezdilo se po Čechách, koupili jsme si stan, měli jsme žiguláka, ten měl větší kufr, takže tam se nám vešlo i jídlo na dovolenou a vždycky těch 14 dnů jsme někde stanovali – od Západních Čech, tady přes Vranov, Senec, v Tatrách jsme byli, na Šíravě, na Duchonce – spíš tady. A protože jsme měli režijní průkazky, tak jsme jezdili na takové ty jednodenní výlety k moři – do Warneminde, do Sasnic, do Polska, kde jsme byli vždycky tak jednou, dvakrát za rok. Do Maďarska jezdily ženy nakupovat, protože tam se pletly svetry v domácích dílnách. Už jsme se smířili, že nemůžeme cestovat nikde do západních zemí, to byly určité skupiny lidí, mezi které jsme patřili my, že jsme ani ten devizový příslib nedostali – my jsme o něj prostě nežádali. Ani do Jugoslávie jsme tenkrát nejeli.

Takže ani tam se nesmělo?
Děda: Tam se smělo, ale tam to bylo takové zajímavé, že z Jugoslávie, kdo chtěl, mohl utéct na západ – takže režim měl strach, aby se jim to tady nevylidnilo, tak ty lidi běžně na západ nepouštěl a Jugoslávie, to bylo něco mezi tím.

A vy jste nechtěli utéct?
Děda: Ne, my jsme neměli zájem utéct, protože jsme neznali řeč, neměli jsme nikde nikoho známého, … všichni nemohli utéct.

Chodili jste na brigády?
Babička: Když jsi chtěla místo ve školce, tak se tam musely odpracovat nějaké hodiny třeba na zahradě nebo při úpravě školky, to bylo běžné, aby se děti dostaly do školky. Děda: Byly vyhlášeny akce Z (zvelebování) a některé byly třeba dobré. Když nebyla kloudná prodejna, protože žádní soukromníci být nemohli, tak se tam udělalo třeba nějaké nákupní středisko, kde lidé pomáhali. A to bylo víc takových akcí ve městech – třeba na ulicích, že se upravovaly ulice, vysazovaly stromky – to bylo všecko neplacené. Bylo to nepovinné, kdo nechtěl, nemusel, ale většinou ti lidé šli, protože se jednalo o jejich ulici, o jejich okolí, tak aby to bylo upravené. Babička: A potom, jak jsem chodila na cvičení na Sokola, tak tam se také něco upravovalo, tak jsme tam hrabali listí a takové věci.

Bylo povinné chodit na prvomájové průvody?
Děda: Ano, ale protože já jsem dělal turnus, tak jsem se tomu vždycky nějak vyhnul, ale jednou jsem do průvodu jít musel, protože zjistili, že jsem nikdy nebyl – přímo mně řekli, ať si s tím nezahrávám, tak jsem jednou za ta léta šel. Babička: Já jsem do průvodu taky nešla, protože děti byly malé, tak jsem je vzala do kočárku nebo za ruku a šli jsme po ulici a dívali jsme se na průvod. Takhle jsme většinou prožili ten prvomájový průvod. Pak jsme šli do samky, tam byla zelenina a ovoce, tak jsme si tam vystáli nějaký banán nebo pomeranč a šli jsme domů.

Kudy se šlo?
Děda: Většinou se začínalo ve Vigoně, my jsme museli mít v oknech prapory, na to byla taky kontrola. Potom se seřadili před náměstím a ve velkém průvodu šli na náměstí, kde se řekl projev. Projev byl o tom, jak jsou na západě špatní, jak se u nás buduje, jak se máme dobře, jak se u nás plní plán, jak se vyrábí. Ale výrobky tady nebyly, protože se pořád zbrojilo, vyváželo se do Ruska nebo se vyrábělo zboží na sklad. A zboží, které bylo potřeba se nevyrábělo.

Dalo se vyhnout frontám na ovoce?
Vyhnout se jim nedalo – když nebyla fronta, nebylo ovoce a pokud bylo ovoce, tak se to hned poznalo, protože tam byla fronta. Taky se stalo, že jsi byla už třetí na řadě a prostě řekli, že už nemají. Ale to bylo na všecko, nejen na ovoce.

Byla zelenina pořád?
Děda: Naše ano, taková ta běžná.

A ovoce?
Děda: My jsme měli na zahradě 40 stromů jablek, tak jsme ovoce nekupovali, ale jablka byla asi taky.

A pečivo?
Děda: Bylo, nebyl sice takový výběr, jako teď – byl jeden druh chleba, jeden druh rohlíků, jeden – dva druhy sýrů, jogurty ani moc nebývaly, těch mléčných výrobků bylo strašně málo. Do jogurtu se dávaly různé džemy – tenkrát se opravdu hodně zavařovalo, ale to bylo běžné.

Chodili jste nakupovat do tuzexu?
Babička: Nechodili, protože jsme neměli bony a neměli jsme žádnou možnost bony získat. Děda: Nějaké bony jsme kdysi měli – možná nějakou čokoládu jsme tam koupili, ale běžně ne.

Jak se získávaly bony?
Děda: Stáli tam veksláci a oni ti je vyměnili, jedna ku pěti, když jsi kápla na dobrého veksláka. Babička: Bony to byly takové poukázky a za ty se kupovalo zahraniční zboží. To se hned poznalo, kdo měl rifle z tuzexu.

A ceny obecně byly nižší než teďka?
Děda: Vzhledem k tomu, že ty platy jsou x krát větší než tenkrát, tak když to porovnám, jsou ty ceny podobné – maso, uzeniny, tak v tom nevidím žádný markantní rozdíl – výdělky byly tenkrát třeba 10 krát nižší než teď, tak když to bereš úměrně k výdělkům, je to pořád zhruba stejné. Maso bylo ale určitě dražší, naopak mléčné výrobky byly tenkrát levnější.

A bylo zboží kvalitnější než teď?
Děda: No bylo jenom naše maso, ale vozily se sem čínské konzervy. To české maso bylo ale kontrolováno, věděla jsi, že by v tom nemělo být nic špatného.

Měli jste barevnou televizi?
Děda: Měli. Získali jsme ji od jednoho řidiče kamionu z Ruska, který sem jezdil pro maso, a v chladícím boxu pašoval televize a rádia. Zastavil tady a bral naftu, tak nám potom příště přivezl barevnou televizi. To byly teprve začátky barevných televizí, to ještě nebyly tak kvalitní. Všechny ty spoje byly z toho mrazícího boxu úplně přemrzlé, tak nám to tady jeden známý všechno spojoval, sletovával – ale měli jsme barevnou televizi. To byla televize, která vážila alespoň sto kilo. A tvůj tatínek byl zrovna na spartakiádě v Praze, tak jsme měli barevný záznam spartakiády.

A to už bylo barevné vysílání?
Děda: Bylo, ale každý to neměl, to měl jen málokdo.

Co bylo za programy?
Děda: Tenkrát byl asi jen jeden program, pak začal i druhý, ale byli jsme rádi, že byl vůbec nějaký.

A co tam dávali?: Filmy, to bylo všechno převážně budovatelské, spíš z pracovního prostředí. I když ty seriály byly kolikrát pěkné – od Dietla – dnešní seriály se k těm dřívějším nedají přirovnat – nebyly to takové 300 dílů, bylo to tak 10 – 12 dílů, dalo se na to koukat. Vždyť to teď kolikrát opakujou. My všichni školou povinní, Nemocnice na kraji města, Chalupáři – na to se dalo koukat tenkrát i teď. Když teďka pustíme televizi, tak říkáme, že bylo kolikrát daleko lepší vysílání – takových seriálů, jako byl Major Zeman. Děda: To bylo ale vyloženě, že ta realita byla překroucená. Třeba ten případ v Babicích, jak se tam hýbal ten křížek a takové, tak to bylo ve skutečnosti proto, že tam byli silní sedláci, kteří nechtěli vstoupit do družstva, tak tam museli udělat tenhle případ, aby tam ty lidi a sedláky postrašili a potom založili družstvo. Takže dokonce obětovali nějaké komunisty, kteří byli zastřeleni a zinscenovali tam tadytu protistátní skupinu. Ten jejich vedoucí, to byl celkově problémový člověk … ale jednoznačně to bylo udělané tak, aby se tam založilo družstvo, a aby ty lidi zastrašili. Bylo to všechno ukazované tak, aby to bylo ve prospěch režimu, ale ta skutečnost byla jiná. I film Všichni dobří rodáci, který se natočil v 68, tady z vysočiny, je to z Bystrýho, to všechno dobře ukazuje – ten byl okamžitě zakázán, a přestože byl natočený za dob komunismu, tak tam docela dobře ukazuje, jak to ve skutečnosti bylo v těch 50. letech.

Dávali v televizi nějaké zábavné pořady?
Děda: Zábavných pořadů bylo víc a byly možná lepší než dneska, protože to teď kolikrát opakují – na silvestra nebo ty estrády. Ale to je podle každé generace. Takové ty pořady, co nebyly zpolitizované, byly ke koukání, možná lepší než teď.

Co bylo v televizi politického?
Děda: Skoro všechno – hodně filmů. To byla cenzura a do novin ani do televize se nedostalo nic, co by neprošlo cenzorama – to byla oficiální funkce – cenzor, a to byli lidi víceméně spojení s StBákama. Proto také ten film Všichni dobří rodáci vůbec neprošel.

Co tady vycházelo za noviny?
Děda: Rudé právo, to bylo dvakrát tlustější než ostatní. Potom byla Mladá fronta, Práce, Mladý svět. Ale v celku byly ty články všude stejné.

Četli jste nějaké časopisy?
Babička: Těch časopisů moc nebylo, na stánku byly tak dva. A děti odebírali ABC, to byl dobrej časopis. Potom byla Vlasta, to byl takový jediný ženský časopis a ten ještě pořád vychází. Potom jsem odebírala časopis Naše rodina, to bylo o všem možném – zdraví, o dětech, vaření. V té době výběr nebyl velký, ale dalo se to číst. Děda: V práci byly dotazníky, jestli odebíráme Rudé právo, tak jsme vždycky napsali, že ho odebíráme, ale nikdo to nikdy nezkontroloval – nikdy jsme ho neodebírali.

A tady vycházely jenom české knížky?
Děda: Převážně ano, ale byly tady i přeložené ruské knížky.

Chodili jste do kina?
Děda: Do kina se chodilo víc než v dnešní době, protože v televizi byl jen jeden program. Většinou to byly ruské filmy, ale i francouzské, italské a další.

Poslouchali jste rádio?
Děda: Denně. Tady byly tak tři české stanice. Hudba se dala poslouchat – to byly české, ale i zahraniční písničky, především dechovka. A pokud tam moc neplácali, na ty lži už byli lidé zvyklí, tak to přešli. A pak se dala poslouchat Svobodná Evropa, pokud to nebylo moc rušené – to jsme chytali obtížně, protože tady u nás byla silná rušička a to muselo být fakt dobré rádio, aby to odrušilo a někdy ani to nestačilo. Hlas Ameriky se poslouchal, to byly takové relace vždycky, o tom, co se ve světě ve skutečnosti dělo. To pak od určité doby nesměli rušit, protože to bylo jako oficiální Americké vysílání. Svobodnou Evropu rušili pořád, to mohli, protože to nebylo jako oficiální vysílání.

Bylo školství stejné?
Děda: Tenkrát bylo jenom 8 tříd. V té době byl mnohem větší respekt a učitel znamenal mnohem víc. Obzvlášť na vesnicích, to byl vždycky někdo – farář, učitel a starosta.

Jaké byly VŠ? Babička: Nebylo jich tolik, ale byly kvalitní. Děda: Technické vysoké školy byly opravdu kvalitní. Tam když se někdo dostal díky komunistickým rodičům, tak stejně většinou vypadl. Protože to bylo dost náročné studium. Na humanitní obory, práva, tam bylo dost uchazečů, tam se většinou dostaly děti komunistů.

Bylo zdravotnictví stejné?
Děda: Teď jsou úplně jiné přístroje. Tenkrát tolik přístrojů nebylo – byl rentgen, a proto mohla být nemocnice v každém městečku. Dneska se sice nadává, že do nemocnice je daleko, ale ty nemocnice, co zůstaly, jsou mnohem líp vybavené.

Byla v té době povolená církev? Děda: Byla, ale bylo to potom omezení v rodině. Děti se špatně dostávaly do škol, šlo to s tebou v posudcích. Když šel někdo na učitele, tak nemohl být v církvi a musel z ní vystoupit.

Muselo se chodit na volby?
Děda: Ano, ty byly povinné, ale nám se podařilo se tomu párkrát vyhnout. Ale jestliže si člověk nechtěl dělat potíže, tak tam šel. To byla jen jedna kandidátka – kandidátka Národní fronty. Takže se vzala obálka, nic se nepřeškrtávalo a hodilo se to tam.

A měly ty volby vůbec smysl?
Děda: Ty volby, to byla vyložená fraška, ale protože by na sebe člověk poukázal a mělo by to ovlivnit, jestli se děti dostanou na školu nebo nedostanou, tak se tam většinou šlo. Ale mně se tam párkrát podařilo nejít, protože jsem byl pryč. Chodili jste na nějaká školení? Děda: Museli jsme chodit na politická školení, my jsme jim říkali “politická školení pro pomýlené“. Vždycky jsme to tam prospali – a mohl si člověk myslet ledasco, ale nesměl to říkat moc nahlas. Nebo nás tam někdo podepsal, anebo já jsem tam šel a podepsal jsem někoho jiného. Tak nějak, abychom zase neměli 100 procentní účast, protože pak by nás dali jako moc aktivní do nějakého vyššího stupně a tam už by se chodit muselo. Tam chodili i komunisti a každý ředitel podniku a každej vedoucí pracovník musel mít vysoký učení Marxismu-Leninismu. To už jim platilo jako vysoká škola.

Byli jste sledováni?
Děda: Sledováni byli všichni lidé. Každej rok musel být posudek. Všichni technicko-hospodářští pracovníci museli mít každý rok posudek a součástí toho hodnocení bylo i jak se projevuje politicky, takže se muselo chodit na schůze. Ty posudky se zakládaly a každý měl svůj kádrový spis. A ty nám potom v 89 všem rozdali. Babička: Když se šlo do jiného zaměstnání, tak ta složka šla pořád s tebou.

Kdo se mohl připojit do Charty 77?
Děda: To byl spolek lidí, kteří byli proti režimu, ale né všichni, kteří byli proti režimu do té Charty vstoupili. Třeba Klaus v Chartě nebyl, a přesto je prezident. Já jsem o té Chartě 77 mluvil s tvým pradědečkem – on byl dopravní komisař na okrese a v 50. letech od policie odešel, to už to byli StBáci. A když jsem s ním o Chartě 77 mluvil, tak říkal, že je prošpikovaná jednak StBákama, jednak lidma, kteří byli vyhozeni z partaje v roce 68-69 a to byli lidi, který nahrazovali ty kvalitní lidi na jejich místech. A pak tam byli samozřejmě lidé, jako třeba Havel, který chtěl, aby se to změnilo, ale i on kolem sebe měl spoustu takových lidí – ti rockeři a takový, že to byli lidé, kteří by byli proti každému režimu. Byla to ale potřebná skupina, protože to byli lidi, kteří proti tomu režimu skutečně něco dělali. Ale v době, kdy v Rusku byl Brežněv a ti jeho nástupci, tak by s tím nikdy nic neudělali. Tam stačilo fouknout a… Teprve když tam přišel Gorbačov, tak vlastně umožnil rozpad komunismu, protože bez toho by nepomohlo ani 10 chart. Pomohl tomu hodně i papež, byl první neitalský papež – Jan Pavel II, to byl Polák. A to si myslím, že bylo uděláno tendenčně, aby to tomu komunismu tady lidově dalo zabrat. Ale tahleta Charta pro lidi velký význam neměla, protože kdyby tam místo Gorbačova přišel takový Brežněv, tak by se tady s tím stejně nic neudělalo a byl by tady komunismus dál.

Takže do Charty 77 šli jenom významní lidé?
Děda: Šli tam i významní lidé. Lidé, kteří měli zázemí, byli podporováni tady, ale i lidma z ciziny. Ale pak tam byla řada lidí, kterých si normální člověk nemůže moc vážit.

Když v roce 86 vybuchl Černobyl, byli jste úplně bez informací? Děda: Kdyby se to stalo v západním Německu, měli bychom jen nepravdivé informace. Ale tím, že se to stalo v Rusku, jednak to byla první taková katastrofa, takže těch informací nebylo vůbec dost. Ale ty informace nám Rusové nechtěli zveřejnit. A špatné bylo to, že to zrovna foukal východní vítr. Potom všichni říkali, jak ten rok rostou dobře houby. Zase ale té radioaktivity nebylo tolik, jinak by ta úmrtnost byla větší.

Vyprávěj.
Na závěr mi bylo doporučeno podívat se na seriál Vyprávěj, který pěkně popisuje 70. léta. Sice je to tam troško více přibarvené, ale je to pravdivé. Nechápala jsem, proč jsem si veškerou dobu, co jsem sama neprožila, představovala, jako méně barevnou – jako z filmů z daného období. Dnes už vím, že to bylo z neznalosti. Teď už vidím barevněji, ale nikdy neuvidím v plných barvách, to co jsem neprožila. Kdybych žila v 70. a 80. letech… všechno by bylo více organizované, nikdy bych nejela do západních zemí, nikdy by se mi nemohl splnit můj sen – dostat se do Ameriky (navíc bych stejně neuměla anglicky). Neměla bych mobil, počítač – ani tento projekt bych nemohla napsat a neustále upravovat – na psacím stroji bych plno papírů zničila již na prvním řádku. Ale nebyly by to jen technické věci – bylo by málo všeho. Když teď po ránu otevřu doma ledničku, můžu si vybrat, co si dám k snídani. Dříve i to bych měla zhruba dané předem. Jelikož ráda čtu, především zahraniční autory, byl by v té době můj koníček omezen pouze na východní autory. Nikdy bych se nedostala k Harrymu Potterovi, a nejen k němu. Když si po ránu otevřu noviny, vím, že jsou pravdivé a necenzurované. Na stánku je obrovský výběr časopisů. Když jsem doma, můžu si pustit televizi, a je pravděpodobné, že na nějakém z mnoha programů budou dávat něco, co se mi líbí. A jestliže ne? V tom případě zapnu již jmenovaný počítač, pustím internet a … můžu dělat vlastně cokoli. Ale co je nejdůležitější – můžu si říkat, co chci (obvykle), můžu to veřejnosti publikovat (například v našem školním časopise). Časem budu moci volit – koho chci, a tím ovlivnit dění ve společnosti. Díky tomuto projektu jsem si uvědomila, že bychom si měli naší současné doby vážit. Za 70. a 80. léta bych ji nevyměnila. Bylo pro mě ale velice zajímavé, povídat si s někým, kdo tu dobu prožil. Svým pamětníkům – babičce a dědovi jsem za jejich vyprávění vděčná. Když jsem s nimi dělala rozhovor, bylo to vlastně, jako kdybychom si jen povídali – na trochu jiné téma, než obvykle.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník:
    • věk: 40 let
    • Místo narození: Opava
    • Zaměstnání: nutriční terapeut
    • Rodiče: matka – učitelka v mateřské školce; otec – horník

Sportovala jsi hodně?
Ano, velmi hodně, hrála jsem házenou, chodila jsem do cvičení, do tanečního kroužku. Házenou jsem hrála závodně a jezdila jsem na turnaje po Východočeském kraji.

Navštěvovala jsi nějaké jiné zájmové útvary než ty sportovní?
Ano, hrála jsem na klavír a chodila jsem do Pionýra.

Můžeš o Pionýru říct něco víc?
Chodili jsme hodně do přírody. Různé soutěže a hry, chodili jsme na brigády (uklízet do parku, nebo kolem školy), v zimě jsme chodili na běžky.

Cestovala jsi jako dítě do zahraničí a měli jsme nějaké problémy při přechodu přes hranice?
 Hodně ne ale každý rok jsme jezdili na dovolenou např. do Maďarska, Rumunska, Bulharska a byla jsem na táboře v Rusku a problémy jsme neměli a celnící prováděli pouze běžné celní kontroly.

Byla jsi se podívat na Spartakiádě?
Ano, v té ve Svitavách jsem účinkovala. Nacvičovali jsme Poupata od Michala Davida a postoupili jsme na Spartakiádu do Prahy, ale já jsem nejela, protože se mi to křížilo s táborem v Rusku, a tak jsem si radši vybrala ten tábor.

Musela jsi někdy stát frontu na nějaké zboží?
Určitě ano, nejdéle tak 2 -3 hodiny. Nejčastěji jsme stáli na pomeranče a ty se daly sehnat jenom na vánoce a akorát ty Kubánské. Banány byly totálně nedostatkové zboží a to ani nemluvím o melounech. Tyto potraviny se prodávaly jen v omezeném množství, třeba jen 1kg na rodinu a na někoho třeba vůbec nevyšlo. Dále jsme stáli fronty na hygienické potřeby (prací prášek, nebo toaletní papír) a totálně nedostatkové zboží byly kola, automatické pračky, ledničky, televize a auta, na které byly pořadníky.

Kdy jste měli první auto a jaké?
První naše auto bylo Škoda 120 – L, stálo tak zhruba 60 000 Kč a museli jsme si na něj počkat 2 roky.

Nakupovala jsi někdy v Tuzexu, a kde jsi sehnala bony?
Ano, byla jsem z toho nadšená, několikrát jsem se tam byla jen podívat, co je nového, a až na moje narozeniny jsem dostala bony jako dárek k narozeninám od své maminky a konečně jsem tam šla nakupovat, ne se jen dívat.

Sbírala jsi Céčka?
Ano, měla jsem několikametrové řetězy, různě jsme si je mezi sebou vyměňovali, daly se koupit v hračkárnách, ale patřily taky mezi nedostatkové zboží, nejčastěji jsme je scháněli tak, že někdo byl v zahraničí a dovezl toho strašně moc a potom jsme to s ním hodně vyměňovali.

Opravdu ten, kdo měl nejvíce céček, byl „vůdce“?
Určitě ano, někteří tím byli posedlí, pořád jsme se mezi sebou předháněli, asi nejcennější byly Fosforové, protože svítily ve tmě a taky se hodnotily barvy. Někdy jsme je používali místo pásku, anebo jako ozdoby.

Jakou hudbu jsi poslouchala?
Já jsem měla nejraději Folk-Rock např. : Skupinu Katapult, Turbo, Pražský výběr. A jiné interprety např.: Michala Davida, nebo Zagorovou a naopak moc jsem nemusela Karla Gotta.

Chodila jsi do kina?
Jasně, určitě víckrát než teď, protože videa atd. v té době nebyla. Kino tady bylo jedno a to kino vesmír, které tady je ještě teď. Kino bylo vždycky úplně plné. Většinou jsme chodili na české filmy např. Starci na chmelu, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny, Jáchyme hoď ho od stoje, Hop a je tu Lidoop a tady hodně na pohádky a také polské filmy například Sex mise.

Četla jsi Rudé právo a jaký jsi na ty noviny měla názor?
My jsme odebírali doma, takže ano a v té době jsem na to žádný názor neměla, protože jsem si myslela, že je to normální a není na tom nic špatného. Nejčastěji se v těch novinách psalo (jako dnes) veškeré dění a já jsem v té době nevěděla, že to jsou lži a že to je špatně.

Byla jsi na prvomájových pochodech?
 Ano, byla to povinnost, chodila jsem pravidelně každý rok, skoro vždycky jsem byla v průvodu, a když ne, tak jsem měla mávátko a mávala průvodu, a všichni jsme křičeli: „Ať žije první máj!! „.

Sledovala jsi pravidelně nějaký oblíbený pořad?
 Ano, ráda jsem sledovala seriály jako Třicet případů majora Zemana, Nemocnice na kraji města, Sanitku, nebo Žena za pultem, to byly typické komunistické seriály.

Vnímala jsi nějak kampaň proti Chartě 77?
Tohle jsem opravdu nezažila, byla jsem mladá, právě jsem studovala střední školu a ve škole nám říkali, ať nic nikde nepodepisujeme, protože by nás mohli vyhodit ze školy.

Bála ses při výbuchu jaderné elektrárny Černobyl?
 No, jo, ale nám bylo řečeno, že je všechno v pořádku a že se nic nestalo, že nejsme nijak ohroženi a že nikde v Česku není žádná radiace a my jsme tomu věřily, ale všechno to byly lži.

Jaký názor jsi měla na pád režimu a zvolení prezidenta V. Havla?
Podle mě to bylo dobře, všichni jsme slavili, konečně přišla svoboda, všichni si mohli říkat, co chtějí (zrušená cenzura) atd.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník:
    • žena, 59 let
    • povolání: švadlena
    • bydliště: Rohozná

Co se ti vybaví, když se řeknou 70. léta?
V první řadě moje mládí, hezký léta prožitý mezi kamarádama. Někdy veselý, někdy smutný, jak kdy.

Co jsi dělala ve volném čase? Věnovala ses nějakému sportu?
Sportu jsem se věnovala s přáteli. Hráli jsme volejbal, badminton atd. To vše však mohlo nastat, až jsem si doma splnila úkoly a povinnosti.

Co se doma říkalo o režimu?
 Moc se toho neříkalo, ale já dobře věděla, jakého smýšlení naší jsou. Komunisty nemuseli. A všem, kdo byli extrémně komunistický, se rodiče smáli, protože je znali už od mládí a věděli, jak se ty lidi chovali předtím a po nastolení komunistického režimu. Takže bylo celkem jasno. Nikdy se o tom moc nepovídalo, ale všichni v rodině věděli, odkud vítr vane.

Chodili rodiče k volbám? Jaký na ně měli názor?
Rodiče k volbám chodili, protože museli, jelikož to bylo silně hlídaný. Já jako dítě jsem nikdy nemohla pochopit systém toho volení a když jsem se zeptala, proč je tam ta plenta, když není z čeho si vybrat a je jasný, koho má člověk volit, tak mi to rodiče nedokázali důvěryhodně vysvětlit. Nechápala jsem, proč se tam ten lístek nehodí rovnou a proč se s tím tak šaškuje. Pochopila jsem to až po převratu v roce 98.

Jaké jsou tvé vzpomínky na pionýra? Přislo ti, že s Vámi manipulovali?
 Já jsem člověk, kterej vůbec nemá rád, když ho ty druhý do něčeho tlačej a když jsem chodila do náboženství, tak mě to prostě nebavilo, měla jsem z toho děs a nebylo to ze mě, bylo mi to přikázaný. Po roce jsem teda přestala chodit a začla jsem do pionýra a tam jsem měla ty stejný pocity. Nebyl to můj šálek kávy. Měla jsem ale ráda recitaci, takže jsem kdejakou slavnost odrecitovala jako pionýrka, ale že bych se cejtila jako pionýr a že by mi to něco říkalo, to ne.

Kam jsi chodila na brigády?
 Se školou jsme chodili na brambory, pomáhat k JZD a to se mi docela líbilo. Dostali jsme svačinu, byla legrace, házeli jsme po sobě bramborama a dělali jsme si z učitelů legraci a když se nedívali, tak jsme hodili i po nich. Bylo to fajn.

Fungoval podpultový obchod?
Podpultovka fungovala vždycky, když měl člověk známýho, tak sehnal všechno. Vzpomínám si, že jsem si strašně přála rifle, který v tý době byly hodně moderní, ale samozřejmě jsem neměla bony, tak jsem přes svýho bratrance, kterej byl na vysoký škole v tý době, a přes jeho kamaráda sehnala starý vobnošený rifle a koupila je za slušnej peníz a myslela jsem si jaká nejsem frajerka. (smích)

Měla jsi zboží z Tuzexu?
To se mi poštěstilo, protože moje teta byla vdova po německým vojákovi, kterej byl mimo jiné strašně hodnej člověk, kterej na tu vojnu ani nechtěl narukovat. Chtěl se schovat, jenže se bál, že by vyvraždili celou jeho rodinu, tak nakonec nastoupil a u Ostravy padl. A ta teta teda dostávala z Německa bony a moje maminka na ní ty bony vyprosila na jednu halenku. Pak jsem byla za hvězdu. (smích)

Byla pravda, že kdo nekrade, okrádá svou rodinu?
Pravda to byla, ale u nás v rodině to neplatilo. Nevzpomínám si, že by tatínek někdy někomu něco vzal a maminka taktéž. Maximálně nějakou tu bramboru.

Chodila jsi na prvomájové průvody?
Chodila jsem. Museli jsme tam jít. Někdy to bylo docela slušný, když bylo teplo, ale vzpomínám si, že jednou byla velká zima a nachumelilo a my jsme tam zmrzali a byli celý otrávený. Nejvíc mně vadilo, že jsme museli provolávat hesla jako: ,,Máme rádi naši vládu, zlevnila nám čokoládu!“ Bylo to stupidní. (smích)

yl někdo z rodiny členem KSČ?
Z naší rodiny nikdo. Naši byli demokrati tělem i duší. Vždycky cítili s lidma, který na tom byli momentálně hůř. Vždy rádi pomohli a komunisty nikdy nebyli.

Jaký byl názor na 2. světovou válku?
Můj tatínek i maminka byli strašně vděčný Rusku za to, že nás zachránili před Němcema. V rodině k nim byla velká úcta, i dkyž se vědělo, že pomohli i Američané. Ale největší část zásluhy na tom mělo Rusko. To je bez debaty. Myslím si to i já, že kdyby jich nebylo tak tu nejsme ani my. Teď se na to trochu zapomíná, ale měli bychom jím bejt vděčný.

Co se poslouchalo za hudbu?
 Já jsem měla nejradši Beatles a Elvise a z našich zpěváků Kubišovou, Kryla, Gotta…

Chodila jsi do biografu? Na co?
Chodili jsme pravidelně, protože biograf stál 3 koruny a byla to jediná kultura na dědině. Scházela se tam mládež. Chodilli jsme na Vinnetoua. Pak jsem k nám dostala taky lechtivější kinematogragie. To jsme pak byli na Porodu a něco takovýho jsme viděli poprvý.

Jaké to bylo na internátě v Bystrém?
To byla nádhera. Bylo mi 17 a zrovna se tam natáčeli ,,Všichni dobří rodáci“. My jsme tam byli na zámku ubytovaný jako nastávající švadleny a prožívali jsme to natáčení s těma hercema a zpěvákama. Byl tam Waldemar Matuška, Helena Růžičková a natáčel to Vojtěch Jasný. Byl tam taky Vladimír Menšík a my byli přítomni, když se natáčela zahradní slavnost. Líbili se nám samozřejmě všichni herci. Užili jsme si tam spousty legrace, protože Menšík je jednička v bavení a všichni se chovali, jako bychom se od vždy znali. Mám na to krásné vzpomínky. V zimě byl ještě ples a na ten jsme samozřejmě taky šli a všichni ti herci a filmaři se vrátili na zámek. A naposled jsme se ještě pobavili a zatancovali si.

A co jsi říkala na to, když jsi viděla politiky líbat se?
No bylo trapný jak se tam muckali. A teď už se to taky stává. Tak si říkám: ,,Panebože, vždyť se nic nezměnilo!“

Kdy jste se dozvěděli o výbuchu v Černobylu?
To by jsme se asi nedozvěděli, ale moje maminka měla kamarádku a ta měla dceru v Německu a tak napsala mé mamince: ,,Nepouštějte děti na písek, dcera mi psala z Německa, že v Černobylu vybouchla atomovka.“ My jsme tady nic nevěděli. Je to fakt hrozný, když nás nikdo neupozornil na nebezpečí. Myslím si, že kdyby se něco stalo teď, že by to bylo to samý. Vždycky se to zatlouká a zatlouká až do poslední chvíle.

Byli rodiče do něčeho tlačeni režimem?
No vím, že mluvili hodně o tom, jak maminka musela vstoupit do JZD a to měli jen 3 hektary pole, což bylo málo. Alespoň jeden člen rodiny do JZD musel vstoupit, a protože tam byly tak malý platy, tak maminka, aby zachránila tatínkův plat, kterej taky nebyl v továrně velkej, tak radši teda šla sama. To bylo pro rodinu dost tristní, jelikož předtím měla prosperující firmičku s učnicema. Byla to dámská krejčová a uživili se krásně a jen kvůli tomu, že musela kvůli 3 ha vstoupit do družstva, si zničila zdraví a v důchodu za to dostala asi 400 korun.

Informovala Vás média o dění ve státě?
V médiích znělo především KSČ a soudruzi a když jsem to vždycky slyšela, tak se mi zvedal žaludek jen při tom poslechu. Takže v rádiu jsem poslouchala nanejvýš hudbu.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník:
    • Žena, 43 let
    • Rok narození: 1968
    • Vzdělání: středoškolské
    • Zaměstnání: administrativní pracovnice
    • Rodiče: matka dělnice, otec řidič z povolání
    • Bydliště: Svitavsko

Jaké bylo tvoje dětství?
Narodila jsem se v únoru 1968, takže tento symbolický rok mě neustále doprovází. Na dětství vzpomínám ráda. Jako dítě jsem si vůbec neuvědomovala, co „ta“ doba přináší a bere. Až teď svým dětem dávám vždy srovnání s tím, co bylo a co je teď, a sama nad tím kroutím hlavou, že jsme takový život prožívali.

Jak se projevoval komunismus ve školní výuce?
 Každý humanitní předmět (český jazyk, dějepis, občanská nauka) byl postaven na politickém podtextu, všude se zdůrazňovalo, jak je naše společnost ta nejlepší a skvělá. Nutno dodat, že z mého pohledu to nebylo bráno jako propaganda, ale tak to prostě bylo. Také bylo úsměvné, když jsme naběhli do hodiny tělocviku – holky modré trenýrky, kluci červené trenýrky a všichni bílá řádkovaná trička. Chtěla bych vás dnes vidět, jak v tom nadšeně běháte po tělocvičně.

Chodila jsi do nějakého kroužku?
Samozřejmě do Pionýra, kam chodil úplně každý a také nám to přišlo normální. Přestože symbolem Pionýra byl rudý šátek, my jsme to spíš brali tak, že jsme se jako děti sešly k různým mimoškolním aktivitám. Moc ráda vzpomínám na paní, která nás v Pionýru vedla. Kroužek, který mě bavil, byl „Kroužek míčových her.“

A co jste dělali, když jste ještě neměli počítače?
 Neustále jsme lítali po venku. Hráli jsme vybíjenou, badminton, pokreslili jsme celou silnici křídami, kluci se neustále honili za míčem, prolézali jsme kdejaké keře a sklepení. A taky jsme fakt přečetli hodně knih. Televize v té době měla jen 2 programy, tedy výběr pro děti minimální. Pamatuju si, jak každou neděli navečer vysílali pořad „Nedělní chvilka poezie“ a každý pondělní večer patřil nějaké slovenské inscenaci nebo slovenskému filmu.

Je pravda, že výběr hraček byl minimální?
To si piš!! Před Vánocemi stála maminka frontu v hračkářství a většinou musela koupit to, co zrovna prodávali. Když chtěla pro mě panenku, musela počkat na zboží, ve kterém přijde. Pamatuju si moje nadšení, když jsem pod stromeček dostala plechové nádobíčko a hru „Smolíček Pacholíček.“ Ta se mimochodem prodává ještě dnes. Mám na ní dokonce cenu 11 Kčs. Vím taky, jakou ohromnou radost měl bráška, když jako vánoční dárek dostal stavebnici Merkur. Tenkrát jsem ho vůbec nechápala, jak se mu ta stavebnice může líbit…samé šrouby, barevné plíšky a kolečka.

A co legendární „céčka“?
Tak těch jsem měla celou krabici a byla jsem na ně pyšná.

V jakých obchodech jste nakupovali třeba oblečení?
 Těch obchodů bylo také skromně. Naším oblíbeným obchodem byl Prior, ale často se stávalo, že jsme se ve třídě sešly tři holky, které jsme měly stejný svetřík. Tenkrát se vyrábělo hlavně konfekčně. Já jsem měla štěstí, že jsem měla šikovnou maminku, která na mě ušila hodně oblečení a upletla spoustu pěkných svetrů. Však také pletení svetrů byla velmi oblíbená činnost našich maminek a naši oblíbenou činností zase bylo shánět pletací vzorky, které zrovna letěly.

Pamatuješ si na nějakou tvoji oblíbenou dobrotu?
Určitě to byl nanuk Eskymo za korunu a šumáky za 20 haléřů, které jsme si sypali přímo do pusy. Vždycky jsme se těšili, že přijedou houpačky a kolotoče a my si tam na střelnici koupíme pravé žvýkačky všemožných chutí. Protože běžně v obchodech byly jen žvýkačky Pedro.

Nakupovala jsi někdy v Tuzexu?
Tak to pro mě byla sváteční událost. Když mně tatínek poprvé sehnal bony, dlouho jsem si je přebírala v ruce, štěstím, že je mám, že si budu moci koupit supr džíny. Teď, když vidím, jaký je v obchodech ohromný výběr veškerého zboží, musím se nad touto vzpomínkou usmívat…

Byla jsi na dovolené v cizině?
Nikdy. Moji rodiče nikdy neusilovali o to, aby na dovolenou do zahraničí jeli. Bylo to z prostého důvodu. Moje maminka byla dělnice a můj tatínek byl řidič z povolání, tudíž ze svého platu si to nemohli vůbec dovolit.

A kde jsi teda trávila celé prázdniny?
Maminka se narodila na Slovensku, takže jsem každý rok jeden měsíc prázdnin trávila u příbuzných v Chtelnici u Piešťan. Strašně ráda na to vzpomínám, protože jsem tam měla spoustu sestřenic a bratranců, se kterými jsem si užila hodně legrace a zábavy. A pak jsme měli babičku na vesnici u Svojanova, takže tam jsme byli také každý víkend. Také existovala u každého podniku vlastní rekreační zařízení, které využívali jejich zaměstnanci. Takže jsme jezdili jednou na Vranov, podruhé na Medlov.

Takže jsi poprvé vycestovala do zahraničí až po revoluci?
Od dětství jsem dělala atletiku. Takže díky ní, jsem se s atletickým oddílem vypravila v roce 1988 na zájezd do Řecka. Když jsme projížděli přes Rakousko (na tento průjezd jsme museli mít povolení) na všechno kolem jsme se dívali doslova s otevřenou pusou. Rozchod jsme měli ve Vídni, a když jsme vlezli do prvního obchodního domu, byl to pro nás neuvěřitelný zážitek. Všude spousta zboží na ohromných prostorech.

Chodila jsi s mávátkem také do prvomájového průvodu?
Chodila a vždycky jsem se jako malá hrozně těšila. Fascinovala mě ta různorodost a barevnost těch mávátek a alegorických vozů. Postupem času to pro nás mladé bylo vyloženě otravné.
Četla jsi Rudé právo? Pamatuješ si na časopisy, které vycházely?
Na každém novinovém stánku byla nabídka právě Rudého práva, které jsem neměla potřebu číst. Raději jsem si přečetla něco z Mladé fronty. Ale vždycky jsem si kupovala ke čtení Ohníček, Sedmičku pionýrů a později Kino. Pokaždé, když jsem si celé Kino přečetla, tak jsem si vystřihovala a lepila na zeď tehdy oblíbené naše i zahraniční herce a herečky. A bez Mladého světa jsem nemohla existovat.

Chodívala jsi někdy do kina?
Určitě, minimálně dvakrát do měsíce. Kino hodně táhlo, protože nabídka televizních programů a filmů byla opravdu ubohá. Ale přesto filmy pro pamětníky mám ráda dodnes.

Jak se tobě a tvým rodičům žilo v 70. a 80. letech?
V té době jsem byla dítě. Později jsem pochopila, že všechno není tak, jak se učíme, tak jak se o všem píše. Ale protože moji rodiče nebyli nikdy režimem stíhaní, nepřišlo mi to nijak zvlášť odpuzující. Vím, že když jsem dělala přijímačky na střední školu, tak moje třídní učitelka musela vedle mé charakteristiky popsat i nějakou zásluhu režimu mých rodičů. A protože se nikde neangažovali, musela napsat, proč tomu tak není.

Je pravda, že všichni měli tenkrát práci?
Opravdu měli. A kdo ji neměl, tak byl podle režimu flákač a příživník. Dokonce se za tzv. příživnictví lidé zavírali do vězení. Ale neexistovalo soukromé podnikání, proto si málokdo z běžných dělníků, i kdyby dělal na 200%, vydělal ve státním podniku víc peněz.

Volila jsi někdy do roku 1989?
Ano jednou. A jít jsem musela, samozřejmě byla jedna volba.

Jaký jsi měla názor na politiky?
Tenkrát asi neutrální. Politika mě nijak zvlášť nezajímala. Moje vnímání politiky a politické situace se rozjelo až 17. listopadem 1989. Ale nutno podotknout, že když se mě někdo zeptal, kdo je prezidentem republiky a generálním tajemníkem ÚV KSČ, nikdy jsem se nemýlila. Tito pánové totiž měli svoji funkci léta-letoucí. Tím chci říct, že to není jako dnes, kdy se neustále mění ministři, a není výjimkou, že vláda nevydrží ani 4 roky.

A kdo to teda byl?
Prezidentem republiky byl do listopadu 1989 Gustav Husák a generálním tajemníkem Milouš Jakeš.

Vnímala jsi nějak „rušno“ kolem Charty 77?
V té době mně bylo 9 let a neměla jsem vůbec zdání, co to znamená a jaký to má smysl. Myslím, že okrajově jsem v pozdějších letech zaregistrovala něco v novinách ze strany tehdejšího režimu. V té době byla rozjetá cenzura na plné obrátky, proto protistrana režimu (Charta 77) své vyjádření v běžném tisku nemohla zveřejnit. Ale podstatu a náplň charty jsem začala vnímat právě až rokem 1989, kdy se o všem otevřeně a emotivně hovořilo.

Umíš si představit, že by se vrátila doba před rokem 1989?
Protože jsem tu dobu prožila, představit si to umím, ale rozhodně bych nikdy nechtěla, aby se to opět stalo skutečností.

Závěr.
Díky tomuto projektu, který byl postaven na mých přímých otázkách mému pamětníkovi, jsem se více dozvěděla o době mezi lety 1968 až 1989, kterou jsme probírali v dějepise. Je to jiné, když si to člověk přečte v učebnici, než když o tom povídá člověk, který v té době vyrůstal. Určitě to nebyla doba jednoduchá, proto jsem ráda, že jsem tu dobu neprožila, ale jen o ní slyším a přemýšlím.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník:
    • Muž, 44 let
    • Původ: dělnický
    • Vzdělání: vysokoškolské
    • Zaměstnání: vedoucí pracovník

Jsou dnešní poměry podobné těm předlistopadovým?
V žádném případě, tehdy žili lidi pomaleji, nikdo se za ničím tolik nehnal. Lidi si byli více rovní, a tudíž si neměli moc co závidět. Taky srandy bylo možná víc a humor byl jednodušší. Samozřejmě to bylo ovlivněno možnostmi, jaké kdo měl. Pro mě byla doba před listopadem dobou studií a tudíž téměř bezstarostného života, pro mé rodiče to tak bezstarostné určitě nebylo.

Vzpomeň si na přelom 70. 80. let na co ses tehdy těšil?
V té době jsem končil základní školu a rozhodoval se, co budu vlastně dělat. Vybral jsem si učební obor a začal dojíždět cca 90 km od domova na internát. V zimě jsme jezdili prakticky každý víkend na lyže. V létě jsme nejprve na brigádě vydělali nějaké peníze a potom jsme trempovali po Čechách. Tehdy jsme s bratrem měli společně pionýra a šetřili na společné auto. Když se to podařilo, tak jsme několikrát vyrazili i do Maďarska k jezeru Balaton.

Čím jsi trávil nejvíc času?
Pobytu na čerstvém vzduchu. V televizi nic zajímavého nedávali, běžely jen dva kanály. Venku byl skoro vždycky nějaký kamarád, a když zrovna nebylo hezké počasí, hodně jsme četli. Na konci 80. let jsem končil v učebním oboru a polovinu školního roku jsme chodili do školy a polovinu jsme trávili na stavbách na montážích. To už tolik volného času nebylo, většinu jsme trávili v práci, abychom všechno od pondělí do čtvrtka udělat. Víkendy jsme trávili buď sportem, nebo v kině. V létě jsme na vikendy jezdili na tremp „pod širák“.

Do jakých kroužků jsi chodil?
Na základní škole do střeleckého a modelářského. Hrával jsem fotbal a šachy. Na učilišti už žádné organizované kroužky nebyly, ale kromě modelářství jsem se nepřestal věnovat ničemu. Navíc jsem několikrát reprezentoval v branných závodech a lyžování. Na střední i na vysoké škole už na organizované zájmy a sportování nebyl čas a mimoškolní ativity sloužily jen jako relaxace.

Jaký jsi měl tehdy názor na politiku?
V té době mě politika vůbec nezajímala. Všichni jsme chodili jednou týdně odpoledne do pionýra, kde jsme se učili některé přírodovědné a tábornické dovednosti a chodili do přírody. Sbírali jsme kaštany a žaludy, starý papír, hrabali staré listí. U nás doma se politika nikdy moc neprobírala. Rodiče pracovali v továrně a oba byli členy hasičské organizace, oba byli v ROH. Mamka byla členkou KSČ, otec nebyl, ale žádné spory ohledně politiky doma neřešili.

Co se v této době poslouchalo a na co se chodilo do kina?
V té době stálo kino mezi 2-4 Kčs, takže téměř každý víkend jsme byli v kině. Hrály se italské komedie, francouzské kriminálky, indiánky. Hodně jich dnes dávají na satelitních kanálech. Všechny nebo skoro všechny byly česky nadabované. I hudba se v té době hrála odvšaď. Jen technika byla jiná. Vozili se LP desky ze zahraničí, ty se nahrávaly na magnetofonové pásky a ti nejvybavenější měli kazeťáky, to byl tehdy technický vrchol. Nebylo techno a hip-hop, ale metal, folk, poprock, hardrock i punk. Každá generace poslouchala svoji muziku.

Jak jste vnímali výbuch Černobylu?
V té době jsme byli jako vedoucí na táboře v Polsku, ale tahle událost se tajila, dozvěděl jsem se to až po měsíci od kamarádů na vysoké škole.

A co dovolená, a celkově cestování do zahraničí?
Zahraniční dovolená byla pro většinu lidí jen v rámci RVHP. Mohlo se jezdit jen do Maďarska, Bulharska a NDR pod záštitou ROH na výměnné pobyty. Do Polska a Ruska se jezdilo pouze na pozvání. Mimo tyto destinace musel člověk žádat o devizový příslib. Jiná legální cesta na výměnu Kč za valuty neexistovala. V Československu bylo ROH vlastníkem mnoha rekreačních objektů po celé zemi. Takže jsme většinou trávili dovolenou v tuzemsku, jednou jsme byli v Bulharsku a jednou v NDR. Od druhé poloviny 80. let jsme jezdili po vlastní ose k Balatonu. Omezením v té době byl limit peněz na výměnu.

Jak to bylo s povinnou vojenskou službou?
Základní vojenská služba trvala 24 měsíců a každý se jí snažil jakýmkoliv způsobem vyhnout. Vymýšleli si od fyzického poškození, vad a poruch po psychické poruchy. Jednou z možností byl závazek odpracovat určitou dobu v dolech. V armádě to nebylo vůbec jednoduché, půlka armády takzvaní „mazáci“ nic nedělali a většinu věcí odpracovali nováčci „bažanti“. Prakticky z celého tohoto období si většina odnáší spíše ty lepší věci a srandu společně s doživotním kamarádstvím. Já jsem od r. 1972 do r. 1992 studoval, a tudíž jsem se vojenské službě úspěšně vyhýbal přes odklady nástupu vojenské služby. Mezitím došlo ke zkrácení doby základní vojenské služby na 12 měsíců. V průběhu studia jsem založil rodinu a vojenská služba mi byla z tohoto důvodu zkrácena na 5 měsíců. I tato krátká doba stačila k tomu, abych našel několik velice dobrých přátel.

Shrnutí:
Díky tomuto projektu jsem se dozvěděl spoustu nových informací o své rodině a mnohé věci mě velice překvapily. Pamětníkům jsem tímto projektem udělal také radost, neboť si zavzpomínali na staré časy a nejspíše se ozvou i některým starým známým které již dlouho neviděli a touto cestou si je připomněli.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník:
    • žena, 61 let
    • matka dělnice, otec hajný
    • vyučení: dělnice (obuvnice), nyní důchodkyně
    • místo narození, předchozí bydliště: Česká Kamenice
    • nynější bydliště: Janov u Litomyšle

Co si představíš pod samotným pojmem komunismus, co se ti vybaví?
Určitě hlavní myšlenka komunismu – rovnoprávnost mezi lidmi, společnost bez viditelných životních rozdílů.

Jak se tvá rodina stavěla k režimu a jak se naopak režim stavěl k ní?
Je to těžké. Většina lidí si na tu dobu stěžuje, já vlastně ani tak radikálně nemám na co. Tatínek umřel, když mi byly 4 roky a maminka zůstala se mnou a mojí starší sestrou na všechno sama. Hlavní pro ni bylo, že měla práci. Vždycky nám říkávala: „Buďte rádi, že je to takhle, jak to je a že je práce. Nemusíme stát před bránou a čekat jestli si nás na práci vyberou.“ Na základní životní potřeby peníze vždy byly. Všichni jsme dostali možnost vzdělání. Každý měl také možnost vyučit se nějakému řemeslu a rodiče za to nic neplatili.

Řešili jste doma politické záležitosti a říkali potají věci, které se na veřejnosti říkat nemohli?
U nás se politika skoro vůbec neřešila. Pro nás bylo hlavní, že jsme byli celkem spokojení a víc se to neřešilo. A pokud se jedná o věci, které se nesměly říkat na veřejnosti, to šlo úplně mimo mě. Říkala jsem si, co jsem chtěla a vůbec mi nedocházelo, že bych za to měla být nějak potrestána ani jsem se necítila nijak persekuována. A jestliže se nám něco nelíbilo v práci, většinou se to řešilo přes odbory a obecně si nikdo neuvědomoval, že by zaměstnání mohl za obyčejné slovo ztratit, ba naopak lidi pracovat museli.

Opravdu všichni měli práci?
Dá se říct, že ano. A ten, kdo nepracoval, byl samozřejmě trestán jako příživník. Platy většinou nebyly nijak obzvlášť rozdílné. Já osobně vybírala známky na ROH, což bylo revoluční odborové hnutí, které zajišťovalo výhodnější dovolené, ozdravné pobyty, kulturu apod. Příspěvek na odbory činil 1 Kčs na každou stokorunu, takže když měl někdo plat 1500 Kčs, odevzdal 15 Kčs. V té době se hodně říkalo, že spíše postižení lidé byli na okraji té pracující společnosti, odsunuti a většinou bez práce, ale já se setkala i se spousty zaměstnaných postižených lidí, kdy například slepý člověk pracoval jako telefonista a někdy i jako třeba vrátný ve fabrice.

Jak na tebe zpočátku působil příchod vojsk Varšavské smlouvy?
Když v srpnu přišli vojáci, v té době jsem chodila s mým současným manželem a ten byl zrovna na vojně. Museli opustit kasárny a než se situace vyřešila, žili v lese pod stany. V jejich kasárnách se ubytovali Sověti. Nikdo vůbec netušil, co se děje, všichni měli strach, že bude válka. Starší lidé, kteří zažili druhou světovou válku, okamžitě začali zkupovat potraviny a dělali zásoby.

Setkávala ses často s podpultovým zbožím?
Ano, také mi prodavačky mnoho věcí schovávaly, byly to hlavně potraviny, protože jsem jezdila dlouho z práce a nic by na mě už nezbylo. Na Vánoce to byly například pomeranče, mandle, banány, mandarinky, kokos nebo kakao, což bylo v tu dobu nedostatkové zboží.

Byla jsi v době socialismu v zahraničí?
Přes ROH jsem se dostala autobusem do Maďarska a později i letecky do SSSR. V té době se totiž nejezdilo na západ. V SSSR jsem strávila dokonce 17 dní.

Odebírali jste Rudé právo? Dalo se vůbec něco takového číst?
Rudé právo jsme neodebírali, četli jsme noviny Svobodné slovo.

A co rádio? Poslouchali jste Svobodnou Evropu?
My jsme poslouchali hlavně rádio Luxemburg, hráli tam totiž pěkné písničky, na které se dobře tancovalo.

Když už jsme u toho tancování a kultury, chodili jste třeba na vesnické tancovačky či do kina?
Chodívali jsme na tzv. „čaje“, což je dneska něco jako diskotéka, akorát bez alkoholu. Tam jsme se vždycky pořádně vytancovali. Jinak do kina jsme také chodili, v tu dobu hlavně letěly filmy jako Dáma na kolejích, Dědeček Kylián a já, Bílá paní, Zlatá reneta, Ostře sledované vlaky či Smrt za oponou. Později jsme často jezdili do divadla a na výstavní trhy do Brna, Liberce nebo do Českých Budějovic, což zařizovalo právě ROH.

Co jsi dělala ve volném čase?
Ve volném čase? Starala se o domácnost. Tolik času totiž na zábavu na vesnici nebylo, člověk měl své hospodářství a to bylo hned po zaměstnání jeho prioritou. Ale když se nějaký ten čas našel, tak se například chodilo hrát volejbal, vybíjenou, stejně jako fandit našim fotbalistům a v zimní sezóně hokejistům. Také jsme se scházeli na akcích „ZET“, kdy zadarmo lidé pomáhali s výstavbou určitých objektů, např. prodejny Jednoty a tímto způsobem se u nás vystavělo i fotbalové hřiště. V akcích „ZET“ se též uklízela vesnice a lidé se při této činnosti velice bavili. Ženy chodily cvičit do tělocvičny a nacvičovaly i na Spartakiádu. Musím říct, že je to bavilo a byly hrdé na to, že se dostaly až na Strahov. To jsou věci, na které se neustále vzpomíná.

Cvičila jsi také na Spartakiádu?
Ano, trénovali jsme na učilišti a strašně nás to bavilo, ale to se nebralo tolik vážně, protože nám bylo jasné, že do krajského kola stejně nepostoupíme. Za ženy z vesnice jsem ale necvičila.

Kdo byl tvým nejoblíbenějším zpěvákem?
Tak samozřejmě legendy jako je Gott nebo Matuška, ale poslouchala jsem i Laufra nebo Pavla Nováka. A také si pamatuju, že jsem neměla ráda pana Suchého. Tento rozhovor jsem vypracovala se svou babičkou. Dozvěděla jsem se, že i když to v té době lidé neměli vůbec lehké, pár pozitiv určitě měla. Bylo všeho málo, stály se fronty, konaly se politické procesy, nesmělo se hodně věcí říkat na veřejnosti. Na druhou stranu si ale lidé aspoň tolik nezáviděli, všeho si nesmírně vážili, dokázali mít radost z obyčejných věcí a jen málo stačilo k tomu, aby byli spokojení. Když v roce 1968 přišla vojska Varšavské smlouvy, bylo babičce 18 let a mladí lidé v jejím věku se spíše chtěli bavit, a proto je politika víceméně nezajímala. V roce 1974 se se svým manželem (dědečkem) rozhodli stavět, ale museli asi rok čekat na povolení. Babička tvrdí, že koupit v této době parcelu a postavit dům nebyl vůbec problém. Na dům dostali nenávratnou půjčku od fabriky, kde se musel dědeček zavázat, že tam bude 10 let pracovat a také příspěvek od státu určený na výstavbu v pohraničí. Dále si vzali půjčku od banky, kterou do 25 let splatili. Půjčku spláceli bez větších problémů právě proto, že měli zajištěnou práci a tím i výdělek. Sice to bylo období totality a strachu, ale podle všeho to nebylo zase tak hrozné, hlavně že člověku stačilo to, co měl. Víc většinou nepotřeboval, což se o dnešní době říci nedá.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník:
    • muž, 78 let
    • vzdělání: vysokoškolské
    • zaměstnání: učitel
    • přibližně bydliště: Přemyslovice, Jaroměř

Co se Ti vybaví, když se řekne 70. léta?
Při této otázce se mi vybaví období normalizace. Pojem normalizace znamená konec Pražského jara v roce 1968, které potlačily armády Varšavské smlouvy. Po celou dobu normalizace byla na území Československa sovětská okupační vojska. Tehdejší propaganda však říkala, že je to „bratrská pomoc“.

Čím žila naše rodina v 80. letech?
Naše rodina žila normálně. Chodili jsme normálně do zaměstnání. Řekl bych, že jsem byla taková normální rodina.

Na co ses tehdy těšil?
V té době jsme koupili dům a získali nové zaměstnání, a proto jsme se těšili na dům. Na nový dům jsem tehdy opravdu moc těšil. Mám rád změny.

Co pro tebe bylo v životě důležité?
Určitě to byla rodina. Rodina by měla být pro každého velmi důležitá a pro mě je rodina vždy na prvním místě. Na tom druhém místě pro mě bylo zaměstnání. Práce byla velmi důležitá a já jsem si jí vážil. V té době se muselo pracovat, a tak jsem si chtěl udržet dobré postavení ve svém zaměstnání.

Čím jsi trávil nejvíc času?
Nejvíce času jsem nejspíše trávil prací. Byl jsem učitelem. Hodně času jsem také trávil přípravou do školy. Dále jsem se staral o dům a zahradu. Zahrada vyžadovala také hodně času. Hodně času jsem také trávil výchovou učňovské mládeže. Jelikož jsme měli děti, tak i těm jsem musel věnovat nějaký čas. S nimi jsem taky trávil svůj volný čas.

Vnímal jsi daný problém ve své době?
Ano, daný problém jsem rozhodně vnímal. Museli jsme povinně odebírat Stranický tisk, což byly tehdejší noviny. Museli jsme je odebírat, i když jsme nebyli ve straně. Ti co byli v KSČ, měli výhody. Výhody měli např.: v zaměstnání (v profesi). Chodili lépe oblékaní. Tyto jejich výhody se mi opravdu nelíbily. Štvaly mě. Každý rok se na nás psalo politické hodnocení, které jsme museli podepsat, ale pamatuji si, že jsem některé nepodepsal. A pak po roce 1990 nám je vrátili a my jsme se divili.

Jaké byly tvé zájmy a jak jsi trávil svůj volný čas?
Tak mé zájmy, jak už jsem řekl, byly starání se o zahradu, protože jsme ji měli opravdu velkou tak to zabralo hodně času. Mým dalším koníčkem bylo čtení knih. Měl jsem opravdu moc rád knihy a dosud mám. Knihy jsem četl hodně. No a také tím, jak už jsem řekl, že jsem se staral a vychovával své děti.

Jsou dnešní poměry podobné těm tehdejším?
Tak to si rozhodně nemyslím. V této době si lidé mohou dělat hodně věcí víc volně. Jsou svobodnější, všechno se jim řekne na rovinu. Současné poměry jsou mnohem lepší. Rozdíl je například v tom, že teď se do práce chodit nemusí, zatímco dříve se muselo.

Líbila se ti Spartakiáda?
Já jsem byl na Spartakiádu už moc starý. To je spíše pro tvé rodiče. Já jsem naštěstí necvičil. Ale ano Spartakiáda se mi líbila. Bylo to moc pěkné.

Sbíral jsi céčka?
Ne, céčka jsem nesbíral, ani hudba Michal Davida mě nebavila a nezajímala.

Měl jsi v té době nějakou dovolenou nebo byl jsi někde v zahraničí?
Ano, v roce 1982 jsem měl dovolenou do Bulharska a v roce 1989 jsem jel do tehdejší Jugoslávie.

Co se doma říkalo o režimu a co se nesmělo říkat na veřejnosti?
Nesměli se poslouchat rádiové stanice jako Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa. Na území Československa dokonce existovalo několik rušiček těchto rádiových frekvencí. Nesmělo se říkat to, co vysílali tyto stanice. Na těchto dvou stanicích jsem sledoval vývoj. Byly fronty v obchodech. Nedostatek zboží, dalo se získat pouze ze známosti. Tuzex byly prodejny, kde jste si mohli koupit věci pouze za poukázky – bony. Bony byly poukázky vyměněné pouze za zahraniční měnu. Museli jsme povinně chodit do ulic na všechny svátky. Vše se plánovalo, úplně vše. Všichni měli práci. Muselo se pracovat. Pouze lidé v údernickém hnutí měli chuť dělat víc, než museli. Jinak se nikomu moc nechtělo. ROH – revoluční odborové hnutí. Povinně jsme museli odevzdat část z platu na příspěvky ROH. Mělo se správně starat o zaměstnance, pomáhalo KSČ.

Vnímal jsi tehdejší populární hudbu a kult hvězd?
Toto jsem tehdy vůbec nevnímal. Neměl jsem na to čas a ani mě to nebavilo. Toto téma šlo mimo mě a neměl jsem k tomu žádný vztah.

Dalo se Rudé právo číst? Chodil jsi do kina?
Rudé právo se číst nedalo. Všechny noviny byly skoro stejné, nedaly se číst, nebyly pravdivé. Do kina jsem nechodil. Všechny informace, jak už jsem řekl, jsem získával ze zahraničních rádiových stanic a to sice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky.

Co jsou to normalizační prověrky a jaké měly následky? Kdo to byl disident? Vnímal jsi veřejnou kampaň proti Chartě 77? Vnímal jsi výbuch jaderné elektrárny Černobyl?
Normalizační prověrky – každého se ptali na jeho politické názory. Z KSČ bylo vyloučeno hodně lidí. Disident byl ten, který byl proti režimu. Je to aktivní odpůrce. Veřejnou kampaň proti Chartě 77 jsem moc nevnímal, jenom v novinách, nebyla totiž nikde uveřejněna. Jediné, co jsem o ni věděl, jsem se dozvěděl ze Svobodné Evropy. Výbuch jaderné elektrárny Černobyl u nás neohlásili, lidé šli normálně do průvodu na 1. Máje. Nikdo o tom nevěděl a my jsme museli jít na ulici. Dozvěděl jsem se to až později. Děkuji za rozhovor.

Analýza rozhovoru.
 Rozhovor byl veden s pamětníkem, kterému je už hodně let a tak to bylo hodně zdlouhavé. Jinak si o rozhovoru myslím, že se docela povedl, a že by v budoucnu mohl sloužit jako učební materiál, pokud by se trochu více zpracoval a dal dohromady s více pamětníky. Tyto informace jsou velmi cenné, protože to už nikdo nikdy nezažije. Nahrávku rozhovoru poskytnout nemohu, protože s tím pamětník nesouhlasil. Myslím, že mi tento projekt dal větší rozhled o tom, co se stalo v té době. Díky rozhovoru jsem si rozšířil své všeobecné vědění o té době. Rozhovor považuji za vydařený.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník:
    • muž, 80 let
    • vzdělání: střední odborné
    • bydliště: Svitavy

Zaměstnání:
Po škole jsem pracoval jako vedoucí provozu. Dalších 10 let jsem dělal zástupce ředitele v hospodářském podniku. Poté jsem musel změnit zaměstnání a šel pracovat do TOSu. Tenkrát, co jsem na stroji udělal, tolik jsem dostal peněz. Bylo to takzvané černé řemeslo, ale dalo se slušně vydělat. Musel jsem sehnat byt, jelikož nebyla možnost postavit barák, tak jsem dostal byt od města, ale za to, že jsem chodil půl roku na brigády. Jelikož jsem se oženil, tak jsme museli postavit dům, protože ten byt byl hrozně malý pro rodinu. Takže jsem sehnal zedníky a materiál od bytového družstva a začal stavět. Jedinou podmínkou bylo, aby byl dům hotov do 3 roků, takže to nebyl žádný problém.

Co to jsou normalizační prověrky a jaké měly následky?
To byly prověrky, které nastaly po celé zemi po tzv. Pražském jaru, aby už nedošlo k dalším podobným situacím. Následkem bylo, že odešlo několik komunistů ze strany (vyhodili je), kteří nesouhlasili s režimem.

Kdo to byl disident?
To byl člověk, který nesouhlasil s režimem. Následně byl perzekuován režimem.

Co bys mi řekl o tehdejším plánování?
 No, to bylo plánování „za všechny prachy“. Jednou byl nedostatek kalhotek, podruhé toaletního papíru… takže plánování moc efektivní a přínosné nebylo.

Měli všichni lidé práci?
 Ano, všichni práci měli, ale ti co dělat nechtěli, tak jednoduše nedělali. Ale ten, kdo do práce nechodil, tak byl zatčen. A taky se lidem nechtělo pracovat, když většinu, co jsme vyrobili, se exportovalo do Ruska.

Měli lidé chuť dělat víc, než museli?
Brigády, soc. práce nebo tzv. úderníci – měli chuť dělat víc, jelikož ten kdo udělal rekord např. v ražení v dolech dostal vyznamenání a už dělat nemusel…

Co to bylo Revoluční odborové hnutí?
ROH byla jenom formalita, navíc řízená stranou. Ale měla alespoň jeden klad a to ten, že se zaměřovala na rekreaci lidí. Tenkrát byl Východní a Západní tábor a lidé viděli, že na západě se žije lépe, než tady u nás. Pořádali tedy zájezdy do Německa, do Maďarska, do Ruska a pro ty vlivnější a významnější na Kubu.

Byl jsi v té době někde na rekreaci?
Ano, byl jsem v Bulharsku. Letěli jsme letadlem na čtrnáctidenní pobyt u moře za 4000 Kčs.

Co psali o výbuchu jaderné elektrárny Černobyl v médiích?
Docela dlouho to tajili, než se to dostalo na veřejnost a ještě k tomu nás potom vláda ujišťovala, že nic nehrozí. Ale fakta byla tehdy trochu jiná…

Byla zřejmá nějaká forma perzekuce režimem?
No tak samozřejmě, že tu perzekuce byla. Kdo nesouhlasil s režimem, byl jednoduše zatčen. Ten kdo nebyl v KSČ, ani nezastával žádnou funkci, tak nedostal pořádnou práci. Jenom samé podřadné – zubař topil v kotelně a přihazoval uhlí. Národní hospodářství bylo v rozvalu, ve fabrikách byl bordel a mnoho materiálu bylo znehodnoceno. Takové paradoxy byly tenkrát bohužel možné.

Co to byl kádrový posudek?
Lidi bydlící na ulici tě kádrovali. Když se o tobě špatně zmínili, tak si nedostal pořádnou práci a byl jsi režimem perzekuován.

Dalo se Rudé právo číst? Číst se dalo, ale cenzura byla tak silná, že ses v něm moc věcí nedočetl. Sehrálo taky velikou roli v propagandě, jakožto jedno z nejvlivnějších médií, které ovlivňovalo myšlení lidí.

Na co se chodilo do kina? Tenkrát bylo kino zaplavené ruskými propagandistickými filmy, teď zase americkými. Z bláta do louže…

Poslouchali jste zahraniční stanice, například Svobodnou Evropu?
No jelikož bylo zakázané poslouchat radio Svobodnou Evropu, tak jsme museli poslouchat na černo, aby se o tom nikdo nijak nedozvěděl. Disidenti, kteří od nás utekli na západ, například Pavel Tigrid, psali články, které se k nám pak vysílaly z Mnichova.

Co takhle nějaká popová hvězda?
Tak začnu Karlem, mohl jezdit po všech státech a pořád říkal, že se nevrátí, a tak mu napsal dopis i sám Husák, jelikož si nemohl dovolit, aby taková ikona jako je Gott, byl proti režimu. Podobné to bylo i s H. Vondráčkovou. Jednou, když jsme byli na zábavě v Městským dvoře, tak jel kolem W. Matuška. Požádali jsme ho, aby nám zazpíval, jenže za to chtěl nehorázný peníze, takže nic nebylo. Celkový dojem z rozhovoru je kladný, jelikož se mi tato temná doma přiblížila o něco více a aspoň vím, jak lidé tenkrát žili. Nebylo to vůbec lehké oproti dnešní době, ale jedno podle dědy zůstává skoro stejné, a to je vláda, na kterou si pořád stěžuje…

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník:
    • žena, 70 let
    • tatínek stavební inženýr, maminka v domácnosti
    • vystudovala VŠ a dnes je podnikatelkou
    • bydlí ve Svitavách

Tak babičko, odkdy jste měli televizi?
Protože můj tatínek byl moderní, a tak jsme ji měli první na ulici, což bylo asi tak v roce 1958.

A co tam dávali?
Ze začátku jenom zprávy a jeden večerní pořad, teď si ti vzpomenu jen na Chalupáře.

Která hudba byla v té době populární?
Poslouchala jsem Beatles a tady u nás to byli Suchý a Šlitr, kteří pro nás byli jako zjevení, že v Čechách vůbec něco takového existovalo. Tenkrát pro nás byl západ nedostupný, proto jsme poslouchali Laxenberg, kde byla ta hudba aspoň trochu jiná, protože u nás byl samý střední proud- Pilarová už začínala zpívat, Helenka Vondráčková, Kubišová. To byla taková ta doba, kdy to měli ještě povolený, byli bez škraloupu. Já jsem ještě pochytila nějakou tu taneční hudbu, protože jsem závodně tančila.

A kam jste se chodili bavit, tančit, no prostě si vyhodit z kopýtka?
My jsme chodili Na Čaje. Odehrávalo se to většinou v neděli odpoledne a bylo to převážně v Městském dvoře. Hrála tam živá kapela složená ze Svitaváků.

Chodila jsi vůbec do kina, když jste měli takhle brzo tu televizi?
Jo, samozřejmě, že se chodilo do kina. Panebože to byl svátek, jít do kina. Na všechny filmy se chodilo do kina. To byla snad jediná zábava v tomto městě.

Poslouchala jsi další rádia jako třeba Svobodnou Evropu?
 No, Svobodnou Evropu poslouchal hlavně můj tatínek, snad už od pětačtyřicátýho, ale protože já sem byla ještě mladá holka, tak mě to moc nebralo.

Takže naše rodina byla vždycky pravicově založená?
 No, tvůj dědeček byl sociální demokrat. A můj tatínek, ten tak zase nebyl politicky vyhraněný. My jsme naštěstí nebyli moc politicky zasažení. (kontroluji, jestli mi mobil nahrává a babička volně pokračuje) Já jsem se v roce 1965 vdávala, v 68 už jsme měli tvoji tetu a čekali jsme tvého tatínka. Měsíc před těmi událostmi jsme byli v Rumunsku. Moji rodiče jeli do Bulharska a 21. srpna se málem nemohli dostat domů.

A nezkoušeli emigrovat?
Víš co, emigruj si, když jsi na dovolené a máš s sebou dva ručníky a žádný peníze. V té chvíli jsme byli všichni zděšení. Tvůj pradědeček byl zrovna v Anglii, a když přiletěl do Prahy, šel se podívat na Václavák a viděl, že muzeum je rozstřílený. No, ale nejdřív bylo to Pražský Jaro.

No, povídej.
To bylo něco úplně nového, mohl jsi začít říkat, co sis myslel, protože předtím se nesmělo nic. Prostě jsem musela být pionýrem.

Ty jsi byla v Pionýru?
Všichni jsme byli v Pionýru. Kdo nebyl v Pionýru, to byl tak jeden ze třídy, který si to dovolil, rodina byla popotahovaná a mohl se rozloučit s jakýmkoli vzděláním. Bylo to dobrovolně povinné. Automaticky ses potom na střední musel dát do svazu mládeže.

Jaký byl rozdíl mezi Jiskřičkami a Pionýrem?
No, jiskřičky za nás ještě nebyly. Pionýrem ses mohl stát až od 4. třídy, jenže komunisté si potřebovali odchytit malé děti a vychovávat je ve svém duchu.

Jak to bylo se Spartakiádou?
Na Spartakiádu nacvičovala celá škola.

To bylo povinné?
No, pro nás to byl spíš zážitek, dostat se do Prahy. Nejdřív byla Spartakiáda školní, a pak se jelo do Prahy. Na druhou Spartakiádu jsem jela s Vigonou, kde jsem tančila už za ženy.

A jak to bylo se stranou?
Když se mě zeptali, jestli nechci vstoupit do strany, řekla jsem, že se ještě necítím zralá. Předseda KSČ si mě zavolal. A ono taky odmítnout nebyla žádná sranda, ale protože mě znal, tak jsem si to dovolila. To bylo zrovna v tom 68., když přijeli ti Rusi a zvali se do továren.

Co tam dělali?
Přátelili se s nimi! Přišli naši bratři nás zachránit! Protože dědeček byl radioamatér, v tu noc u nás zvonili a zabavovali mu vysílačky. Pražský Jaro to bylo tak volný, že sis myslel, že jsi na západě, taky lidi mohli jezdit na západ! Však jsme jeli do Itálie, do Francie. V 69. se to všechno zavřelo, začaly prověrky a napsalo se 2000 slov, což byla taková pravda o tom, co se děje. Dědeček, protože chtěl být na vedoucím místě, vstoupil do strany. No a u těch prověrek se muselo říkat, jestli jako souhlasíš, že nám sem přijeli Rusi a dědeček řekl, že s tím souhlasí, čímž si podepsal ortel. Byl vyhozenej ze strany, z místa, no prostě ze všeho. Já sem naštěstí řekla, že sem v té době byla těhotná.

Jak to bylo se studiem dětí?
Když chtěla jít teta na učitelku, byla to samozřejmě hloupost a ředitel gymnázia jasně řekl, ať to vůbec nezkouší. Poradil ji ekonomickou školu na obor, kde je nejmíň lidí, aby nevyčnívala. A u tvého tatínka už to bylo za 4 roky v klidu.

Dalo se Rudé Právo vůbec číst?
Ne, noviny se četly zásadně odzadu, protože v předu to byla samá hesla a lži! Kde co se vybudovalo a co za nesmyslný plány se splnilo na 100 %. Já jsem nemohla pochopit, proč se moji rodiče v té době koukali na zprávy.

Ale babi, vždyť já teď nemůžu pochopit, proč ty se díváš na Novu, je to naprosto jedno a to samé.
Není, tenkrát nebylo možný, že by někdo něco ukradl, socialistický člověk nekrade. To vůbec nebylo! Dneska jsou to zase samý zločiny! Tenkrát to byly jenom úspěchy, ale ono se to plnilo, to je zase pravda. No a všechno zboží z Vigony se vyváželo do Afriky, těm jakoby spřáteleným zemím, anebo do Ruska. Obchodovat podniky nesměly, to byly podniky zahraničního obchodu, na který se to dováželo, anebo to přímo zprostředkovaly.

Babi, všimla sis vůbec nějaké změny ve vedení KSČ?
Ne, a když už, tak to bylo pořád stejný, ale mleli o tom furt.

Tak už se posunem dál do roku 89. Tvůj tatínek byl na vysoké, ale když začali ty demonstrace, tak přijel do Svitav. Dědeček mu půjčil auto, odjel do Prahy a seděl u stolu s Havlem. My jsme zůstali tady a chodili jsme samozřejmě na všechny demonstrace cinkat klíčemi. Pořád jsme to sledovali v televizi, ale tam byli taky opatrní. Třeba jak ti policisté zasáhli proti studentům, jsme se dozvěděli až několik týdnů potom. Milicionáři ve Vigoně se taky připravovali, že pojedou do Prahy. Naštěstí se pohádali a nikam nejeli. Tady snad byla nějaká milice? Na každým závodě byli milicionáři a měli zbraně! Každý týden cvičili proti okupantům, to nebyla žádna sranda, a v milici mohl být jenom kovaný komunista. To si ještě pamatuji, když bylo svoláno ROH a vedení. Ještě si pamatuju jejich hesla. Já bych jim studentům dal, studujou za naše peníze a oni jdou proti našemu států!

Rozhovor s pamětníkem

  • Tazatel: Tadeáš. F.
  • Pamětník: J. M.
    • věk: 60 let
    • původ: český
    • vzdělání: střední odborné
    • zaměstnání: důchodce
    • přibliž. bydliště: Svitavy

Co se ti vybaví, když se řekne 70. léta?
Mládí, především se mi vybaví, že jsem byl mladej a svižnej.

Čím se živila tvoje rodina v 80. letech?
 V 80. letech jsem pracoval v textilním průmyslu, ve Svitapu jako vedoucí provozu, čili jsem postoupil od nejnižšího, od dělníka až po docela vysokou funkci, řekněme, že asi pátou od shora, čili byl jsem náměstek ředitele. A když se takhle zeptáš, tak ti řeknu asi něco, co je předmětem těchto vzpomínek, takže byl jsem členem KSČ. Protože bez toho bych to nemohl dělat… A moje manželka pracovala jako vychovatelka v mateřské škole.

Vybav si přelom 70. a 80. let.
Já si přelom 70. a 80. let vybavím především bohužel z té politické situace, protože se to tehdy dotklo i mé rodiny, otec byl tenkrát vyloučen ze strany, což zní vcelku nenápadně, ale jak jsi byl vyloučen ze strany, tak se ti zastavil karierní život, protože jak jsi nebyl v KSČ a nevěřil jsi ve stejný věci, netleskals takovejm věcem a neříkals „jó tahle zelená barva je krásně modrá,“ tak ti, kteří byli u moci a udělali ten systém jako totalitní, tak to byli takoví největší kamarádi, kteří se sdružili pod tou komunistickou ideologií. A jak jsi nebyl ve straně, tak jsi mohl mít klidně 10 vysokých škol, ale prostě jsi neměl šanci. Čili mně se vybaví studená doba politická, protože už jsem pracoval, bylo mi skoro 30 let a zakládal jsem rodin.

Na co ses tehdy těšil?
A já jsem se tehdy nejvíc těšil na to, že to jednou rupne, protože jsme si přáli změnu. Přece jenom jsme se v těch letech narodili a neměli jsme tehdy představu, co bude… No a konkrétně jsem se těšil na normální maličkosti. Když televize byla plná ideologie, filmy byly nadabovány jedním hlasem, tak se lidi shromaždovali a chodili na pivo, s kamarádka, nadávali na režim a na Husáka, protože on nedosáhl do těch hospod. A já jsem byl milovníkem techniky a svůj první počítač jsem měl v roce 1983, takže já jsem se těšil na každou maličkost ohledně techniky.

Co pro tebe bylo v životě důležité?
Tak hlavně zajistit rodinu, protože když dospěješ, tak přestaneš bejt sobeckej, naroděj se ti děti, ta působnost se přenese na ně. Jseš za ně zodpovědnej, tak chceš zdar tý rodiny. I proto jsem vstoupil do KSČ, abych mohl postoupit v karierním žebříčku, abych měl víc peněz, a pak jsi žil bez problému.

Čím jsi trávil nejvíc volného času?
Nejvíce času jsem strávil technikou, protože jsem nebyl sportovec a nikam jsem moc nejezdil na žádnou chatu nebo tak…

Kutil jsi?
Samozřejmě, že jsem kutil. Jako první ve Svitavách jsem měl televizní hry, takový ty jak jsou teď v reklamě na Primě Cool. Vždycky, když jsme někde přijeli, tak jsme zapíchly krabičku do televize a v tu ránu za náma padesát chlapů s pivem a koukali.

Z jakého výtvoru jsi měl největší radost?
Největší radost jsem měl ze svého prvního počítače.

Kde jsi sháněl (materiál) součástky?
No to je právě ono, v tom systému, kterej tady byl, kterej věnoval peníze, který republika vydělala, tak ty peníze se rozpouštěly do různejch oblastí. A rozpouštěli se tak, že nešli do parků a do náměstí, ale do fabrik, kde pracovali lidi a vyrábělo se tam prd, prostě se to neprodalo, šlo to někde na sklad, ale lidi byli zaměstnáni. Tudíž bylo spoustu nedostatkového zboží. Dostal ses k nim různými cestami, třeba jsi sledoval různý lidi, přátelé ti řekli: „Ten čip mají v Maďarsku.” tak jsi jel do Maďarska. Opravdu se všechno muselo shánět, a když už nějákej ten materiál byl, třeba modelařina a takový věci, tak existovaly Tuzexy. Což byly prodejny pro vyvolený, kde se prodávalo za tuzexové bony, což byly takové valuty z venku. A protože byl západní a východní svět, tak k nám nejezdili turisti a my nejezdili tam, tak jsme ty valuty neměli. A potom sis v Tuzexu mohl kopit nejen džíny, rtěnky a voňavky, ale třeba i Angličáky, věci na vrtačku atd. A takovýhle věci jsi sehnal jenom v Tuzexu.

Proč myslíš, že bylo kutilství tak oblíbené?
Kutilství bylo oblíbené především ze dvou důvodů. Jednak Češi mají v povaze hračičkovství, to je v české povaze, proč bych to kupoval, když si to můžu udělat. A nakonec zjistíš, že to bylo ještě dražší, než kdyby sis to koupil. A navíc se tím utíkalo od těch problémů venkovních. Sdružovaly se kutilský party, který k sobě měly blízko a byly v nějákém svazu přátel. Proto byl třeba SVAZAR. To je svaz spolupracující s armádou. Kutilství bylo oblíbené proto, protože se lidi nechtěli veřejně angažovat, čili nebyl tam ten prostor. Lidi se sdružovali v různých spolcích, kde se vyměňovaly známky, sbíraly se klíče a krabičky od sirek. A to byl tvůj vlastní svět, kterej sis žil sám se sebou.

Jakou jsi poslouchal hudbu?
Samozřejmě Rock. Já pamatuju ještě zlom, kdy Rock přišel, když byli zpěváci jako zpěvák Vašíček, on měl špatnou nohu, přišel na podium, začal zpívat a když hnul rukou, tak se odvázal. Všechno bylo svázaný, starý, škaredý, a najednou přišli Rolling Stones, Beatles, měli dlouhý vlasy, dělali přesně to, co ti dospělí nenáviděli, a to jsme měli rádi, jako vy teďka, takhle jsme ty dospělí mohli naprdnout a v Rocku to začalo, přišel Bill Halley a všechno co se dneska poslouchá, všechny styly se od toho odvíjejí.

Měl jsi nějaké oblíbené pořady?
Ano, samozřejmě. Můj oblíbený pořad byl “Houpačka”, to byl pořad, kde soutěžily písničky, něco jako Zlatej Slavík každej tejden. A tam byl samozřejmě první Petr Novák, Petr Janda, Olympic a takýhle, to už ti dneska nic neříká, že jo, a to byl prakticky nejoblíbenější pořad, a potom asi jako každej Svobodnou Evropu. Né, že bych zrovna padal na zadek ze Svobodný Evropy, ale to vlastně byli vysílače v Rakousku, kteří podávali tu situaci opačně, z pohledu jejich. Sice né vždycky byla pravda, co tam říkali, ale bylo tam spousta takovejch redaktorů, kterým člověk věřil, třeba jako Karel Kryl, kteří emigrovali po roce 1968, a těm jsi věřil, protože to byl tvůj idol.

Dalo se číst Rudé Právo?
Všeobecně se noviny nedaly číst, respektive daly se číst, ale bylo to hrozný, ty víš o tom, že jsem historik amatér, a teď před týdnem jsem četl svoji rétoriku a to bylo strašný. Navíc řídila všechno Česká Tisková Kancelář neboli ČTK, takže ať jsi koupil jakýkoli noviny, tak byli stejný. Ale číst se to dalo, byli tam i zajímavý věci, ale bylo to docela komický, protože byla taková anekdota v 70. letech, že nás ovládli Arabové a že tady žijou Arabové. Když ses zeptal nějákýho cizince, tak i řekl: „Tady žijou Arabové, tady lidi čtou noviny od zadu.” A skutečně, protože každej kdo koupil noviny, je otočil a četl je od zadu. A proč? Protože tam byl sport, a ty bejkárny ze předu nikoho nezajímaly.

Na co se chodilo do kina?
No to je právě paradox, protože za totalitního režimu jsi úplně lehce rozeznal špatnej film od dobrýho. UŽ v 60. letech došlo k jakési oblevě, protože ti kteří vládli, tak pochopili, že tak to nepude, protože by na ně jednou ty lidi vzali samopaly. Tak trošku začali ulevovat. Tím vyrostlo spousta dobrej režisérů a filmů, získaly jsme Oskary a ten film už zůstal tradičně dobrej, čili existovala cenzura, to znamená, že sem přišli nějácí páprdové, kteří i tady na okresní úrovni tady ve Svitavách šli na přehrávky skupiny, která tady chtěla hrát a přitom rozumněli prdu a né hudbě, a oni prostě řekli: „Nó ale měli byste mít všichni stejnou kravatu.” Nó a buďto je pustili, anebo ne. A filmy a knihy, když už jsi koupil knihu, tak byla kvalitní, protože vedle toho se filmovalo a tisklo spoustu pakáren. To jsi prostě věděl, že když to je rumunskej nebo ruskej film, že tam bude akorát Otík sedět v tom filmu. Ale když to byly třeba anglický, tak sem prošly tím sítem skutečně jen ty kvalitní. A veděls podle toho, jakej tam hraje herec, třeba francouzskej nebo anglickej, že to bude kvalitní. Toho jsem se řídil.

Poslouchal jsi nějaké zahraniční stanice?
 Samozřejmě, to poslouchal skoro každej. Pakliže to nebyl takovej ten kovanej soudruh, takovej ten co vyjde ven a padaj mu z kapsy rudý hvězdy, tak to poslouchal každej, protože jsi chtěl vědět jak to je. Ale musel jsi to brát kriticky, protože to byla druhá strana, a ani oni neříkali pravdu.

Jak jsi vnímal výbuch jaderné elektrárny Černobyl?
No to bylo zajímavý, protože oni měli zájem ten průser zakrýt. A přišli na to až Švédi, kterým najednou vylítla strašná radioaktivita, protože Švédsko je poměrně blízko, a oni si měřili svoje vlastní elektrárny a byli zděšeni, že jim někde něco uniká. Až teprve zjistili, že je to z té Ukrajiny. Já jsem to zjistil tak, že já jsem byl tehdy vedoucí skladu a jeden dělník, kterej byl různě trestanej a tak různě tehdy říkal, že to slyšel na Svobodný Evropě. Samozřejmě jsme to považovali za blbost. Ale pak jsme to slyšeli i my. Každopádně ta katastrofa byla škaredá, nicméně ty následky se dneska přeháněj.

Jaký jsi měl názor na spartakiádu?
Líbilo se mi to. Oni lidi za režimu milovali masovost, a když byl stadion uplně plnej a všichni křičeli „Huráá” a jak jsem ti říkal: „Tahle červená barva ta je ale kráásně modrá a ta nejmodřejší!” Skutečně vím o tom, že se rodiny scházely při kafíčku u televize a sledovaly spartakiádu a dodneška si myslím, že to je hezký. Bohužel si to oni vyložili jako svůj úspěch, my jsme to udělali, my jsme to zařídili, ale hezky se na to dívalo.

Jaký jsi měl názor na povinnou vojenskou službu?
Já nemám vojáky rád. I když chápu, že musí někdo republiku chránit, nicméně si myslím, že to můžou udělat profesionálové, když to chce někdo dělat za peníze, zaplaťme mu, jestliže nemáme peníze na Gripeny, zaplaťme Američanům, ať nám to tady hlídaj. Voják, myslivec, rybář, všichni jsou násilníci a myslím si, že to bylo logický, protož bylo málo republik, kde by byla povinná vojenská služba. Ale když jako 19letej máš jít někam na 2. roky, tak bys s chutí někoho podřízl, že jo. Já sám jsem jí prošel, je to ponižující, šikana tam byla a nějákej kretén superblbec ti velel. Např. mě velel Josef Darola, byl ze Žiliny a byl to superblb, a ten se na nás sadisticky vyžíval. Smysl byl jedinej, aby jsi měl zelenej mozek. Oni by ti eventuelně někdy řekli „skoč do pekla“ a ty bys skočil do pekla. Můj syn taky prošel povinnou vojenskou službou a taky zažil šikanu. On když odjel, říkal jsem mu: „Počkej na první noc, až se zhasne, že minimálně jeden člověk bude brečet.” Napsal mně, ten dopis mám schovanej: „Brečeli tři”.

Co se u vás doma říkalo o režimu?
No nic hezkýho, resp. obráceně. Po válce vstoupil můj otec do KSČ, on byl v totálním nasazení a vedli ho k tomu, že prostě měl ty Rusy rád. KSČ vyhrálo volby 43 % po válce, protože nikdo nevěděl, co jsou Sověti za darebáky, nevěděl, co přijde, protože oni potom všechno otočili na sebe. Takže já jsem se do roku 1968 domníval, jako kluk, že Sovětské jablko je nejčervenější a nejsladčí na světě a ty ze západu, že jsou padavky a hnusný a kyselý. Byl jsem přesvědčenej, že Sovětskej svaz je střed světa a je to to nejlepší, co může bejt. Já jsem byl takhle vychovanej, třeba v roce 1956 jsme jako prvňáčci byli jako sedmiletí v kině na filmu Kapitán Dabač a tam byli drsný scény, jak se střílej a celej film ty Němci jako vyhrávali, my seděli v lavicích a byli jsme z toho vyděšený, a končí to tak, že dva Rusáci na koni (taky nesmysl, že jo ženou ty fašisty. My jsme si vyskočili na lavici a „Tududududž” a pomáhali jsme jim, tak jsme byli zmasírovaný. Ale po roce 1968, když sem rusáci přijeli s tankama. A tenkrát to v mém otci prasklo, protože on měl ruský přátele, vojáky, a pak se tady vožrali a hádali se. A otec zatrpkl a mluvil jen špatně a poslouchal Svobodnou Evropu.

Rozhovor s pamětníkem

Pamětník:

  • pohlaví: žena
  • ročník: 1948
  • vzdělání: střední odborné učiliště textilní
  • zaměstnání: školnice v Mateřské škole ve Svitavách
  • bydliště: Svitavy

Co se ti vybaví, když se řekne pojem 70. léta?
Fronty na potraviny, hygienické potřeby a dětské oblečení.

Jak jsi trávila volný čas v době 70. let?
Jelikož jsem zrovna měla dvě malé děti, tak jsem svůj volný čas trávila především pletením a šitím dětského oblečení.

Mohla jsi cestovat do zahraničí?
V žádném případě, bylo to pouze pro vyvolené a také na to nebyly peníze. Vlastně mě to tolik ani nelákalo, vše, co jsem potřebovala, jsem měla doma.

Přemýšlela jsi někdy, jaké je to na západě, v Americe?
Ano, občas ano. Všechny hrozně zajímalo, co nám vlastně vláda zakazuje. Amerika byla pro nás zakázaná, proto nás ještě více lákalo zjistit, co je to, co nám zakazují. Ale zase tak mě to netrápilo, byli zde pro mě i důležitější věci.

Sledovala jsi v této době politiku?
Vůbec ne, nikdy jsem se o politiku nezajímala, můj tatínek byl totiž politický vězeň, a tak jsem ho poznala až po rehabilitaci, později jsem tedy cítila křivdu, že mi tatínka nespravedlivě odsoudili. A tak jsem na politiku od malička rezignovala, nikdy jsem se jí nijak nevěnovala. To mi vydrželo až dodnes.

Byla jsi spokojena s vládou KSČ a režimem?
Tehdy jsem to příliš nevnímala, ale lidi byli více soudržní a víc si pomáhali. Všichni byli, alespoň tak jsem to vnímala, více kulturně založení. Mělo to své pro i proti. Ta doba nebyla vůbec tak špatná, jak si mladší lidi myslí.

Ve volbách jsi volila KSČ? A proč?
 Ano, volila jsem KSČ. Brala jsem to jako svoji povinnost. Nikdy jsem se nad tím ani nepozastavovala. Byla to nutnost. Bylo to jako dnes jít k policii, taky je to povinné. Kdybych nešla, měla bych problémy.

Jak jsi vnímala Pražské jaro? Došlo pro tebe k nějakým změnám?
Naděje. Nad lidmi se snášela euforie, že přichází demokracie. Všichni z menších měst se sjížděli do Prahy, člověk v Praze měl všechny informace první. Lidé se vnitřně uspokojovali, že teď budou svobodní, že nad nimi už nebude viset žádná hrozba. Mysleli jsme si, že za pár let budeme stejně vyspělí jako v Americe. Největší změnou pro mě bylo zrušení cenzury.

Chodila jsi na prvomájové průvody? Chodila jsi tam ráda?
 Ano chodila, všichni tam chodili. Prvomájové průvody byly povinné. Ten, kdo se jich nezúčastnil, měl ve škole buď neomluvené hodiny, nebo v práci mu za ten den, za tu směnu, nezaplatili. Dokonce jsme se učili hesla podle čísel, a pak je odříkávali. Například: Ten, kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku. Proletáři všech zemí, spojte se. Ne, neměla jsem je ráda. Byla to povinnost, nikdo tam nechodil příliš rád. Bylo to pouze divadlo pro okolí, všichni se tam jen předváděli, pouze jsme pro někoho hráli divadlo. Byla to jen šaškárna.

Chodila jsi do Pionýru?
Ano, chodila, bylo to skvělé. Byla to pro mne čest, že jsem tam mohla chodit. Na všech akcích jsme museli krásně vypadat, šátek, sukýnku a košili, i když mrzlo a sněžilo, museli jsme vždy vypadat skvěle. Ještě dlouho si budu pamatovat heslo: „K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven – vždy připraven“.

Byla jsi na spartakiádě? Líbilo se ti tam?
Ano, vystupovala jsem tam za učňovský dorost. Byla to pro mě obrovská čest, tam jít. I když to někteří lidé dnes kritizují, bylo to skvělé. Celá Evropa nás obdivovala. Všichni, kdo secvičovali, museli projít výběrem, pak nacvičovalo každé město nějaký čas zvlášť, nakonec jsme se celá republika sjela v Praze, kde jsme týden secvičovali všichni dohromady. Bylo skvělé poznat nové lidi. Celá Praha Spartakiádou žila, byly plné tramvaje a ubytovny, ale jako účinkující jsme měli všude přednost. Všichni cvičenci spávali ve školách po celé Praze. Dost tvrdě jsme cvičili, od rána do večera. Potom všem jsme mohli za odměnu zůstat ještě 3 dny v Praze, abychom si mohli celou Prahu pořádně prohlédnout. Když jsme se vrátili do Svitav, všichni nám hrozně záviděli uplé spartakiádní úbory a cvičky. Ještě dlouho potom jsme je nosili a chlubili se s nimi.

Poslouchala jsi Svobodnou Evropu?
Ne, vlastně mě to ani nenapadlo. Nějak jsem to neregistrovala, ale znala jsem lidi, kteří toto rádio pravidelně poslouchali.

Musela jsi chodit na povinné brigády?
Ano, musela jsem si odpracovat brigádnické hodiny, aby moje děti mohly chodit do jesliček, do školky, nebo abych získala lepší byt. Obvykle jsme museli zametat ulice, sekat trávu na veřejných pozemcích, vysazovat stromky nebo stavět chodníky. Vždy jsem cítila odpor k tomu, abych něco takového dělala povinně, protože se často stávalo, že i když jsme měli odpracované brigádnické hodiny, lepší byt nebo školku pro děti jsme nedostali. Ale někteří lidé dělali víc, než museli. Vždy, když procházím kolem Ottendorferova domu, vzpomínám, jak jsme osazovali Wolkrovu alej.

Věděli jste něco o výbuchu v jaderné elektrárně v Černobylu?
To bylo pro nás nepochopitelné. Nikdo nás nevaroval, nikdo nás neupozornil. V útržkách se k nám cosi donášelo, ale nikdo vlastně nic nevěděl. Všechno se hrozně mlžilo. Nikdo jsme se o tom nic nedozvěděli, natož aby byl někdo z nás poučen o tom, co výbuch v jaderné elektrárně obnáší. Nikdo jsme o ničem nevěděli a pravdu jsme se snad dozvěděli až tak za půl roku.

Rozhovor s pamětníkem

Čím žila naše rodina v 70. a 80. letech?
 Určitě jsme žili režimem KSČ. Já jsem žil sportováním např. tenis fotbal. Na rozdíl od této doby nebyly žádné hřiště, nebylo tady vůbec nic. Musel jsem mít nějaké kroužky, které byly v určitých budovách. Bylo zakázané nosit různé věci, které ukazovali na jinou víru např.: řetízky, na kterých byl křížek, protože poukazoval na víru v Boha a to znamená, že nevěříme v je.

Co se říkalo doma o režimu a co se nesmělo říkat na veřejnosti?
 My osobně jako děti jsme nic nevěděli, ale tatínek nám říkal, že nesmíme na veřejnosti pochybovat o režimu. Táta byl samozřejmě v Komunistické straně Československa, protože bychom nemuseli dostat ani byt, nemusel jsem se dostat na školu, mohli nás dokonce i zabít. SSSR v této době bylo obrovské, ne jak si ho pamatujem dnes. Bylo to Rusko a okolní státy jako Ukrajina, Litva, Lotyšsko atd.

Byl jsi v nějaké mládežnické organizaci?
 Ano, byl jsem v organizaci Pionýr. Scházeli jsme se jednou až dvakrát týdně. Nosili jsme červené šátky a modré košile. Bylo to vlastně příprava na vstup do KSČ, ta vlastně byla taky pod jinou vládou. Kdyby si nás rozdělili jinak a my vpadli do západu a ne do východu, mohli bychom být na jiné úrovni, než jsme dnes.

Cvičil jsi na spartakiádu?
Ano, to musel každý. Cvičili jsme všichni ze škol. Každý jsme museli umět tu stejnou sestavu, aby to vypadalo k světu. Já jsem osobně cvičil s tenisovými pálkami. Ze všech škol se vybralo potom asi 10 000 nejlepších, kteří se dostali na Strahov, to bylo největší stadion v Praze, které mělo větší rozlohu než 4 fotbalové hřiště. Mě už to přestalo bavit, tak jsem se na Strahov ani nesnažil dostat.

Koupil sis někdy něco v Tuzexu?
(smích) Ne, nekoupil. Bylo to hodně drahé a my jsme neměli peníze. Ani žádný poblíž Tuzex nebyl, nejbližší byl asi v Hradci Králové a my jsme neměli auto. A v Tuzexu se neplatilo penězi, co jsme měli my, tam se platilo Bonama. Vždycky jsem si přál koupit rifle. My jsme měli pouze šitý věci od babičky nebo od mamky. Ještě byl jeden obchod a ten měl zkratku ESO, což znamenalo ekonomicky silné potraviny, ze Z se to všechno dováželo. Já jsem třeba sbírat plechovky od Koly, protože to jsme nikdy neměli.

Proč jste stáli celé dny v obchodě a měli jste nějaké podpultové zboží?
Ne, neměli jsme podpultové zboží. To měli jenom ti, co měli hodně peněz. Nebyly vůbec velké obchody, jak je teď třeba Kaufland. My jsme měli něco, jak byl Kolouch. Nejvíce, čeho jsme měli, byla zelenina, protože sousedka ji prodávala a vždy nám něco dala. A ovoce, to jsme měli jenom na Vánoce. To taťka stál někde ve frontě, mamka stála někde jinde, já jsem stál zase někde jinde, abychom měli co jíst alespoň na Vánoce.

Co se ti vybaví, když řeknu heslo: „KDO NEKRADE, OKRÁDÁ RODINU!“?
Takže. My jsme samozřejmě také kradli, protože se říkalo, že všechno je všech. Tak jsme pochopili, že si můžem brát všechno od všech, a že nic nikomu nechybí.

Co jsi poslouchal v 70. a 80. letech?
Já jsem byl ještě malé dítě, tak jsem neměl oblíbenou kapelu. Můj tatínek měl, ale rád ABBA nebo Boney M. Znal od nich snad každou písničku. Já teda v této době ABBU nesnáším, ale třeba jsem ho taky měl rád, když jsem byl ještě malý. Poslouchal jsi zahraniční rádio? Ano, určitě jsme poslouchali. Poslouchali jsme Český rozhlas Československé republiky. Byl ovládnutý komunistama. Neříkali pravdu a ovládala ho cenzura. Celý den jsme raději poslouchali polské rádio, protože tam hráli i cizí písničky. Kdo zvítězil ve volbách v této době? Vždy zvítězila KSČ. Myslím si, že ostatní strany byly zakázané. Nechápu, proč ty lidi k těm volbám chodili, asi nevěděli, co jsou komunisti za sv…

Co to znamenalo normalizační prověrky a jaké měli důsledky?
Prověřovali, jestli se hodíš a jestli se vyhovuješ straně KSČ. Já jsem osobně žádnou prověrku nezažil. Mělo to ale důsledky, že by nás mohli vyhodit z bytu, nemohl jsem chodit do školy a moji rodiče by byli vyloučeni ze strany KSČ, což by bylo úplné vyloučení ze společnosti.

Kdo to byl disident?
Byli to lidé, kteří aktivně vystupovali proti režimu. Nebáli se vystupovat na veřejnosti a říkat jenom pravdu. Díky tomuhle byli zatýkáni a zabíjeni. Nebo měli také možnost odjet do ciziny v několika případech.

Postihl vás nějak významně výbuch jaderné elektrárny?
Určitě nás postihl a ne jen nás. Postihl snad celou Evropu. Uvolnil se mrak radioaktivních částic, který způsobil, že se rodily postižené děti a rostly hodně houby, ale ty byly také radioaktivní. Nikdo nám ale neřekl, že nemáme sbírat ty houby, anebo, že je to nebezpečné pro zdraví. Všechno se prostě snažili ututlat.

Jaké máš pocity ze 70. a 80. let?
Určitě záporné. Byly to nejhorší léta, které Česká republika zažila. Nebylo to vůbec dobré období ani pro nás, ani pro ostatní lidi, které padli pod nadvládu komunistů.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník:
    • žena, 54 let
    • pracovala převážně v textilním průmyslu, těsně před revolucí v zemědělství

Jak jsi prožívala období totality?
 Mé rodiny se komunistický režim nijak nedotýkal, takže jsem žila běžný život. Chodila do školy a poté pracovala.

Když jsi chodila do školy, jaký měli tvoji rodiče vztah k režimu?
Režimem se nijak zvlášť nezajímali, prostě žili normální život. Nikde jsme se nijak neangažovali. Byli jsme prostě normální lidé.

Perzekuoval tě nějak režim?
Ne, mě ne. Týkalo se to vesměs kněží, takže museli vykonávat ty nepodřadnější práce, které se nabízely. Vědců také. Vlastně se to týkalo všech vzdělaných a inteligentních lidí, kteří nesouhlasili s režimem. Tak jsme přišli o morální i vědecké autority.

Projevovalo se to nějak v práci?
Lidé byli v KSČ, ale já ne. Radši jsem poctivě dělala a starala se sama o sebe, než abych měla stejný plat, možná o trochu větší a musela mít pak výčitky svědomí.

Jak jsi prožila listopadovou revoluci?
Jelikož jsem měla malého syna a ještě jsem musela pracovat, tak jsem to nijak víc nevnímala. Ale byla jsem ráda, že období komunismu končí.

O co ses tehdy zajímala?
Práce, sport a rozhodčí v basketbalu. Pískala jsem dokonce zápas v druhé lize žen.

Co dovolená a cestování, kde jsi byla a kdy jsi tam jezdila?
 Převážně jsem jezdila na Slovensko, pak jsem byla několikrát v Rumunsku, Bulharsku, Jugoslávii, letošní Chorvatsko a roku 1985 jsem se dostala i do Španělska, což bylo na tehdejší dobu vzácné. Fabriky měly tzv. celozávodní dovolené, které bývaly posledních 14 dní v červenci. Po 5 odpracovaných letech jsem pak měla nárok dokonce na 3 týdny dovolené.

Co se doma říkalo a na veřejnosti nesmělo?
Nesmělo se urážet zástupce a členy KSČ, no prostě nic proti režimu. Nesmělo se také mluvit např. ani o rádiích Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. A doma jsme režim moc neprobírali.

Chodila jsi do Pionýru?
 Ano, ale jen chvíli, protože studenti, kteří ho vedli, neměli moc času, tak Pionýr zanikl.

Byla jsi na Spartakiádě? A jaký jsi na ni měla názor?
Spartakiády jsem nesnášela. Byla jsem maximálně na okresní. Podle mě to bylo otročení malých dětí v tělocviku, protože se nezacházelo dobře ani s malými dětmi.

Stála jsi hodně fronty? A na co takové fronty hlavně bývaly?
Když člověk nešel o hodinu dřív před otevírací dobou, tak se na něj většinou nedostalo…Fronty nebyly jen na nedostatkové zboží, ale skoro na vše.

Byla jsi někdy na neplacené brigádě?
Nazývalo se to akce Zet. Ale já jsem na ní nikdy nebyla. O prázdninách jsem většinou nebyla doma, takže jsem na nich nebývala.

Byla jsi někdy v Tuzexu? Popř. co jsi tam kupovala?
V tuzexu jsem nebyla. Ale vím, že se tam platilo tzv. bony, ničím jiným, ale jezdilo tam hodně lidí, protože se tam daly koupit lepší věci, než jinak.

Kupovala jsi céčka?
Ne, nekupovala. Byla to zbytečnost.

Dostávala jsi něco tzv. podpultem? A popř. co?
 Ano, bylo to běžné. Ale člověk potřeboval mít dost známých, protože jinak by to moc nešlo. Například kakao nebo ovoce a podobně. Tehdy byl velký nedostatek, takže věcí takhle získaných bylo hodně.

Kradlo se hodně, potažmo kradla jsi i ty?
Ano, kradlo se hodně. Chtěla bych vidět toho, kdo nekradl. Lidé měli totiž vzor v režimu.

Jak jsi trávila svátky a chodila jsi na prvomájové pochody?
Na tyto svátky jsem se netěšila. Museli jsme nosit transparenty např. „Se sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ a „Ať žije SSSR“ apod.

Co znamenal pojem „plánování všeho“?
Dělaly se tzv. Pětiletky, to se plánovala práce na každých pět let dopředu.

Měli všichni práci?
První článek ústavy ČSSR ustavoval, že musí mít všichni občané práci. A druhý, že mají za odvedenou práci nárok na mzdu. Kdo byl nezaměstnaný déle než 6 týdnů, byl automaticky zavřen za příživnictví. A když člověk nechtěl pracovat a být doma, tak musel prokázat, že má víc než 100 000 Kčs.

Měla jsi chuť pracovat víc, než jsi měla?
Vůbec, musela jsem pracovat už tak dost, navíc jsme museli plnit plán, takže jsme pracovali i přes soboty a neděle. Co znamenalo ROH? Revoluční odborové hnutí, hájilo zájmy spoluzaměstnanců. Nabízeli např. dovolené, rekreace, ale hlavně pak rodinám nebo novomanželům peníze na stavbu domu.

Co to byl tzv. kádrový posudek a jaký jsi měla?
Byl velmi důležitý. Podle posudku se přijímalo do zaměstnání. Když byl posudek kladně napsaný, tak přijali bez váhání. Já jsem měla velmi dobrý.

Jaká byla tehdy kultura a zábava?
Si pamatuji Karla Gotta. Hvězdy musely být poplatné režimu, jinak by nemohly zpívat ani hrát. Např. Marta Kubišová nebyla, takže se o ní dlouho nevědělo. To samé bylo se sportovci.

Jaké byly tehdejší populární pořady? Bylo jich hodně jak v rádiu, tak v televizi. Já jsem kromě sportovních přenosů nijak tehdejší pořady a filmy nevnímala.

Četla jsi Rudé právo? Ano, poslední stránku – sport a černou kroniku. Jinak tam byla jen politika.

Chodila jsi do kina? A na co se chodilo?
Několikrát jsem byla na Vinnetoua a Angeliku, jinak tam dávali jen samé pohádky a ruské pořady a filmy.

Poslouchala jsi zahraniční rádia?
Ano, Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, Vatikán a Luxemburg. Byly tam totiž pravdivé zprávy a normální hudba.

Jaké byly volby potažmo komunistická politika? A byla jsi u voleb?
U voleb jsem byla skoro vždycky, ale nelíbily se mi, protože stejně byla vždy zvolena KSČ skoro se 100% úspěchem. Co se týče politiky, tak to bylo velmi složité.

Co byly normalizační prověrky?
Byly prováděny v letech 69–71 po vstupu vojsk do ČSSR. Prověřovali správnost vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR.

Kdo to byli disidenti?
To byla pronásledovaná opozice, většinou jednotlivci či malé skupiny, která byla proti režimu. Takže například náš první český prezident Havel.

Vnímala jsi veřejnou kampaň proti Chartě 77?
Občas to bylo v televizi kritizované. Západ dosti tlačil na komunisty, aby nezacházeli aspoň tak krutě s vězni, ale komunisti je ignorovali. Ale nijak zvlášť jsem to nevnímala. Soustředila jsem se víc na práci než na politiku.

Jak si vnímala výbuch Černobylu?
Byla podezření na kontaminaci, ale myslím, že u nás to nemělo vliv. To spíš na Ukrajině a částečně na Slovensku. Já jsem se ničeho neobávala. Z daného rozhovoru můžeme zjistit mnoho věcí. Tou první je, že člověk musel mít hodně štěstí a chovat se co nejnenápadněji (tedy neměl svobodu slova) a plnit své povinnosti. Komunisté na to měli heslo „Drž hubu a krok“, které jsem si nechal pro tento závěr. Další věcí je, že někteří v komunismu viděli šanci, a tak se stali straníky. Ve vykonstruovaných procesech komunisté hlavně zavírali lidi, kteří byli na lepší morální výši než ti ostatní, tj. kněží a vědce. Bylo by však mnoho dalších negativních příkladů, které bych mohl uvést, avšak i na dobu před listopadovou revolucí můžu uvést několik pozitiv, která jsou ale v menšině. Jedním z nich je, že podle zákona měl každý občan povinnost pracovat a měl za odvedenou práci nárok na mzdu. Dalším faktem je, že režim se dokázal postarat o svůj lid. Takže bylo velmi málo bezdomovců, pokud vůbec nějací tedy byli. A navíc stát přispíval i mladým rodinám. Když to tedy shrnu, tak totalitní režim v ČSSR, který se držel až do roku 1989, nepřinesl s sebou nic dobrého, ba naopak skoro samé negativní věci.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětnice: Jana K.
    • rok narození: 1947 (64 let)
    • původ: dělnický
    • vzdělání: střední odborné učiliště
    • zaměstnání: Hedva–tkadlena
    • bydliště: Moravská Třebová

Sport a volný čas:
Jako zájmový kroužek jsem měla atletiku – nenáročný sport, člověk si pořádně zacvičil, zaběhal. Rozhodně nebyl den, kdy bych seděla doma a nevěděla co dělat. Doma nás bylo 6 dětí a měli jsme velký statek, takže práce bylo až až. Byla jsem ráda za každou volnou chvíli venku s děckama. Po dokončení školy jsem atletiku dělat přestala a začala jsem chodit do práce.

Politika:
Politika, politiky a lidi „nad námi“ jsem vůbec neřešila. Otec sice byl ve straně, ale to, co se dělo na schůzích, mě jednak nezajímalo, a ani o to s námi nemluvil. U mě žádné nátlaky na vstup do strany nebyly. Sice za mnou byli, abych vstoupila do strany, ale já jsem odmítla. Táta po mně ani nechtěl, abych do strany vstoupila, a to, že za mnou byli lidi z KSČ, jsem mu myslím ani neřekla.

Stání front:
Stání front mě docela vadilo. Ale když byly Vánoce, tak to člověk koupil, vystál si frontu, ale zase se to všechno snědlo. Teď když to máme celý rok, tak mě to ani nechutná. Když to přivezli, tak to bylo opravdu čerstvé. Když to vozí na poslední chvíli a zraje to tady ve skladech, tak to potom už nemůže mít tu hodnotu ani tu chuť. Přivezly se banány, stála se fronta, přivezli mandarinky, stála se fronta. Teď ti přivezou kachličky a ty nevíš, který si máš vybrat.

Cesty do zahraničí:
Cesty do zahraničí byly omezené. Nesmělo se na západ, tj. do západních států Evropy, a i do celého světa. Byla to výsada jen několika málo vyvolených. Pokud někdo chtěl do těchto států vycestovat, musel požádat o tzv. cestovní doložku a ta byla nebo nebyla přiznána. Já jsem byla jen v Jugoslávii a bylo to fajn – hlavně velmi levné. Teď se sice může kamkoliv, ale zase na to někteří lidé nemají – když už, tak jen někdo.

Co se říkalo doma o režimu a co se nesmělo říkat na veřejnosti:
Doma jsme režim jako takový neřešili. Měli jsme se relativně dobře. Otec byl v KSČ, ale o svých zkušenostech a schůzích se doma před námi nezmiňoval a my jsme se ani nevyptávali. Doma nás bylo 5 holek a 1 kluk, takže jsme řešili jiné problémy. Když jsme se něco dozvěděli z televize nebo novin, týkalo se to většinou intelektuálů nebo herců či spisovatelů, kteří o tom věděli více. Obyčejní lidé, si myslím, co směli nebo nesměli, tak stejně moc neřešili.

Pionýr:
 Pionýr byla víceméně zájmová činnost. Nepamatuju si, že bychom v pionýru probírali nějaké politické věci. Skládal se slib a ve slavnostní dny se nosil stejnokroj, bílá košile, modrá sukně – kluci kalhoty – a červený šátek.

Spartakiáda:
Bylo to hromadné sportování lidí. Vyvrcholením byly spartakiády na strahovském spartakiádním stadionu v Praze. Já jsem se zúčastnila dvou spartakiád, v letech 1960 a 1965, a jsem za to ráda. Toto cvičení nám záviděl celý svět!

Akce „Z“:
Při akcích „Z“ chodili lidé dobrovolně pracovat na stavby, jako byly například mateřské školky, jesle a samoobsluhy. Pak se stavěly také domy svépomocí, kde potom ti lidé bydleli. V dnešní době by to už nebylo možné, protože lidi zdarma neudělají nic!

Brigády:
Ve škole to byla fantastická věc. Z prvé jsme se ulili ze školy, a za druhé se na brigádách zažila spousta legrace. My jsme se školou chodili hlavně na pole na brambory. Vím, že studenti z gymnázií chodili na chmelové brigády a vydělali si i nějaké peníze. Vzpomínám na takové akce ráda. Škoda, že dnes už děti nic takového nemají.

Všichni měli práci!:
Je pravda, že každý člověk měl právo na práci. Pokud chtěl změnit zaměstnání, nebyl problém najít nové. Já si ještě pamatuju, že jsem dělala v továrně i v sobotu odpoledne do 18 hodin. Odpolední pracovní soboty ale brzy zrušili a dělalo se jen dopoledne. Už si ale nepamatuju, kdy zrušili i sobotní směny. Pracovalo se 8 hodin denně. Ne jako dnes, kdy se pracuje 12 hodin a ve velkých obchodech soboty i neděle do 22 hodin. Je to hrůza! Novodobé otrokářství! Rodiče měli daleko víc času věnovat se dětem, ne jako dnes, kdy většinu vychovává parta a ulice. Podle toho to také v naší společnosti vypadá! Kultura & média: První televizi jsme si domů koupili v roce 1955. Byl to obrovský zážitek. Vysílání začalo asi až v 19 h. zprávami. Jinak jsme se jako děti bavili různě. Hlavně jsme hodně sportovali. V neděli se pravidelně chodilo na odpolední pohádky, to bývalo kino plné. Později už na večerní filmy a se školou jsme jezdili na divadelní představení do větších měst. Rádio jsme poslouchali velice často. Bylo puštěno celý den, tedy když jsme byli doma. Velice se nám líbily nedělní odpolední pohádky. Také k nám jezdily různé divadelní soubory a taneční skupiny, zejména folklór.

Co se četlo:
Četlo se ABC, Věda a Technika mládeži, Pionýrská Sedmička, Květy, Rudé právo, Sport… V dnešní době je to hrůza, co se člověk dočítá.

Rozhovor s pamětníkem (žena, 41 let)

DAN Z. – Malé a velké příběhy moderních dějin, datum 1.6.2011

  • Věk: 41
  • Vzdělání: střední s maturitou
  • Zaměstnání: zdravotní sestra
  • Bydliště: Svitavy
Rozhovor: Populární kultura a média

Jaká byla populární hudba?
Disco, jako například M. David, Karel Gott, Sandra, Samantha a Europe. To byly největší hity na diskotékách v 80. letech…tuším, že nějak tak, moc si to nepamatuji.

Jaké byly populární pořady v TV?
Ježíš marjaaaa…..10 stupňů ke zlaté, Televariete, Einkeslbunde, ale nevím jak se to píše, byl to totiž německý pořad.

Jaké byly oblíbené filmy a seriály?
Tak určitě Třicet případů Majora zemana….hlavně Studna. Žena za pultem byl také velice populární seriál. Profesionálové, a to byl jediný detektivní seriál, na který se dalo dívat… a to ti říkám!! A tvoje oblíbené filmy? Tak určitě Fantomas a to je asi tak všechno.

Navštěvovali jste kino, divadlo?
Kino, tak to jsme navštěvovali hodně, protože nebyla videa a v TV byly jen dva programy ČT 1 a ČT 2. A co divadlo? Divadlo jsme navštěvovali méně….tuším, že se jmenovalo Lidové divadlo a moc se tam nehrálo.

Dalo se číst Rudé právo?
My jsme to nevnímali. Co jsme četli, tomu jsme věřili, protože nás k tomu vedl režim a nás jako děti nenapadlo, že by nám mohli lhát.

Poslouchali jste hudbu ze západu?
 Já ne. A proč? Já nic ze západu neměla, nedalo se to sehnat. My jsme měli jen magnetofon na kotouče a kazeťák, když se objevil někde v obchodě, tak byl drahý a hned pryč.

Četli jste, nebo dostaly se k vám časopisy ze Západu?
Já ne. A proč? Protože se mi to nikdy do ruky nedostalo a četla jsem jen ruský časopisy ve škole.

Navštěvovali jste koncerty?
Na koncertu jsem byla pouze jednou a to ve Svitavách v Lidovým divadle, tehdy zde vystupovala skupina TANGO.

Kdo byl podle tebe lepší Michal David, Turbo, Olympic…? Koho jste měli nejraději?
Pro nás byli nejlepší Turbo a Olympic.

Jaké byly noviny nebo časopisy vydávané v Česku?
Vlasta, Květy a 100 plus 1, ze kterého jsme se dozvěděli aspoň nějaké noviny ze světa.

Zajímavost:

Měla jsi „céčka“ ???
Měla jsem nejvíce „céček“ ze třídy a byla jsem fakt dobrá… A nosily se ještě telefonní šňůry přidělaný karabinou ke kalhotám.

Sport: Spartakiáda

Byla jsi někdy účastník Spartakiády jako sportovec nebo jako divák na stadionu?
Já jsem nacvičovala na spartakiádu v 85 myslím….vlastně do teď nevím, proč mě do té Prahy nevzali. A na jakou písničku? Nacvičovali jsme na písničku Poupata od Michala Davida.

Jaké to bylo, když jsme v hokeji porazili SSSR?
Nevím, já jsem nikdy sport nesledovala, takže nemůžu nic říct.

Rozhovor s pamětníkem (muž 74 let)

DAVID S., třída 4V.A – Velké a malé příběhy moderních dějin: 1989, datum: 1.6.2011

Pamětník
  • Věk: 74
  • Původ: učitelská rodina
  • Vzdělání: VŠ
  • Zaměstnání: pracovník v průmyslovém podniku, pracovník hygienické služby
  • Bydliště: Svitavy

Jak jsi prožíval 70. léta?
 70. léta začala stranickými prověrkami poté, co byla vyhlášena normalizace. Já v té době 1968 byl členem KSČ v řadách těch, co prosazovali socialismus s lidskou tváří a pracoval v průmyslovém podniku. Chtěli jsme tyto požadavky : zlepšení hospodaření podniku a kvalifikovaní pracovníci v podřadných funkcích měli využívat svoji kvalifikaci ve prospěch zlepšení hospodaření podniku. Komunisti zastávající kurz podporovaný SSSR provedli prověrky a skupina pokrokovějších členů strany byla v prověrkách potrestána buď vyloučením ze strany, anebo vyškrtnutím. Já jsem byl vyloučen a opustil vedoucí místo, byl jsem zařazen na nejnižší místo jako referent, i když jsem byl inženýr. Kvůli tomu, že jsem chtěl reorganizaci. Pokoušel jsem se dostat do jiného podniku, abych měl lepší funkci, ale po zjištění, že mě vyloučili ze strany a že jsem byl na černé listině, mě nepřijali.

A co 80. léta?
V roce 1979 jsem se teprve dostal na jiné místo v okresní hygienické stanici s úkolem vykonávat technickou práci. Měl jsem limitovanou odměnu za práci. Reklamoval jsem, že podle zákoníku práce nemám dostačující plat, ale dali mi jen vyšší platovou třídu se stejným platem. Mě a celou rodinu bolestivě zasáhlo, že můj první syn se nedostal na vysokou školu, protože i toto bylo součástí, jak rodiče byli posuzováni, jestli jejich děti budou přijaty na vysokou školu. Potom můj starší syn dostal dvouletou vojenskou službu a potom se mohl znova přihlásit po třetí díky přímluvě vlivných straníků. Okresní tajemník ve Svitavách ale napsal na školu, že se nedoporučuje k přijetí a to stačilo. Jsa poučen při přihlášce druhého syna jsem zapřel v dotazníku, že mě vyloučili z KSČ, proto byl také přijat na poprvé. Na hygienické stanici jsem zjistil, že se okresní výbor KSČ zajímal o moji funkci a můj plat. Nedovolili mi funkci spojenou s vedením podřízených a tedy s vyšším platem. tedy od normalizace jsem byl po celou dobu pod dozorem.

Co jsi dělal rád, byl jsi kutil?
Byl jsme kutil, pocházel jsem z vesnického prostředí a manuální práce mi nebyla cizí. Už jako chlapec za druhé světové války jsem trávil čas u jednoho syna hospodáře, kde jsem viděl a zúčastnil se všech prací, co může kluk dělat a vykonávat. Po svatbě jsme bydleli v rodinném domku manželčiných rodičů. Zjistil jsem, že pro jeho zanedbanost je nutno noho věcí opravit, v té době, kdy tyto práce zajišťoval komunální podnik a nebylo snadné sehnat řemeslníka, jsem se naučil veškeré práce spojené s údržbou domu. Mělo to i finanční důvody, jako mladá rodina se dvěma dětmi jsme nikdy moc finančními prostředky neoplývali. Bavila mě práce se dřevem a za tím účelem jsem si postavil dílnu a vyráběl mnohé ze zařízení bytu. Z koníčků jsem rád fotografoval, měl jsem vlastní fotokomoru a velkým koníčkem byla četba. Hodně času jsem věnoval studiu umění italské renesance. Velký koníček byl motorismus, začínal jsem s motorkou. Velmi špatně se sháněl materiál, stavěl jsem také modely letadel a lodí. Materiál se dal sehnat jedině v obchodě jednoty. A musel jsem velmi dlouho čekat a sjezdit širší okolí. Velkým problémem byly kachličky, cihly se braly ze zbouraných staveb, dřevo ale bylo drahé a špatně dostupné. Nejvíce jsem používal tzv. kratinu. Krátká prkna.

Čím žila naše rodina?
Naše rodina žila především výchovou dětí, starší syn vystudoval gymnázium a mladší syn střední průmyslovou školu. Oba střední školu úspěšně vystudovali. Nejdůležitější bylo, jak vyjít s finančními prostředky. Protože oba studovali vysokou školu ve stejné době, každý však dojížděl do jiného města. Chtěl jsem synům poskytnout co nejvyšší možné vzdělání.

Jak se doma mluvilo o režimu?
 Doma se moc o režimu před dětmi nemluvilo, ale já s manželkou jsme věděli, že to není dobré, ale neviděli jsme žádnou možnost, jak přispět ke změně. Považoval jsem to za jakousi danost, ke které se musí přizpůsobit, abych žil a přežil, zvláště po mé předchozí zkušenosti. Manželka jako učitelka, pokud chtěla vykonávat toto povolání, tak se nemohla moc politicky projevovat.

Odebíral jsi noviny Rudé právo?
Odebíral, ale více méně povinně, protože se to sledovalo, kdo co odebírá.

Poslouchal jsi v té době něco?
Poslouchal jsem rádio, nejraději SEMAFOR, Matušku, Gotta a další jako Vondráčkovou a Pavla Bobka, nejraději jsem ale měl klasickou hudbu na stanici Vltava.

Co jsi věděl o Černobylu?
O výbuchu Černobylu jsem de dověděl až 3 dny poté, protože jsem měl na hygienické službě zkoumat šíření radioaktivity. Na okresní úrovni byly odebírány vzorky ovzduší, půdy a plodin. To se odesílalo do laboratoře v Hradci Králové. Zpětné informace byly jen omezené, ale vyplývalo jen to, že na území okresu bylo radioaktivní záření jen mírně překračující přístupné hodnoty, ale neohrožující život.

Byl jsi v Pionýru?
Stal jsem se pionýrem, protože se do pionýry vstupovalo od 5 nebo 6 let a já chodil do vesnické školy, kde byl můj otec učitel, když přišel příkaz vstoupit, tak jsem musel, protože jsem byl syn učitele. Když jsem přišel na střední školu, tak jsem vstoupil do ČSM, byl to dobře propracovaný automatický mechanismus. V pionýru jsme hráli hry v tělocvičně, četli, ale moc mě to nebavilo, bral jsem to jako povinnost. Bylo to jenom formální a nudné. V ČSM se to odbývalo, jak mohlo. To se změnilo, když jsem nastoupil do továrny. To už o mě věděli a pověřili mě funkcí v ČSM. Tam jsem vykonával funkci předsedy a potom mi nabídli členství KSČ. Uvědomil jsem si, že bez členství v KSČ se nikam nedostanu, tak mi nic jiného nezbylo, nechoval jsem se ale moc podle předpisů, protože jsem se neosvědčil a potom mě vyhodili.

Účastnil jsi se spartakiády?
 Spartakiády jsem se zúčastnil jednou jako dorostenec. Úborem byly jen červené trenýrky. Cvičil jsem v Praze na Strahově a docela se mi to líbilo, byl to pěkný zážitek.

Můžeš shrnout tuto dobu?
Tato doba nebyla ideální ani dobrá, ale je třeba si uvědomit, že v tomto režimu jsem vyrůstal od dětství a od dětství jsem tím byl ovlivňován a vychováván. Nic jiného jsem neznal a nemohl jsem to srovnávat s ničím jiným. Prostě si na to člověk zvykl a nemohl si představit, že by to bylo jinak. Ze západu se šířily zprávy, že se tam žije líp, ale nedovedl jsem si představit, že by se tady něco změnilo. Proto tady byl 89 rok velkým překvapením. Ve fabrice jsem poznal, že centrální plánování bylo špatné, protože se nevyrábělo, co se mělo. Nebyly dostupné kvalitní komponenty pro stroje a tudíž neměli předpoklad pro export do západních zemí.

Závěrečné shrnutí.
Můj pamětník rád mluvil o kutilství a svých zálibách, protože to bylo to, co ho bavilo a stále to provozuje. O tom, co poslouchal a že se účastnil spartakiády, taky celkem rád hovořil. Z toho, co mi pověděl o pionýru vyplývá, že to neměl zrovna moc v oblibě a nerad taky mluvil o 70. letech. Překvapilo mě, že se pamětník se mnou nebavil o tuzexu, podpultovém zboží a nedostatku potravin, protože vím z vyprávění i mých rodičů, že to byl v té době velký problém. Možná je to tím, že pamětník je muž a tyto skutečnosti vnímal jinak než ženy, které chodily nakupovat. Pamětník nevzpomenul, že byla potlačena svoboda víry a nemohl chodit do kostela.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pohlaví: žena
  • Ročník: 1950
  • Věk: 61
  • Zaměstnání v 70. a 80. letech: kadeřnice, později prodavačka potravin

Babi, jak vzpomínáš na 70. a 80. léta?
V roce 1968 jsem se vdala a čekala jsem rodinu. V 70. roce se mi narodila dcera.

Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi nějaké koníčky?
Měli jsme chalupu, na kterou jsme jezdili každý víkend, zejména v létě. V zimě jsme tam běžkovali, sáňkovali…

Co jsi poslouchala za hudbu?
Poslouchala jsem především československé zpěváky, jako byl Gott, Vondráčková, Spálený, Tučný… Jinak se mi líbila i Moravanka, ale nikdy jsem neposlouchala žádný specifický styl hudby, jenom to, co se mi zrovna líbilo.

Poslouchala jsi Holky z naší školky?
Ano, poslouchala! To byla písnička mého mládí a v té době to poslouchal každý.

Dívala ses na Sandokana?
 Samozřejmě, to se mi moc líbilo. Sanitka, Nemocnice na kraji města, Sága rodu Forsytů, Muž na radnici…

A nosila jsi tričko Sandokan? Znala jsi někoho, kdo by ho ve tvém okolí nosil?
Ne, taková fanynka jsem zase nebyla a neznám ani nikoho, kdo by ho nosil.

Chodila jsi do kina? A na co?
Ano, do kina jsme chodili každý pátek, obvykle na české filmy.

Na co jste se koukali v televizi?
Dívali jsme se na Televarieté s Bohdalkou a Dvořákem a na jeden německý pořad, už si ale nevzpomínám na název.

Byly v televizi nějaké zahraniční filmy?
 Ano, byly. Často dávaly ruské válečné, ale na to se nedalo dívat, stejně jako na současné americké, které jsou snad úplně všude.

Co si myslíš o Spartakiádě?
No, mně se to teda moc líbilo. Myslím si, že to mělo smysl. V Praze se toho zúčastnila moje dcera a dosud si pamatuju na její zelený úbor, a jak ji tam chytl zub (smích). Děti se tam seznamovaly a poznávaly něco nového.

A zavedla bys to znovu?
 Určitě. Jak jsem řekla, nějaký smysl to mělo.

Jaký máš názor na povinnou vojenskou službu? I to bys zavedla znovu?
Já si myslím, že to určitě bylo správné, protože můj syn se tam naučil pořádku, zodpovědnosti a našel si tam spoustu nových přátel. Podle mě by to ti dnešní kluci potřebovali.

Chodila jsi na koncerty a zábavy? Na zábavy jsem moc nechodila, protože jsem se vdávala v osmnácti a potom už na to nebyl čas. Ale na koncerty jsem chodila moc ráda. Pamatuju si, když do Svitav přijel Pavel Dobeš, toho jsem v té době taky hodně poslouchala.

Pamatuješ si na výbuch Černobylu?
No jak by ne. V tu dobu jsme se chodili koupat k rybníku a až o deset dní později jsme se dozvěděli, že ten mrak z Černobylu byl i nad východními Čechy.

Co říkáš na výsledky voleb, když KSČ vyhrálo s 99, 78%? Volila jsi je také?
Volení KSČ byla moje občanská povinnost. Samozřejmě, že jsem je volila. A navíc to byla jediná strana, která tady v té době byla. Teď už bych je rozhodně nevolila.

Podepsala jsi Antichartu?
Ne, já v té době ani nevěděla, co to obsahovalo. O politiku jsem se moc nezajímala.

Chodila jsi na brigády?
Ještě když jsem byla na základce, tak jsme chodili na bramborové brigády, ale nikdy jsem to nebrala jako povinnost. Vždycky jsme si užili spoustu legrace a ulili jsme se ze školy.

Chodila jsi do Pionýra? Jaký na něj máš názor?
Mám na něj dobré vzpomínky, měla jsem tam kamarády, se kterými se vídám dodnes. Hráli jsme tam hry, malovali…

A chodila jsi na prvomájové průvody?
Samozřejmě. Nikdy jsem to ale nepovažovala za donucovací prostředek, naopak jsem tam chodila dobrovolně a ráda.

Znáš ze svého okolí nějakého disidenta?
Ne, nikdy jsem se s nikým takovým nesetkala. V mém okolí se všichni komunismu podřídili.

Jak vzpomínáš na fronty v obchodech?
To bylo v té době hrozné. Když jsme něco chtěli, tak jsme si museli koupit to, co nám zrovna dali. Nebylo to jako teď, kdy si můžete vybrat přesně to, co chcete. Pamatuju si, že když jsme kupovali auto a konečně na nás došla řada, tak jsme si museli koupit bílé. Na druhou stranu to vyšlo mnohem levněji než dnes. Našetřili jsme si na něj během 4 let, zatímco teď se všechno musí kupovat na splátky.

A co podpultové zboží?
Po pravdě řečeno, mě se to nijak nedotklo, protože jsem sama pracovala v obchodě a dřív jsem měla hodně známých, díky tomu, že jsem pracovala jako kadeřnice. Takže třeba na Vánoce jsme vždycky měli dost ovoce a zeleniny a všeho, co v té době nebylo k dostání. To byl např. toaletní papír a jiné hygienické potřeby.

Byla jsi v té době někde v zahraničí?
Ano, byla jsem několikrát v Jugoslávii. Až po letech jsem se dozvěděla, jaké problémy měli některé rodiny, když chtěli jet na dovolenou. Tohle jsem já nikdy nezažila.

Vidíš na té době ještě nějaká negativa?
 Určitě. Největší problémy měli věřící lidé. Například můj bratranec se díky tomu, že chodil na základní škole asi 5 let do náboženství, nedostal na školu v Olomouci a musel opakovat devátou třídu, aby se vůbec dostal na střední školu. Taky si pamatuju, že hodně věřících muselo jezdit do kostelů v okolních vesnicích, aby se to nedozvěděli komunisti. Dále se nesmělo soukromě podnikat, ale s tím jsme byli v té době smířeni.

Vybavíš si naopak nějaká pozitiva oproti dnešní době?
Tak třeba nemuseli se platit školní pomůcky, všichni měli práci a neplatily se zdravotní poplatky. V dnešní době si pobyt v nemocnici nemůže dovolit pomalu žádný důchodce.

Četla jsi v té době knihy?
Četla jsem moc ráda. Chodila jsem do knihovny, ale často jsem si knížky i kupovala. V té době byli populární především Rémarque nebo Hrabal.

Jak se v té době pohlíželo na lidi, co nosili brýle?
V té době to bylo úplně jinak než dnes. Když někdo nosil brýle, lidé se mu posmívali, zatímco teď se to bere spíš jako módní doplněk.

Kolik v té době stály potraviny, oblečení…?
Všechno bylo mnohem levnější, zároveň jsme ale měli i nižší platy.

Sbírala jsi céčka?
To v té době sbíral snad každý. Moje děti toho měli plné pytle, neustále je vyměňovali s kamarády.

Jak bys celkově hodnotila tu dobu?
 Mám na ni hezké vzpomínky. Nikdo si nic nezáviděl a všichni měli práci.

Jak jsi potom reagovala na revoluci v 89. roce?
Nijak jsem se toho nezúčastnila. Ani jsem nezvonila klíčema. O politiku jsem se nikdy moc nezajímala.

Rozhovor s pamětníkem

MIROSLAV Ř., třída 4V.A – Velké a malé příběhy moderních dějin – rok 1968, datum: 2. června 2011

  • Věk: 63
  • Původ: Moravák
  • Vzdělání: střední odborné
  • Zaměstnání: důchodce
  • Přibližné bydliště: Svitavsko

Co se ti vybaví, když se řekne 70. léta?
Zemědělství v rozkvětu. Zdravotnictví zadarmo. Ve výrobě jsme byli soběstační.

Čím žila naše rodina v 80. letech?
Prací, rodinou.

Vybavíš si přelom 70. a 80. let?
Byli jsme mladí, spokojení.

Na co jsi se tehdy těšil?
Těšil jsem se ze života. A ze šťastné budoucnosti, ale to se mně nesplnilo.

Čím jsi trávil nejvíc času?
 Budovala se organizace Svazarmu.

Byl jsi kutil? Kde jsi sháněl materiál?
Ano byl. Materiál jsem kupoval. Dělal jsem věci ze dřeva.

Ze kterého výtvoru máš největší radost?
Dělal jsem třeba kolíbku pro vítání občánků, žlice….

Cestoval jsi někam?
V Německu jsem byl týden na poznávacím zájezdu. Ve Vídni jsem byl také služebně. Jinak jsme jezdili na dovolenou hlavně na Slovensko.

Co se doma říkalo o režimu a co se nesmělo říkat na veřejnosti?
 Vždycky jsem říkal, co jsem si myslel. Nikdo mně nezakazoval, co budu říkat a co ne. Nebál jsem se něco říkat.

Spartakiáda? Bezvadná věc. Jedna z nejlepších akcí v naší republice. Obdivovali to na celém světě.

Fronty v obchodech? Stáli se fronty na toaletní papír, banány, ale nestálo se na pracovním úřadě. V obchodech ledacos nebylo. Ale byli jsme skromnější. Základní potraviny vždycky byly.

Kdo nekrade, okrádá svou rodinu?
Bylo to pořekadlo, ale dneska to platí dvojnásobně.

Muselo se chodit na prvomájové průvody?
 Kdo chtěl jít, tak šel. Lidé na to chodili rádi a veselili se.

Měli všichni práci?
Práce byla pro všechny. Všichni museli pracovat.

Měli chuť dělat víc, než museli?
Jak kdo. Chodilo se na akci Z. Lidé si řekli, že půjdou dělat školku. Věděli, že to je pro dědinu. Sloužilo to všem. Nezáviděli si. Nebo se třeba myslivci domluvili na Zlatou kosu. Šli vysekat nějakou mez. A v zimě to potom dávali zvířatům. Dnes by to nikdo zadarmo neudělal.

Revoluční odborové hnutí?
To byla organizace, kde když se mi děla nějaká křivda, mohl jsem se na to obrátit a oni stáli při mně a pomohli mi. ROH platilo zájezdy třeba do Prahy, do divadla.

Kádrový posudek?
Bývalý zaměstnavatel psal posudek na zaměstnance. Psalo se to, když někdo šel na nějakou významnou funkci. Ale co vím, tak se většinou psal spíše dobrý, málokdy někdo napsal na někoho špatný.

Populární hvězdy, pořady?
To byl třeba Gott, Neckář, Janda z muziky. A z televize hlavně Bohdalová a Menšík. Měl jsem rád pořady s Vladimírem Dvořákem a Bohdalovou. Byl to nějaký pořad jako estrády, ale už si nevzpomenu, jak se to jmenovalo. Byla to sranda. Lidi se zasmáli.

Jak to, že byl výsledek voleb 99,75 %?
Byla jedna volitelná strana. Jiný strany nebyly.

Co to jsou normalizační prověrky a jaké měli následky?
 Nějak se mě nedotklo. O ničem takovém nevím.

Kdo to byl disident?
 Ten, kdo nesouhlasil s režimem.

Vnímali jste veřejnou kampaň proti Chartě 77?
Tenkrát jsem to vůbec nevnímal, až postupem času.

Výbuch jaderné elektrárny v Černobylu?
 Víme o tom. Asi se to snažili utajit. To, co se opravdu stalo, vyšlo najevo až asi po 6 dnech. Museli se zaorat nějaký pole. Pamatuji si, že na Slovensku příbuzná dělala něco na zahrádce a ty špičky měla celá nějaký spálený. Spadl tam nějaký ten kouř z Černobylu, ale oni o tom nevěděli. Ona byla vždycky hodná a jednou nám dovezla rajčata nebo něco. A hned jak odjela, tak jsem to vyhodil. Bál jsem se toho a nechtěl jsem to jíst.

Členství v KSČ?
V KSČ jsem nebyl. Nebylo to povinné. Ale snažili se nás přemluvit.

Rozhovor s pamětníkem

Muž, 43let, střední odborné vzdělání s maturitou, vedoucí výroby, Svitavy

Co se ti vybaví, když se řekne 70 léta?
To si nepamatuju vůbec nic… V roce 1972 jsem začínal základku, 78 jsem končil základku…

Na co jsi se tehdy těšil?
Začínaly čundry, jezdili jsme na čundry, hráli jsme divadlo. Jezdili jsme na vandry s vozejkem (žebřiňákem), třeba 100 kilometrů jsme najeli za týden. Spali jsme tam u toho vždycky.

Kam jste jezdili?
Vyjeli jsme ze Svitav od divadla každý rok. Třeba na Jevíčko, jeden rok jsme jeli na Budislav, nejvíce jsme jezdili směr Polička a Jimramov.

To jste jezdili v létě a co zbytek roku?
Hrál jsem na kytaru v tom divadle, nehrál, vlastně jsem tam jenom zvučil. Hrál jsem až po vojně, někdy v r. 1984. Dostal jsem nový kolo, Favorita, 17 stovek stál tehdy. To bylo špičkový kolo, to tady nikdo neměl ve Svitavách. To mi koupil děda za vysvědčení v r. 1978. Od půlnoci se stála fronta. Kdo byl ráno na řadě, tak to kolo dostal.

Byly dlouhé fronty v obchodech na jídlo?
Na všechno, na spotřební zboží byly horší možná než na jídlo, ale to už si nepamatuju. Tam v obchodě vždycky paní mě znala a vždycky před Vánocemi jsem šel kupovat rohlíky a přibalila mi tam 1 balíček kakaa. Kakao nebylo. Ze známosti jsem dostal prostě vždycky balíček kakaa. Nebo na mandarinky byly fronty strašný. Když přišly mandarinky, tak se lidi z celých Svitav seběhli do jedné Zeleniny.

Kupovali jste něco za Bony v Tuzexu?
Z Tuzexu jsem měl první rifle. Jeden Bon stál myslím 5 korun. Bon byl takový papírek a tam bylo: Poukázka na nákup v Tuzexu v hodnotě 1 Bon. Rifle stály 80 Bonů. Ale nesehnal jsi to normálně. Bony dostávali myslím, kdo třeba pracoval v zahraničí, přijel do Čech a dostal Bony a mohl si nakupovat v Tuzexech. Bylo tam hlavně zboží ze zahraničí. Oblečení se nosilo, dokud se to nerozpadlo, třeba 10 let. V Tuzexu nebyly jenom rifle, byla tam třeba i auta. Tady jsi sehnal jenom Trabanty, Škodovky a Žigulíky. Na Žigulíky se stálo strašný pořadí, protože to bylo špičkový auto. Trabant děda koupil tehdy za 35 000, ale musel jít do pořadníku. Prostě jsi přišel do Mototechny, zapsal ses do pořadníku. Za rok napsali dopis, že si to auto můžeš vyzvednout.

Sbíral jsi céčka?
Céčka jsem nesbíral, odznáčky jsem sbíral. Samej Lenin a takový ty vlaječky. Každá fabrika měla svůj odznáček. Ještě je mám na půdě.

Na co jste chodili do kina?
Kino stálo 5 Korun. Byli tam dřevěný rozvrzaný lavičky. Kino bylo tam u Pekáren. Lidové divadlo se to jmenovalo. Půlku představení byly Týdeníky (politika a tak), pak byly upoutávky na další filmy. Chodili jsme na indiány. Hlavně na Vinetoua.

Poslouchal jsi zahraniční stanice (Svobodná Evropa)?
Určitě, to poslouchali všichni. Každej to ladil, jak mohl. Byla tam taková znělka, to už si nevybavím. Říkali tam hlavně věci, který ti tady všichni tajili. Neřekli ti pravdu. Za to se normálně zavíralo. Nesmělo se o tom mluvit, jako že jsi včera poslouchal Svobodnou, to ne, za to by tě hnedka zavřeli.

Prošel jsi povinnou vojenskou službou?
Ano, samozřejmě. Padl ti 18. rok a musel jsi k odvodům, doktoři tě prohlídli a řekli ti, že jsi schopen. Pak ti přišel povolávací rozkaz. Jsem ho rozbalil a četl jsem tam Aš. Měsíc jsem byl v Chebu v přijímači. Tam se učilo pochodovat, střelba a tak. Já jsem byl řidič, takže jsem jel do Aše se učit řídit. To bylo ale moje privilegium, že jsem jel k hranicím, protože moje maminka byla ve straně. K hranicím by nepustili někoho, kdo by mohl utéct. 3 dny jsem byl ve službě a den jsem měl volno, ale tak tam jsme právě založili kapelu, takže jsme se nenudili. Já jsem byl za celý 2 roky 2krát doma.

Babička byla ve straně?
Ano, ona musela bejt, protože kdyby nebyla, tak by nemohla dělat tam, kde dělala. Ale zase jsem měl výhodu já, protože jsem to měl lepší, třeba když mě brali na učňák nebo když jsem šel na vojnu, všechno jsem měl lepší. Kdyby nebyla ve straně, tak bych měl problémy se vším. Na vojně mě přemlouvali, hodinu, dvě hodiny do mě mastili: Vstup do strany, vstup do strany.

A ty jsi vstoupil?
Ne, ale potom jsem s tím měl problémy.

Byl jsi kutil?
Určitě, všechno do kapely jsem dělal doma. Zesilovače, bedny, i kytaru jsem si dělal. Ale to už teď asi nefunguje, tehdy byly jiný součástky než teď. Tehdy, když jsem chtěl součástku, tak jsem sedl na vlak, jel jsem do Pardubic, tam byla jediná prodejna Tesla.

Byl jsi pionýr?
Určitě, to jsi musel. Měli jsme vlajku. Chodili jsme průvody na 1. máj. U toho pomníku před ekonomkou. Ten Rudoarmějec. Tam jsme dlouho stáli a pochodovali.

K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven!
Vždy připraven!

Byl jsi na Spartakiádě?
Já ano. Cvičil jsem v Praze. Bylo to každých pět let. V 80 roce jsem cvičil za učňovskou mládež s takovou tyčí. Nejdříve jsme cvičili, na učňáku nás bylo asi 15. Potom se jelo na okresní kolo, tam secvičovali 4 učňáky, potom se jelo někam do Pardubic a potom do Prahy, tam se to 2 dny trénovalo, než byla Spartakiáda. Když jsme se sešli na tom Strahově, tak nás tam stálo asi 14 000 a spousta lidí tam. Tehdy to byl největší stadion v Evropě.

Měl jsi nějaké brigády?
V 15ti jsem měl brigádu tady na sile. Zametali jsme to od spodu až na vrch. Hrozná práce to byla, těch myší a potkanů všude. Sice jsem dělal za 4 koruny za hodinu, ale na tu dobu…. Pivo stálo 2,10.

Dalo se Rudé právo číst?
Já jsem ho nečetl. Tehdy jsem nečetl žádný noviny. Bral jsem Abíčko. Lepil jsem z toho všechny modely.

Jak si vnímal výbuch Černobylu?
To bylo hrozný. Když ten mrak tady prolítl tak ti někdo za 14 dní řekl, že tam něco bouchlo. Až potom po revoluci myslím ukazovali, kudy ten mrak šel. Oni se báli, že by lidi zpanikařili, tak to naschvál neřekli. Rusáci to tajili nejvíc. Až za 14 dní nebo kdy se na to přišlo, protože v Norsku naměřili zvýšenou radiaci, tak přiznali, že tam něco bouchlo.