Vladimír Rajnoch (1925–1951)

Vladimír Rajnoch (zdroj: ABS)

Člen skupiny označované jako „Hory Hostýnské“ Vladimír Rajnoch se narodil 8. března 1925 v Rajnochovicích (bývalý okres Holešov, později Kroměříž).[1] Pocházel z početné rolnické rodiny.[2] Jeho otec Ferdinand Rajnoch hospodařil na čtyřech hektarech půdy a přivydělával si při těžbě dřeva. Předčasně zesnulá matka Marie, rozená Vinklárková, byla v domácnosti, kde obstarávala podstatnou část hospodářství a starala se o velkou rodinu.

Vladimír stihl absolvovat pouze čtyři třídy obecné školy, pak pomáhal otci v zemědělství. Léta okupace a zejména období v závěrečných měsících války, kdy se mladí muži v hornatém kraji zapojovali do partyzánských akcí, ho nasměrovala ke službě v bezpečnostních složkách.[3] Záhy po osvobození republiky (15. října 1945) nastoupil k útvaru SNB v Moravské Nové Vsi. Šest měsíců po nástupu strávil v základní škole pro příslušníky SNB. Školu absolvoval s dobrým hodnocením, poté byl v hodnosti strážmistra SNB přidělen na služebnu Velké Bílovice. Po dalších pěti měsících služby ho počátkem roku 1947 přeložili blíže k domovu, do obce Rusava.[4]

Zde Vladimír Rajnoch sloužil do února 1949. Již v té době měl prostřednictvím svého bratra Jaroslava kontakty na skupinu odbojářů kolem pilařského mistra Josefa Čuby z Rajnochovic (zárodečné jádro „Hostýnských Hor“). Pozdější výpovědi sepsané s Vladimírem Rajnochem ve vyšetřovací vazbě popisují, do jaké míry byl „negativně“ ovlivněn „starými příslušníky četnictva“. Podobné účelové formulace svědčí pouze o potřebě identifikovat motivy třídního nepřítele ve vlastních řadách. Začínající policista Rajnochova založení musel zkušené prvorepublikové příslušníky sboru vnímat jako vzor. Po únoru 1948 byli většinou zproštěni služby. Atmosféra v bezpečnostním sboru se těmito čistkami velmi změnila, což nutně proměnilo i Vladimírův pohled na další perspektivu působení v něm.

Při volbách v roce 1948 volil bílým lístkem proti jednotné kandidátce. V té době již litoval, že po únorových událostech podlehl nátlaku okresního velitele SNB a podepsal přihlášku do KSČ. V lednu 1949 jej z KSČ vyloučili pro politickou neuvědomělost a neplacení členských příspěvků. O měsíc později ho převeleli do Prahy na smíchovskou služebnu. Podle operativních materiálů (hlášení agentů k tzv. akci Troják) byl tehdy již řadu měsíců podezřelý ze styků s „teroristickými živly“. Podezření zesílilo po incidentu proti neoblíbenému funkcionáři holešovského okresního výboru KSČ Jindřichu Grygarovi, který pocházel z Rusavy.[5]

Podobných akcí proti agilním komunistům v průběhu roku 1949 přibývalo, krajem se šířily letáky s výzvami k občanskému odporu a k hájení odkazu prezidentů Masaryka a Beneše. Vladimír Rajnoch se ze svého dočasného působiště v Praze stěží mohl na těchto aktivitách přímo podílet, byl však ve styku s bratrem Jaroslavem a snoubenkou. Jeho situace se radikálně změnila v říjnu 1949, kdy o vlásek unikl pokusu o zatčení. Od tohoto incidentu považovaly bezpečnostní orgány Vladimíra Rajnocha za zběha a byl na něj vydán zatykač s velmi přesným popisem. Přesto se mu dařilo unikat. Více než rok se pohyboval po boku posledního velitele mužů z „Hostýnských Hor“ Miloslava Pospíšila a jeho dalšího druha Ladislava Paly. Společně se neúspěšně pokusili počátkem února 1950 překročit státní hranice v okolí Horní Plané na Šumavě. Bezpečnost byla prchající trojici v patách. Blízko hraniční čáry došlo k přestřelce. Rajnochovi a Pospíšilovi se opět podařilo vyváznout, jejich třetí společník Pala však putoval do vyšetřovací vazby.

Honička za uprchlíky pokračovala po celé Moravě. Do pátracích akcí bezpečnosti se zapojovali příslušníci z Uherského Hradiště a Gottwaldova i milicionáři z továrny Thonet v Bystřici pod Hostýnem. Koordinace a znalost místního terénu však nepatřily k silným stránkám pronásledovatelů a odbojářům se podařilo vyváznout i z léčky na cestě mezi vrchy Tesák a Troják.[6] Vladimír Rajnoch s dalším společníkem i tentokrát doprovázel Miloslava Pospíšila. Počátkem roku 1951, po raziích bezpečnosti ve všech osadách, kde odbojáři měli kontakty na místní obyvatele, bylo zřejmé, že na Moravě jsou v zásadním ohrožení. Pospíšilova výprava na Slovensko s cílem najít tam pro zbytky skupiny zázemí skončila již na vsetínském nádraží jeho zatčením (3. února 1951). Poslední úkryt Vladimíra Rajnocha v Kladníkách u Hranic byl bezpečnosti vyzrazen 20. února 1951. Po zatčení následovala brutální vyšetřovací vazba v Uherském Hradišti s cílem zpracovat jej náležitě pro veřejný proces. Na „zrádce ve vlastních řadách“ měl bezpečnostní aparát spadeno především, závěr procesu ve dnech 22. až 26. května ve Velkém kině v Gottwaldově se dal předem očekávat. Před senátem Státního soudu Brno tvořeným JUDr. Vladimírem Podčepickým, JUDr. Vojtěchem Rudým (nechvalně znám též z pozdějšího případu „Babice“), štábním kapitánem JUDr. Aloisem Pytlíčkem a soudci z lidu nadporučíkem Jaroslavem Dočkalem a Norbertem Švagrem stanulo kromě Vladimíra Rajnocha dalších pětadvacet obviněných. Z jeho nejbližších druhů šlo zejména o Miloslava Pospíšila, Metoděje Čecha, Ladislava Palu a bratra Jaroslava Rajnocha.[7] Prokuratura zastoupená Emilem Eichlerem a JUDr. Josefem Handlem požadovala čtyři rozsudky smrti: pro Vladimíra Rajnocha, Miloslava Pospíšila, Zikmunda Bakalu a Josefa Čubu. Tito čtyři se měli zodpovídat ze spáchání velezrady podle §1 odst. 1 pís. c) a odstavce 2 zákona č. 231/48 Sb., na ochranu republiky.

K výkonu rozsudku smrti nad Vladimírem Rajnochem a jeho společníky došlo bez ohledu na žádosti o milost (zamítnuty Nejvyšším soudem 4. července 1951) dne 4. září 1951 v Praze v pankrácké věznici. Tělesné pozůstatky byly zpopelněny a uloženy v hromadném hrobě v Praze-Ďáblicích. K rehabilitaci Vladimíra Rajnocha mohlo dojít až po roce 1990.

PhDr. Markéta Doležalová

Archivní dokumenty:

  1. První strana výslechového protokolu Vladimíra Rajnocha ze dne 26. března 1951, sepsaného ve vazební věznici v Uherském Hradišti. Obsahuje základní biografické údaje (zdroj: ABS).
  2. Vazební fotografie Vladimíra Rajnocha (zdroj: ABS).
  3. Fotografie pořízená při rekonstrukci ve vazební věznici v Uherském Hradišti. Vznikla koncem února či počátkem března 1951 s cílem názorně předvést nebezpečnost vyzbrojených „teroristů“. Vladimír Rajnoch je první zprava se samopalem zavěšeným na hrudi (zdroj: ABS).
  4. Vazební fotografie snoubenky Vladimíra Rajnocha, Dalily Češkové z Rusavy (zdroj: ABS).
  5. První strana zápisu o zatčení Vladimíra Rajnocha ze dne 20. února 1951 (zdroj: ABS).
  6. Druhá strana zápisu o zatčení Vladimíra Rajnocha ze dne 20. února 1951 (zdroj: ABS).
  7. Trestní oznámení na Vladimíra Rajnocha ze dne 4. listopadu 1949. Bývalému strážmistrovi SNB se dařilo unikat dopadení více než jeden rok (zdroj: ABS).
  8. Druhá strana trestního oznámení na Vladimíra Rajnocha ze dne 4. listopadu 1949 (zdroj: ABS).
  9. Seznam předmětů doličných, především zbraní a nábojů, které byly zabaveny při zatýkání Vladimíra Rajnocha (zdroj: ABS).
  10. První strana rozsudku Státního soudu Brno, kterým se odsuzovala skupina „pomahačů protistátní teroristické organizace Hory Hostýnské“. Šestičlennou skupinu, jednu z mnoha následujících po hlavním procesu ze 22.–26. května 1951, tvořily osoby obviněné z ukrývání „teroristů“. Jako třetí byla 5. ledna 1952 k trestu odnětí svobody na dva roky odsouzena i Dalila Češková, čtyřiadvacetiletá snoubenka Vladimíra Rajnocha (zdroj: ABS).
  11. Druhá strana rozsudku Státního soudu Brno, kterým se odsuzovala skupina „pomahačů protistátní teroristické organizace Hory Hostýnské“ (zdroj: ABS).
  12. Třetí strana rozsudku Státního soudu Brno, kterým se odsuzovala skupina „pomahačů protistátní teroristické organizace Hory Hostýnské“ (zdroj: ABS).

Prameny:

  • Archiv bezpečnostních složek
    • f. Vyšetřovací spisy, skupinový svazek „Miloslav Pospíšil a spol.“ a svazek „Vladimír Rajnoch“, sp. zn. V – 2675/ B; Krajská správa StB Brno
    • f. Vyšetřovací spisy Krajské správy MV Ostrava, „Akce Hory Hostýnské“, sp. zn. S – 705/1
  • Národní archiv
    • Žaloby Státní prokuratury na skupinu Hory Hostýnské
    • Soudní spisy Hory Hostýnské Státního soudu Brno
    • Soudní spis Nejvyššího soudu Praha

Literatura (včetně tendenčních a propagandisticky zaměřených spisů vydaných před rokem 1989):

  • CÍLEK, Roman: Prokletí moci, Praha
  • CÍSAŘ, Alois – HOLUB, Ota: Příběhy věrnosti a cti, Praha 1987
  • DOLÁKOVÁ, Marie – HOSÁK, Ladislav: Dějiny města Bystřice pod Hostýnem, Brno 1980
  • FIŠER, Zdeněk: Prvé čtyři roky, I. díl, Kroměřížsko a Zdounecko v letech 1945–1948, Kroměříž 1988
  • JECH, Karel: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha 2008
  • KAPLAN, Karel: Pravda o Československu 1945–1953, Praha
  • KAPLAN, Karel – PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu, Brno 2001
  • KLÍCHA, Bohumil: Revoluční cesta Valašska k socialismu, Ostrava 1975
  • POSPÍŠIL, Jaroslav: Nesmiřitelní, Hory Hostýnské, Vizovice 1992

Články (dobový tisk):

  • Jiskra holešovského okresu – ročníky 1950, 1951, 1952
  • Rudé právo – ročníky 1949, 1950, 1951

[1] První zmínky o Rajnochovicích se datují k roku 1721; jde o rok jejich založení na místě arcibiskupských hamrů. Zakladatel obce, bača Mikuláš Rajnoch, stál na počátku rozvětvené rodiny, mezi jejíž potomky patřil i Vladimír Rajnoch (v některých materiálech ABS je uváděn chybně jako Ladislav, jde o omyl písaře při přepisování výpovědí apod.). V okolí se pálilo dřevěné uhlí, vyráběla rázovitá keramika, na arcibiskupské pile se zpracovávalo dřevo. Již za první republiky šlo o turisticky atraktivní místo s řadou rekreačních chat (http://www.antee.cz /rajnochovice).

[2]Sourozenci Vladimíra Rajnocha: nejstarší bratr Antonín provozoval holičskou živnost v Gottwaldově. Druhý v pořadí, Josef, převzal otcovo hospodářství v Rajnochovicích. Zde žil i strojní zámečník František. Další z bratří, Jaroslav, se jako krejčí snažil získat zaměstnání v Gottwaldově. Jeho názory a příklad zřejmě přivedly Vladimíra do kontaktu s protikomunistickým odbojem. Jediná sestra Marie se provdala do nedaleké obce Loučka za rolníka Capila.

[3] Například Vladimírův pozdější společník v odboji, kamenosochař z Bystřice pod Hostýnem Miloslav Pospíšil, se připojil k 1. československému partyzánskému oddílu Jana Žižky z Trocnova pod velením rudoarmějce majora Murzina.

[4] Není vyloučeno, že ke změně působiště došlo na Rajnochovu vlastní žádost. Seznámil se totiž s Dalilou Češkovou, narozenou 7. 11. 1928 v Rusavě. Jeho časté pobyty v domě rodičů této mladé ženy nezůstaly utajeny informátorům StB. Došlo k neúspěšnému pokusu o jeho zatčení právě v domě Češkových. Podruhé oběma milencům hrozilo zatčení, když v prosinci 1950 plánovali společně s dalšími přáteli útěk do zahraničí. Svědectví některých pamětníků a poznatky z operativních svazků nabízejí vysvětlení neúspěchu útěku, iniciativa k jeho provedení vzešla z cílené provokace bezpečnosti. Před útěkem se všichni, kdo měli být do plánu zasvěceni, setkali v obci Hradčany. Zde je přepadlo zatýkací komando, došlo k tragické přestřelce s několika zraněnými a jedním mrtvým (vojenský zběh z kroměřížské posádky a velmi aktivní organizátor odbojových aktivit Vratislav Janečka). Následovalo rozsáhlé zatýkání. Vladimír Rajnoch se svou snoubenkou měli tentokrát ještě štěstí, zdrželo je špatné počasí a do Hradčan nedorazili.

[5] Vladimír Rajnoch měl při „výstražném útoku“ společníků Josefa Čuby na dům Jindřicha Grygara v Rusavě (v noci 14. září 1948) zajistit, aby se pravidelná hlídka SNB v inkriminovanou dobu nacházela co nejdále od Grygarova domu a nezaslechla střelbu. Při vyšetřování okolností útoku na vyděšeného funkcionáře Rajnoch, podle pozdějšího mínění svých kolegů, nepostupoval s dostatečnou důkladností. Útočníky se bezpečnosti prozatím identifikovat nepodařilo. Tento a několik dalších obdobných incidentů StB původně připsala na vrub banderovcům.

[6] Jedinou obětí zátahu na „teroristy“ byl při přestřelce 19. srpna 1950 vrchní štábní strážmistr Vincenc Šimčák. Miloslav Pospíšil byl okamžitě označen za jeho vraha. Pozdější expertní ohledání střel a údajně použité zbraně, podobně jako výpovědi účastníků akce z řad bezpečnosti o zmatené střelbě v nepřehledném terénu, však naznačují, že by Šimčákovo smrtelné zranění mohl způsobit některý z jeho kolegů.

[7] Jaroslav Rajnoch byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 18 let.