Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Stanislav Plichta (1931–1953)

Stanislav Plichta, jedna z nejtragičtějších obětí kauzy Babice, se narodil 16. listopadu 1931 jako mladší syn Ludmily Plichtové, rozené Krulové, z Vacenovic a Antonína Plichty, rolníka ze Šebkovic.[1] Stanislav měl dva sourozence: staršího bratra Antonína (1929–1951) a sestru Ludmilu (1933). Plichtův rod hospodařil „na gruntu“ v Šebkovicích po mnoho generací. Po druhé světové válce měly jejich polnosti rozlohu něco přes 15 hektarů, což je neřadilo mezi velké sedláky. Otec Antonín starší se však snažil hospodařit moderními metodami, choval kvalitní plemenný dobytek a vedl své děti od útlého věku k zájmu o statek a k práci na něm.

Stanislav vychodil čtyři třídy obecné školy v Šebkovicích, tři třídy školy měšťanské v Jaroměřicích nad Rokytnou, dále tři třídy střední školy v Moravských Budějovicích a konečně dva ročníky zimní rolnické školy v Jaroměřicích nad Rokytnou. Více vzdělání už se mu nepodařilo získat, zbytek jeho krátkého života po skončení studia v roce 1947 byl kolotočem dřiny na poli nebo v cihelně. Do cihelny v Jaroměřicích nad Rokytnou jej poslal místně příslušný úřad práce. Šlo o jistý druh šikany a ztěžování života soukromě hospodařícím rolnickým rodinám, u kterých bylo před únorem 1948 běžné, že dospělé neženaté či neprovdané děti pomáhaly rodičům při polních pracích a s chovem dobytka na „plný úvazek“. V době tlaku, který měl dohnat soukromě hospodařící rolníky do zemědělských družstev, bylo na takovou praxi pohlíženo téměř jako na „příživnictví“ a dospělí hoši a dívky z „gruntů“ byli „přidělováni“ k práci na státní statky nebo v nekvalifikovaných dělnických profesích. Velmi jim to ztrpčovalo život a současně znemožňovalo rodičům zvládat polní práce a plnit svévolně zvyšované povinné potravinové dodávky. Stanislav a jeho starší bratr Antonín tak ve dne dřeli v cihelně a po návratu domů je čekala „druhá směna“ na otcově poli. Podle pozdějšího svědectví jejich sestry Ludmily[2] vstávali již před třetí hodinou ranní, aby obstarali dobytek, a pak dojížděli několik kilometrů do práce.

Jediným vzácným povyražením pro Stanislava a jeho bratra byly svátky a neděle s tanečními zábavami a občasné schůzky s přáteli a vrstevníky. Všichni tito nezkušení, ale idealističtí mladíci, naladění těžkou situací svých rodin silně protikomunisticky, mezi sebou diskutovali o nejistých perspektivách. Viděli jen dvě řešení: odchod do emigrace, nejlépe do zahraniční armády, nebo zapojení se do odboje. Nedovedli si odboj představit jinak, než jak si jej pamatovali z války: v partyzánských oddílech podporovaných parašutisty ze „Západu“. Tito mladí mužové představovali rezervoár spolupracovníků nejen pro skutečné kurýry vyškolené např. v západních okupačních zónách Německa nebo Rakouska. Bohužel se v míře mnohem větší stávali poměrně snadnou „kořistí“ i pro agenty-provokatéry StB nebo osoby těmito agenty manipulované. Tak tomu bylo též na Třebíčsku, kde měl poúnorový režim velmi slabé pozice a silně nábožensky založené venkovské obyvatelstvo se obracelo pro radu, jak bylo po generace zvyklé, k místním římskokatolickým kněžím nebo k osobnostem bývalé lidové strany, zatímco na komunistické kádry pohlíželo s nedůvěrou. Stanislavův otec se již v roce 1950 zapojil do protikomunistického odboje ve skupině kolem Gustava Smetany z Lithoře.[3] Kolik toho Stanislav a jeho sourozenci věděli o otcově protikomunistické činnosti, je dnes obtížné zjistit. Pravděpodobně si již tehdy mnohé domýšleli, ale do „odboje“ byli zataženi až po zatýkání v Šebkovicích v souvislosti se zátahem na členy Bezpečností infiltrované a nakonec i řízené odbojové sítě Gustava Smetany. Pro jejich otce si mělo policejní komando přijít v brzkých ranních hodinách 29. dubna 1951. Onoho jitra se zatýkalo v několika šebkovických usedlostech, ale místo k Plichtům dorazila policie do sousedního domu Peckových (pouhý omyl, či obtížně prokazatelný úmysl?). To umožnilo Antonínu Plichtovi včas uprchnout.

Skrýval se v sousední obci Cidlina u přítele Ludvika Stehlíka, varhaníka a mistra kolářského. Jeho opuštěná rodina čelila výslechům, šikanování, nejistotě a obavám o otcův osud. Komunisté a jejich příznivci v obci jim vyhrožovali. Podle pozdějších vzpomínek Ludmily Plichtové mladší k nim několikrát přijela jihlavská StB zjišťovat, zda se otec neobjevil nebo nevzkázal, kde se nachází. Při jedné takové kontrole nezvaní návštěvníci brutálně vyslýchali Stanislava i jeho staršího bratra. S otcem se Stanislav s bratrem scházeli za noci v polích, ale nic neprozradili. V té době se osud pronásledované rodiny protnul s podivně klikatou životní dráhou údajného „kapitána Ladislava“, který zřejmě už nějaký čas pásl po úkrytu Antonína Plichty staršího stejně úporně jako Bezpečnost.[4] Ladislav Malý nalezl Antonína Plichtu díky důvěřivosti babického faráře Václava Drboly, který o úkrytu u Stehlíků věděl a posílal tam Antonínu Plichtovi oblečení. Vyhledal jej a přesvědčil ho o svém úkolu organizovat odboj, o blížícím se paradesantním výsadku, o sílícím odbojovém hnutí na Vysočině i na Slovensku a o blížícím se převratu, který musí s podporou západních armád zvítězit. Přesvědčil jej též, že jeho rodinu je potřeba ukrýt před zatčením. Stanislav s bratrem měli posílit kapitánovo „trestné partyzánské komando“, pro sestru Lídu s matkou sliboval Malý zorganizovat odvoz do bezpečí na Slovensko. Než bude možné zajistit odvoz automobilem, měly se obě ženy ukrývat v Třebíči u učitele Františka Novosada (dohodnuto při návštěvě paní Plichtové na faře v Horním Újezdu, kde její muž s „kapitánem“ a Antonínem Mityskou přespávali od 24. do 26. června 1951), ten je však odmítl přijmout. Nakonec skončily v provizorním krytu vykopaném v jetelišti u vsi Dolní Lažany a zamaskovaném hnojem. Letní počasí způsobilo, že v krytu se prakticky nedalo ve dne pobývat, a tak se nemocná paní Plichtová načas uchýlila ke své sestře. Antonín Plichta odvedl dceru do úkrytu u Stehlíků v Cidlině, zatímco zbytek skupiny se schovával ve stodole lažanského rolníka Josefa Vorlíčka.

Mezitím „kapitán“ Malý oba Plichtovy syny ozbrojil (Stanislav měl od něj dostat automatickou pistoli ráže 9 mm a ostré náboje) a zavlekl je do několika hazardních a nedomyšlených „výstražných a zásobovacích akcí“. V noci z 29. na 30. června 1951 se společně se sestrou Lídou účastnili „lovu“ na vepře Jaroslava Kruly, člena MNV v Horním Újezdu. Těžkého vepře se jim nepodařilo odnést a celá akce, provázená střelbou, jen zbytečně vzbudila rozruch. Další problematická zastrašovací akce proběhla proti místním funkcionářům v obci Cidlina. V nočních hodinách byli vytaženi z postelí předseda místní organizace KSČ (dále jen MO KSČ) Jakub Janoušek, tajemník okresního národního výboru František Píša a zástupce Akčního výboru Národní fronty Josef Láska. Nahnali je do školy, kde na učiteli a jednateli MO KSČ Františku Žampovi požadovali předložení stranické dokumentace. Když se „trestní komando“ přesvědčilo, že jsou všichni funkcionáři dostatečně vyděšení, pobavilo se přehráváním desek na školním gramofonu a odtáhlo. Po zatčení babického faráře Václava Drboly se Malý začal zabývat myšlenkou trestné akce proti těm, kteří kněze udali. Tvrdil, že za jeho zatčení nese odpovědnost babický řídící učitel a předseda místního národního výboru (dále jen MNV) Tomáš Kuchtík. K útoku na něj si Malý vybral večerní schůzi výboru MNV v babické škole 2. července 1951. S sebou vzal pravděpodobně pod pohrůžkami zastřelením Antonína Mitysku a Stanislava i jeho bratra (jejich otec se už v té době odmítal na řádění Malého dále podílet). Oběma bratrům poručil Malý hlídkovat před budovou školy, zatímco společně s Mityskou vtrhli dovnitř. Zaskočené funkcionáře (kromě Tomáše Kuchtíka byl přítomen pokladník MNV Bohumír Netolička, Josef Roupec a předseda Místního výboru Národní fronty František Bláha) vyvedli do vestibulu pod schodištěm a postříleli. Smrti unikl pouze František Bláha, který se pokusil vyběhnout nahoru po schodišti a byl raněn do zad. Podle verze StB střílel na povel Malého Antonín Mityska.

Čtveřice mužů po útěku ze školní budovy marnila čas zastávkami ve dvou úkrytech, a to u Stehlíků v Cidlině, kde se Malý marně pokoušel přimět Antonína Plichtu staršího, aby se k nim připojil, a u Aloise Roupce v sousedních Bolíkovicích. Nakonec se ukryli v žitném poli poblíž Bolíkovic. StB posílená z blízkých i poměrně vzdálených útvarů SNB a milicionáři začala v brzkých ranních hodinách pročesávat okolí Babic a zatýkat v Cidlině, Lažanech a na dalších místech, kde se Malý se společníky občas ukrýval. Kolem 16. hodiny 3. července 1951 upozornil Antonín Mityska ostatní na letadlo kroužící nad polem (bylo povoláno z Prahy k přesnému určení místa, kde se uprchlíci nacházejí). K večeru byli muži v žitě dokonale obklíčeni a jejich pronásledovatelé začali stahovat smyčku. Malý dal údajně příkaz ke střelbě, přičemž podle některých svědectví začal střílet nikoli do rojnice pronásledovatelů, ale po bratrech Plichtových a Mityskovi. Když střelba utichla, ležel na poli s těžkým zraněním páteře a dalšími mnohočetnými průstřely v bezvědomí Stanislav Plichta. Jeho starší bratr Antonín na následky zběsilé střelby právě umíral. Kapitán Malý byl buď též těžce raněný, nebo mrtvý.[5] Antonín Mityska, rovněž raněný, se vzdal policii.

Stanislava přivezli do vězeňské nemocnice v Jihlavě ve velmi vážném stavu. První informativní výslech s ním mohl být sepsán až 21. září 1951 po několika operacích. V té době byl jeho otec již téměř dva měsíce mrtev následkem udušení z oběšení (popraven 3. srpna 1951 po procesu zinscenovaném s velkou propagandou a spěchem v Jihlavě). Jeho matka po přestálých útrapách při skrývání nervově onemocněla a domnívala se, že její muž a synové byli odvlečeni do ruského gulagu na Sibiř. Sestra Lída byla po čtrnácti dnech vyšetřování v Jihlavě odvezena na Státní statek v Ploskovicích u Litoměřic, kde později skončila i nemocná matka a blízcí dalších odsouzených v souvislosti s „babickým terorem“. Rodina přišla o všechen majetek. Léčba Stanislava Plichty pokračovala dlouhé měsíce v brněnské nemocnici u sv. Anny. Po roce nepříliš efektivní léčby byl nepohyblivý Stanislav převezen 3. února 1953 do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. Při převzetí pankráckou nemocnicí byl sepsán chorobopis, ze kterého si lze učinit představu o stavu nejmladšího Plichty: „3. VII. 1951 utrpěl střelné poranění levé krajiny okcipitální, byla provedena trepanace a náboj vyňat. Současně střelné poranění dolního oddílu páteře, kromě jiných menších poranění. Měl ochrnutou dolní polovinu těla s úplnou necitlivostí. … Stolici neudrží, pociťuje stále tupější bolesti v dolních končetinách. Dekubity (proleženiny, pozn. autorka; zmiňuji pro popis kvality péče) v krajině sakrální a na levém zevním kotníku. … Citlivost od kloubů kolenních snížena, zvětšuje se v anaesthesii (necitlivost). Hluboká citlivost vyhaslá.“ Na Pankráci dne 10. února 1953 Státní soud (předseda senátu Vojtěch Rudý, prokurátorka Růžena Ivanová a obhájce František Klečka) v tomto stavu odsoudil Stanislava Plichtu za napomáhání k trojnásobné vraždě k trestu smrti. Půldruhé hodiny po půlnoci dne 23. května 1953 mu oznámili, že jeho žádost o milost byla zamítnuta a rozsudek smrti bude vykonán neprodleně. Na popraviště museli ochrnutého mladého muže donést. Do posledního vydechnutí nechápal, jak může být spravedlnost tak slepá a její vykonavatelé k ubohému mrzákovi tak bezcitní. Před smrtí volal matku. Bylo mu teprve dvaadvacet let a v životě zažil hlavně dřinu a pronásledování.

[1] Stanislavův otec Antonín Plichta starší (1894–1951) si získal autoritu a respekt již v době okupace. V roce 1944 ukrýval parašutisty z výsadku Spelter za situace, kdy na ně a jejich pomocníky z řad místních obyvatel gestapo uspořádalo štvanici. Londýnské ústředí zahraničního odboje již bylo přesvědčeno, že skončili v rukou nepřítele. Antonín Plichta poskytoval parašutistům tři měsíce spolehlivý úkryt, aktivně navazoval kontakty na zbytky odbojářů na Třebíčsku a získával pro odboj nové síly. Patřil k neohroženým vlastencům, kteří se zasloužili o vznik odbojové organizace „Lenka-JIH“, která byla na sklonku okupace schopná působit citelné škody německému zásobování, transportům zbraní a komunikacím. Po válce Antonín Plichta obdržel vyznamenání Za chrabrost. Pro boj se zbraní v ruce měl dobrou průpravu. Jako mladík prožil anabázi českých legií v Rusku zmítaném bolševickou revolucí a občanskou válkou. Byl aktivním členem lidové strany a po válce obnovil místní organizaci této strany v rodné obci. Jako zkušený hospodář s dobře vedeným hospodářstvím (statek Plichtových č. p. 25 v  Šebkovicích, jehož přestavba se v době vypuknutí babické aféry dokončovala, patřil k nejvýstavnějším v okolí) přirozeně aspiroval na roli „selského vůdce“. Lidovou stranu Antonín Plichta starší též do února 1948 zastupoval v radě Okresního národního výboru v Moravských Budějovicích. Po převzetí moci komunisty byl praktikující katolík Plichta jako kritik politiky KSČ a „klerikalismem nasáklý lidovec“ z této pozice „vyakčněn“.

[2] Ludmila Plichtová mladší musela též v květnu roku 1951 opustit zemědělskou školu v Jaroměřicích. Byla přidělena pracovním úřadem k těžké práci na Státním statku ve Vícenicích. Denně dojížděla do práce na kole čtyři kilometry tam a zpět. O tomto svízelném období píše podle jejích vzpomínek např. příbuzný rodiny JUDr. Alois Plichta v publikaci „Pravda o Babicích“, vydané s podporou Open  Society  Fund, Brno, 2001.

[3] Gustav Smetana (1907–1953) měl v Lithoři u Moravských Budějovic kolářskou živnost. Patřil k lidem, kteří spolupracovali za okupace s partyzány, i když tehdy žádnou vůdčí roli nehrál. Účastnil se však shozů zbraní ze spojeneckých letadel, zásilky měly sloužit domácímu odboji v otevřených bojových akcích proti okupační armádě a dalším ustupujícím německým vojskům v závěru války. Nijak ho proto nezarazilo, když jej v roce 1949 při cestě lesem oslovil neznámý muž se žádostí o pomoc a potraviny s vysvětlením, že je zahraniční agent pověřený organizovat protikomunistický odboj. Jednalo se o Eduarda Kadrnku, jehož role kurýra ze zahraničí je potvrzená (ovšem některé zdroje a jeho složité životní osudy nevylučují, že mohl být i „dvojitým agentem“ a podávat informace i české zpravodajské službě). Smetana přijal kurýrovo pověření k organizování odbojové sítě, krycí jméno Pavel a dařilo se mu zárodky takové sítě zakládat. Samozřejmě šel nejprve za lidmi s pověstí protinacistických odbojářů. Jako „Pavel“ oslovil i Antonína Plichtu, který kolem sebe začal shromažďovat „šebkovickou odbojovou buňku“. Gustav Smetana alias Pavel nedodržoval příliš přísně konspirativní pravidla, byl důvěřivý, a jak se jeho „síť“ rozrůstala po okolních obcích až do Moravských Budějovic, dostaly se do ní osoby instruované jihlavskou Bezpečností (např. Antonín Břinek, který aspiroval na postavení Smetanovy pravé ruky a vystupoval, jako by měl vlastní napojení na zahraničí). Po postřelení Kadrnky při přechodu hranic čekal Gustav Smetana na nového vedoucího agenta. Dočkal se „majora Vaška“, jinak důstojníka jihlavské StB Františka Marečka. Dny jeho odbojové organizace byly sečteny. Dále už vlastně fungovala jen proto, aby údajnému „majorovi“ obstarala dostatek důkazů pro zatčení jejích členů. Gustav Smetana a jeho společníci byli pozatýkáni v dubnu 1951 a souzeni v několika procesech navazujících na pozdější první „babický proces“ v Jihlavě ve dnech 12.–14. července 1951 se sedmi rozsudky smrti – jedním též pro Antonína Plichtu staršího. Sám Gustav Smetana byl též odsouzen k smrti a popraven 28. března 1953.

[4] Jednalo se o Ladislava Malého (1920–1951), syna bývalého četnického strážmistra z Kojetic Jakuba Malého, žijícího na penzi ve Starči. Za agenta západní zpravodajské služby se pravděpodobně pouze vydával. Využíval toho, že se po útěku za hranice pohyboval střídavě v Bavorsku a v Rakousku, kde přišel s pracovníky těchto služeb do kontaktu. Zde získal průkaz na jméno Ludwig Gross, opravňující jej k pobytu v Rakousku. Tento falešný průkaz mu v roce 1951 sloužil k budování legendy o jeho zpravodajských úkolech v Československu. Zaměřoval se na předem vytipované osoby, které lákal k ostentativně provokativní a násilné činnosti proti funkcionářům KSČ, JZD a místním samosprávám v okolí Moravských Budějovic. Pro nepohodlné římskokatolické kněze měl připravenu v té době důvěryhodně znějící historku: potřebuje jejich pomoc, protože se podílel na vysvobození arcibiskupa Josefa Berana (1888–1969) z internace, a arcibiskup ho pověřil, aby mu obstaral před nebezpečným útěkem do zahraničí důvěryhodného kněze jako zpovědníka. Tuto smyšlenku si nejprve vyzkoušel na svém bývalém spolužákovi z gymnázia, faráři v Rokytnici nad Rokytnou Janu Bulovi (1920–1952). Později ji osobně nebo prostřednictvím kompromitujících dopisů uplatnil u dalších kněží včetně Václava Drboly (1912–1951), administrátora babické farnosti. Kněží se navzájem informovali, všimli si nesrovnalostí v líčení místa dočasného útočiště arcibiskupa po údajném útěku z internace a začali Malého podezírat. Přesto byli postupně pozatýkáni. Již tím, že Malého v doprovodu svých farníků, které nedokázali udat, přijali na faře, si podepsali svůj budoucí ortel. Podobně dopadl i jeden z prvních svedených mladých společníků kapitána Malého, Drahoslav Němec z Rokytnice nad Rokytnou. Pamětníci v pozdějších výpovědích označují Ladislava Malého bez váhání za agenta StB, písemný důkaz o tom však dosud nebyl nalezen. Šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu dospělo k závěru, že Ladislava Malého, který propadl alkoholu, StB pravděpodobně obratně využívala a manipulovala prostřednictvím některého z řady agentů nasazených ve „zlé akci Teror“ proti vlastencům, stoupencům bývalých demokratických stran, odpůrcům kolektivizace selských hospodářství a kněžím, kteří se těšili oblibě mezi věřícími.

[5] Konec Ladislava Malého je vykládán třemi způsoby: byl na místě mrtev (oficiální výklad StB, podložený pitevní zprávou ze dne 4. července 1951). Byl se zraněními převezen do nemocnice v Třebíči, kde zemřel před horečně připravovaným procesem s „babickými vrahy“. Přežil a byl přemístěn pod změněnou identitou jinam, aby mohl pokračovat ve své úloze agenta-provokatéra. Několik pamětníků, včetně dcery Antonína Plichty st. Ludmily Plichtové, později vypovědělo, že se s ním v průběhu padesátých let setkali na různých místech. V roce 1968 rozpoutal článek v brněnské Lidové demokracii bouřlivou debatu zpochybňující, že by se mezi urnami vykopanými v květnu toho roku v urnovém háji brněnského krematoria nacházela i urna s popelem Ladislava Malého. Inspekce ministerstva vnitra provedla v říjnu 1968 šetření, jehož výsledky jsou zachyceny v útlém svazku A 8/1 inventární č. 1475. Obsah svazku dovoluje učinit pouze tento závěr: v Brně bylo vyzvednuto dvaadvacet uren s popelem popravených v moravských věznicích a dvě urny s popelem zastřelených při zatýkání. V první z nich měly být podle zmatečné dokumentace ostatky Stanislava Plichty. To se vysvětlilo záměnou s jeho bratrem Antonínem mladším. Zato u ostatků ve druhé urně dokumenty žádnou záměnu nepřipouštějí: jde o Ladislava Malého.