Narodil se 1. března 1927 v Mohuči nad Rýnem do smíšeného česko-židovského manželství, tatínek byl Čech, maminka pocházela z Lotyšska. Oba rodiče pracovali jako artisté a neustále cestovali nejen po Československu, ale i po celé Evropě. V letech 1938–1939 pobývala rodina v Praze, ale jakmile bylo Československo 15. března 1939 obsazeno nacistickým vojskem, rozhodli se Hladíkovi pro útěk do zahraničí – hned začátkem dubna 1939 odjeli za fiktivním zaměstnáním do Pobaltí. Po různých peripetiích se dostali do Lotyšska k rodině Sigmundovy matky a brzy získali angažmá u estonského cirkusu Krone. Další dva roky pak působili v cirkusovém prostředí v Lotyšsku a Estonsku. Dne 22. června 1941, tedy v den napadení Sovětského svazu nacistickým Německem, však byla rodina Hladíkových zadržena sovětskými vojáky a předána do shromažďovacího tábora u Tallinu, kde byli internováni cizinci „nepřátelští“ sovětskému režimu. Zhruba po dvou týdnech měli být odtamtud deportováni dále na východ. Železniční transport ovšem přepadla nedaleko ruských hranic u estonského města Oru německá letadla. Z celého vagónu (cca 40 lidí) pak přežil bombardování pouze malý Sigmund a jeho otec. Všichni přeživší vězni byli následně naloženi na další transport a odvezeni do internačního tábora v Orankách. Zde se Hladíkovi setkali i s dalšími zadrženými Čechy a československými občany, mj. i s Bedřichem Reicinem, pozdějším nechvalně proslulým šéfem Obranného zpravodajství. Ve vedlejší táborové sekci pak byli umístěni vojáci českého a slovenského legionu. Plot, který odděloval vojáky a civilisty, nezabránil vzájemným rozhovorům. Po třech měsících v Orankách byli Hladíkovi v říjnu 1941 s dalšími vybranými vězni deportováni až do Kazachstánu – konkrétně do lágru poblíž města Akťubinsk. V těžkých hygienických podmínkách se zde tísnilo na 800 lidí, z toho zhruba 50 Čechoslováků. Sigmund Hladík byl také již několik dnů po příjezdu do tábora hospitalizován v místním lazaretu – při prvním nástupu mu totiž omrzly nohy a brzy navíc onemocněl žloutenkou. Díky pomoci otce a dalších spoluvězňů se ale za měsíc z nemoci úspěšně vyléčil. Tehdy v lágru běžně umíralo každým dnem několik lidí. Vysvobození pro vězněné Čechoslováky přinesla až amnestie pro československé občany vyhlášená sovětskou vládou koncem roku 1941 a vznik československé vojenské jednotky v Buzuluku. Z akťubinského tábora byli Čechoslováci propuštěni 10. února 1942 a už o 11 dnů později byl Sigmund Hladík odveden v Buzuluku. Zpočátku figuroval jako vojín-elév, později byl zařazen do Armádního uměleckého sboru. Během válečných bojů působil v zásobování a jako spojař. Prošel bitvami o Kyjev, Vasil’kov, Krosno a karpatsko-dukelskou operací. Od února 1944 figuroval v hudební četě, hrál mj. u příležitosti vyhlášení tzv. Košického vládního programu. Po válce byl Sigmund Hladík demobilizován a začal se znovu živit jako artista. V současnosti žije v Praze.