Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Karel Veselý (1917–1950)

Narodil se 1. ledna 1917 v Jihlavě topiči Československých státních drah Aloisi Veselému (zemřel v r. 1925) a Marii Veselé roz. Vopálenské. Měl šest sourozenců, sestra Růžena se přihlásila k německé národnosti a po druhé světové válce byla na vlastní žádost odsunuta do Bavorska. Karel Veselý absolvoval v rodném městě pět tříd obecné a čtyři třídy měšťanské školy. Poté se vyučil brašnářem u firmy Vilém Andrassi, kde pracoval až do roku 1936. Následovala vojenská služba, během níž dosáhl hodnosti četaře. V roce 1940 se oženil s Jiřinou Slabou, dcerou zemědělce z Hrbova, okr. Velké Meziříčí. Společně měli dvě dcery, Jiřinu (6 let v době zatčení) a Evu (19 měsíců) a až do jeho zatčení bydlela rodina v ulici Na Hliništi 44 v Jihlavě.

V předválečných letech vstoupil do Katolického spolku a tělocvičné jednoty katolické mládeže Orel, nezastával zde však žádné funkce. Za okupace pobýval v Jihlavě a podle vlastního tvrzení byl aktivně činný v odbojové skupině generála Vojtěcha Luži na Vysočině, což ovšem není možné jinak doložit. Po osvobození se stal členem Československé strany lidové a vzápětí jej zvolili do místního výboru strany, kde zastával funkci referenta pro dělnické otázky. V roce 1947 se mu podařilo založit vlastní brašnářskou dílnu. Následně se plně věnoval živnosti, takže ustoupil z veřejného života do ústraní a v lidové straně již v žádné funkci nepůsobil.[1]

Únor 1948 přinesl Karlu Veselému, stejně jako celé řadě drobných živnostníků, řadu problémů s provozováním dílny, hlavně kvůli malým přídělům surovin. Rovněž u něj vyvolala velkou nespokojenost likvidace Orla v rámci sjednocení tělesné výchovy. Brzy však zjistil, že nové poměry ztrpčují život i dalším lidem v jeho okolí. V srpnu téhož roku se seznámil s Janem Tučkem z Jihlavy, bývalým majitelem a nyní vedoucím obchodu s textilním zbožím, který se nacházel přes ulici naproti Veselého dílně. Společnou řeč nalezli především v kritice hospodářských poměrů, směřujících k postupné likvidaci soukromého podnikání. Během společných diskuzí pravděpodobně dospěli k názoru, že je třeba vystoupit proti novým poměrům a přispět tak ke zvratu dosavadního vývoje.[2]

Následující popis událostí spojených s protistátní činností Karla Veselého vychází především z analýzy úředních písemností, k nimž patří obžaloba Státní prokuratury,[3] výslechové protokoly Státní bezpečnosti (dále jen StB) a agenda Státního soudu Brno. Je proto velmi náročné rozlišit hranici mezi skutečnými událostmi a vykonstruovanou fikcí. Pokus o zhodnocení tohoto problému bude proto následovat po vylíčení událostí, které Veselého nakonec stály život.

Po celou druhou polovinu roku 1948 nerozvíjeli Veselý s Janem Tučkem žádné aktivity. Až v lednu roku 1949 přinesl Tuček na schůzku dopis od Josefa Jandáčka, jehož znal z doby svého působení ve Svazu přátel USA. Jandáček po únoru 1948 odešel do Ameriky, kde pracoval jako dopisovatel místních novin. Z korespondence vyplývalo, že žádal Tučka o zasílání novinových výstřižků obsahujících informace hospodářského a politického charakteru s tím, že budou v zahraničí zveřejněny. Tuček a Veselý se dohodli na spolupráci při shromažďování potřebných informací. Poté podle Tučkových slov odeslali do USA čtyři dopisy obsahující výstřižky z Práce a Demokracie i jiných tiskovin. Na přelomu ledna a února učinili rozhodnutí zapojit další spolehlivé jedince za účelem vytvoření širší zpravodajské základny. V průběhu měsíce února proto proběhlo několik schůzek, nejčastěji v dílně Karla Veselého v Palackého ulici, kam měli oba přivést možné budoucí spolupracovníky.

Jedním z oslovených byl i truhlář František Rod, který se na setkání skutečně dostavil. Následovalo jeho zasvěcení do plánované činnosti, která se v té době měla zaměřit především na shromažďování informací požadovaných Jandáčkem. Na jedné ze schůzek došlo k rozdělení organizace do tří sektorů podle oboru zjišťovaných informací – vojenského sektoru, politického a hospodářského. Takto získané zprávy z jednotlivých úseků měl shromažďovat Jan Tuček a odesílat je do zahraničí. Kvůli údajnému zájmu o informace z armádního prostředí byl učiněn pokus o zapojení kapitána Jiřího Pražáka z jihlavské posádky, který však jako aktivní důstojník odmítl informace o armádě podávat.

Ve stejné době se Karel Veselý s Janem Tučkem a Františkem Rodem pravděpodobně dohodli na struktuře vznikající ilegální organizace, která měla fungovat v tzv. trojkovém systému, kde měl každý člen zajistit další tři spolehlivé lidi. Ti se však nesměli znát s ostatními kvůli bezpečnosti. Na žádost Tučka složili „zakladatelé“ slib věrnosti stvrzený podáním ruky a začali rozvíjet činnost směřující k postupnému rozšiřování sítě spolupracovníků. Veselý zanedlouho přivedl Aloise Krčála a Jiřího Meda. Ti pak měli kontaktovat další vhodné osoby. V úředních písemnostech je zachycena forma slibu skládaného nově příchozími pod dohledem Františka Roda: „Slibujeme naprostou věrnost a mlčenlivost naší ilegální skupiny a jsme si vědomi toho, že v případě nedodržení uvedeného závazku bude zrádce potrestán smrtí, jakož i celá jeho rodina.“[4]

Na jednom z prvních setkání se rovněž začaly objevovat návrhy na akce překračující rámec původního záměru vybudovat zpravodajskou síť. Snad přímo Karel Veselý začal prosazovat myšlenku na přerušení dodávek elektřiny do Jihlavy, což nakonec ostatní odmítli. Se všeobecným souhlasem se naopak setkal plán Jana Tučka na odstranění nejaktivnějších funkcionářů KSČ v Jihlavě. Pozornost směřovala především k pracovníkům Okresního národního výboru (dále jen ONV) - předsedovi Dobrovolnému, dr. Meiselovi, dr. Kohnovi a tajemníkům Solařovi a Pavelkovi. Později přibyl ještě člen StB Dvořáček. Větší aktivita ale byla vyvinuta jen v případě prvního ze jmenovaných. Veselý však zůstal poněkud stranou a o průběhu akce ho měli jen podrobně informovat. Původně plánovaná otrava jedem se nakonec ukázala neproveditelnou, takže o Velikonocích roku 1949 došlo na další schůzce u Františka Roda ke změně plánu, když se další člen organizace Vavřinec Schwarz přihlásil k tomu, že předsedu Dobrovolného zabije železnou trubkou: „Co se s tím taháte, já ho něčím praštím a bude to“, o čemž následně informovali i Veselého.[5] Celá akce nakonec zůstala jen v rovině neúspěšného pokusu, neboť oběť nešla v inkriminovaný čas domů sama, jak aktéři atentátu předpokládali. Předsedu ONV Dobrovolného v osudný den provázel nezjištěný příslušník Sboru národní bezpečnosti (dále jen SNB).

Na přelomu března a dubna 1949 se Karel Veselý v bytě Jana Tučka seznámil s blíže nespecifikovaným Zdeňkem Pavlicou. Ten mu sdělil, že se vrátil ze zahraničí a má navázat kontakt s poručíkem Jirotkou z Křivé u Valašského Meziříčí. Požadoval, aby Veselý a jeho společníci jeli s ním a pomohli mu při zprostředkování kontaktu, což odmítli. Po čtyřech dnech navštívil Pavlica společně s dalším mužem Karla Veselého a nabídl se, že zajistí přechod hranic do Německa. V té době také nejspíš vypracoval šifrovací klíč určený k navázání kontaktu s uprchlickým střediskem ve Schwäbisch Gmünden. O převedení v té době projevil zájem Jan Tuček, ještě před tím jej ale zatkli právě pro přípravu nelegálního překročení hranic. Veselý v té době jednal o odchodu dalších lidí za hranice, ale po zatčení Tučka pojal k Pavlicovi nedůvěru. Vyslal proto svého blízkého spolupracovníka Vondru ověřit jména a kontakty na Valašsku. Ten se vrátil s tím, že nikoho nenalezl. Od té chvíle považoval Veselý již tak dost podezřelého převaděče za konfidenta a napsal dopis do uprchlického střediska ve Schwäbisch Gmünden, aby podobné lidi neposílali. Jeho doručení měl zorganizovat Vondra společně s předáním dopisu pro Josefa Jandáčka, v němž ho informovali o Tučkově zatčení.[6]

Přesto, že se nad celou skupinou začala stahovat mračna, zorganizoval Veselý společně s Rodem a dalšími členy organizace letákovou akci, během níž mělo být v noci z 30. dubna na 1. května 1949 na Jihlavsku rozšířeno 1500 protistátních letáků, které připravil MUDr. Jiří Motýl z Luk n. Jihlavou a které rozmnožili na cyklostylu. Sám Veselý si vzal na starost obce Měřín, Řehořov, Meziříčko, Luka a Brtnice. V téže době začal zjišťovat možnosti získání radiostanice vhodné ke spojení se zahraničím. Přestože skupina nakonec jednu získala, nepodařilo se ji uvést do provozu. Poté, co byl Tuček zatčen, se mu podařilo s pomocí dozorce věznice Krajského soudu v Jihlavě Kučery navázat spojení s Veselým a společně se snažili zorganizovat přepadení jihlavské věznice a následný útěk.[7] Je-li v dokumentech popsaný plán skutečností, jednalo se o poměrně naivní představu. Někteří členové skupiny se měli vydávat za příslušníky SNB nebo StB a část za vězně. Po příjezdu auty před věznici chtěli násilně odzbrojit dozorce hlídající vchod a s pomocí získaných zbraní vniknout do budovy. Podobně jako u většiny takto připravovaných akcí k realizaci nakonec nedošlo.[8]

Aktivity Karla Veselého neunikly pozornosti Krajského velitelství StB v Jihlavě, takže od 16. července 1949 trávil svůj čas ve vazbě.[9] Ještě předtím se mu podařilo informovat Roda o tom, že někdo „pitomě kecal“ a vyzýval jej, aby co nejdříve uprchl.[10] Trestní oznámení na skupinu „Veselý a spol“ podala jihlavská StB dne 20. září 1949. Kauzu následně převzala Státní prokuratura Brno, jejíž pracovníci po několika úpravách a postupném doplňování nových skutečností vypracovali rozsáhlý obžalovací spis na skupinu „Veselý a spol.“, odeslaný Státnímu soudu v Brně 22. listopadu 1949.[11]

Vlastní proces probíhal ve dnech 7.–11. února 1950 v porotním sále Krajského soudu v Jihlavě. Karel Veselý byl obviněn z vytvoření protistátní skupiny, získávání informací ve prospěch cizí mocnosti, šíření protistátních letáků, spoluorganizace vraždy představitelů ONV, nedovoleného ozbrojování, přípravy přepadení věznice Krajského soudu v Jihlavě za účelem vysvobození politických vězňů a vysvobození dvou osob z Tábora nucených prací.[12] Rozsudek byl podle očekávání nemilosrdný. Za zločin velezrady, vyzvědačství a nedovoleného ozbrojování podle zák. č. 231/1948 Sb. a za spoluvinu na vraždě nedokonané byl odsouzen k trestu smrti.[13] Stejný ortel si vyslechl i Jan Tuček a František Rod. Další dva členy skupiny - Vavřince Schwarze a Františka Bártu odsoudili k doživotnímu těžkému žaláři a dále bylo vyneseno dalších 18 trestů v rozmezí 4–25 let odnětí svobody.

Odvolání projednával Nejvyšší soud 25. dubna 1950. Karlu Veselému vyhověl v ohledu nedovoleného ozbrojování, na uložený trest smrti to ale nemělo vliv.[14] Žádost o milost adresovanou ministru spravedlnosti Alexeji Čepičkovi napsala jeho matka Marie Veselá dne 6. března 1950 a opakovala ji osobně dne 25. dubna 1950 společně s Marií Tučkovou, matkou Jana Tučka. Na konci března napsala žádost o milost i jeho manželka Jiřina Veselá, avšak bezvýsledně.

Dne 16. června 1950 byl Veselý společně s Rodem a Tučkem informován, že jejich žádostem o milost prezident republiky nevyhověl a poprava bude vykonána následující den v pět hodin ráno. Zároveň mohli vyslovit svoje „ihned splnitelné“ poslední přání. Všichni tři odsouzení se naposledy pokusili o záchranu vlastního života. Požádali totiž o zaslání telegramu Klementu Gottwaldovi, v němž uznávali svoje provinění a znovu prosili o změnu soudního verdiktu. Jejich snaha samozřejmě vyšla naprázdno.[15] Karel Veselý byl oběšen na dvoře Krajské soudní věznice v Jihlavě jako třetí po Františku Rodovi a Janu Tučkovi v 6.30. Smrt lékař konstatoval v 6.45. Místo jeho posledního odpočinku není známé.

Případ „Veselý a spol.“ byl prověřen revizní skupinou Krajské prokuratury v Brně v roce 1957 a nebyly shledány důvody ke zvláštním opatřením. Do prošetřování se zapojily i inspekční orgány Krajské správy Ministerstva vnitra v Jihlavě kvůli podezření na použití nepřiměřeného násilí během výslechů. Výsledné zjištění ale přineslo pouze strohou informaci o tom, že „nesprávné metody nebyly proti K. Veselému použity“, s odvoláním na jeho prohlášení během hlavního líčení i před popravou.[16]

Karel Veselý byl rehabilitován usnesením Krajského soudu v Brně z 26. září 1990. Ohledně spoluviny na zločinu vraždy zjednané podle zákona o zločinech, přečinech a přestupcích, uvedeného patentem č. 117/1852 ř. z., na který se nevztahovala rehabilitace ze zákona, stanovil soud zbytkový trest 5 let odnětí svobody.[17] Tento výrok potvrdil o rok později i Nejvyšší soud ČR.[18] K jeho zrušení došlo až o dva roky později výrokem Krajského soudu v Brně.[19]

Případ Karla Veselého je jednou z klasických ukázek politických procesů počátku 50. let 20. století. Jak již bylo zmíněno výše, při jeho zpracování je vždy složité rozdělit celé líčení na fikci a skutečnost. Na základě prostudovaných archiválií je však možné pokusit se alespoň o základní shrnutí. Prvním otazníkem jsou aktivity Zdeňka Pavlici, který do života Veselého vstoupil jako osoba, která byla vyslána ze „Západu“, aby navázala kontakt s protistátními skupinami. Pravděpodobně kvůli svému chování však brzy upadl do podezření, že se jedná o konfidenta, což ještě zesílilo po zatčení Jana Tučka. Jeho úloha však prozatím zůstává neobjasněna, nezdá se však, že by se jednalo o spolupracovníka StB. V dokumentech Státní prokuratury je dochovaná korespondence dokazující, že v té době byl dotyčný ve vazbě chebské prokuratury. V článku Lenky Jirákové, který byl uveřejněn ve Zpravodaji historického klubu, pak vystupuje jako agent CIC.[20] Rovněž tak otázka, co všechno byla skutečně práce skupiny Karla Veselého a co konstrukt StB, zůstává jen těžko zodpověditelná. Na základě studia citovaných archiválií lze načrtnout hypotézu, že dělicí čára by mohla vést mezi přípravou sítě informátorů, kteří měli shromažďovat údaje určené k odeslání do zahraničí a plánováním různých teroristických akcí a vražd.