Julius Fučík (1903–1943) a jeho Reportáž, psana na oprátce – ukázka textu III.
Původní text
Cela 267 Sedm kroků ode dveří k oknu, sedm kroků od okna ke dveřím. To znám. Kolikrát už jsem šlapal tuto vzdálenost po sosnových prknech pankrácké cely! A snad právě v této cele jsem kdysi seděl proto, že jsem příliš naléhavě hájil právo sudetských Němců na sebeurčení a příliš jasně viděl následky národnostní politiky českých měšťáků pro český národ. Teď můj národ napínají na kříž, před celou chodí hlídači ze Sudet a někde venku slepé politické sudičky znovu předou nit pomsty a národnostní nenávisti. Kolik staletí potřebuje člověk, než prohlídne? Kolika tisíci celami už si musilo lidstvo šlapat cestu vpřed? A kolik jich ještě zbývá? Ach, nerudovské Jezulátko, té cesty lidstva ke spasení stále ještě konec není. Ale: už nespi, už nespi! Sedm kroků tam, sedm kroků zpátky. Na jedné stěně sklápěcí kavalec, na druhé stěně smutně hnědá polička s hliněným nádobím. Ano, to znám. Teď je to jen trochu zmechanizováno, topení je ústřední, kbelík je nahrazen splachovacím klozetem – a hlavně lidé, hlavně lidé jsou zmechanizováni. Jako automat. Zmačkni knoflík, tj. zarachoť klíčem ve dveřích cely nebo otevři špehýrku – a vězňové vyskočí, ať dělají, co dělají, postaví se v pozoru za sebou, otevři dveře a starosta cely vyrazí jedním dechem: „Achtung! Celecvózíbnzechcikbelegtmittrajmanalesinordnung.“ FUČÍK (1995): s. 24. |
Upravený text
| Cela 267 Sedm kroků ode dveří k oknu, sedm kroků od okna ke dveřím. To znám. Kolikrát už jsem šlapal tuto vzdálenost po sosnových prknech pankrácké cely! A snad právě v této cele jsem kdysi seděl proto, že jsem příliš jasně viděl následky zhoubné politiky českých měšťáků pro český národ. Teď můj národ napínají na kříž, před celou chodí němečtí hlídači a někde venku slepé politické sudičky znovu předou nit zrady. Kolik staletí potřebuje člověk, než prohlídne? Kolika tisíci celami už si musilo lidstvo šlapat cestu vpřed? A kolik jich ještě zbývá? Ach, nerudovské Jezulátko, té cesty lidstva ke spasení stále ještě konec není. Ale: už nespi, už nespi! Sedm kroků tam, sedm kroků zpátky. Na jedné stěně sklápěcí kavalec, na druhé stěně smutně hnědá polička s hliněným nádobím. Ano, to znám. Teď je to jen trochu zmechanizováno, topení je ústřední, kbelík je nahrazen splachovacím klosetem – a hlavně lidé, hlavně lidé jsou zmechanisováni. Jako automat. Zmačkni knoflík, tj. zarachoť klíčem ve dveřích cely nebo otevři špehýrku – a vězňové vyskočí, ať dělají, co dělají, postaví se v pozoru za sebou, otevři dveře a starosta cely vyrazí jedním dechem: „Achtung! Celecvózíbnzechcikbelegtmittrajmanalesinordnung.“ FUČÍK (1953): s. 36n. |
Možné otázky