Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Jozef Karolík (25. 9. 1930 – 11. 11. 1952)

Narodil se v Kečkovicích v okrese Svidník. Měl tři sourozence. Matka odešla s dvouletým Jozefem za manželem, který pracoval ve Francii. V Paříži navštěvoval Jozef Karolík pět let obecní školu. V dalším studiu už pokračoval na Slovensku ve Vyšném Orlíku, kam se Karolíkovi vrátili v roce 1942. Po ukončení obecné školy absolvoval dva roky v ruské měšťanské škole. V roce 1946 se Karolíkovi opět stěhovali, tentokrát do Malé Sitboře u Mariánských Lázní, kde Jozef navštěvoval roční kurs při městské škole. Když začal jeho otec podnikat v zemědělství, krátkou dobu u něj pracoval. Do základní školy SNB v Jeseníku na Moravě nastoupil 1. října 1949 a od 1. dubna 1950 jej služebně přidělili k útvaru Jeřáb v Jáchymově. Karolík, který byl jazykově nadán a chtěl ve státní službě udělat kariéru jako překladatel, tak nakonec skončil jako bachař v jednom z nejtěžších nápravných zařízení pro politické vězně. Jeho vlastní slova opakoval konfident, kterého na něj nasadili, takto: „Když přišel do Slavkova, dospěl k názoru, že všechno, co se učil, jest samá lež a týrání lidstva.“[1]

Jozef Karolík se dohodl s civilním zaměstnancem Jáchymovských dolů Aloisem Řečínským, že mu bude podávat důvěrné informace o těžbě a zabezpečení svého pracoviště. Ty měl Řečínský předávat zahraničním zpravodajským službám. Ve výpovědích však uvádí pouze počet příslušníků sloužících v jáchymovském prostoru (200). Také mu pomáhal s pašováním smolince do zahraničí a umožnil trestancům výměnu korespondence s rodinami. Pěti z nich – povrchovým zámečníkům[2] ze šachty č. 14 v Horním Slavkově – přislíbil pomoc při útěku. Uprchnout se jim podařilo 25. srpna 1951. Pět dní nato byl zadržen Oldřich Lauřím, který v nemocnici vypověděl, že s útěkem jim pomáhal strážmistr Jozef Karolík, jemuž prozradili datum, kdy ho chtějí provést. On jim slíbil, že po nich nebude střílet a že se pokusí vyřadit z provozu kolegovu zbraň v druhé strážní věži. Zde se prameny rozcházejí v tom, zda svůj slib splnil, nebo ne. V každém případě se však druhému strážmistrovi poté, co prostor ozářily světlice, samopal po pár výstřelech zasekl a uprchlíci předpokládali, že to bylo Karolíkova zásluha. Karolík sám pálil do vzduchu. Tato skupina se přátelila s trestancem Karlem Kukalem, jenž se už po Karolíkově zatčení, ke kterému došlo 19. září 1951, účastnil v říjnu 1951 útěku druhé skupiny[3] jedenácti trestanců. Kukal, jenž přežil pronásledování a vězení, napsal o útěku paměti, ve kterých se zmiňuje i o Karolíkovi: „Osobně jsem ho znal jen povrchně. (...) Samozřejmě ovládal francouzštinu a rád se tím občas blýskl. Byl to celkem hodný bachař, neotravoval, neřval, a když nebyl nikdo z jeho kolegů nablízku, rád se na povrchu u ohně bavil s mukly. Asi mu tak lépe utekla šichta. Občas z něho vypadla krabička cigaret, někde „zapomněl“ svačinu a nic bych za to nedal, že občas vynesl nebo přinesl moták. Nikdy jsem s ním nic neměl a to, z čeho byl u soudu obviňován a za co byl odsouzen, je podle mého nesmysl.“[4] Nakonec byli oba souzeni ve stejném procesu, protože i druhá skupina žádala Karolíka o pomoc při útěku, konkrétně o to, aby se nechal dobrovolně odzbrojit, což odmítl. Odmítl rovněž útěk do zahraničí, který mu navrhl trestanec Vladislav Roubal, bývalý úředník ministerstva zahraničních věcí, s nímž občas procvičoval francouzštinu. Ve vězení nasadili Karolíkovi do cely konfidenta, který si získal jeho důvěru a vytáhl z něj vše, co potřeboval vědět, zejména o pašování vzorků uranové rudy. Karel Kukal byl také přesvědčen, že odsouzení za napomáhání k útěku bylo jen zástěrkou a skutečná Karolíkova vina spočívala v pašování uranu. Jozef Karolík rovněž plánoval, že pomůže k útěku některým členům hokejové reprezentace, mistrům světa ze Stockholmu z roku 1949, kteří si v Jáchymově odpykávali trest. Udělal maximum pro to, aby je za pomoci jistého trestance Smetany zařadil do stejné směny, odkud by mohli uprchnout společně.

Karel Kukal se po přečtení výpovědi Oldřicha Lauříma před soudním senátem podivoval, proč také nestojí před třibunálem. Na svobodě pak zjistil, že ho propustili a Státní bezpečnost ho vysadila za hranice, kde jej přijali s velkými poctami jako uprchlého vězně. Podezření na Lauříma měl i Vladimír Křivánek, který se o tom zmínil v dopise adresovaném Karlu Kukalovi z Kanady, kam emigroval v roce 1968 a v němž označil Karolíka za vzácnou spojku se zahraničními tajnými službami.

Senát Státního soudu v Praze pod vedením Karla Kruka a za asistence zástupce Státní prokuratury Pavla Barabaše odsoudil Jozefa Karolíka 21. března 1952 k trestu smrti za vyzvědačství a velezradu. O pašování uranu nepadlo během obvinění ani při soudním přelíčení ani slovo. Rozsudek potvrdil senát Nejvyššího soudu v čele s Václavem Michalem dne 25. května 1952. Dalších devět obžalovaných ve skupině bylo odsouzeno k trestům v rozmezí od tří do pětadvaceti let, dohromady na 143 let vězení. Poprava Jozefa Karolíka, Borise Volka a Ladislava Plška byla vykonána v Praze na Pankráci dne 11. listopadu 1952.