Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Jan Tuček (1916–1950)

Narodil se 7. května 1916 ve Vídni krejčímu Františku Tučkovi a Marii Tučkové roz. Válkové. Po vychození pěti tříd obecné a čtyř tříd měšťanské školy se vyučil krejčím u svého otce v Jihlavě. Následně absolvoval základní vojenskou službu a v roce 1938 si otevřel vlastní obchod s textilem v ulici Palackého 8 v Jihlavě. Po únoru 1948 dobrovolně nabídl obchod ke znárodnění, takže v něm mohl dále působit jako vedoucí. Roku 1943 uzavřel sňatek, ale manželství nebylo šťastné a po roce následoval rozvod. Záhy se však oženil znovu se Silvií Zbořilovou, narozenou v rodině úředníka z Koryčan. Neměli však žádné děti. Až do jeho zatčení bydleli v Husově ulici 37 v Jihlavě.

Ještě jako dítě vstoupil roku 1922 do Sokola a roku 1936 se stal členem Československé strany národně socialistické (dále jen ČSNS). Před druhou světovou válkou nezastával žádné veřejné funkce. O jeho životě a práci během okupace nelze říci nic bližšího, neboť dostupné archiválie nepřinášejí k tomuto období žádné podrobnější informace. Ačkoliv před vypuknutím války nebyl kvůli nízkému věku nijak politicky aktivní, změnil po osvobození svůj dosavadní přístup. Ještě v roce 1945 se znovu stal členem ČSNS, kde záhy začal působit jako náhradník v živnostenské komisi. Jeho budoucí postoje se profilovaly rovněž ve Svazu přátel USA, do nějž vstoupil roku 1947.

Jak již bylo řečeno, po únoru 1948 předal svůj obchod ke znárodnění a stal se jeho vedoucím. Jako obchodník ale nové podmínky nesl velmi nelibě, čemuž se nelze nijak divit. Nejenže přišel o majetek, ale navíc se musel neustále potýkat s nedostatky v zásobování a zhoršující se kvalitou zboží. V srpnu stejného roku proto navázal užší kontakty s živnostníkem Karlem Veselým, jenž provozoval brašnářskou dílnu v nejbližším sousedství jeho obchodu. Společně pak kritizovali politické a hospodářské poměry, nepříznivé pro soukromé podnikání. Navíc se projevovaly stále zřetelněji kroky vedoucí k úplné likvidaci soukromého podnikání. Během těchto diskuzí pravděpodobně dospěli k názoru, že je třeba vystoupit proti novým poměrům a přispět tak ke zvratu dosavadního vývoje.[1]

Analýza událostí spojených s politickými procesy 50. let 20. století přináší nejednomu badateli zásadní problém, jak určit hranici mezi skutečnými událostmi a konstrukcí Státní bezpečnosti (dále jen StB). Tuto skutečnost zapříčiňují dokumenty, které jsou dnes k dispozici. Pocházejí totiž z agendy úřadů stojících na straně státní moci, k nimž patří především obžaloba Státní prokuratury,[2] výslechové protokoly StB a agenda Státního soudu. Pokus o zhodnocení tohoto problému bude proto následovat po vylíčení událostí, v jejichž důsledku skončil Jan Tuček svůj život na šibenici.

V roce 1948 Tuček ani Veselý stále ještě nepřekročili rámec vzájemného utvrzování se ve vlastní nespokojenosti. Tuček však vedl korespondenci s Josefem Jandáčkem, jehož znal ze Svazu přátel USA a který po únoru 1948 odešel do Ameriky, kde pracoval pro místní noviny. Jandáček v jednom z dopisů Tučka požádal o zasílání novinových výstřižků obsahujících informace hospodářského a politického charakteru s tím, že budou v zahraničí zveřejněny. Na počátku roku 1949 Tuček předložil dopis Karlu Veselému a dohodli se na spolupráci při shromažďování potřebných informací. Brzy poté mu odeslali čtyři dopisy obsahující výstřižky z Práce, Demokracie i jiných tiskovin. Zanedlouho ale dospěli k závěru, že ve dvou není možné vytvořit dostatečnou informační základnu a že je třeba založit rozsáhlejší informační síť.

Na jedné ze schůzek v dílně Karla Veselého potkal Tuček truhláře Františka Roda, který projevil zájem o činnost nově vznikající skupiny. Následovalo jeho zasvěcení do plánovaných aktivit, které se v té době měly zaměřit především na shromažďování informací požadovaných Jandáčkem. Kvůli větší operabilitě celé organizace došlo k rozdělení do tří zpravodajských sektorů podle oboru zjišťovaných informací – vojenského sektoru, politického a hospodářského. Takto získané informace z jednotlivých úseků měl shromažďovat právě Jan Tuček a odesílat je svému známému do USA. Protože ale měli zájem také o informace týkající se armády, byl k účasti na jedné z konspiračních schůzek přemluven kapitán Jiří Pražák z jihlavské posádky. Ten nakonec odmítl jakoukoliv spolupráci a ještě před skončením setkání odešel.[3]

Přes určité neúspěchy vznikla popsaným způsobem trojice zakladatelů budoucí ilegální organizace, k nimž patřil společně s Karlem Veselým a Františkem Rodem i Jan Tuček. Jmenovaní měli později tvořit vedení celé skupiny, která měla fungovat na tzv. trojkovém systému, kdy každý z nich slíbil, že zajistí tři důvěryhodné osoby vhodné pro další spolupráci. Nováčci pak nesměli znát nikoho z lidí kontaktovaných zbývajícími členy. Během prvních setkání byla také zavedena povinnost skládat slib věrnosti, který měl být na základě Tučkova návrhu stvrzen podáním ruky.

V následujících týdnech se všichni tři zapojili do vyhledávání dalších spolupracovníků. Tuček přes počáteční neúspěch přeci jen přemluvil kpt. Jiřího Pražáka a Jana Dočekala. Další rozšiřování celé skupiny měli zajistit nově příchozí stejným způsobem. Ještě před tím je ale Rod nechal složit slib, který měl mít údajně následující znění: „Slibujeme naprostou věrnost a mlčenlivost naší ilegální skupiny a jsme si vědomi toho, že v případě nedodržení uvedeného závazku bude zrádce potrestán smrtí, jakož i celá jeho rodina.“[4] Během jednání týkajících se činnosti skupiny začal Tuček prosazovat rozšíření původně plánované činnosti o akce, které měly násilný charakter. Z jeho popudu mělo dojít například k odstranění nejaktivnějších komunistických funkcionářů v Jihlavě. V případě předsedy Okresního národního výboru (dále jen ONV) Dobrovolného prosazoval, že ho zastřelí nebo otráví. Preferoval však druhou variantu. O Velikonocích roku 1949 ale museli společně konstatovat, že naplánovaná akce je neproveditelná. Nakonec vše vyřešil Vavřinec Schwarz, když se přihlásil, že zabije předsedu ONV železnou trubkou. Tuček pak přislíbil zajištění auta, které odveze pachatele z místa činu. Akce se nakonec neuskutečnila, protože ve chvíli, kdy Schwarz čekal před bydlištěm oběti s vražedným nástrojem v ruce, přicházel dotyčný v doprovodu příslušníka Sboru národní bezpečnosti (dále jen SNB). Nakonec nedošlo ani k žádnému dalšímu plánovanému atentátu na pracovníky ONV a StB.

Koncem března roku 1949 navštívil Jana Tučka jeho známý Zdeněk Pavlica, jehož neviděl od roku 1945, kdy k němu přišel s ruským důstojníkem hledat nocleh. Pavlica informoval Tučka, že byl vyslán ze zahraničí, aby navázal kontakt s ilegální organizací na Valašsku. Několik následujících dní bydlel v Tučkově bytě, kde se také poprvé setkal s Rodem a Veselým. Požadoval po nich, aby ho doprovodili, nebo alespoň zajistili odvoz na místo, kde se měl setkat s členy další protistátní skupiny. Nakonec však odjel sám. V té době také vypracoval šifrovací klíč pro kontakt s uprchlickým střediskem ve Schwäbisch Gmünden a slíbil převedení Tučka do Německa. Nejprve však měl zorganizovat útěk Miroslava Kampase a dalších dvou lidí. Ti v jeho doprovodu odjeli do Chebu, kde je předal německému převaděči. Vzápětí byli všichni až na Pavlicu zatčeni. Ten po návratu do Jihlavy znovu přesvědčoval Jana Tučka, aby odešel za hranice s tím, že: „...má přechod jistý, že za hranicemi v lágrech je to pěkné, že když nechce, nemusí pracovat, že dostane stravu zdarma a když se mu tam nelíbí, že může jít klidně zase zpět.“[5] Pak zmizel a Tuček byl 12. dubna 1949 zatčen pracovníky Krajského velitelství StB v Jihlavě pro podezření z přípravy k nelegálnímu překročení hranic.

Jan Tuček tedy nebyl uvězněn kvůli činnosti ve skupině, která byla později nazvaná „Veselý a spol.“ a jejíž aktivity ještě nestály ve středu zájmu StB. Na konci dubna podala Okresní prokuratura v Jihlavě návrh zahájit předběžné vyšetřování pro zločin podle §5, 8 tr. zák. a §40 podle zák. č. 231/1948 Sb. kvůli přípravě přechodu hranic, o čemž Tučka informovali 2. května. Během prvních výslechů vše popíral, což dokládal popisem celé řady činností nasvědčujících jeho úmyslu setrvat v republice. Mimo jiné využil i svých sportovních aktivit, když prohlásil, že: „...jsem si dal spraviti raketu, abych mohl hráti tenis“.[6]

Přestože Tučka bezprostředně po zatčení umístili do cely v jihlavské krajské soudní věznici, nerezignoval na snahu navázat kontakt s Karlem Veselým. To se mu nakonec podařilo poté, co přesvědčil vězeňského dozorce Kučeru k pronášení motáků. S jejich pomocí se údajně snažil zorganizovat přepadení věznice spojené s útěkem. Je však zřejmé, že realizovatelnost plánu, spočívajícím v převlečení některých členů organizace za příslušníky SNB a odzbrojení dozorců u brány, byla minimální.[7] Tuček tedy zůstal ve vazbě až do doby, kdy se jeho případ stal součástí rozsáhlého procesu dotýkajícího se celé skupiny.

Proces byl zahájen 7. února 1950 v 8.30. Konal se v porotním sále Krajského soudu v Jihlavě a probíhal až do 11. února 1950.[8] JanTuček byl obviněn z toho, že se stal jedním ze zakladatelů protistátní skupiny, spoluorganizátorem vraždy předsedy ONV Dobrovolného, plánoval další atentáty politických činitelů, prostřednictvím motáků vybízel k protistátní činnosti, přičemž požadoval podání zprávy do zahraničí o jeho zatčení. Rovněž měl připravovat vysvobození dvou osob z Tábora nucených prací v Třinci a získávat zprávy o síle závodních milic velkých jihlavských národních podniků (např. Pall). Stranou jeho zájmu neměly zůstat ani údaje o vojenských jednotkách dislokovaných na Jihlavsku. Pátý den soudního stání si Jan Tuček vyslechl rozsudek smrti.[9] Hrdlem propadli i Karel Veselý a František Rod. Další dva členy organizace Vavřince Schwarze a Františka Bártu odsoudili k doživotnímu těžkému žaláři a padlo dalších 18 trestů v rozmezí 4–25 let odnětí svobody.

Jan Tuček samozřejmě ihned podal odvolání, ale jeho snaha o záchranu života neměla šanci na úspěch. Dne 25. dubna 1950 projednával odvolání Nejvyšší soud, bylo však zamítnuto v celém rozsahu[10]. Současně podala jeho matka Marie Tučková písemnou žádost o milost, adresovanou prezidentovi republiky, což opakovala ještě osobně společně s Marií Veselou. Poslední naděje vkládali rodiče Jana Tučka do Marty Gottwaldové, manželky prezidenta republiky. V dopise z 5. května 1950 se k ní obraceli jako k „dobré matce všech trpících synů a dcer našeho národa.“[11] Jejich zoufalství ale nikdo nevyslyšel.

Po skončení soudu čekali všichni tři odsouzení k smrti na výsledky žádosti o milost. Stalo se tak 16. června. Tehdy informovali Tučka společně s Veselým a Rodem o tom, že jim prezident republiky nevyhověl a poprava bude vykonána následující den v pět hodin ráno. Mohli ještě vyslovit svoje poslední přání. Všichni tři odsouzení se naposledy pokusili o záchranu vlastního života. Požádali totiž o zaslání telegramu prezidentu republiky Klementu Gottwaldovi, v němž uznávali svoje provinění a znovu prosili o změnu soudního verdiktu – samozřejmě bezvýsledně.[12] Jan Tuček byl oběšen na dvoře Krajské soudní věznice v Jihlavě jako druhý v 5.50 po Františku Rodovi. Smrt lékař konstatoval v 6.10. Následovala ještě poprava Karla Veselého. V současnosti není jasné, kam byly uloženy jejich ostatky

Jan Tuček byl rehabilitován usnesením Krajského soudu v Brně z 26. září 1990.[13] Ohledně spoluviny na zločinu vraždy sjednané a nedokonaného svádění ke zločinu vraždy úkladné podle § 5, 134, 135 č. 3, a § 9, 134, 135 č. 1, zákona o zločinech, přečinech a přestupcích, uvedeného patentem č. 117/1852 ř. z., na který se nevztahovala rehabilitace ze zákona, stanovil soud zbytkový trest 5 let odnětí svobody.[14] Tento výrok potvrdil i Nejvyšší soud ČR.[15] K jeho zrušení došlo až o dva roky později rozhodnutím Krajského soudu v Brně.[16]

Popis událostí a trestné činnosti, které se měl Tuček dopustit s sebou nese dvě otázky. První z nich se váže k osobě Zdeňka Pavlici, jehož seznámil s Veselým a Rodem. Pavlica vyhledal Tučka v Jihlavě a vystupoval jako agent západních zpravodajských služeb. Ačkoliv se zdá, že mu Jan Tuček plně důvěřoval a plánoval využít nabídky uprchnout za hranice, Pavlica začal u ostatních vzbuzovat nedůvěru, která ještě zesílila po zatčení Tučka, k němuž došlo těsně před odchodem do Německa. Zatím však není možné říci, zdal-li šlo opravdu o spolupracovníka StB. V době vyšetřování kauzy „Veselý a spol.“ byl totiž ve vazbě chebské prokuratury. V článku Lenky Jirákové, uveřejněném ve Zpravodaji historického klubu, pak vystupuje jako agent CIC.[17]

Druhá otázka vyplývá všeobecně z charakteru politických procesů 50. let 20. století. Jedná se o problém, kde hledat hranici mezi skutečností a smyšlenou trestnou činností, která měla sloužit jak k diskreditaci mnohdy nespravedlivě obviněných, tak i k legitimizaci drakonických trestů udělovaných Státním soudem. Na základě prostudovaných dokumentů je možné říci, že spíše než v údajích o připravovaných atentátech a jiných teroristických akcích by bylo možné skutečnost hledat ve snaze shromažďovat nejrůznější informace a odesílat je do zahraničí.