armádní generál, ministr obrany čs. exilové vlády v Londýně, vedoucí exilové československé zpravodajské ústředny po únoru 1948 Narodil se v rodině sedláka a starosty rodné obce Jana Ingra a Marie, rozené Moresové. V letech 1905–1913 studoval na Českém státním reálném gymnáziu v Kyjově, kde v červenci 1913 maturoval. V srpnu 1913 odveden k vykonání vojenské prezenční služby, v říjnu 1914 se účastnil bojů na ruské frontě, kde byl raněn. Patnáctého září 1915 padl do ruského zajetí. Od května 1916 bojoval v rámci srbské dobrovolnické divize. Jako velitel roty čs. legií se účastnil bitvy u Zborova. V září 1917 se přihlásil k odjezdu na západní frontu. Od 15. října 1917 působil v hodnosti nadporučíka u 21. a 22. čs. střeleckého pluku ve Francii. V červnu 1918 se přes Paříž dostal na italskou frontu, kde se stal velitelem II. praporu čs. legií, s nímž se 19. prosince 1918 vrátil v hodnosti kapitána do vlasti. Zde se účastnil bojových akcí na Slovensku a Těšínsku. Od září 1919 prošel několika vojenskými kurzy a stážemi. Absolvoval Vysokou školu válečnou v Paříži. Až do roku 1938 zastával různé velitelské funkce. Od 1. ledna 1938 byl povýšen na divizního generála. V době Mnichova patřil k největším kritikům kapitulace. Ihned po okupaci ČSR spoluinicioval vznik ON a stal se zástupcem velitele armádního generála Josefa Bílého. V červnu 1939 odešel na výzvu Edvarda Beneše přes Polsko do Británie, kde se zapojil do organizování zahraničního odboje. Na konci července odjel do Francie, kde se stal členem Čs. národního výboru v Paříži a vedoucím jeho Vojenské správy. V letech 1940–1944 ministr obrany čs. vlády v exilu. Od roku 1944 do dubna 1945 vrchní velitel čs. branné moci. Do osvobozené vlasti se Ingr vrátil v červnu 1945. Byl popotahován soudy, čelil urážkám a pomluvám. Na přímý zásah prezidenta Edvarda Beneše byl v říjnu 1946 očištěn a v září 1947 povýšen do hodnosti armádního generála. Přesto byl pod stálým dohledem OBZ a bylo mu v podstatě znemožněno další působení v armádě. Od prosince 1947 do února 1948 byl velvyslancem v Nizozemsku. V březnu 1948 na protest proti převzetí moci komunisty v ČSR na svou funkci rezignoval a odešel do exilu. V ČSR byl v dubnu 1948 zbaven vojenské hodnosti a v říjnu 1948 většiny vojenských řádů a vyznamenání. V únoru 1949 byl na schůzi RSČ pověřen řízením zpravodajské organizace, která byla následně uznána jako spojenecká zpravodajská ústředna. Samostatné sekce měla v Paříži a Londýně. Jako předseda Komitétu pro podporu uprchlým československým důstojníkům se mimořádně angažoval v pomoci bývalým důstojníkům čs. armády v exilu. Koncem roku 1951 inicioval ve spolupráci s americkou stranou vytvoření Labor Service Company – Czechoslovakian, jediné skutečné čs. vojenské jednotky 3. odboje. Nepodceňoval ani úlohu médií a pravidelně vystupoval v pořadu RFE Voláme armádu. Zemřel na srdeční selhání ve věku nedožitých dvaašedesáti let. Je pohřben na pařížském hřbitově Cimetiére de Bagneux. V roce 1991 mu byla in memoriam navrácena hodnost armádního generála a posmrtně byl vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.