Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » František Rod (1902–1950)

Narodil se 15. září 1902 ve Staré Říši, okr. Dačice, jako nemanželský syn Marie Rodové (zemřela v roce 1929) a kočího Jana, který pracoval u firmy Hahn v Jihlavě. Po vychození pěti tříd obecné školy se vyučil truhlářem v Jihlavě u firmy Kratochvíl. Následně byl zaměstnán u firmy Valena v Dačicích, a to až do nástupu na vojenskou prezenční službu roku 1924. Do civilního života se vrátil v hodnosti četaře. Při hledání nového místa uplatnil svoje původní řemeslo a živil se jako truhlářský dělník v jihlavské továrně na klavíry. V roce 1934 založil vlastní dílnu, kde zaměstnával další dva dělníky. V polovině třicátých let se oženil s Emílií Hartmannovou, s níž měl později dvě děti. Rodina bydlela na adrese Komenského 10, Jihlava.

Až do druhé světové války provozoval truhlářskou dílnu, ale rok 1943 mu přinesl velké zklamání, když německé úřady uzavřely jeho živnost a nuceně jej nasadily v jihlavských elektrických závodech. Na tomto místě pak pracoval až do konce války. Po osvobození Československa se přihlásil k vojenské policii a v srpnu 1945 byl přijat do Sboru národní bezpečnosti (dále jen SNB), načež ho vyslali do výcvikového střediska v Holešově. Nástupní kurz ale nedokončil, dobrovolně z SNB vystoupil a od roku 1946 se znovu věnoval truhlářské praxi.

František Rod vedl již v době první republiky společenský a částečně i politický život. Roku 1919 vstoupil do katolické tělocvičné jednoty Orel, kde po krátký čas zastával funkci náčelníka. Členem pak zůstal až do sjednocení československé tělovýchovy v roce 1949. Není proto překvapivé, že se roku 1927 přihlásil do Československé strany lidové, která byla s Orlem úzce spojena. Věrný jí pak zůstal až do února 1948, nepůsobil však v žádné významné funkci.[1]

Základní životopisné údaje Františka Roda, jimž se věnoval dosavadní text, jsou neoddiskutovatelnou skutečností. Naproti tomu následující popis jeho údajné trestné činnosti (a vlastně i celé ilegální organizace) naráží na vypovídací hodnotu dostupných archiválií. Konkrétní problém představuje jejich původ v agendě represivního aparátu, ať již se jedná o Státní bezpečnost (dále jen StB) či soudy. Je tedy zřejmé, že z nich na mnoha místech promlouvá především snaha mocenské elity legitimizovat politické procesy určené buď k přímé likvidaci odpůrců, nebo k zastrašení potenciálních nepřátel nového režimu.

Ze studovaných dokumentů není zřejmé, kdy se Rod seznámil s Karlem Veselým, ale počátkem roku 1949 již o sobě museli mít vzájemné povědomí. V únoru Veselý přišel za Rodem do dílny a pozval ho, aby jej večer navštívil. Oslovený skutečně přišel a zjistil, že je přítomen i obchodník s textilem Jan Tuček, s nímž se už dříve setkal. Hlavní slovo následně převzal právě Tuček, který mu vysvětlil všechny podrobnosti o připravované ilegální organizaci, jejímž hlavním účelem mělo zprvu být shromažďování důležitých informací určených k odeslání do zahraničí. Zároveň popsal budoucí strukturu ilegální skupiny založené na tzv. trojkovém systému, kdy každý sežene další tři spolehlivé lidi. Na žádost Tučka byl ještě složen slib věrnosti stvrzený podáním ruky. Vznikla tak trojice zakladatelů, ovšem jak vyplývá z pozdějších výpovědí, František Rod byl přeci jen o stupínek níže. Zatímco Veselý a Tuček pravděpodobně tvořili nejvyšší vedení, jemu připadla role jakéhosi výkonného orgánu, takže zpravidla informoval ostatní o dojednaných krocích.

Únor a březen roku 1949 všichni věnovali kontaktování vyhlédnutých osob. O tom, že Rod byl z celé trojice nejaktivnější, svědčí počet jím přivedených lidí. Jednalo se o Stanislava Bártu, Jana Novotného, Josefa Zbránka, Josefa Břízu a Vavřince Schwarze. Navíc pomohl Veselému se získáním Aloise Krčála a Jiřího Meda. Všichni jmenovaní měli zajistit další rozšiřování skupiny s tím, že bude dodržována dohodnutá „trojková“ struktura. Stanislavu Bártovi, který byl v hierarchii organizace podřízený Rodovi, se podařilo zkontaktovat i akademického sochaře Jaroslava Šlezingera. Archivní materiály přinášejí rovněž informaci o tom, že právě Rod nechával všechny nově příchozí skládat slib následujícího znění: „Slibujeme naprostou věrnost a mlčenlivost naší ilegální skupiny a jsme si vědomi toho, že v případě nedodržení uvedeného závazku bude zrádce potrestán smrtí, jakož i celá jeho rodina.“[2]

Mezitím začalo docházet k postupným změnám v původně plánované činnosti. Přibývaly návrhy na likvidaci vybraných významných funkcionářů KSČ a StB, případně jiné záškodnické akce, jako například zničení transformátoru národního podniku Pall v Jihlavě. Převážná většina návrhů ale zůstala neuskutečněna, nebo skončily neúspěchem. Přesto se nejaktivnější buňkou celé organizace jak v podávání návrhů, tak i při jejich uskutečňování, jeví právě skupina vedená Rodem, která měla údajně tvořit takzvanou „popravčí četu“. Ta se pravděpodobně skládala z Bárty, Břízy a zejména Schwarze, jenž dobrovolně přijal hlavní roli při pokusu o zabití předsedy Okresního národního výboru (dále jen ONV) v Jihlavě.

Právě kvůli aktivnímu přístupu Roda pravděpodobně došlo k určitým rozporům mezi trojicí zakladatelů. O tom svědčí i odpověď, kterou dostal Vavřinec Schwarz po té, co projevil svůj názor, že by bylo potřeba odstranit Dr. Meisla z ONV v Jihlavě: „Na to řekl Rod Schwarzovi, aby zatím nic nepodnikal, neboť stále pracuje jen jeho skupina, kdežto Veselý a Tuček nic nedělají a jen poroučejí“.[3] Není však jasné, zda-li se Rod tuto situaci snažil nějak řešit.

Koncem března se Rod v bytě Jana Tučka seznámil se Zdeňkem Pavlicou, který tvrdil, že byl vyslán zpět do Československa, aby navázal kontakt s ilegální skupinou na Valašsku. Zároveň slíbil, že Tučka převede do zahraničí. Snad kvůli větší důvěryhodnosti sestavil šifrovací klíč pro kontakt s uprchlickým střediskem ve Schwäbisch Gmünden. Následně odjel do Chebu s tím, že zařídí odchod tří lidí do Německa. Ti však byli po předání německému převaděči za neznámých okolností zatčeni. Pravděpodobně kvůli pokusu o útěk došlo v té době rovněž k zatčení Tučka, který se tak stal prvním uvězněným z celé jihlavské skupiny, nazvané později „Veselý a spol.“ Ten ale během prvních výslechů neuvedl žádné informace, které by přispěly k odhalení Roda nebo Veselého.[4]

Přesto, že by se po zatčení Tučka dal očekávat útlum činnosti celé organizace, pravděpodobně k němu nedošlo. Rod zůstal i nadále stejně aktivní a připravil s Veselým a dalšími členy organizace letákovou akci, během níž mělo být v noci z 30. dubna na 1. května 1949 na Jihlavsku rozšířeno 1500 protistátních letáků. Jeho skupina měla na starosti distribuci v Jihlavě, Vysokých Studnicích, Studenci a Puklicích. Na rozdíl od zbylých aktérů kampaně zvolili ještě další možnost jejich rozšiřování, a to poštou. Jeden z letáků měl být takto doručen i krajskému veliteli SNB.

Přerušení veškerých akcí přineslo až zatčení Karla Veselého v polovině července roku 1949. Tomu se pomocí svého švagra, na něhož zavolal z okna věznice, podařilo varovat Roda: „Vyřiď Rodovi, že moc vědí a aby se ještě během dopoledne ztratil z Jihlavy, neboť pro něho určitě přijdou“.[5] Tato informace ho přiměla k tomu, aby bez dalšího otálení a rozloučení s rodinou ujel na motocyklu z města. Po delší době, dne 4. září 1949, byl dopaden v Kačlehách u Jindřichova Hradce.[6] O necelé tři týdny později podalo dne 20. září 1949 Krajské velitelství StB v Jihlavě trestní oznámení na skupinu „Veselý a spol“.[7] Obžalobu ale Státní prokuratura v Brně připravovala ještě dva měsíce a finální podobu získala až 22. listopadu 1949.[8]

Soudní proces byl zahájen v dopoledních hodinách dne 7. února 1950, probíhal v porotním sále Krajského soudu v Jihlavě a trval pět dní.[9] František Rod byl obviněn z toho, že spoluvytvořil protistátní skupinu, získal větší počet nových členů, připravoval vraždu předsedy ONV Dobrovolného a dalších osob, poskytoval dílnu ke konání schůzek, kde byly připravovány plány na vraždy, sabotáže, přepad věznice, organizoval výrobu a šíření letáků a vyžadoval přísahu věrnosti nových členů organizace. Zároveň se podílel na získávání zpráv o síle závodních milic velkých jihlavských národních podniků a o rozložení vojenských jednotek s cílem vyzradit je cizí moci. Dále podněcoval další členy organizace k přípravě a vykonání vražd. Za zločin velezrady, vyzvědačství a nedovoleného ozbrojování podle zák. č. 231/1948 Sb. a za spoluvinu na vraždě nedokonané byl odsouzen k trestu smrti.[10] Stejný ortel si vyslechl i Jan Tuček a Karel Veselý. Další dva členy organizace Vavřince Schwarze a Františka Bártu odsoudil soud k doživotnímu těžkému žaláři a padlo dalších 18 trestů v rozmezí 4–25 let odnětí svobody.

Ještě v průběhu procesu zaslala jeho manželka Emílie Rodová žádost o milost adresovanou Státnímu soudu v Brně. Po vynesení rozsudku se snažila tehdy patnáctiletá dcera Božena Rodová obměkčit manželku prezidenta Klementa Gottwalda. Další dopis ze 4. března zaslala jménem svého čtyřletého bratra a matky ministru spravedlnosti Alexeji Čepičkovi a poslední pokus učinila ještě 6. května Antonie Komůrková, sestra Emílie Rodové, která požádala o přijetí k osobní rozmluvě s prezidentem, avšak bezvýsledně. Stejně tak dopadlo i odvolání, projednávané 25. dubna 1950 Nejvyšším soudem.[11]

Po vynesení rozsudku následovalo pro Františka Roda více jak pět nekonečných měsíců, během nichž v cele jihlavské věznice očekával, bude-li mu nakonec udělena milost. Toto období nejistoty skončilo 16. června, kdy byl Rod společně s Veselým a Tučkem informován o tom, že jejich žádostem prezident republiky nevyhověl a poprava bude vykonána 17. června 1950 v pět hodin ráno. Zároveň mohli vyslovit svoje poslední přání, jehož splnění potvrdili před vykonáním exekuce. Všichni tři odsouzení se tehdy naposledy pokusili o záchranu vlastního života. Požádali totiž o zaslání telegramu Klementu Gottwaldovi, v němž uznávali svoje provinění a znovu prosili o změnu soudního verdiktu, avšak bezvýsledně.[12] Františka Roda oběsili na dvoře Krajské soudní věznice v Jihlavě jako prvního z celé skupiny v 5.10. Smrt lékař konstatoval v 5.14. Následovala poprava Jana Tučka a Karla Veselého. Místo jeho hrobu není známé. Vykonání trestu smrti tvrdě dopadlo na celou rodinu, neboť manželka byla od narození nedoslýchavá a tudíž velmi závislá na Františku Rodovi. Proto se také po vynesení rozsudku nervově zhroutila a snahu o záchranu života cestou získání prezidentské milosti převzala její patnáctiletá dcera.

František Rod byl rehabilitován usnesením Krajského soudu v Brně z 26. září 1990, jemuž předsedala JUDr. Marie Večeřová. Ohledně spoluviny na zločinu vraždy zjednané podle § 5, 134, 135 č. 3, zákona o zločinech, přečinech a přestupcích, uvedeného patentem č. 117/1852 ř. z., na který se nevztahovala rehabilitace ze zákona, stanovil soud zbytkový trest 5 let odnětí svobody.[13] Tento výrok potvrdil i Nejvyšší soud ČR.[14] K jeho zrušení došlo až o dva roky později rozhodnutím Krajského soudu v Brně.[15]

Kauza Františka Roda ukazuje příběh člověka, který se jako třetí zapojil do činnosti, vyvíjené Karlem Veselým a Janem Tučkem, kteří obzvláště zpočátku zajišťovali informace určené k odesílání do zahraničí. Jejich skutečné činy ale zůstávají zastřené pod celou řadou dezinformací vycházejících z dílny StB. S největší pravděpodobností k nim patří celá řada údajů o přípravách několika vražd a jiných záškodnických akcí. Existovala-li skutečně jakási skupina „Veselý a spol.“, lze její činnost spatřovat především ve snaze zajistit výstřižky z novin určených k odesílání do USA, případně pokus o zajištění útěku do Německa s pomocí poněkud pochybného převaděče Zdeňka Pavlici.