Ústav pro studium totalitních režimů

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 (celý text)

Nová opatření na hranicích po únoru 1948

Jedním z nejviditelnějších a nejvíce nenáviděných symbolů totalitního režimu, který ho doprovázel téměř po celou dobu jeho existence, byl souhrn opatření uzavírající před vlastními občany jihozápadní úseky státní hranice (SH) s Německou spolkovou republikou a Rakouskem, nazývaný taktéž „železná opona“.[1]

Střežení státní hranice před únorem 1948 bylo v kompetenci pohraničních útvarů Sboru národní bezpečnosti (SNB), jehož činnost včetně použití zbraně na hranici vycházela ze zákona č. 149 přijatého dne 23. 12. 1947. Je zapotřebí uvést, že do roku 1947 byl přechod SH bez cestovního pasu považován pouze za přečin. Navíc v průběhu roku 1947 došlo k rozsáhlé výměně kádrů SNB, a zejména velitelské funkce byly obsazovány výlučně členy KSČ. Tato výměna kádrů byla kompletně ukončena po nástupu komunistů k moci v únoru 1948.

Dne 1. 6. 1949 se vytváří z pohraničních útvarů Pohraniční stráž SNB (PS) jako výkonný orgán ministerstva vnitra. V červenci téhož roku jsou vydány „Prozatímní služební směrnice PS SNB“, v nichž hlavní úlohou PS bylo státně bezpečnostní zajištění státní hranice a konkrétně se uvádí, že „úlohou členů PS je zajistit a střežit SH a likvidovat vše, co směřuje proti lidově demokratickému státnímu zřízení a vůbec všechno, co je proti bezpečnosti republiky po stránce vnější i vnitřní“. Dále „PS musí rovněž všemi možnými způsoby zabránit ilegálním přechodům osob do ciziny, tj. zadržet a zajistit jednotlivce i skupiny organizované i neorganizované, jež se pokusí o přechod SH“. Doplněné směrnice z července 1950 uvádějí mimo jiné, že „výkon služby PS vychází z těsné spolupráce s civilním obyvatelstvem a ostatními složkami SNB, hlavně Státní bezpečností...“.

Dne 26. 10. 1950 je rozkazem ministra národní bezpečnosti jmenován velitelem PS plk. Ludvík Hlavačka, později byl povýšen do hodnosti generála a v roce 1955 se stal náměstkem ministra vnitra. Hlavačka přišel k PS od Státní bezpečnosti, kde byl jedním z iniciátorů mučení osob elektrickým proudem ve vyšetřovací vazbě.

Pohraniční stráž také zřizuje svou vlastní zpravodajskou službu, jež operuje několik desítek kilometrů do vnitrozemí a v dosahu 6 km do zahraničí a jejímž cílem je budovat síť spolupracovníků z řad civilního obyvatelstva a získat pro sebe agenty v pohraničním území v zahraničí.

Od roku 1951 se podle vzoru sovětských Pohraničních vojsk NKVD začal budovat model vojenského systému střežení hranic, který ve své podstatě zůstal beze změn až do listopadu 1989, a byla vybudována Pohraniční stráž Ministerstva národní bezpečnosti. Zároveň se postupně začalo připravovat hermetické uzavření hranic tzv. ženijně-technickým zabezpečením. Po dvou letech byly vybudovány trojstěnné drátěné zátarasy, ze kterých střední zátaras byl pod vysokým napětím 4000 až 6000 V, a terén na hranici byl zaminovaný.[2]

Hranice střežily ozbrojené jednotky Pohraniční stráže. Ty byly složené z nových, dobře vycvičených a politicky spolehlivých jedinců, absolventů nově založené akademie PS v Praze, odhodlaných jakýmkoliv způsobem zabránit uprchlíkům dostat se za hranice.

V průběhu celé existence PS byli její důstojníci zařazení do vyšších řídících funkcí posíláni do škol sovětského ministerstva vnitra včetně školy KGB.

Pravomoci pohraničníků

Oficiálním důvodem opatření na západní hranici bylo zamezit pronikání agentů západních zpravodajských služeb s podvratnými úmysly do Československa a zabránit jim v rozvracení tzv. lidově demokratického režimu. Propaganda ochrany hranic používala se souběžným konzervováním legend o „agentech-chodcích“ pro označení utečenců termín „narušitelé státních hranic“ – nikdy ne termín utečenci. Bezpečnostní složky a třídní justice na konci 40. a začátkem 50. let uplatňovaly princip notoriety na všechny uprchlíky.

Dne 11. července 1951 schválilo Národní shromáždění zákon č. 69/1951 Sb., o ochraně státních hranic. Příslušníci Pohraniční stráže jím získali stejná práva a povinnosti jako příslušníci armády a při plnění svých pravomocí měli právně postavení příslušníků SNB. V zákoně byla dále ustanovena povinnost, kterou si režim vynucoval odpovědnost každého občana za ochranu hranice. Nařízením č. 70 ze dne 14. července 1951 upravil ministr národní bezpečnosti právo příslušníků Pohraniční stráže použít zbraň. Toto důležité nařízení potvrdilo krutý režim na hranici. Nad právo na lidský život byla postavena ochrana hranice. Nařízení přímo přikazovalo hlídkám PS překazit pokusy lidí o útěk přes hranici i použitím střelné zbraně, pokud by nereagovali na jejich výzvu k návratu.

Ministr národní bezpečnosti generál Karol Bacílek dne 20. února dává ke schválení politickému sekretariátu ÚV KSČ návrh na zaminování některých úseků SH v celkové délce 183 km (např. úsek u Bratislavy v délce 8 km). Zaminování trvalo až do roku 1954. Vyžádalo si oběti nejen z řad osob usilujících o útěk do zahraničí, ale i z řad samotných příslušníků PS při výkonu služby, což byl hlavní důvod pro pozdější odminování SH.

Cestovní pasy a potřebná povolení k vycestování

Destrukci demokratické formy vlády s pluralitním systémem politických stran po převratu v únoru 1948 provázela demontáž právního státu. Zatímco na mezinárodní scéně ČSR jako jeden ze zakládajících členů OSN hlasovala 10. prosince 1948 pro přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, v samotném Československu byly přijímány opatření a zákony, které dramaticky měnily situaci.

Dne 23. února 1948 zrušilo Ministerstvo vnitra ČSR platnost veškerých, do toho dne vydaných cestovních pasů. Přijatým zákonem č. 53/1949 Sb., o cestovních pasech byl všem občanům Československa odňat právní nárok na vydání cestovního dokladu. Následujícími zákonnými úpravami byla svoboda cestování pro československé občany rovněž výrazně omezena, protože zákon č. 63/1965 Sb. stanovoval v § 4, že cestovní doklad může být odepřen občanům i z toho důvodu, že jejich cesta do ciziny není v souladu se státními zájmy, a dále těm, kteří by při pobytu v cizině svým konáním poškodili dobré jméno Československé socialistické republiky. Z identických důvodů mohl být už vydaný cestovní doklad odňat nebo mohla být omezena jeho platnost.

Kromě krátkého období po intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, kdy přistupovaly bezpečnostní orgány na hraničních přechodech k občanům benevolentněji, byla dalšími zákonnými a podzákonnými normami omezována svoboda cestování. Vládním nařízením č. 114/1969 Sb., které reagovalo na posrpnovou emigrační vlnu, byla přijata další ustanovení, která omezovala svobodu cestovaní a odepřením nebo odebráním cestovního dokladu znemožňovala československým občanům navštívit své příbuzné, kteří emigrovali.

V následujících letech byli občané Československa při snaze vycestovat do států s demokratickou formou vlády omezováni a šikanováni dalšími prováděcími předpisy k zákonu o cestovních dokladech. K vydání cestovního dokladu a udělení výjezdní doložky byli nuceni získat souhlas zaměstnavatele, ředitele školy či akademických funkcionářů, resp. místního národního výboru. Výjezdní doložku vydávala československým občanům Správa pasů a víz (vždy součást MV, resp. jeho předchůdce MNB), která byla v 70. a 80. letech integrální součástí Státní bezpečnosti. Vycestování mohla znemožnit kterémukoliv občanovi, kterého považovala za politicky nespolehlivého, nebo pouze podle libovůle svých pracovníků.

Právní kodifikace

Stejně pokud jde o trestní právo, v zákoně č. 231/1948 Sb. bylo nedovolené překročení hranice kvalifikováno podle § 40 jako trestný čin neoprávněného opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu.

Nedovolené překročení hranice bylo kvalifikováno jako trestný čin ve všech trestních zákonících až do roku 1989. Přičemž od roku 1976 byla tato kvalifikace v přímém rozporu s čl. 12, III. části Mezinárodního paktu o občanských a politických právech[3], který byl pro ČSSR právně závazný.

Na základě usnesení nejvyšších stranických orgánů byli orgány ministerstva vnitra až do roku 1989 prokazatelně sledováni, operativně rozpracováváni a evidováni občané širokých společenských vrstev, nazývaní StB „bývalí lidé“, později „nepřátelské osoby“. Komunistická strana vytvořila občany druhé kategorie: v důsledku diskriminace byly celé společenské skupiny fakticky nuceny k emigraci. Po znemožnění legálního vycestování mnohým občanům Československa – z politických důvodů anebo z libovůle StB pod hrozbou sankcí vyplývajících z trestního zákona – byli komunistickým režimem a jím vytvořeným drastickým režimem na hranicích usmrcováni občané poté, co se pokusili nedovoleným způsobem dostat na území s demokratickou formou vlády.

Stejně tak byli na československých hranicích usmrcováni např. občané NDR, Polska nebo Maďarska, kteří se tehdy pokusili přes území Československa uniknout z režimů, které potlačovaly základní lidská práva. Dále byli při zákrocích Pohraniční stráže, bezprecedentně porušujících mezinárodní právo, usmrcováni cizí státní příslušníci na území sousedních států.

V podmínkách totalitního státu, kde represivní složky byly nositeli bezpráví, bylo „vyšetřování“ případů usmrcených na hranicích svěřeno samotné Pohraniční stráži. Zdokumentování události na hranici rukou kresleným „situačním náčrtkem“ bylo příznačným postupem při tzv. šetření velitele brigády ve vlastní režii Pohraniční stráže. I kdyby to jakkoli odporovalo faktům, výsledkem „vyšetřování“ případů usmrcených nebo zraněných nikdy nemohla být trestní odpovědnost pohraničníků.

Následné obvinění mrtvého utečence z pokusu o trestný čin nedovoleného opuštění republiky už bylo v režii StB. Od roku 1958 bylo rozkazem ministra vnitra Rudolfa Baráka (RMV 9/1958) stanoveno, že vyšetřování trestného činu opuštění republiky podle § 95 trestného zákona jednoznačně spadá do kompetencí vyšetřovatelů Státní bezpečnosti, čímž byla v podstatě potvrzena dosavadní praxe.

Cíle projektu

Cílem dokumentačního projektu o usmrcených na státních hranicích je umožnit laické i odborné veřejnosti seznámit se s konkrétními osudy lidí, kteří zahynuli při pokusu o překonání železné opony. Námi zvolený postup vychází ze snahy vytvořit postupně osobní portréty usmrcených a objasnit základní okolnosti a příběhy zákroku Pohraniční stráže. V případě této kategorie obětí režimu jde o nesmírně náročné získávání základních informací z různých zdrojů o životě před pokusem o útěk přes hranice. V této části jsou naše možnosti velmi omezené a souvisejí s pátráním v lokálních nebo rodinných archivech, resp. s osobními svědectvími příbuzných, pokud je vůbec možné je vyhledat. Při získávání zmíněných informací je zásadní rozdíl mezi oběťmi železné opony a oběťmi soudních perzekucí, kde je možné pracovat s množstvím archivních dokumentů obsažených v soudních, trestních nebo vyšetřovacích spisech.

Těžiště naší práce bude spočívat v poskytnutí co nejvíce faktů o skutečném zákroku PS porovnáním archivních dokumentů vzniklých činností PS a StB. V této souvislosti je zásadním přínosem možnost využít shromážděných listinných důkazů v případech, kdy se po r. 1989 případy usmrcených zaobíraly orgány činné v trestním řízení (ÚDV PČR).

Důležitým přínosem pro námi zpracovávaný dokumentační projekt je předcházející archivní výzkum Martina Pulce a jím publikovaný seznam usmrcených (PULEC, Martin: Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek, Seznamy osob usmrcených na státních hranicích 1945–1989, ÚDV, Praha 2006).