Syn akademického malíře Otakara Číly a Boženy, rozené Fejfarové. Po dokončení obecné a měšťanské školy začal studovat vyšší elektrotechnickou školu v Praze. V roce 1945 se zapojil do činnosti odbojové skupiny generála Františka Slunečka (krycím jménem „Alex“). Po skončení druhé světové války byl za svou činnost vyznamenán. V roce 1949 v Děčíně maturoval. Vratislav Číla byl v kontaktu se Stanislavem Maděrou, o kterém věděl, že je zapojen do odbojové činnosti v Praze. Pomohl mu při útěku do zahraničí. V červnu 1949 se V. Číla dozvěděl od své tety Zdeny Čílové o návratu S. Maděry do Československa. Vyhledal ho tedy na statku u Stanislava Hanuše. Maděra mu sdělil, že navázal spojení s československou emigrací a má za úkol zahájit vysílání do zahraničí. Žádal ho, aby mu sehnal vysílačku. V. Číla za pomoci bratří Čapkových vysílací přístroj obstaral a předal S. Maděrovi. Vratislav Číla byl zatčen 26. srpna 1949 v rámci akce Malíř. Byl obviněn z trestných činů velezrady a vyzvědačství. Souzen byl v procesu „Maděra Stanislav a spol.“, který se konal 26. června–7. července 1950 v Hradci Králové. Jednalo se o jeden z procesů navazujících na kauzu s „dr. Horákovou Miladou a spol.„. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 22 let, finančnímu trestu, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv. Byl vězněn v uranových pracovních táborech na Jáchymovsku (Prokop, Svatopluk a Nikolaj) a ve věznicích ve Valdicích, Ostrově nad Ohří, Opavě a v Praze na Pankráci. Na svobodu byl podmínečně propuštěn v roce 1960. V roce 1977 podepsal Chartu 77. Po listopadu 1989 stanul v čele pobočky KPV v Nové Pace. Plné rehabilitace se dočkal v roce 1990.